Bezpečnostní informační služba (BIS) publikovala koncem listopadu 2021 veřejnou část své Výroční zprávy za rok 2020, referující jako obvykle o poznatcích rok až téměř dva roky starých.

Ředitel Michal Koudelka se v úvodu pokusil obhájit skutečnost, že zpravodajská služba publikuje veřejnou část své výroční zprávy. Zákon však službě nic takového neumožňuje.

Můžeme snad mluvit o pokračování v jakési tradici, která ovšem vznikla v době, kdy byla naděje, že studená válka skončila. Mnoho zpravodajských služeb po celém světě se mimo jiné i touto formou „otevíralo světu“ s tím, že do budoucna jim společné úsilí s podporou veřejnosti umožní efektivněji čelit anticivilizačním hrozbám, podílet se na zmírňování napětí ve světě, ukončování konfliktů tak, aby současně neobsahovaly zárodky konfliktů nových (což se například bohužel nestalo v roce 1919 ve Versailles) a na zvyšování důvěry mezi státy. K tomuto vývoji však nedošlo, studená válka po malé přestávce pokračovala a publikované výstupy zpravodajských služeb se postupně změnily na jednu z používaných „hybridních“ zbraní.

Nicméně platné zákony, upravující činnost zpravodajských služeb, komunikaci zpravodajských služeb s veřejností neumožňují. A státní instituce, jak známo, nesmějí dělat nic jiného, než co jim nařizuje zákon.

Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, v platném znění, upravuje v § 1 „podávání zpráv těmito službami“, a v § 8 uvádí výčet adresátů zpráv: prezident republiky, vláda, předseda vlády, příslušní členové vlády, státní a policejní orgány. Zpravodajské služby též poskytují informace v zákoně vyjmenovaným orgánům, které kontrolují jejich činnost. Veřejnost mezi adresáty výstupů zpravodajských služeb prostě není.

Další problém je, že jakékoliv publikované informace z bezpečnostní oblasti, zejména týkající se ochrany zájmů států, prostě z principu nemohou nesouviset s politikou státu. Zpravodajské služby však též z principu musí být přísně apolitické.

Shrnuto, sečteno – vydáváním výročních zpráv zpravodajské služby překračují zákon.

Zpravodajci, kteří slyší „trávu růst“

Řediteli Koudelkovi k tomu všemu ještě v úvodu výroční zprávy „freudovsky“ uteklo, že se mu více líbil název „Úřad na ochranu ústavy a demokracie“ (tak se jmenovala nástupnická organizace po Státní bezpečnosti, vzniklá v létě roku 1990 a ještě v prosinci toho roku zrušená). Podle Koudelky, což je pro další výklad symptomatické, její název více vystihoval poslání služby.

Nicméně § 5 platného zákona neobsahuje ustanovení o tom, že BIS „chrání ústavu a demokracii“, nýbrž že BIS „zabezpečuje informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky“. Tato formulace je důležitá z několika důvodů.

Za prvé, zpravodajské služby nemají žádné výkonné pravomoci, což znamená, že BIS tyto informace předává exekutivě, která onu ochranu provádí. Zpravodajská služba se tedy na ochraně „demokratických základů, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky“ podílí nepřímo, poskytováním utajené informační podpory exekutivě (nikoliv tedy ovlivňováním veřejnosti).

Za druhé, ředitel Koudelka by měl být vzorem souladného chápání aktivit služby se zákonem. V úvodu výroční zprávy však můžeme číst jeho slova: „Pokud tedy upozorňujeme na hrozby ohrožující demokratické, bezpečnostní a ekonomické základy této země, pak tak činíme v souladu s platnými zákony, které naši činnost definují …“. Zákon však hovoří o ochraně ekonomických zájmů, nikoliv ekonomických základů republiky, což je rozdíl asi jako mezi vodou a vodkou. Ne tak pro ředitele Koudelku, což pouze zvyšuje podezření, že znění zákonů ředitele Koudelku pouze inspirují k jeho vlastním improvizacím na toto téma, což nemůže nemít neblahý vliv i na zákonnost aktivit celé služby.

Za třetí, BIS zákon vykládá extenzivně, což je zjevné ze dvou příkladů. BIS v úvodu zprávy mezi hlavní zpravodajská témata zařadila i „dezinformační působení mající potenciál oslabit demokratické základy právního státu“. V zákoně to je ovšem jinak, BIS do svého textu svévolně vložila pojem „potenciál“ a atribut „právní“.

Každý stát se dopouští chyb, což slouží některým politikům či médiím jako více či méně oprávněná záminka ke zpochybňování státu coby „právního“. Naše republika není výjimkou. Usoudí-li zpravodajci – nebo pod jejich vlivem i politici –, že v našem případě nejde o právní stát, budou se pak chovat jinak? Budou nebo nebudou chránit základy takového státu?

Co se týče onoho „potenciálu“, zákon zpravodajské službě ukládá zabezpečovat „informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti“, nikoliv však o aktivitách, které mají podle něčího názoru pouze již takový „potenciál“. To už je velmi tenký led! Proč?

Protože domyšleno do důsledků, chybné vyhodnocení bezpečnostních hrozeb zpravodajskou službou by nesporně mělo potenciál oslabit demokratické základy republiky! Bylo by tedy zajímavé zjistit, zda i o tomto „potenciálním ohrožení demokratických základů státu“ informuje BIS vedení státu!?

