Ani úroveň hlav delegací, náměstek ministra zahraničních věcí z ruské strany a první náměstek ministra zahraničí z americké, ani předem Američany oznámená nechuť “projednávat otázky týkající se spojenců bez spojenců”, neumožňují považovat 10. ledna startující událost za plnohodnotná jednání. Zároveň, po setkání 10. ledna v Ženevě a 12. ledna v Bruselu (ve formátu Rusko-NATO) bude jasné nakolik je další vyjednávací proces perspektivní a účelný v principu.
Je nutno poukázat na to, že reakce USA na ruský požadavek co nejdříve se vyhranit ohledně připravenosti Washingtonu k jednáním od počátku nebyla konstruktivní. Washington se to pokoušel přejít mlčením, když však odpověď přesto bylo nutno poskytnout, zazněla jako zamítnutí jakýchkoli rozhovorů. Ale velmi brzy, ještě před novým rokem, byli Američané nuceni změnit pozici. Stalo se to pod tlakem jejich nejbližších spojenců, Francie a Německa, kteří oznámili, že dialog s Ruskem je žádoucí.
USA se ocitly v situaci, kdy jejich obhajování destruktivní pozice mohlo přivést k zahájení separátních konzultací Paříže a Berlína s Moskvou. Ovšem, neznamenalo by to úplné vystoupení Francie a Německa ze systému svazů Západu, ale znamenalo by to růst jejich samostatnosti v systému těchto svazů a zvýšení jejich vlivu na vypracovávání kolektivní politiky Západu. Pro zamezení této varianty se USA musely tvářit, že oni by nebyly proti tomu se domluvit, ale prostě nechtěly individuálně vystupovat jménem celého Západu.
Návrh Američanů doplnit dvoustranné konzultace jednáními v rámci Rusko-NATO, a také ve formátu OBSE je dvojsečná zbraň . Na jedné straně, v OBSE USA disponují stále ještě početní většinou ve vztahu k Rusku, a NATO vůbec bude vystupovat jako Rusku alternativní kolektivní síla. Na druhé, mezi spojenci USA narůstá pochopení toho bezútěšného faktu, že bojovat s Ruskem se USA chystají na jejich účet a na jejich území.
Příklad ukrajinských proamerických “Evropanů”, kteří se v kalkulaci na bohatou válečnou kořist pohnuli v americkém trénu po ruské srsti, a vrátili se ostříhaní, nikoho neuchvacuje. Proto boj o každou formulaci, posouzení každé věty slibují být tvrdými, Evropané se klidně mohou pokusit zahrát si na americko-ruských rozporech a vytýčit svou linii, která je v principu blíže k zájmům Moskvy, než Washingtonu. V každém případě, s jednoznačnou a bezvýhradnou podporou své pozice ze strany spojenců Washington počítat nemůže. Budou požadovány i argumenty, i ústupky.
V tom samém okamžiku, kdy do zahájení rozhovorů zůstal jeden týden a Američané potřebovali zachovávat zdání rovnováhy sil, úplně nevhod pro Washington se naskytl kazachstánských puč. Kdyby byl aspoň úspěšný, Američané by se mohli pokusit ho využít, jako předmět pro obchod. Ostatně by jim to sotva pomohlo. Za třicet let nesmyslného okopávání Střední Asie ve Washingtonu už měli pochopit, že místní klanový systém se po jakémkoli “prozápadním” převratu vrací do předchozího rovnovážného stavu.
Jde o to, že na rozdíl od ukrajinských, běloruských, pobaltských, moldavských a gruzínských “Evropanů”, kteří jsou nabiti na prozápadní kurz ideologicky a budou budovat “světlou evropskou budoucnost” na kostech svých národů do posledního místního “Evropana”, středoasijské klany myslí více přízemně. Pro ně obchodně-ekonomický prakticismus znamená mnohem více, než jakékoliv vzdechy o “všelidských hodnotách”. Dokud Rusko bylo slabší, a USA byly aktivně přítomny v Asii ve vojenském a finančně-ekonomickém plánu, místní režimy dávaly potřebné západnímu vektoru, ale nezapomínaly při tom, že bez spolupráce s Ruskem jejich národní jmění lehne popelem, a samotné “otce národa” vypraví do šrotu (a možná i ve stopách Saddáma Husajna) k radosti “západních partnerů” jejich místní “ptáčata Sorose”.
