Čtení na neděli: esej Vlastimila Vondrušky – Kritika bláznovství

Starořímský básník Iuvenalis složil ve 2. století našeho letopočtu řadu básní, známých jako Satiry. V nich paroduje úpadek politické kultury, učenosti a mravů v Římě. Na počátku 16. století vyšel spisek Chvála bláznovství Erasma Rotterdamského, v němž kritizuje církev, učence a panovníky. Na počátku 20. století se náš Jaroslav Hašek v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona vysmívá ustrašené české politice v časech Rakousko-Uherské monarchie. V roce 1945 vydal George Orwell Farmu zvířat, strhující satiru politické demagogie. Seriál BBC z 80. let minulého století Jistě pane ministře paroduje marnost politiky, vydávané za veřejnou službu, i když jde o molocha, který si žije svým životem a jen sám pro sebe.

Dva a půl tisíce let je dlouhá doba. Máte pocit, že se za tu dobu něco změnilo? Ani náhodou! Vývoj ve společnosti totiž znamená, že se určité jevy prohlubují. A pokud se někde na začátku vyskytne byť jen malá chybička, tak roste (stejně jako při replikaci porušené DNA). V politice je pak smutným výsledkem, že arogance, sobectví, poklonkování silnějším a opovrhování slabšími, ale hlavně nereálnost politického vidění světa neustále roste. Tenhle proces si odosobněte, nevkládejte do něj konkrétní jména či politické strany, Pepa nebo Lojza, je to pořád stejná písnička. O tyhle lidi opravdu nejde, ale o princip.

Problém nastane vždy, pokud se veřejné věci řídí ideologií a nikoli prostou realitou. To platilo už v Athénách, středověk opanovala politika křesťanská, pak nastal věk revolucí, třídního boje, nacionalismu, fašismu, komunismu a po nich politika modernistických ideologií v duchu světového globalismu.

U nás po různých zvratech nahradilo Moskvu poklonkování USA a časem nenápadné podvolení se Bruselu. Jen na okraj, malá země bude mít pokaždé problém se silným spojencem, protože bude vždycky sloužit jeho zájmům.

Rozebírat historii ale nemá cenu. Koho by zajímaly peripetie demokracie od časů starověkých Athén, může nahlédnout do mé knihy Breviář pozitivní anarchie. Zamysleme se však spíše nad tím, jak je možné, že vlastně nevidíme, jak se díky ideologii ocitáme na šikmé ploše a ještě tomu tleskáme. Tím také vysvětluji, proč se tahle esej jmenuje „Kritika bláznovství“.

Zásady athénské demokracie se staly vzorem pro francouzskou revoluci a posléze celý moderní svět, proto jsou teze Platónovy Ústavy nadčasové. Ponechme stranou, že původní demokracie platila jen pro svobodné občany. Společnost se měnila a mění a do veřejné správy vstupuje stále více lidí, čímž se stává složitější a nepřehlednou. Obecně má však jednu kardinální zásadu: demokratická správa obce (tedy státu) má v první řadě chránit zájmy obyvatel a v rozumné míře naplňovat jejich požadavky.

Ale právě tady se rozevírají pomyslné nůžky mezi tím, co by se dít mělo, a co se děje. Děje se to ovšem v mlze, aby s tím lidé souhlasili, i když je to často proti jejich skutečnému zájmu. Jenže oni to nevědí a kouzlo politiky je v tom, aby je přesvědčila, že je to tak dobře, a aby podporovali kroky, které jim vlastně škodí. Navzdory tomu si toho občas někdo chytrý všimne a kveruluje a pak vznikají díla, o jakých jsem psal na začátku.

Není obtížné vysvětlit, proč špatná rozhodnutí politiků určité vrstvy společnosti hájí (ať již to byli církevní kazatelé či dnes to jsou provládní noviny, televize a aktivisti). Ze zištnosti, naivity či hlouposti podporují vládní elity a spoluvytvářejí jejich ideologii, za to mají vládní podporu a v důsledku toho jsou ambiciózní, agresivní a odmítají diskutovat. Tyhle provládní hlásné trouby se už od časů komunismu řídily a řídí heslem: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.

Demokracie bývala teoreticky založena na respektování různých postojů. Svoboda slova je ovšem vzácná bylina, které se skoro nikdy a v žádném režimu nedařilo. Někdy se potlačovala více, někdy méně, avšak s rozvojem moderních komunikačních technologií je to stále horší a horší. Za Rakouska-Uherska se tu a tam v hospodě objevil Bretschneider a kverulanta odvedl na direkci. A život šel dál. Za komunismu se tu a tam objevil tajný spolupracovník STB a kverulanta odvedl do Bartolomějské ulice. A život šel dál. Jenže dneska se společenská komunikace už neodehrává v hospodách, ale na sociálních sítích, kde řádí nejen elfové, ale už i sofistikované automatické systémy, který umlčí každého, kdo se vyjadřuje „nekorektně“ (tedy proti zájmům vládců). V tomto případě už nemohu říci: „A život jde dál“.

