Musela to být velice zajímavá debata, když ukrajinský prezident Volodymyr Zelensky zkoušel brzdit amerického prezidenta Joe Bidena, ať to s tím válečným strašením nepřehání a neděsí lidi. Copak ukrajinské obyvatelstvo, to je zvyklé a moc pozornosti tomu nevěnuje, ale ze země utíkají peníze! Ve čtvrtečním telefonickém rozhovoru, který trval přes hodinu, Biden podle CNN trval na tom, že ruská invaze je teoreticky jistá a představuje bezprostřední hrozbu, zatímco Zelensky se mu snažil vyvrátit představu, že je to tak jednoznačné.

Americký prezident zkoušel klídek svého ukrajinského protějšku rozhodit varováním, že podléhá falešným zdrojům. Američané jsou přesvědčeni o tom, že Rus by mohl udeřit v únoru. To má vědecký základ, Putin totiž čeká, až začne mrznout, aby se tanky netopily v bahně. Mezitím však vypluly ruské lodě na rozsáhlá cvičení do všech moří, což pozornost od tanků trochu odpoutává.

Zelensky byl dal přednost tomu, kdyby Američani raději poslali do Kyjeva hodně peněz a zbraní spolu s jasným příslibem, že Ukrajinu do NATO vezmou. K tomu se však Biden neměl. Telefonát prezidentů napříč Atlantikem tak prý byl docela napjatý.

Zelensky se k tématu vrátil na páteční tiskovce se zahraničními novináři v Kyjevě a vytkl i dalším vrcholným politikům světa, že to s pravděpodobností války mezi Ukrajinou a Ruskem přehánějí. Zbytečně šíří paniku, a co horšího, na ukrajinskou ekonomiku to působí „destabilizačně“.

https://edition.cnn.com/2022/01/28/europe/ukraine-russia-zelensky-biden-intl/index.html

Příští pátek zamíří do Washingtonu německý kancléř Olaf Scholz, kterému se do válečného panikaření také moc nechce. Osobně si myslím, že je to slušný člověk. Když se dokázal za mlada prát s policajty na demonstracích za dobrou věc, jistě vydrží i nějakou tu domluvu v odzvučené místnosti někde v podzemí Bílého domu. Němci toho o válkách dost vědí, v cizině i doma, a tak není divu, že se jim do další moc nechce, a už vůbec ne na východ od vlasti.

Německo dosud odolávalo i tlaku na přerušení hospodářské spolupráce s Ruskem. Sice už zdaleka není taková, jako byla dřív, Rusko tam po roce 2014 sestoupilo do druhé desítky v žebříčku zemí podle obchodní výměny, dokonce i za brexitovou Británii. Avšak pořád se v Rusku prodávají a vyrábějí německá (a česká) auta a pořád je ruský plyn z trubky Nord Stream 2 považován za nejvýhodnější energetické řešení přinejmenším pro nejbližší desetiletí.

Německý průmysl na pokračující spolupráci trvá, proto krátce po italském příkladu hodlá obnovit pravidelný kontakt nejvýznamnějších generálních ředitelů, včetně toho z Volkswagenu, s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Jak oznámil německý Výbor pro hospodářské vztahy s Východní Evropou (OA), nenechá se odradit ani pandemií a připraví aspoň videokonferenci.

https://www.politico.eu/article/german-industry-vladimir-putin-russia-volkswagen-siemens-basf-allianz/

Bidenovi se nelze divit, že šplhá s praporem na barikády, protože potřebuje posílit svoje postavení doma. Na setkání s kancléřem Scholzem ve Washingtonu bude patrný zásadní rozdíl mezi oběma muži. Zatímco německý host byl nedávno zvolen a jeho tříbarevná koalice má v parlamentu jasnou většinu, jeho hostitel může o kongresovou většinu za pár měsíců přijít, a dva roky poté může ztratit i prezidentský úřad. Jeho volební podpora či souhlas občanů s výkonem prezidentského mandátu se nyní pohybuje v tragickém pásmu třiceti procent.

Je to dost paradox, protože hospodářsky se zemi překvapivě daří, přestože byla postižena omikronem snad nejvíc na světě. Zabrzdilo se i očkování, protože Republikáni jsou odhodláni nepřipustit vůbec nic z Bidenova programu. Jenže americké hospodářství vzrostlo v loňském roce o 5,7 procenta, což je nejvíc od roku 1984. Rekordní byl i pokles nezaměstnanosti.

Jinou věcí je, že obyvatelstvo vnímá hlavně rekordní inflaci. Ta není způsobena přehřátím, jak argumentuje část ekonomů, ale nedostatečnou nabídkou, způsobenou zpřetrhanými dodavatelskými řetězci a pandemickými karanténami a distancováním. Když lidé nemohli do hospody, na festival nebo k holiči, chtěli aspoň nový tablet, aby se měli doma čím zabavit. Jenže tak prudký přechod od služeb ke zboží ekonomika nedokáže zvládat, zvlášť, když je tam úzké místo, jako jsou čipy. Přesto toho bylo na trhu o mnoho víc než dřív, a bez přehřátí.

