Ústava? Síla a rovnováha!

Lednová esej Petra Hampla

Během posledních let jsem se setkal s řadou lidí, kteří doufají, že by došlo k nápravě společenských poměrů, kdyby bylo do ústavy České republiky přidáno to nebo ono ustanovení. Jsou dokonce celé skupiny, které připravují různé texty nové ústavy a spojují s tím naději na národní záchranu.

Je za tím neuvěřitelně naivní představa, že kdyby se podařilo najít správné formulace, všichni by se podle nich řídili. Že by jim nic jiného nezbývalo. Že by se to týkalo i těch, pro které to není momentálně výhodné, i těch, kdo mají dost moci, aby jim ignorování ústavy prošlo. Variantou toho je přesvědčení, že ze správně formulované ústavy by vznikla nějaká skupina či těleso s dostatečnou silou a nestranností, která by na dodržování ústavy dbala.

Jenže zkuste si to představit v realitě. Současné politické a mocenské elity, že by začaly dodržovat zákony? I kdyby to mělo jít proti zájmu zahraničních sponzorů. Připomínám, že se jedná o ty, pro které je snadno přijatelné (a snad dokonce morální) přizpůsobovat volební zákon jedné straně během běžící kampaně. Nebo si zkuste představit Rychetského ústavní soud, jak nestranně a poctivě probírá ústavní paragrafy a nepředpojatě o nich diskutuje. A víte o nějaké době, kdy to bylo lepší?

Svobodní ze zvyku

Není těžké vidět, že všechny ty snahy o vylepšení ústavy jsou jen ztrátou času. Občas něco můžeme zefektivnit (třeba se zbavit zbytečných nákladů za senát), ale zásadní změny nedosáhneme. Současné i budoucí znění ústavy bude dodržovat jen ten, pro koho to bude výhodné nebo kdo bude někým přinucen (takže to musí být výhodné pro toho přinucujícího). Bez toho bude ústavní dokument jen cárem papíru.

To jenom na obrazech a v historických líčeních může vznikat pocit, že dějiny změnilo přijetí čtyř pražských artikul, americké deklarace nezávislosti nebo české ústavy bez vedoucí úlohy komunistické strany. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že se jedná pouze o příznak síly a odhodlání, které za těmi dokumenty stálo. Českých husitů, amerických osadníků nebo široké koalice nejrůznějších sil odmítajících vedoucí úlohu komunistické strany. Ten papír je neučinil silnějšími ani slabšími.

To vede k otázce, co nás tedy chrání proti nejhorší tyranii (a co lidem dává sílu přimět vládu, aby jednal a v jejich zájmu). A ona určitá míra ochrany funguje – ať už nadáváme na poměry jakkoliv. Vláda může provádět nesmyslné ekonomické kroky, může do země vpouštět džihádisty, ale nemůže si dovolit úplně cokoliv. Kupříkladu v loňském roce se ani jednou nestalo, že by armáda zaútočila raketami na můj dům. Ani nás v noci nepřepadlo komando a neodvlekli mě do nějaké podzemní kobky. Co tedy způsobuje, že orgány veřejné moci nepřekračují určité hranice?

Obávám se, že v této chvíli to není nic jiného než obyčejná setrvačnost. Žijeme v zemi, kde není zvykem přepadat občany, zapalovat jim domy ani je unášet do tajných věznic. A existuje přirozená nechuť takové zvyklosti porušovat. Ať už vědomě i nevědomě, většina lidí (včetně těch bohatých a mocných) si uvědomuje, že když zmizí některé zvyklosti, mohou zmizet i další. Co kdyby lidé přestali respektovat, že se na vysoké politické funkcionáře nemá střílet ani házet zápalnými lahvemi? Samozřejmě, mají ochranky, ale kdo by chtěl pokaždé vycházet z domu s obavou, jestli to ochranka zvládne.

Jenže pak se může stát, že do země přijde nějaká skupina lidí, která dosavadní zvyklosti nesdílí, a občané jsou bezbranní. Jak dnes zjišťují v zemích na západ od nás, kde se musí vyrovnat s tím, že někteří drží tradici uřezávání hlav nebo vyhazování starých židovek z okna.

