Mír by posílil středoevropskou civilizaci

Nato převezmou iniciativu havířovští a trvají na tom, že Náchoďák musí couvnout alespoň k Pardubicím, aby na Havířov nemohl zaútočit rychle. To je na oplátku podmínka Ruska k udržení míru. V Náchodě se zatím činovníci zadušují, že vědí o zlých ogarech z Havířova, a že je nezodpovědné o nich nevědět. Jak můžeme za nastalé situace přispět k míru ve střední Evropě?

Vzpomínka na devadesátky: Mluvčím stávkového výboru a Studentského fóra jsem byl krátce. Brzy za nás začali mluvit jiní. Se sametovým hnutím mě spojovala vize nebýt ničím satelitem. Šlo mi o svrchované, tedy svéprávné Československo. Jeho političtí vůdci (objevil se anglický pojem leader – vůdce) nás zatím směrovali do dvou západních klubů: Do Evropské unie místo předchozí Rady vzájemné hospodářské pomoci a do NATO místo předešlé Varšavské smlouvy. Naše zákony se začaly odvozovat od směrnic Evropské unie. Tím umírala česká svéprávnost, podobně jako ta polská, slovenská a maďarská ve stejném čase. S tím jsem nesouhlasil. Tyto okolnosti mě přivedly do skupin vlastenecké opozice.

V reálném socialismu se vlastenectví trpělo jako dějinná etapa a munice boje národů za lepší životní podmínky tváří v tvář nadnárodnímu feudalismu nebo ziskuchtivé buržoazii. Devadesátá léta pochválila zeměpanské vlastenectví činorodé šlechty. K národnímu vlastenectví – k nacionalismu zaujala odmítavý postoj. Začalo to snahami národovce zesměšnit už v samotné minulosti národa (19. století), a tím spíš v přítomnosti. Národovci byli na úrovni populárně naučné literatury často strkáni do kolonek blouznivců, nezodpovědných lehkomyslníků, směšných staromilců. Poněvadž to nestačilo a navíc se národovecká scéna do vytčených kolonek nevešla už tím, že sílila a vznášela přítomné námitky i požadavky, přitvrdilo se v účtování. Vznikl pojem extrémista, pravicový radikál (bez ohledu na různé významy slova pravice nebo levice). Při referování o nacionalismu se v médiích objevil podobně znějící pojem – nacismus. V praxi je nesmysl spojovat nacionalisty s nacisty. Národní socialisté německého střihu z dob Třetí říše usilovali o čistokrevnost celého jednoho plemene, které ale definovali chybně – neúplně. Navíc se vydali cestou zla. Nacionalista, v souladu s tvrzením dvou velkých historiků Františka Palackého a Josefa Pekaře, usiluje o dobré jméno a povznesení svého národa, ať už v taxonomii jakékoli rasy. Nadto socialismus, jakkoli zjednodušený a radikální, řadíme do levicových směrů, nikoli pravicových. K dobrému jménu národa určitě patří i schopnost účinné sebeobrany. Pravověrný národovec ctí veškeré národy jako autonomní a v kladném smyslu soutěživé pojistky rozvoje lidstva. Štvaní a bezdůvodné ohrožování souputníků na Zemi mu musí být protivné jako cesta úpadku.

V devadesátých letech se na podnikatelské i politické scéně odehrály různé divočiny a nevyhnuly se ani malým národoveckým kroužkům. V devadesátých letech jsem studoval na učitele a věřil, že divočáky mezi vlastenci je třeba vzdělat a vlastenecký étos udržet, jestliže jsme rozhodnutí udržet si českou státnost. Není to kapitál, není to odbornost a, koneckonců, to nejsou ani zbraně, co ohlídá naši pospolitost. Je to jedině odhodlání pospolitost pěstovat. Je to souručenství, kterým za ni sobě navzájem ručíme. Hlavní proud v médiích a v politice si nepřál český stát udržet. Oni si přáli euroregion Česko.

