Zdroj: Vaše věc, autor Filip Andler

Nehledě na globální ekonomické škody, které by vyplynuly z války na Ukrajině, má Západ skutečně vážný důvod se nové válce vyhnout – riskoval by totiž porážku.

Americké tajné služby je třeba brát s velmi silnou rezervou s ohledem na vylhané „důkazy“ o zbraních hromadného ničení v Iráku v roce 2003. Stejně tak „informace“ o ruských plánech mohou být přehnané nebo dokonce vymyšlené. V posledních letech jsme viděli řadu takových strašáků, které se nakonec ukázaly buď jako neopodstatněné, nebo jako ruské varování Ukrajině před útokem na proruské separatisty na Donbasu. Pro Moskvu existuje minimálně pět zásadních důvodů, proč invazi neuskutečnit:

• EU by uvalila další sankce, které by způsobily obrovské škody již tak křehké ruské ekonomice.
• Plynovod Nord Stream by byl opuštěn.
• Rusko by se stalo ekonomicky zcela závislé na Číně.
• Ukrajinská armáda by bojovala velmi tvrdě a Rusům způsobila těžké ztráty.
• Pokud obsadí nová velká území, bude Rusko muset vládnout nikoliv proruskému obyvatelstvu Donbasu a Krymu, ale značnému počtu rozzuřených a vzpurných Ukrajinců.

V bezprostředních letech po „Majdanu“ (2014) dominovalo v Kremlu přesvědčení, že Ukrajina je natolik politicky a ekonomicky nefunkční, že se fakticky nikdy nepřipojí k EU ani NATO, a že se nakonec rozumná ukrajinská vláda bude muset s Ruskem domluvit. Nyní však v Moskvě narůstá znepokojení z masivních dodávek amerických zbraní Kyjevu, což se stává pro Ruskou hrozbou. Moskvu zvláště znepokojují turecké bojové drony, které v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach v roce 2020 sehrály klíčovou roli ve vítězství Baku. Kreml se obává, že tyto nové zbraně mohou povzbudit Ukrajinu, aby se pokusila obnovit svrchovanost nad Donbasem silou. To vytváří vojenskou pobídku pro Rusko, aby preventivně udeřilo drtivou silou dříve, než bude ukrajinská armáda ještě lépe vyzbrojena.

Ještě významnější jsou politické a kulturní změny na Ukrajině. Ruská důvěra v případné ukrajinsko-ruské sblížení byla založena na víře v hluboké historické, kulturní a osobní vazby mezi ukrajinským a ruským národem. Na ty odkazoval V. Putin ve své eseji z července 2021. Symbolizují je nesčetná manželství mezi Ukrajinci a Rusy, přítomnost velkého počtu lidí ukrajinského původu v Rusku a lidí ruského původu na Ukrajině. Letos však Kyjev podnikl významné kroky ke snížení ruského politického a kulturního vlivu v zemi a výrazně omezil používání ruštiny, kterou mluví jako první řečí téměř třetina Ukrajinců.

V případě války by ukrajinské ozbrojené síly velmi pravděpodobně způsobily svým ruským protivníkům vážné ztráty. Jsou mnohem lépe vybavené a vycvičené než v roce 2014 a klíčové jednotky jsou silně infikované protiruským nacionalismem. Hrubá vojenská fakta nicméně jasně hovoří ve prospěch ruského vítězství. Ruská armáda převyšuje ukrajinskou více než 4:1 (avšak ještě více, pokud Rusko zmobilizuje své zálohy) a ruské bojové letouny převyšují ukrajinské více než 10:1. Rusko má přibližně 2900 tanků proti 800 ukrajinským.

Co se týká USA a NATO, s největší pravděpodobností by nezasáhly – navzdory mnoha řečem o amerických závazcích vůči Kyjevu. Bezohlední jestřábi v americkém establishmentu mohou nějakou formu vojenské intervence na Ukrajině plánovat. Pokud by k ní však došlo, výsledky by byly katastrofální. Nehledě na riziko jaderné války, ruské síly kolosálně převyšují nejen ty ukrajinské, ale jakékoliv síly, které by Západ mohl v zemi aktuálně rozmístit. USA disponují v Evropě pouze třemi bojovými brigádami, z nichž jen jedna je obrněná, což je příliš málo na boj s Ruskem. Na papíře sice mají evropští spojenci v NATO statisíce „bojových“ vojáků, ale vážně si někdo myslí, že by je jejich vlády poslaly bojovat na Ukrajinu, nebo že by jim to veřejnost umožnila? Spíše než před odražením ruské ofenzívy by tak USA stály před vyhlídkou na velkou a strašlivě krvavou válkou za znovuzískání ztraceného ukrajinského území, která by mohla přerůst ve světový konflikt.

Od roku 2015 existuje rozumný základ pro řešení sporu o Donbas v podobě protokolu Minsk II: plná autonomie Donbasu v rámci Ukrajiny, ale bez ukrajinských jednotek, a garantovaná mírovými silami OSN. Pokud jde o kulturní a jazykovou ochranu Rusů na Ukrajině, ta by měla být Západem podporována z principu. Rakouská státní smlouva z roku 1955, která vedla ke stažení sovětských a západních okupačních sil z této země, poskytuje rozumnou šablonu pro ukrajinskou neutralitu. Ta by odstranila geopolitické soupeření o tuto zemi a zároveň ponechala Ukrajině volnost rozvíjet se jako moderní demokracie. Krym je již nedílnou součástí Ruska a v souladu s přáním většiny obyvatel poloostrova nemá smysl tento fakt zpochybňovat. Výše uvedené kompromisy by byly pro Washington velmi bolestivé a vyžadovaly značnou morální odvahu. Současný Západ však není schopen produkovat státníky, a proto není takovéto řešení příliš pravděpodobné.