Moc bez pokušení zneužití?

Zkrátka, setrvačnost dočasně pomáhá, ale přesto by bylo dobré mít něco jistějšího. Mimo jiné proto, že každá setrvačnost má tendenci vyvanout. Na čem tedy zakládat jistotu, když ne na znění ústavního dokumentu? Ve školách a základních učebnicích se dozvídáme o oddělení tří druhů státní moci. Jde o to, že mají existovat tři skupiny státních orgánů, které jsou oddělené, navzájem vůči sobě ostražité a navzájem se hlídají. Svatá prostoto! Jak by někdo mohl věřit, že to může fungovat. Nejde jen o to, že v praxi se tři moci prolínají (mnohé organizace jsou nezařaditelné a mnozí lidé zastávají více rolí), ale hlavně o to, že všichni tvoří společnou sociální vrstvu, kde se lidé navzájem znají, sdílejí ekonomické zájmy i stejné hodnoty a dělají spolu kšeftíky.

Navíc tato tradiční nauka o rovnováze sil vůbec nezohledňuje velké peníze, velká média a další zdroje moci.

Dostáváme se k tomu, že relativně bezpečný se může cítit POUZE ten, kdo je natolik silný, aby se ubránil. Respektive kdo je natolik silný, aby útok na něj způsobil protistraně příliš vážné problémy. Nedokážu ubránit svůj dům proti útoku armádního komanda, stačí ale, že pokud by pan premiér Fiala přikázal speciálním jednotkám útočit na rodinné domky občanů, dostal by se sám do problémů. Dokonce i jediný útok by mu přinesl tolik problémů (pokud by se jej nepodařilo zcela utajit), aby to pana premiéra odradilo.

To bývá tradičně označováno jako „rovnováha sil“. Tedy situace, kdy nikdo není tak silný, aby dokázal protistranu zničit bez toho, že by sám nesl vážné následky. A každý je natolik silný, aby dokázal protistranu odradit před agresí. Když ne jednotlivý občan, tak občané jako celek. To je skutečný základ jejich bezpečí. Bez toho bude silnější strana v neustálém pokušení svou moc zneužít. A pokud možnost existuje, dříve či později se najde někdo, kdo ji využije.

Solidarita rozumných lidí, ne sněhových vloček

Aby rovnováha fungovalo, musí být ovšem splněna řada podmínek.

– Mezi občany musí být taková míra vzájemné solidarity, že budou ochotni vynakládat aspoň určité úsilí na svou vzájemnou obranu. Pokud se někdo stane terčem naprosto nepřiměřené represe, musí to zvednout ze židle všechny. Jednou z nutných podmínek je kulturně a etnicky homogenní společnost (nevíme o žádném historickém případu, kdy by taková solidarita fungovala i mezi různými skupinami) a další podmínkou je uvědomování si společných politických a ekonomických zájmů. Jinak bude většina přihlížet zničení taxikářů (ti přece podvádějí), pak řemeslníků (ti přece okrádají), pak dělníků v továrnách (ti se přece flákají), pak administrativních pracovníků (ti přece kradou kancelářské potřeby) atd.

– Nesmí převládnout simulování a fňukání, kdy každé nepohodlí a každá interakce je označována za akt teroru. Sněhové vločky se nemohou navzájem bránit, protože každý kontakt s vnějším světem je nesnesitelný. Jak pak rozpoznat skutečné vážné útoky?

– Musí fungovat přenos informací v tom smyslu, že pokud se jeden stane obětí vážné šikany, dozvědí se o tom i ostatní. To na jedné straně zahrnuje nepřípustnost cenzury a na druhé straně to, že veřejný prostor nebude zahlcen nesmysly. Musí být spolehnutí na pravdivost informací, ať už v médiích nebo v neformálních kanálech typu letáků a řetězových mailů.