Proto po nevydařených pokusech upevnit se v Kirgizii a Tádžikistánu USA očividně ochladly k “demokratizaci” Střední Asie. Různého druhu fondy, nevládní organizace pro lidská práva a NKO tam samozřejmě pracovaly: důstojní lidé musí přece osvojovat rozpočty, v prostředí humanitární inteligence vždy byla dost silná prozápadní vrstva, rozvíjela se rusofobní nacionalistická hnutí, podporovaná (stejně jako na ostatních místech postsovětského a dokonce postsocialistického prostoru) úřady, jako protiváha ruskému kulturnímu, politickému, historickému, ekonomickému a mentálnímu vlivu.
Ale když měly možnost, a byly v Afghánistánu, aktivně pracovat proti místním režimům, USA se omezily tím, že dosáhly pro sebe (a část svých spojenců) výhod v jednotlivých sektorech ekonomiky, které je zajímaly. Ve výsledku se politické otřesy staly nebezpečnými už i pro samotné Američany, protože ohrožovaly jejich vlastnictví. Vzhledem ke snadnému přerůstání asijských vzpour do dlouholetých občanských válek a nesnadnosti spuštění mírového procesu, západní byznys riskoval, v případě politických zostření, ne-li přijít o formální kontrolu nad majetkem, tak nemít možnost ho efektivně spravovat a mít zisk v podmínkách permanentního ozbrojeného konfliktu na příslušném území.
Nejspíše právě proto, když měly po roce 2014 možnost a politickou nutnost zažehnout Střední Asii a svazovaly tím ruce i Rusku, i Číně, se USA stejně nerozhodly pro aktivní postupy v regionu. Nu a po odchodu z Afghánistánu se zbavily i praktické možnosti aktivně působit na situaci a pomáhat svým potenciálním partnerům.
Proto si risknu tvrdit, že silvestrovský puč v Kazachstánu byl pro USA nejenom nepotřebným, ale nevhodným a ztrátovým. Ovšem, ve Washingtonu se vědělo o jeho přípravě (nemohli to nevědět). Ovšem svým nižším aktivistům nemohli zakázat se účastnit “boje za svobodu”. Ale potenciálním lídrům a vedoucím se muselo oznámit, že třebaže veřejně neodsoudí postup opozice, ale ničím, kromě vzdechů a výzev, nepomohou. Takže Washington dal nepochybně vůdcům povstalců najevo, že mohou počítat pouze se svými silami, a USA podpoří “novou moc” teprve když se Kazachům samotným vše podaří.
Právě proto dobře připravený puč, s masovou zradou ve vyšších vrstvách moci, včetně silového bloku a vlády vůbec, se začal rozvinovat podle nestandardního scénáře. Puč nezískal podobu barevného převratu a ihned se změnil na palácový puč. V ulicích nebyli “lidé s dobrými tvářemi”, na ekonomické požadavky zapomněli dokonce dříve, než byly uspokojeny, hesla a akce se během několika hodin staly maximálně radikálními, v tradičně nakloněných k bouřím v zemích Mladšího žuzu a (nenadále) v Alma-Atě (bývalém hlavním městě Kazachstánu a centru pozemků Staršího žuzu) administrace a silovici de facto odevzdali vzbouřencům nejen úřady, ale také zbraně.
Sázelo se zjevně na rychlost a neočekávanost. Povstalci měli obsadit Alma-Atu, vyhlásit novou vládu (není vyloučeno, že do ní by se dostalo velké množství starých úředníků, kteří “přešli na stranu národa”), oznámit sesazení Tokajeva a oznámit, že všichni, kteří ho podporují, jsou nepřátelé kazašského národa a státnosti.
Dodat puči podobu národně-osvobozeneckého povstání měl i ten fakt, že země Středního žuzu, kam svého času, když odsekával od moci “zbytečné” klany, Nazarbajev přesunul z Alma-Aty hlavní město (nynější Nur-Sultan, nedávná Astana) mají nejvyšší procento ruského obyvatelstva (v jednotlivých regionech až 70% z celkové počtu). Celkově se formát “povstání” kazašský jih a západ proti ruským (nebo proruským) severu a východu zcela přehlížel.
Je zřejmé, že dávno odstraněné od moci jižní klany, a také část končícího týmu Nazarbajeva (který Tokajev pomalu, ale jistě vyměňoval za své chráněnce) přišly k absolutně správnému závěru o tom, že organizace vítězného puče před zahájením rusko-amerických rozhovorů je jejich jediná naděje. USA budou nuceny je podpořit v případě vítězství, a situace v Kazachstánu tudíž tak či onak bude hlavním tématem rozhovorů v Ženevě a Bruselu. Podle výsledků se budou moci vrátit k politice vyvažování mezi USA a RF, jelikož i Moskva, i Washington, i Peking budou muset v bezalternativní situaci vítězného puče přiznat jejich moc, protože všichni mají v Kazachstánu velmi vážné ekonomické zájmy.