Některé politické postoje a soustavy byly postaveny mimo zákon. Obecně lze hovořit o boji proti nenávisti. Nástroje takového boje ovšem odborníci z řad policie, právníků i politologů a nejčastěji různí aktivisté začali obracet i proti národoveckým skupinám. A tím spíš, pokud takový kroužek vytvořil politickou stranu a ona se navíc dostala do poslanecké sněmovny. Řekl bych, že tady u nás začal růst nesmiřitelný aktivismus, ještě před aktivismem jako by ekologickým, nebo vegetariánským.

Díl nenávistného aktivismu jsem zakusil osobně. Jako s redaktorem společenského čtvrtletníku České listy se mnou provedl rozhovor začínající novinář, a to na popud začínajícího aktivisty. Nic si neznamenal a v tom, co vyšlo v časopisu Týden pod titulkem Gaudeamus nacismus, jsem se přirozeně nepoznával. I tak směsice lživých manipulací vyvolala veliké šetření. Abych se zastal mladších redaktorů, nabídl jsem prorektorovi univerzity, která byla i mým působištěm, několik ročníků Českých listů k prostudování. Bylo mi řečeno, že odborníci v tiskovině nic závadného nenašli. (Odbornost odborníků a význam pojmu závadnost se v politickém teritoriu mění opravdu šílenou rychlostí.) V každém případě rámus mému jménu přičaroval jistý pochýlený předobraz. Věc vrcholila ujištěním jedné kolegyně, že její matka zahynula v koncentračním táboře, pročež ona s nacistou na jednom pracovišti nezůstane. Snažil jsem se vysvětlit, že nacisté jsou naši společní nepřátelé, a že ctím dědův odkaz, odkaz muže, který proti německým okupantům bojoval v Prvním československém armádním sboru. Ovšem vysvětlování nemělo valného účinku, a tak zůstalo nemyslitelné, abych se na té univerzitě věnoval doktorandskému studiu…

Tři skutečné hrozby v povaze Evropské unie: Může mít instituce nějakou povahu? Na poli sklonů, stereotypů v mechanismech působení a na poli kanonizovaného příběhu myslím, že může. Socialistické: „My stavíme stavbu, stavba staví nás.“ se v instituci může projevit.

První hrozbou, při níž jde mnoha lidem o život a v každém případě o jakost života na území Evropské unie, je nepochopení, že vtip má zůstat vtipem: „Co má učinit politik, co není spokojený se svým národem? Má národ vyměnit.“ Dvacet sedm zemí Evropské unie to podpisem Marakéšské deklarace odsouhlasilo. Tato deklarace zaručuje obyvatelům dvaceti čtyř afrických zemí možnost přesunu do EU a rovněž do Švýcarska a Norska. Migrace Afričanů má být bezpečná, pravidelná a snadná. Problémové migranty nesmí nikdo vracet bez jejich souhlasu. Do procesu etnické proměny evropských zemí bude muset být kladně zapojený i starosta v té nejmenší vísky. Nesouhlas a námitky s projektem se budou potírat pokutami i kriminálem jako xenofobie, rasismus a nenávist. A už ani muk!

Další hrozba se projevuje ekofanatismem, ne zasvěceným přístupem k seriózní vědě s názvem ekologie. V praxi se jedná o vyvolání energetické chudoby, zatímco zdroje tepelné i elektrické energie sice máme, ale nebudeme je smět používat. Zelená politika evropské unie jako by nepřipouštěla fázi budování, kdy je nejdříve třeba vyvinout a zprovoznit technologie účinného čerpání energií z obnovitelných zdrojů, a až pak bude možné bez obav na obnovitelné zdroje přesedlat.

Do třetice je v Unii hrozbou, říkám tomu, posílání Černého Petra – karty, kterou nikdo z hráčů nechce. Spojené stát provedou sadu výbojů, které Evropská unie v podstatě zaplatí, nebo na ně doplatí. Spojené státy potřebují prodat plyn, jehož dražší lodní přepravě dá Unie přednost před lacinější dopravou plynu potrubního, jenže ruského. A na úrovni vnitřní selekce: Některé silné země v Unii využívají slabší euroregiony k posílení vlastních ekonomik i za cenu úpadku hospodaření v jiných euroregionech. Nemyslím, že by se člověk musel prokazovat vlasteneckým srdcem, aby pochopil, v jakých strukturách se mu dobře nepovede, a to víceméně dědičně. Postačí myslet jako sedlák – co stojí za snahu a co ne.

