Jan Schneider vyjasňuje fámy o „Rusech na hranicích“: Američané zmatkují.

Zdroj: Parlamentní listy – rozhovor

Joe Biden soudí, že útok Ruska na Ukrajinu je ,,pravděpodobný”. Záleží též prý na tom, zda bude Putinův útok částečný, nebo úplný. Radí americké tajné služby a jiní rádci americkému prezidentovi dobře?

Výroky Joe Bidena nepochybně odrážejí to, co mu dodají američtí zpravodajci. Nicméně americká zpravodajská komunita od doby, kdy vyfabrikovala sérii globálních fejků, sloužících k přípravě agrese do Iráku (2003), neučinila nic, čím by si napravila reputaci – ba naopak, tuze se nevyznamenala ani v období před prezidentskými volbami. O Afghánistánu radši ani nemluvě.

Dodá-li pak Joe Biden k těm již tak „všelijakým“ podkladům ještě svou kreativní interpretaci, pak je ten výsledek opravdu tristní a byl by k smíchu, kdyby ovšem aktéři neharašili jadernými zbraněmi.

Dobří zpravodajci jsou materialisté, a oddělují to, co je možné, od ideologie a propagandy. Sledují proto zejména finanční toky. Podobně je tomu u vojenských analytiků, kteří v tomto případě z aktuálního, od hranic vzdáleného rozmístění logistických jednotek ruské armády vylučují podezření, že by mělo dojít k útoku.

Traduje se výrok, že Rusové hrají šachy, zatímco Američané poker. Velmi výstižné! Při pokeru jsou skryty karty, kdežto v šachu je vše na stole, a skryty jsou záměry. Rusové vyložili karty na stůl, zveřejnili své návrhy, aby nemohly být desinterpretovány, a Američané nyní zmatkují, protože celý svět tu otevřenou hru sleduje.

Rusko žádá po USA a NATO, aby veškeré vojenské jednotky a instalace ve střední a východní Evropě byly staženy na úroveň roku 1997. Současně chce záruky, že NATO se již nebude rozšiřovat na východ. Je to legitimní žádost? Jak je to vlastně s příslibem, který byl dán Západem Michailu Gorbačovovi? Na daný příslib se Putin odvolává.

K té nesporné legitimitě této žádosti dovolte několik argumentů.

Bývalý ministr obrany USA Robert Gates ve svých pamětech (2014) napsal, že pokračovat tak rychle po pádu Sovětského svazu se začleňováním tolika států, které jím byly podrobeny, do NATO, byla chyba, a že snahy začlenit Gruzii a Ukrajinu do NATO byly naprosto přes čáru, protože kořeny ruského impéria sahají do Kyjeva devátého století, takže to byla obzvláště monumentální provokace. Rozšiřování NATO bylo podle Gatese politické rozhodnutí, a nikoliv pečlivě promyšlený vojenský závazek, a podkopávalo tak snažení Aliance a bezohledně přehlíželo to, co Rusové pokládali za své životní národní zájmy.

V roce 2014 v rozhovoru pro Der Spiegel řekl Henry Kissinger: „Nemyslím si, že každý stát má automaticky zaručené právo být součástí NATO. Oba víme, že členské státy NATO nebudou nikdy jednomyslně hlasovat pro vstup Ukrajiny.“ Na námitku redaktora, že přece nemůžeme říci Ukrajincům, že si sami nemohou zvolit svoji budoucnost, reagoval Kissinger stroze: „Proč ne?“ a dodal, že Spojené státy mají v NATO pouze jeden hlas, takže nikomu nic nařizovat nemohou, nicméně německá kancléřka Angela Merkelová se vyjádřila v podobném smyslu.

Ostatně Wilfried Scharnagl, jeden z lídrů bavorské CSU, sesterské strany kancléřčiny CDU, konstatoval v rozhovoru pro Bild (2015): „Žádný ruský vůdce, ať už car, prezident nebo nějaký jiný lídr, by nemohl nečinně přihlížet, jak Ukrajina spolu s Krymem vstupují do NATO, načež by v Sevastopolu začal velet americký admirál,“ a dodal, že když Chruščov v roce 1954 jedním tahem pera v rozporu s mezinárodním právem sebral Krym Rusku a věnoval ho Ukrajině, Západ nijak neprotestoval. „My se rádi odvoláváme na mezinárodní právo, ale jen když je to pro nás výhodné,“ zrekapituloval kauzu Scharnagl.

V této souvislosti je dobré zmínit skutečnost, že Ukrajina při vyhlášení své suverenity v roce 1990 deklarovala úmysl stát se trvale neutrálním státem, což bylo vtěleno v roce 1991 do Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, na jehož základě vznikla ukrajinská ústava. V roce 2010 zákonodárný sbor Ukrajiny schválil zákon (2411-VI), podle kterého se Ukrajina nemůže stát členem mezinárodních vojenských paktů a organizací. Neutralita byla součástí ukrajinského právního řádu až do 23. prosince 2014, kdy ukrajinský parlament deklaroval, že se Ukrajina vzdává neutrality, a chce vstoupit do NATO. (Z toho vyplývá, že všechna předchozí jednání ukrajinských představitelů o vstupu do NATO byla protiústavní!)