Ukrajinští “Evropané” ztroskotali, protože neměli vlastní síly pro svržení Janukoviče a moc v zemi přešla nikoli k “novým lidem”, ale bezprostředně k Západu, který politiku “vícevektorovosti” nepotřeboval. Běloruští “Evropané” udělali chybu při pokusu následovat šablonu klasického barevného puče: s “děvčaty v blůzkách s květinkami”, masovými pochody neznámo kam a proč, bojovníky na pozadí, postupným “prohlédnutím” a “přechodem na stranu národa” zrádců v elitě, celkově pomalým vývojem převratu. Lukašenko stihl přejít od počátečního úleku, pochopit situaci a obrátit se o pomoc k Rusku. Potom byl puč odsouzený, Rusko nemohlo připustit, aby padla moc, které poskytnulo podporu. Od tohoto okamžiku se běloruské úřady ocitly v plné závislosti na Kremlu – bez ruské podpory kontrolovat situaci v zemi už nemohou. Proti ní pak budou i proruští i prozápadní Bělorusové, čistě “prolukašenkových” (ba ještě i bezúplatných) je příliš málo. Jelikož avšak Rusko “vícevektorovost” nepotřebuje, tak i v tomto případě s ní bylo skoncováno.
Kazachstánští povstalci vzali v úvahu chyby předchůdců a svůj puč připravili nejlépe. Začal se bez rozkolísávání a měl skončit 7. – 8. ledna útěkem ze země prezidenta Tokajeva (nebo zúčtováním s ním). Ale také reakce Tokajeva byla blesková. Podle všeho konzultace s Moskvou začaly hned, jakmile byl plně pochopen rozsah puče (4. ledna). 6. ledna ráno ruští výsadkáři už byli v Kazachstánu na základě mandátu ODKB, takže dokonce v tomto případě na přijetí koordinovaného rozhodnutí hlav pěti států bylo pouze pátého.
Po událostech v Kazachstánu se s “vícevektorovostí” skoncovalo na celém postsovětském prostoru. Není důležité, zda o puči věděl Nazarbajev, zda podporoval povstalce nebo vědomě dal možnost svému kandidátovi Tokajevovi projevit lídrovské kvality a definitivně se legitimizovat jako lídr Kazachstánu. Plánovaný částí elit bývalé svazové republiky rusofobní blitzkrieg se proměnil v ještě bleskovější vítězství Ruska v rámci celého postsovětského prostoru.
Za prvé, po páté, po Severní Osetii, Krymu, Sýrii a Bělorusku Moskva ukázala, že umí působit rychle, neočekávaně a maximálně efektivně, jak se zapojením vojsk, tak i bez nich (výhradně s narážkami na možnost použití síly).
Za druhé, poprvé byl zapojen mechanismus ODKB, kterou mnozí už vyhlásili za mrtvě zrozenou organizaci, přičemž, na rozdíl od NATO, které se roky radí, dříve než pošle rotu vojáků, odsouhlasené rozhodnutí bylo schváleno méně, nežli za den. Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti demonstrovala svou efektivnost na pozadí stagnujícího NATO.
Za třetí, nějak se pozapomenulo na tradiční nechuť partnerů v ODKB vystupovat pod ruským velením. Proti jmenování generálplukovníka Serďukova velitelem sjednocených sil nebyl nikdo, ani “proevropský” Pašiňan, který obětoval Karabach kvůli neochotě včas se obrátit o pomoc k ODKB, ani “samostatný Lukašenko”, který pouze před rokem a půl přísahal, že běloruští vojáci nikdy neopustí rodnou zem kvůli operacím v rámci ODKB, jelikož ODKB má povinnost bránit Bělorusko, ale ne Bělorusko ODKB. Rusko vystoupilo jako jednoznačně a jasně uznaný lídr postsovětského prostoru.
Hlavní avšak je, že teď s tím Američané musí žít. Samozřejmě, mohou se pokusit “rozhořčit se” v Ženevě. Ale nyní bude nutno se rozhořčovat ne nad “jednostrannými kroky Ruska”, ale nad provedenou přísně v rámci stanov OSN operací šesti (včetně Kazachstánu, který požádal o pomoc) států. Pokud se mají uvalit sankce na všechny, pak i aktiva mohou být zmrazena, a třeba i vyvlastněna na území všech států. Takže bude lepší Kazachstán nezmiňovat.