– Musí existovat mechanismy, které zajistí, že nikdo nezíská takovou moc, aby mohl zničit životy ostatních a nečelil důsledkům. To zahrnuje mimo jiné:

a) Že nebudou vznikat mnohamiliardové majetky. A pokud už vzniknou (nebo pokud tak velké subjekty přijdou z ciziny), budou chápány jako riziko a budou podrobeny speciální kontrole. Veřejnost by si měla uvědomovat, že vznik příliš velkých impérií není důvodem k obdivu, nýbrž důvodem ke znepokojení.

b) Speciální variantou téhož jsou neziskovky. Ty mohou být samy o sobě pokládány za něco pozitivního. Dokonce i politické neziskovky – proč by nemohl být někdo, kdo usiluje o zákaz zpěvu nebo zavedení povinného zpěvu? I požadavek na zahlcení země džihádisty je legitimním stanoviskem v diskuzi a společnost si umí s takovými hloupostmi poradit. Problém nastává, když tyto neziskovky disponují stovkami milionů nebo mají významný vliv na médi a státní správu. Pak představují přímé ohrožení občanských svobod.

c) Banky snad ani nemusím připomínat.

d) Totéž se týká médií. Žádné médium nesmí získat takový vliv, že by určovalo poměry v zemi. A nesmí vznikat ani tak mocné kartely (jako současné spojenectví veřejnoprávních médií, Economia a Seznamu).

e) Jenže když někdo kontroluje ostatní, vzniká zase riziko, že bude moc zneužívat ten kontrolor. Což vede k otázce jak zajistit, aby občané mohli efektivně kontrolovat státní správu, a k otázce síly a rozsahu státu. Příliš silný stát může být ohrožením, příliš slabý stát se nechá ochočit dalšími subjekty a jedná v jejich zájmu (jak to vidíme na příkladu nadnárodních korporací).

Jak je zřejmé, žádná z těch úloh nemá ideální řešení. Pokud se některou instituci podaří spoutat, zpravidla za to zaplatíme růstem jiného rizika. Navíc se stále objevují nové instituce. Vezměme třeba, jak obrovskou hrozbu dnes představují sociální sítě, tedy internetové stránky s mnoha uživateli. V dohledné budoucnosti mohou představovat stejnou hrozbu firmy zpracovávající velké objemy dat a výrobci biometrických technologií. A mnoho dalšího, co dnes neznáme.

Lépe žít v nejistotě než spoléhat na papíry

Ideálně bezpečně bychom si tedy mohli připadat ve společnosti, kde:

a) Převládá racionalita. Rizika nejsou podceňována, ale ani nevznikají přehnané hysterické reakce. Samozřejmě existují skupiny a názorové proudy, které rizika bagatelizují nebo přehánějí, ale většina občanů dá přednost střízlivému pohledu.

b) Žádná instituce vyjma státu nemá v žádné oblasti příliš silné postavení (ani žádný kartel).

c) Existuje přirozená tendence stavět se vůči všemu, co získává příliš velkou sílu.

Stranou ponechávám otázku náboženství, protože jeho role je ambivalentní. Na jedné straně je pravda, že křesťanství vytváří silný filosofický základ pro lidskou svobodu a nezávislost, historická zkušenost ale ukazuje, že přítomnost silné organizované církve není vůbec na překážku brutálnímu teroru.

Celkově to čtenáři možná připadá slabé. Svoboda a majetky občanů jsou vlastně neustále v ohrožení. Pokud ne v jedné generaci, tak mohou být v další. Jejich ochrana je závislá na tom, že mezi občany převládne zdravý rozum. A také na tom, že nepozorovaně nedojde ke změně, která by zcela rozvrátila rovnováhu sil. Informace o tom, jak je rozděleno vlastnictví nebo jaké jsou poměry mezi mzdami a zisky, vám řekne o jistotě občanských svobod mnohem víc než znění ústavních paragrafů.

Nicméně je lepší žít s touto nejistotou a uvědomovat si, že o skutečné záruky svobod je zapotřebí neustále pečovat, než když budeme spoléhat na nějakou listinu.