V roce 2015 prohlásil v polské televizi Zbygniew Brzezinski: „Musíme dát Rusku záruky, že svobodná, demokratická a evropsky orientovaná Ukrajina nebude usilovat o vstup do NATO. Rusko by to považovalo za hrozbu. Mělo by se postupovat stejně jako u Finska, které je svobodnou, nezávislou, evropskou zemí a není členem NATO.“

„Byl to právě Západ, který přiměl Rusko hájit své zájmy. Nedivím se Putinovi za jeho odvetné akce na Ukrajině a v Gruzii,“ řekl v roce 2016 v rozhovoru pro německý deník Deutsche Wirtschafts Nachrichten Lawrence Wilkerson, bývalý šéf aparátu amerického ministra zahraničí Colina Powella a spoluautor jeho lživé zprávy před OSN v roce 2003, která vedla k invazi do Iráku (později připustil, že mu nepravdivé údaje o údajných biologických zbraních do zprávy dodaly zpravodajské služby včetně CIA, což dnes považuje za „chybu svého života”).

Ovšem kampak s těmito argumenty na naše akademiky! Například Zdeněk Kříž z Masarykovy univerzity Brno píše na portálu natoaktual.cz:

„V každém případě fáma o slibu nerozšiřovat NATO má racionální základ. Je jím proslulý výrok amerického ministra zahraniční Jamese Bakera ‚not one inch eastward‘ (ani o píď na východ), který byl pronesen na jednáních s Gorbačovem 9. února 1990. Důležitý ale je kontext, ve kterém zazněl a jak jej interpretovali další protagonisté tehdejších jednání. Kontextem bylo bez pochyby sjednocení Německa.“

Pěkné je, že i on ve své filipice uznává, že celá záležitost má racionální základ. Normální diskutér by po tomto konstatování důstojně zmlkl, protože přesně o ten racionální základ po celou dobu jde!

V té době totiž ještě existovala Varšavská smlouva, takže jistě nešlo o vstup tehdejších členských států Varšavské smlouvy do NATO. Tehdy se jednalo o tom, že NATO se nepohne na východ ani  co se východního Německa týče. Nikoliv jenom co se východního Německa týče.

Jenomže ti povedení scholastičtí akademici vykládají, že „o píď nikoliv, ale o tisíc kilometrů ano“. Toto jejich „přemýšlení“ (když dovolíte tento poněkud přehnaný výraz) evokuje vtip, kdy se jeden ptá druhého „Je pravda, že soused  kouká po vaší ženě?“ a ten druhý na to „Ne, to není pravda, on mi po ní nekouká. On mi ji trtká.“

Akademici typu Kříže tedy mají jasno v tom smyslu, že sovětské, potažmo ruské bezpečnostní zájmy byly hájeny jejich představiteli tak, že se NATO nesmí rozšířit pouze o bývalé východní Německo, jinak ať se na východ rozšiřuje, jak chce. To samé s umístěním jaderných zbraní.

Mysl takových akademiků je plná jasu a odráží nekonečno, řekl kdysi G. K. Chesterton, s vysvětlením, že je to proto, že se podobají louži: jsou mělké a nehybné.

Akademik Kříž dále blouzní: „Je sice pravdou, že řada akademických textů s výše zmíněnou dezinformací operuje. Jsou mezi nimi i texty publikované v kvalitních žurnálech. Jejich problémem ale je, že pro výše uvedené tvrzení nemohou předložit dostatečně přesvědčivé důkazy. Tím nejpádnějším by byl například tajný dodatek ke smlouvě 2+4 o sjednocení Německa.“

Podívejme se na fištróna! Tak on by to vyžadoval pouze písemně, aby to platilo! V civilizovaných společnostech ale platí a jsou soudně vymahatelné i ústně uzavřené dohody.

To je pak těžká debata, když práh přesvědčivosti je pro akademika Kříže tak vysoko, jako u onoho žárlivého a podezíravého lorda, jemuž sluha referuje o tom, co se dělo po lordově odjezdu. „Pak si lady nechala přinést šampaňské.“ Lordova zvědavost byla přiživena. „A co bylo pak?“ zeptal se. „Pak si lady zavolala zahradníka,“ lezlo ze sluhy jak z chlupaté deky. Lordovo podezření stoupalo. „A co bylo pak?“ naléhal. „Pak zahradník vešel k lady do ložnice a já jsem zaujal místo u klíčové dírky, jak jste mi přikázal,“ soukal ze sebe nešťastný sluha. Lord už hořel napětím. „A co bylo pak?“ žadonil. „Potom zhasli,“ uzavřel sluha. „Ach, zase ta strašná nejistota!“ skučel zmučený lord.

Západní komentátoři smutně konstatují, že USA za Joe Bidena a Západ za současných problémů s covidem jsou tak oslabeny, že Putin zkrátka jen využívá příležitost. Je to správné konstatování?