Jak můžeme přispět k míru ve Střední Evropě: Mnozí lidé u nás i v sousedních euroregionech mají své vlastní vzpomínky na devadesátá léta. To by nám všem mohlo pomoci pochopit skutečnou a velikou úlohu středoevropských zemí. Politici hlavního proudu (u nás namnoze a na Slovensku ještě víc) zatím docházejí do firmy EU jako placení zaměstnanci. Proto se v prvním sledu obracím na nás, na lid, a ne adresně na ně samé.

Požadavek Ruské federace na stažení amerického zbrojiva z pobaltských republik, požadavek, aby na hranicích Ruska žádná země nevězela ve vojenském spolku NATO, a požadavek, aby se na Ukrajině neshromažďovaly vojenské síly zemí NATO, vnímám jako opodstatněný. Spojené státy americké, vzhledem k jejich poloze na mapě světa, už dávno vůči Rusku, vzhledem k jeho poloze na mapě světa, překročily předpolí sebeobrany směrem do předpolí k útoku. Takové tvrzení není věcí sympatie či antipatie, je věcí skutku. Jestli se naučíme vidět za roh, dojde nám, že zmíněné ruské požadavky otevírají cestu k dalekosáhlému počinu, který za nás žádná velmoc nezařídí. Tady už musíme sami. Běží o to, že volné předpolí stvrzuje platnost míru jen dočasně. Geopolitika, jež znemožní stranám sporu se k sobě vůbec probít, ta má těžkou váhu všude, kde se opravdu jedená o míru. Jestli středoevropské země (Polská, Česká, Slovenská a Maďarská republika) vystoupí z NATa i z Evropské unie, a to po dohodě s mocnostmi, a přijmou status neutrálních zemí, opět po dohodě s velmocemi, nebo alespoň s Ruskou federací, kdy se Rusko stane garantem této neutrality, vymezí se geopolitický prostor dobré vůle (skutečné dobré vůle). Lépe by bylo přiznat vojensko-politickou neutralitu ještě Slovinsku, Chorvatsku, Rumunsku, Severní Makedonii a Bulharsku. Potom se mezi mocenskými rivaly opravdu vytvoří nedotknutelný prostor, ne jako předpolí, ale jako ztělesnění míru v Evropě, což by mělo být v prvořadém evropském zájmu. Nemyslím si, že by Ruská federace takovému mírovému řešení stála v cestě. Nevím sice, kdo přesně čte v Rusku Čapkovy Apokryfy, jenže právě tahle knížka nabízí cenné poučení, že síla se váže. Čím jsem silnější, tím víc energie (úsilí) spotřebuji na údržbu svých sil na mnoha frontách, což je vyčerpávající. Ruská federace má v každém případě cennou zkušenost s nedávným rozkladem Sovětského svazu. Přirozeně netuším ani to, kdo čte Karla Čapka ve Spojených státech. Vím jen, že USA na rozsáhlou hlubokou zkušenost s rozkladem hegemonie teprve čekají. Proto by Spojené státy mohly trvat na taktice: Držím a nepustím. Kysele se snad budou tvářit i němečtí diplomaté.

Ale nám přece jde o znovuzavedení české státnosti a svéprávnosti, o vlastní hospodaření a vlastní energetickou politiku. Jde o českost českého prostoru bez náboženských střetů, jde o zachování některých svobod, od kterých by se jednou mohla začít budovat demokracie. Obávám se, že protivníci navýšení významu Českých zemí a celé střední Evropy mezi Berlínem a Moskvou stále slaví koaliční vítězství svých voličů, aniž by domysleli, jak jiná může být Evropa. Zřejmě bude marné přesvědčovat zaměstnance firmy EU, aby do zaměstnání přestali docházet. Na druhou stranu jsme tu my – měsíc co měsíc daňoví poplatníci. A my jsme také zaměstnavateli svých politiků. Podaří-li se nám otevřít a při síle udržet lidové hnutí a dění směřující ke státní neutralitě, nebudeme muset roky čekat, až něco vyhnije. A nebude nás obkličovat starost, že v Evropě může vykvasit válka.