Jsme vystaveni masivnímu tlaku, který se nás snaží orientovat „tím správným směrem“, to znamená, že se nám vnucuje samospasitelnost politiky. Naši politici prý vědí, co dělají, dělají to pro nás a pokud se nám něco nelíbí, není to jejich chyba, ale naše zaostalost a hanebnost. Před námi stojí pilíře pravdy a o těch nesmíme pochybovat. Kdo pochyboval o Kristovi, byl upálen, kdo pochyboval o Leninovi, byl deportován na Sibiř. Naštěstí se dnes na hlavu těch, kteří pochybují o Havlovi, sesype jen hromada nadávek a urážek. Takže jak vidíte, pokrok tu přece jen jistý je, už nepopravujeme. Tedy zatím.

Naštěstí jsme Češi a tak přidám jeden z mnoha žertíků ze sociálních sítí: „Je to jasné, česká společnost je rozdělená. Jedna část má informace z České televize a druhá část používá mozek“.

Svět médií dnes vytváří iluzi, že to, co nám říkají, je ta správná politika a je korektní (pokud hovoří milec daného média), či je to dezinformace (pokud hovoří neoblíbenec z řad opozice). Pokud se podíváte na styl zpráv, zřídka se objeví hlas, který analyticky vysvětlí souvislosti problému, ale většinou jen plytce informuje, kdo co řekl a proč je to ideologicky správně či špatně. Na podporu se pak ukáže někdo z ulice, který sice netuší, o co ve skutečnosti jde, ale ochotně ventiluje svůj osobní problém či postoj. Tohle jsou klasické metody veřejnoprávní manipulace, založené na celé škále argumentačních klamů (viz kniha O svobodě myšlení).
Politika se smrskla na žabomyší války. Vést parlamentní debatu o porušování lidských práv někde tisíce kilometrů daleko je snadnější, než se třeba vypořádat se stagnující výstavbou bytů pro mladá manželství. Jistě, každý politik o tom rád pohovoří, jenže tím se dům nepostaví.

Ať mají politici požitky, pokud by opravdu pracovali pro svou zem. Jenže dneska vláda nepracuje pro své voliče, ale musí plnit směrnice Evropské unie, hájit politické směřování USA a NATO. Jistě, stali jsme se členy těchto uskupení a tak poslušnost Vídni (za Habsburků), Berlínu (za nacismu) či Moskvě (za komunismu) nahradila poslušnost Washingtonu a Bruselu. Dokud byl blahobyt, zdála se ta politika skvělá. Jenže každé posvícení jednou skončí.

Symptomy krize (nejen hospodářské, ale i společenské, morální a politické) jsou zjevné už několik let a eskalují. Epidemie, omezení výroby, extrémní výdaje na boj s pandemií, to vše situaci dramaticky zhoršilo. Kdyby naši politici vedli pragmatickou politiku, ty dopady by určitě nebyly tak fatální. Jenže díky tomu, že se ve světě pohybuje Evropská unie jako slon v porcelánu (a my s ní), nemáme vedlejší plán, takže co dál?

Místo přátel si děláme po světě jen nepřátele a USA (přítel na věčné časy) na tom není o moc lépe. Prostě nám ujel vlak. Ale média jásají, jak jsme skvělí, jak to všem ukážeme a jak se každý třese, abychom se na něj nemračili. Není trefnější příměr k současné situaci než Orwellova Farma zvířat, protože inteligentní satira je nad všechny parlamentní rozpravy a moudré hodnocení politických komentátorů.

Postavení Evropy se ve skutečnosti politicky i ekonomicky ve světě rok od roku zhoršuje. Evropa už neumí nic jiného, než vyhlašovat sankce a urážet ty, kteří vidí svět jinak. Centrum světového dění se tak nenápadně přesunulo mimo nás. Věděli jste, že od 1. ledna 2022 začal fungovat ve východní části asijsko-pacifického regionu v čele s Čínou a Austrálií zóna volného obchodu (Regional Comprehensive Economic Partnership). Je to největší obchodní projekt světa, neboť se tady realizuje třetina světového HDP. Samozřejmě bez Evropy.
Rusko se dohodlo s Čínou na výstavbě dalšího plynovodu s názvem Síla Sibiře 2. Na rozdíl od těch předchozích povede z Jamalu. To je naleziště, odkud zatím vedl plynovod jen do Evropy. Kdo má alespoň trochu analytické myšlení, umí si spočítat možné konsekvence. A nemá cenu kvůli tomu urážet Rusy, chrání jen své zájmy, zvláště poté, co na ně uvalujeme jednu sankci za druhou.

V současném světě nemůžeme stát stranou. Nejsme ovšem schopni si nadvládu vynucovat. Musíme se stát pokorným a vstřícným partnerem i těch, kteří mají jiné zájmy, jiné tradice a jiný politický systém než my. Politika je dávno zapomenuté umění jednat, chápat a dohodnout se. Tohle bohužel zatím naše ideologie nechápe.

Ale jsem optimista a stejně jako naučila nouze Dalibora housti, snad nadcházející nouze vrátí Evropu pevně nohama na zem a národní vlády začnou dělat politiku ku prospěchu svých obyvatel. Jak říká doktor Vlach v Saturninovi, člověka je třeba na chvíli vyhnat na mráz, aby si vážil teplé světnice.