V dějinách je okamžik, kdy je nutné jednat. Nejenom žvanit.

Zdroj: FB autorky

K dnešnímu výročí činu Jana Palacha jsem v archívu vyhledala můj starý rozhovor po vydání románu Slunce v úplňku.

Čtenáři, kteří sledují vaši tvorbu si jistě všimli, že od knihy Beránek, která je historickým románem o Ježíši a následném Narušiteli, což je humorně pojatý vážný příběh ze současnosti,jste uvízla v „mužských“ tématech. Slunce v úplňku je další z řady…

Román Slunce v úplňku zachycující poslední půlrok života Jana Palacha je mužný příběh, dá se říct moderní hrdinský epos. Kdysi jsem to téma zpracovala jako dokument, ale tehdy vyšel pouze v samizdatu. Mezitím dorostla generace čtenářů, kteří Pražské jaro a invazi už vnímají spíš jako maturitní otázku než přelomové období z naší nedávné historie. Chtěla jsem jim tím příběhem zpřítomnit dobu, kdy nejen mladí v Československu, ale i ve Francii, v Německu a v USA prožívali vzpouru proti zavedenému pořádku. Kniha začíná příjezdem „trestajících“ tanků, které dvacetiletý Jan ohromeně pozoruje a nechápe, proč se republika nesmí bránit. V první části knihy se Jan chová stejně jako všichni kolem něj. Účastní se generální stávky, vylepuje plakáty, snaží se zmateným vojákům vysvětlovat situaci. Po podpisu Moskevských protokolů nastává zlom. Slova o národní jednotě už zní jako klišé, lidé se postupně začínají smiřovat. „Teď budem prostě všichni menšina,“ říká Janův spolubydlící na koleji maďarský student Jánoš. Ale Jan takové zařazení odmítá. Jeho psychologický a mravní vývoj v krátkém období od srpna do ledna mi v původním dokumentu chyběl. Popisovala jsem jen fakta. Teď v románu jsem mohla zachytit zpřesňující situace, například studentskou stávku a díky vřazeným deníkovým záznamům i Janovy myšlenky.

Jak si vysvětlujete tak nesmírně protikladné přijetí vašeho románu? Na jedné straně vysoké uznání a obdiv, na druhé pak až likvidační odsudky.

V zahraničí stavěli Palachovi sochy, v jeho vlasti se o něm veřejně mluvit nesmělo. I jeho hrob na Olšanech byl zrušen. Po listopadu 1989 jakoby tabu přetrvávalo. Ve výroční dny se sice řečnilo a na obnovený hrob se kladly věnce, ale když jsem přišla do televize se scénářem, dramaturgie to zamítla s tím, že hra o Palachovi už nikoho nezajímá. Tak jsem napsala román. Reakce čtenářů jsou děkovné. Mnozí mladí tu knihu přečetli dvakrát za sebou. Poprvé jedním dechem a pak už po etapách. I Janův bratr Jiří mi poslal krásný dopis. To je pro mě tisíckrát důležitější než některé rádoby recenze v novinách, z kterých je zřejmé, že kritik knížku jen prolistoval. Tak povrchní reakce autora nebolí, nakonec Beránek byl taky kolektivně „setřen“ katolickými recenzenty. U zásadních témat najde český autor kvalitní odezvu dřív v zahraničí než doma. Ani dnes jaksi není „ve státním zájmu“ šíření pravdy o nadějích a ideálech roku 1968. Není vhodné připomínat, že socialismus s humanistickým základem – ten „vynález“ Pražského jara, k němuž ale směřovaly celé české dějiny, byl významnou součástí historie současné civilizace. Byla to křižovatka, ke které se jednou vrátíme. Ale až tehdy, když opakovaně objevíme, že v demokracii jde přece jen o vyšší cíle, než je fungující trh a že kapitalismus není žádný ideál. Současná světová finanční krize, která spočívá v „prázdných“ penězích vznikla vyprázdněním hodnot. Recenzenti mé knihy cítí, že jsem tím příběhem zachytila a řekla něco, na co je v současnosti embargo. Ale nebudu přece v knize o klukovi, který se upálil pro svobodu slova, lhát?!

Název Slunce v úplňku je velice působivý, ale současně mnohovýznamný. Co se za ním skrývá ve vašich představách a co má napovědět čtenáři?

Název mě napadl, když jsme s fotografem Jindrou Štreitem vylezli na nějaký kopec, abych mohla obdivovat západ slunce. Obrovský žhavý kotouč klesal za vrcholky hor. Byl to fascinující pohled, který ve mně vzbudil pokoru a myšlenky na osamělost člověka, na křehkost jeho jistot. Ale současně jsem procítila, že člověk tady není náhodou a že lidská civilizace má nějaký smysl, na který jednou přijdem. Nebo ti, co přijdou po nás. Jan byl přemýšlivý mladý muž, studoval filozofii a historii. Pochopil, že v dějinách je okamžik, kdy je nutné jednat. Nejenom žvanit. Slunce je odedávna symbolem života. Proto ten název.