Vrbětický pomník

A bylo by to zcela na místě, protože s každým uplývajícím dnem bez jakéhokoliv předloženého důkazu, který by zdůvodnil obvinění zahraničního aktéra, se zvyšuje riziko, že BIS chybně vyhodnotila kauzu Vrbětice, přičemž dokonce přiznává, že tímto prizmatem hodnotí celou bezpečnostní situaci naší republiky:

 „BIS se i v roce 2020 věnovala doplňování informací o subverzním útoku na areál ve Vrběticích, za kterým podle šetření bezpečnostních složek ČR stojí příslušníci zpravodajské služby Ruska. Veškeré zpravodajské poznatky, které BIS v uplynulém období získala, je proto nutno zasadit do kontextu zjištění, že se ČR stala cílem útoku cizího státu.“

Chybným vyhodnocením kauzy Vrbětice by tedy BIS mohla znehodnotit celou svou činnost!

Zvláštní je, že až do letošního roku BIS ve svých veřejných výročních zprávách výbuch ve Vrběticích vůbec nezmínila, takže pasáž o doplňování informací k tak zásadní události, kterou by „subverzní útok“ nepochybně byl, vyznívá velmi podezřele.

Přitom policejní šetření vrbětických výbuchů není ukončené, protože ani po sedmi letech nevedlo k obvinění z úmyslného trestného činu. Ani na Interpol nikdo nepodal žádost o vydání mezinárodního zatykače na údajně podezřelé Rusy.

Domněnka BIS o „subverzním útoku“ tedy zůstává pouhou domněnkou, protože ostatní vyšetřovací verze nebyly vyloučeny. Ony ale prý ani nebyly prověřovány! Tato velmi chatrně zdůvodněná hypotéza, ne-li přímo „konspirační teorie“ o ruském subverzivním útoku, je přitom prezentována na veřejnosti, a vláda z ní dokonce už vyvrbila mezinárodněprávní zápletku s velmi reálnými důsledky. Vrbětický případ tedy vejde do historie zpravodajských služeb jako vládními činiteli trapně odpapouškované „dogma o jedné jediné variantě“.

Celou situaci dobře vystihuje lidové pořekadlo o tom, že z exkrementu nelze uplést bič, a když, pak s ním nelze zapráskat, ale když i to se podaří, pak se nelze divit následnému ukrutnému smradu.

Na ředitele Koudelku padá celá tíže odpovědnosti za to, že se odvolává na výsledky šetření, které není dokončeno – a i kdyby bylo, dokud není potvrzeno platným soudním výrokem, není z něj možno vyvozovat nic, co by službu opravňovalo činit z něj kontext „veškerých zpravodajských poznatků, které BIS v uplynulém období získala“. Člověk, který takovou fušeřinu a šmíru vydává za „zpravodajské“ postupy, nemá z profesionálního hlediska být vůbec zpravodajským důstojníkem, natož ředitelem.

Tento stav velmi připomíná dlouholetou praxi, kdy – zejména, ale nejen američtí – politici odůvodňovali vojenské agrese na Středním východě „zpravodajskými informacemi“ o údajném spojení Usámy bin Ládina s útokem na World Trade Center v New Yorku v roce 2001 (tzv. „9/11“). Avšak FBI, tedy jediná instituce, která z toho bin Ládina mohla obvinit, ho sice obvinila z mnoha jiných zločinů, ale nikoliv z tohoto útoku, který by byl zdaleka nejvýznamnější. To až do bin Ládinovy smrti  neudělala, jak se lze dodnes přesvědčit přímo na webu FBI.

Tato schizofrenní situace má počátky v době, kdy ředitel CIA byl současně nejvyšším představitelem a koordinátorem celé rozsáhlé americké zpravodajské komunity (DCI), tedy hlavním zpravodajským poradcem prezidenta Spojených států a Národní bezpečnostní rady (NSC). V této funkci byl tehdy George Tenet, po němž pojmenovanou medaili dostal Michal Koudelka, ředitel BIS. Náhoda, či symbol?

Kovid pomáhá kontrarozvědce

Ředitel Koudelka už v úvodu výroční zprávy zmínil zajímavou věc, že totiž pandemie kovidu způsobila pokles všech službou sledovaných hrozeb. Taková kategorická tvrzení vždy vzbuzují pozornost a inspirují k poznámkám typu, jestli ta úroveň hrozeb nevypadá jako snížená pouze z pohledu BIS?

V první kapitole se k této premise výroční zpráva vrací a vyvozuje další závěr, kterým zřejmě míní obohatit teorii zpravodajství. BIS totiž má za to, že „pandemická omezení např. ukázala, že tradiční diplomatické krytí cizích zpravodajských důstojníků má právě v krizových obdobích klíčový význam, protože legální rezidentura se stává během nich nenahraditelnou.“

Zpravodajští teoretici BIS možná úmyslně zvolili pojem „zpravodajští důstojníci“, když píšou o jejich krytí z „oficiálních“, tedy diplomatických pozic. O nelegální agentuře to však neplatí, protože ta se musí obejít bez vysledovatelného kontaktu s diplomaty. BIS tak zřejmě chce vejít do dějin špionáže historkou o tom, jak nejprve těžce oslabila rezidenturu na ruském velvyslanectví a jak ji pak kovid dorazil.

Poloslepá, polohluchá

V ideologicky kontaminovaných částech výroční zprávy BIS by stála za kritický komentář téměř každá věta, tak hluboko BIS klesla. Například tvrdí toto:

Celý text najdete zde