Někteří západní komentátoři se jistě takto plačtivě vyjadřují. Naštěstí jsou na Západě i frajeři, kteří se dovedou postavil k realitě čelem.

Například konzervativní americký publicista Pat Buchanan souhlasně cituje autora „Trumanovy doktríny“ George Kennana, který na sklonku devadesátých let prohlásil, že snaha rozšířit NATO směrem na východ by byla „největší chybou americké zahraniční politiky v celé éře po studené válce.“ Buchanan vznesl otázku, jak je možné označovat za „provokativní chování“, když Rusové rozmísťují vojska na svém území, a považovat za „normální“, když Spojené státy umísťují svá vojska Rusům na zápraží? Dodal, že pokud vypukne druhá studená válka nebo americko-ruská válka, budoucí historikové zcela jistě poukáží na to, že Američané vecpali NATO Rusům pod nos.

Je pro USA otázka Ukrajiny záležitostí prestiže a zachování si tváře kvůli vývoji po roce 2013, nebo hrají roli strategické úvahy, například získání vojenské výhody vůči Rusku?

Tvář nejprve někdo musí mít, aby si ji mohl zachovat. Jakou tvář mají současné Spojené státy, které jsou na prahu – zatím studené – občanské války? Prestiž je možno zachovat pouze v očích druhých, jinak jde o sebeklam. Mluví-li se v souvislosti se Spojenými státy o prestiži, pak pouze o jejím úpadku. Nic tomu nepomáhá množství vojenských základen, rozmístěných kolem Ruska a Číny.

Spojené státy skutkem naplňují prognózu George Friedmana (Příštích sto let, 2008), že budou vyvážet destabilitu, a podporovat pozemní konflikty, aby jejich protivníci museli budovat pozemní síly, a neměli tolik kapacit pro budování těch námořních, protože Spojené státy si chtějí uchovat dominanci na oceánech.

Bavíme se zde o extrémním napětí mezi dvěma velmocemi, které vlastní suverénně nejvíc jaderných zbraní v historii. Jsou pro ně jaderné zbraně jen strašákem a ,,pojistkou”, nebo se na obou stranách vážně diskutuje o jejich použití?

Zanedlouho vyjde nová kniha Milana Syručka (gratulace k jeho svěžesti v právě slavených devadesátinách!). Komentuje v ní odtajněné americké vládní dokumenty, publikované Americkým bezpečnostním archivem. Je tam zdokladována téměř stovka případů, kdy americký prezident se svými nejbližšími vážně uvažoval o použití jaderných zbraní. V průměru tedy tak jednou-dvakrát ročně, po celou tu dobu. Pro vyvážení se Milan Syruček snažil získat informace o tom, jak to probíhalo v Kremlu. Nicméně to, že se tu o tom bavíme, znamená, že nikdy neměli navrch jestřábi a podobní pošuci na obou stranách současně. Zatím.

Myslím, že naše diplomacie by měla navázat na odkaz Miroslava Polreicha, zdůrazňujícího povinnost řešit všechny spory mírovou cestou, k čemuž jsme se zavázali podpisem Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO. Všichni ti váleční štváči se přitom ohánějí členstvím v NATO, čímž dokazují buď svou negramotnost, nebo totálně pokřivený charakter, protože ten závazek – jediný ve Washingtonské smlouvě, jak úporně učil Polreich – , vyplývá hned z jejího prvního článku. Jak to tak ale bývá v dějinách, Polreich se zařadil po bok největších biblických proroků, kteří žádali pro svět mír. Nikdo na něj nedá, naopak se mu vysmívají. A přitom mají plnou hubu řečí o tom, že kdo nezná své dějiny, musí je opakovat…

Slovensko je na nohou kvůli vojenské dohodě s USA. Slovenská vláda a opozice se v tomto případě neshodnou vlastně v ničem. Jaký je váš pohled na věc?

Naprosto souhlasím s výkladem, který podal Eduard Chmelár. Ta vojenská dohoda je v rozporu s dobrými mravy, rozumem, slovenskými zákony, mezinárodními závazky, Washingtonskou smlouvou, ekonomickou rozvahou, úctou k občanům, suverenitou a slovenskými zájmy vůbec. Snad nejkřiklavějším direktem do tváře všech Slováků je výjimka z jurisdikce slovenských trestněprávních orgánů pro dislokované americké vojáky. Podle znalců by to byl přinejmenším stejný, ne-li horší stav, než za okupace vojsky Varšavské smlouvy. V podstatě by to ale pravdivě zobrazovalo stav totální podřízenosti, služebnosti až zotročení slovenských obyvatel vůči vojenskému hegemonovi.

Jsem zvědav, co se musí všechno stát, než se v takových případech (jako na Slovensku, ale nejen tam) zvedne mohutný spontánní odpor obyvatel. Současní vládcové mají moře po kotníky a tendenci chovat se jako za minulého režimu. Na nic nedbají, i když se napětí stupňuje. A přitom oni sami říkají, že kdo nezná dějiny…

(na archívním snímku Vladimir Putin a Henry Kissinger)