Mlčení nebo mdlé protesty zřetelně ukážou, že USA už nemají co postavit proti Rusku v tom regionu, který ve svých předběžných požadavcích (prosincové ultimátum Rjabkova) vyznačilo jako sféru výhradních zájmů. U spojenců v NATO (Francie a Německa) může vzniknout logicky myšlenka: proč lámat kopí ve věci Ukrajiny, Pobaltí, ale i větší části východní Evropy, když USA stejně nemohou udržet toto předmostí, a samotná Evropa konfrontaci s Ruskem nepotřebuje?
Tvrdá pozice vede USA do slepé uličky, měkká ke kapitulaci, prostor pro manévrování kazachstánští povstalci omezili Washingtonu do krajnosti: Rusko se spojenci otevřeně potlačuje “demokratický” puč, a USA v této době s ním začínají vyjednávání o komplexním vyřešení všech připomínek a deklarují připravenost k některým ústupkům (stažení vojsk z východní Evropy).
Propadlý kazachstánských puč ostře zhoršil globální pozice USA (ve Střední Asii dávno žádné pozice neměly). Proto se Američané tak rozladili, že dali pokyn ukrajinské SBU chytat a uvěznit ty síťové koordinátory kazachstánského puče, kterým se nepodařilo pracovat z Ukrajiny. Iniciativa trestuhodná, tím spíše, když je propadová.
A jako malinký bonus, ve vztahu k Číně se ruské pozice ve Střední Asii také upevnily – nyní Rusko vystupuje jako lídr sdružení, zahrnujícího většinu států regionu. Za starých časů (na konci 19. – začátku 20. století) by takovou podobu přítomnosti nazvali protektorátem, ale nyní tento termín není v módě, proto dnes hovoříme o nepochybném regionálním vůdcovství Ruska, které by bez zmařeného kazachstánského puče ještě nějakou dobu nebylo tak zjevným pro všechny.
Týl Ruska je pevný jako nikdy, na Ukrajině a v Pobaltí experti a někteří politici začali veřejně pochybovat o správnosti orientace na USA. S tímto Rusko přikročilo k desátému lednu – startu nejzásadnějších konzultací v otázce o mezinárodním řádu a systémech bezpečnosti. Uvidíme, co budou schopni Američané položit na stůl, kromě vlastních ambicí.
- ledna 2022
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Je dobře že se přeprat nepovedl bylo toho dost po hadráku co USA udělali ve světě a teď je konečně musí zarazit Rusko a Čína.
Zaujala mně teze o možnosti jednání s Německem a Francií.K tomu jsem poměrně skeptický neb Německo je nesvéprávnou okupovanou zemí bez vlastní ústavy, kdy jednak rozhodují USA a jednak evropská komise- viz nespuštění SP2. A Francie? Ta má vlastních problémů víc než dost.
Oceňuji perfektní práci rozvědky Ruska, připravenost a rychlost a rozhodnost Putina a bleskové potlačení protistátního puče ! Je zvláštní, že se nepovedl protistátní puč, i když byl vedený shora s účastí špiček policie a armády ! Putin zachránil Erdogan i Tokájeva. Putin si rozhodně zaslouží potlesk. Teď už jen dosáhnout odsunu sil NATO ze Západní strany hranice.… Číst vice »
Přiznávám, že do tamních poměrů nevidím, ale po přečtení jiného článku (od J. Campbella) mě napadlo, zda-li si i kazachstánský Tokajev uvědomuje míru prolezlosti tamní společnosti všemi Západem vydržovanými nevládkami, zda dostatečně bere v úvahu (osobní) zájmy tamní oligarchie a vysokých polit. činovníků, kteří jsou povětšinou orientováni na Západ, též vlivy zahran. vlastníků tamních… Číst vice »
Velikou chybou všech úvah pana Iščenka je jeho domněnka, že na straně tzv.Západu budou vyjednávat, respektive vyjednávají, zkušení vzdělaní lidé. Omyl. Nemocný systém a letitý klientelismus vygeneroval na pozice z řad známých, příbuzných, dětiček … infantilní kretény, alkoholiky, nebo dementní poskoky bez jakékoliv empatie, bez znalostí a “lidi” zjevně odtržené od reality všedního… Číst vice »
Potlačení puče,je velké plus pro Rusko a konečně USA doplatí na svojí rozpínavost pomocí mrtvých.