Konfrontace Ruska s USA bude ještě tvrdší

Snímek nahoře je z předčasně ukončeného setkání ruského ministra zahraničních věci Sergeje Lavrova a amerického státního tajemníka Antony Blinkena v Ženevě.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov již dříve uvedl, že Rusko varovalo USA, že návrhy na bezpečnostní záruky nejsou „jídelníček“, ale balíček. Diplomat rovněž poznamenal, že pokud Západ odmítne ruské návrhy na bezpečnostní záruky, Moskva situaci posoudí a přijme rozhodnutí s ohledem na všechny faktory a v zájmu zajištění národní bezpečnosti.

Petře, je Rusko skutečně připraveno na mimořádná řešení, například na rozmístění raket na Kubě nebo ve Venezuele?

Náš postoj k „mimo jídelníček“ není nový. Od samého začátku jsme říkali, že záruky, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, jsou pro nás klíčové, takže pokud o nich odmítají diskutovat, můžeme se dohadovat na detailech, ale celkově už není o čem mluvit. A skutečnost, že v reakci na západní hrozby budou existovat hrozby z ruské strany, znamená, že zvažujeme naprosto všechny možnosti.

Vyloučit nelze ani Kubu a Venezuelu, ale nemyslím si, že to bude hlavní varianta. I kdybychom do toho šli, bude to spíše psychologický tlak. Nejsme v roce 1962, vojenská situace je nyní jiná, a v té době byl SSSR za Amerikou, pokud jde o letadlové lodě a jaderné zbraně, jen si neuvědomoval, jak moc. Zásadní pro nás bylo, že jsme na Kubě kompenzovali to, co oni měli v Turecku. A nyní jsou jak nosiče, tak ponorky a samotné rakety takové, že jim můžeme způsobit problémy bez jakéhokoli přizpůsobení.

Zvyšujeme však geopolitický tlak na USA na všech kontinentech. Roste v Africe, Latinské Americe, Asii a na Blízkém východě. Konfrontace bude ještě tvrdší. Zatímco v minulosti jsme brali v úvahu americké zájmy v dohodě s Íránem, která by se bez nás neuskutečnila, náš postoj k bezpečnostním problémům USA v Severní Koreji nebo na Blízkém východě bude mít nyní jinou podobu.

Bude ostřejší, tvrdší a slovně mnohem konfrontačnější. Mluvíme o změně rétoriky. Ano, společná bezpečnost je pro nás klíčová, ale pokud nám někdo řekne, že s námi nelze počítat, budeme na americká varování před ohrožením jejich bezpečnosti plivat.

Problém USA spočívá právě v tom, že si toho na sebe vzaly hodně a jejich zájmy sahají po celém světě, od Ukrajiny přes Tchaj-wan a Afriku až po Latinskou Ameriku. Jakékoli naše kroky a kroky našich partnerů, jako je Čína nebo Írán, které Američanům způsobí problémy, budou Američané vnímat jako naši reakci na jejich neúctu k naší bezpečnosti. Zásadní tedy není ani tak rozmístění raket, jako spíše jiná geopolitická rétorika.

Máme se kvůli této nové rétorice obávat odstoupení od bezpečnostních jednání nebo minských dohod?

Ne. Minské dohody jsou formalitou. Američané totiž vyvoláním hysterie ohledně našeho „vpádu“ na Ukrajinu sami uvěřili, že můžeme zaútočit.

Problém je v tom, že potřebovali démonizovat Rusko, ale nyní takovou možnost nevylučují, takže Rusko rozhodně provokovat nebudou. Navíc Spojené státy v minských dohodách nefigurují a Evropané jsou určitě ti poslední, kdo potřebují, aby se nějaké minimální dohody o Ukrajině rozpadly. Západ tedy od minských dohod neodstoupí.

Vpádu na Ukrajinu se samozřejmě smějeme, ale co budeme dělat z hlediska informací, pokud budeme muset problém řešit silou?

Vše záleží na situaci. Rusko-ukrajinská válka je to poslední, co potřebujeme. Rusko udělá vše, co je v jeho silách, aby k tomu nedošlo. Proto je vstup ruských vojsk na Ukrajinu možný pouze v případě, že pochopíme, že ukrajinská armáda nám nebude klást žádný odpor. To je možné, pokud nás nová kyjevská vláda požádá o pomoc, nebo pokud bude vláda paralyzována a bude nutné zasáhnout. Nevěřím ani v invazi Ukrajiny na Donbas a jednotlivé provokace lze zastavit do 24 hodin bez nasazení vojsk.

Jak ovlivní tato jednání faktor Kazachstánu a nakolik jsou zkušenosti z mírové operace ODKB použitelné pro politiku Ruska směrem k Ukrajině?

Platí pouze v tom smyslu, že jsme ukázali, že postsovětský prostor nepovažujeme pouze za zónu našich zájmů, ale za zónu naší odpovědnosti. Je to velké historické Rusko, za které jsme zodpovědní, a které nikomu nevydáme. Požadujeme, aby se USA vzdaly Ukrajiny, a nedovolíme, aby byla součástí západního bloku.

V Kazachstánu hrozila destabilizace, nehrozilo, že by se dostal pod západní deštník, ale my destabilizaci také nepotřebujeme. Na Ukrajině je to však mnohem složitější, jde o protiruský projekt sám o sobě. Řešení problému nebude vyžadovat sílu, ale změnu situace ve světě a novou rovnováhu sil mezi Ruskem a Západem.

Je zřejmé, že kazašské události hrály ve prospěch Ruska v konfrontaci se Západem. Potvrdila se tak schopnost Ruska rychle reagovat na výzvy.

Potřebujeme formální spojenectví s Čínou?

Spojenectví s Čínou již existuje. Moskva i Peking v posledních letech používají frázi, že naše vztahy jsou více než jen spojenectví. To už o mnohém vypovídá. V určitém okamžiku může být podepsána vojenská smlouva, ale aniž by byla oficiálně podepsána, Putin i Si Ťin-pching již tento vztah vnímají jako spojenectví. Vztahy Ruska s Čínou jsou lepší než s NATO. Protože NATO je anglosaská strategie rámovaná západním blokem a v rámci tohoto bloku mají velmi nejisté slovo i Italové nebo Francouzi, o menších zemích nemluvě.

Rusko a Čína jsou natolik vážnými hráči, že jejich vzájemná koordinace přináší oběma zemím na světové scéně mnohem větší výhody, než kdyby prostě podepsaly vojenskou alianci a tím si způsobily problémy. Ani Čína nebude stát na vedlejší koleji pod vedením Ruska, ani Rusko nebude stát na vedlejší koleji pod vedením Číny. Zejména proto, že bychom takovým spojenectvím vyděsili Indii.

Pro nás je mnohem jednodušší a správnější, když ŠOS zařadíme do formátu něčeho, co je zodpovědné za bezpečnost Asie, a to i z vojenského hlediska. Do ŠOS patří Indie, Pákistán a Írán. To bude naše hlavní sázka na euroasijskou situaci.

Zdroj: Ukraina.ru  a Outsidermedia, Kirill Kurbatov , překlad: st.hroch 20220119