Další Bidenův úspěch představuje loňské schválení infrastrukturního balíčku za 1,4 bilionu dolarů. Bylo skoro zázračné, po dohodě obou hlavních politických stran. Význam tohoto kroku teď byl nasvícen v obzvlášť dramatickém světle, když pár hodin před Bidenovou plánovanou cestu do Pittsburku tam spadl shnilý most, přestože byl postaven teprve před 50 lety. Na mostovce, která teď vypadá shora jako zmačkaný papír, najdeme pár aut, dokonce i harmonikový autobus, ale přesto to naštěstí nikoho nezabilo. Bylo jen pár zraněných, včetně prvních záchranářů, kteří spadli, když se škrábali do zledovatělého svahu. Biden se tam pak krátce zastavil a využil toho k  připomenutí, že starých mostů jsou v zemi desetitisíce, takže jeho rekonstrukční plán míří opravdu do černého.

Čo bolo, bolo, pro navazující plán Build Back Better, který obsahuje klimatická opatření a základy sociálního státu, už se nedaří vyjednat nejen dvoustranickou podporu, ale dokonce ani tu čistě demokratickou. Dva demokratičtí senátoři, Manchin ze Západní Virginie a Sinemová s Arizony, to blokují. Joe Manchin dlouho argumentoval zájmy horníků, ale jejich odborový svaz se nyní postavil proti svému senátoru, protože jasně chápe, že Bidenův plán může otevřít lepší perspektivu než uhlí. Krysten Sinemová zase pocítila rizika ztráty podpory svého voličského aktivu, který ji sdělil, že pokud bude BBB dále blokovat, „půjde do voleb sama“.

Ale i kdyby tihle dva nakonec souhlasili a viceprezidentka Harrisová dodala 51. hlas, je to málo, Senát jedná jen o věcech, které podpoří 60 senátorů ze 100. Prostá většina je tam k ničemu. Nutnost velké většiny pro cokoliv vychází vstříc zkušenosti, že je lepší, aspoň pro těch pár, co to mají v paži, když se do ničeho moc nešťourá.

Prudký pokles volebních preferencí samotného Bidena ukazuje marnost také další ofenzívy, kterou mělo být federální sjednocení volebních zákonů v jednotlivých státech. Ústava Spojených států jasně říká, že jediná věc, do které se Washington nesmí plést, je umístění volebních místností. Pro všechno ostatní, co se týká federace, nastavuje federace také příslušná pravidla. Spor se teď týká jak přístupu k volebnímu právu, tak zjišťování výsledku hlasování. Demokraté se bojí zvyšování formálních požadavků pro voliče, jak jsou zaváděny ve státech s republikánskou kontrolou. Manipulace s výsledky voleb určitě neobstojí u soudů, ale mírné zvýšení administrativních požadavků na voliče je trochu umělý problém. Výzkumy ukazují, že to nikdy nemělo významný vliv na volební účast. Nám se tenhle boj může zdát docela směšný, jde o takové věci, zda volič musí předložit dokument s fotkou. Ledaže by značná část amerických voličů žila v takové bídě, že si nemůže dovolit vystoupit z anonymity.

V médiích se řeší tyto ústavní spory citacemi Otců zakladatelů (je to stejné, jako když se u nás šermovalo Leninem). Čím hlouběji se však do toho jde, tím zřetelněji vyplývá napovrch, že to nejzákladnější se odvíjelo od faktu, že nezávislý stát založila malá bílá bohatá otrokářská menšina. Pravidla byla nastavena tak, aby vládnoucí skupina mohla zachovat svou moc, i když růst obyvatelstva spolu s imigrací vyostří nepoměr mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají.

Dříve o tom takhle přímo mluvili jen osamělí bojovníci jako Noam Chomsky (naposledy před pár týdny v internetovém rozhovoru pro Truthout). Nyní se to začíná objevovat i v New York Times a dalších velkých listech. Rekonstrukci nepotřebují jen padající americké mosty, ale i zkostnatělá a hluboce zastaralá americká státnost. Jaképak světové vedení, budou rádi, když se aspoň přiblíží evropskému civilizačnímu standardu (a nenechají se převálcovat čínskými technologiemi).

Biden tak musí bojovat na vícero frontách. V zahraniční politice mu neokonzervativci v čele s ministrem zahraničních věcí Antony Blinkenem trochu ujeli a odvezli ho na jinou kolej, než po které se rozjel, když se rozhoupal k ukončení války v Afghánistánu. Je možné, že to potvrzuje starší podezření o slábnoucí mysli, která už neudrží tolik velkých konceptů současně. Není divu, že se na něj dívá s podezřením i ukrajinský prezident, přestože ani on není nějakým kandidátem na Nobelovu cenu. Asi i německý kancléř si nenechá vyvrátit odhodlání, že ve věcech Evropy by se měla Evropa rozhodovat ve prospěch evropských zájmů, ne někoho za mořem.

Nyní situaci přizdobily ještě velké lodě, které vypluly do vln oceánů a mají dokreslit, o co by šlo, kdyby hrozba měla být opravdu globální. Avšak když se střílí, velké lodě jsou hlavně velké cíle. Možná docela snadné. Chvíli trvalo, než se je podařilo vyprojektovat a postavit, a tak jsou vybavené proti zastaralému, dnes už jen  druhořadému riziku.

Dobrá zpráva je, že se jedná. Na tiskovkách sice každý vede svou, ale nejsme u toho, když se zavřou dveře. I když to na první pohled vypadá jinak, pod tlakem je teď snaha USA ostatním diktovat a vnucovat svůj vnitřní zájem jako prioritu pro všechny. Pokud tohle zjištění skončí jen žvanivou hysterií, předstíráním triumfalismu a obviňováním druhých, jsme z nejhoršího venku.