V lednu se zřejmě můžeme dočkat řady provokací

Rozhovor Haló novin s politologem Janem Schneiderem 28.12.2021 (otázky kladl Jaroslav Kojzar)

* Podle Spojených států, NATO a Zelenského v lednu Rusko napadne Ukrajinu. Věříte tomu?

Když ten termín vědí tak přesně, tak v tom asi mají prsty. Což znamená, že se dá očekávat vyvrcholení řady provokací, zejména formou útisku ruskojazyčných občanů na Ukrajině. Putin by se tak dostal do velmi nevýhodné situace, protože neposkytnout jim ochranu prostě nejde, přičemž cokoliv by pro ně udělal, bylo by do světa zase vytrubováno jako agrese.

Proto je potřeba neustále recipročně připomínat, jak Spojené státy »chrání své občany«, skutečně hlava nehlava, ať to stojí, co to stojí. Naposledy letos 29. srpna, kdy podle ČTK americké letectvo zaútočilo na automobil, o kterém se domnívalo, že by mohl představovat hrozbu pro americké jednotky na kábulském letišti, a zabilo kromě dlouholetého spolupracovníka amerických nevládních organizací devět jeho příbuzných, z toho sedm dětí. Americká armáda ale prohlásila, že za tuto mnohonásobnou vraždu nikoho nepotrestá. Spojené státy americké krom toho ani neuznávají autoritu Mezinárodního trestního soudu (ICC), a dokonce v roce 2019 vyhrožovaly pracovníkům soudu sankcemi, pokud by se odvážili vyšetřovat americké občany podezřelé z válečných zločinů v Afghánistánu.

* Dobře, také názor. Proč tomu však někteří věří, když za zjištěním jsou údajně zvláštní služby nejen USA, ale i právě Ukrajiny?

Já tomu nevěřím, protože na zvláštní služby USA se opravdu co do pravdivosti spolehnout nelze. Od celosvětové blamáže před agresí do Iráku v roce 2003 neučinily tyto služby, ani reprezentace Spojených států, vůbec nic, čím by si tu věrohodnost získaly. Ba naopak – zneužívání zpravodajských služeb v protitrumpovském boji pokračovalo zvýšenou měrou. Zpravodajským službám Spojených států může věřit jen ten, kdo musí. To ale není důstojná pozice svobodné lidské bytosti.

Hlásí-li tedy zvláštní služby USA, že se v té oblasti »něco stane«, pak o tom vědí víc, než Rusové. Proto jsem přesvědčen, že v lednu protiruské provokace cíleně zesílí.

* Na Ukrajině byl údajně odhalen proruský puč. Jinak jsem se moc nedozvěděl. Nevíte ze svých zdrojů o nějakých podrobnostech? Nebo si mám myslet, že šlo jen o další provokační tah?

Vůbec o tom nepochybuji, že současní vládci Ukrajiny jsou cílem různých spiknutí. Velmi bych se divil, kdyby tomu tak nebylo. Vždyť si o to svým stylem vládnutí sami koledují. Těch osnovatelů může být povícero, od neonacistických radikálů, přes politické a ekonomické konkurenty, až po síly, o nichž by se mohlo říci, že mají blízko k Rusku. To však vůbec neznamená, že by s tím Rusové museli mít něco společného. Spíše naopak, protože tím by poskytli záminku k represím proti ruskojazyčnému obyvatelstvu Ukrajiny.

Ukrajinská propaganda však přes všechny chyby bude Zelenského prezentovat především jako protiruskou hráz chránící Evropu před nebezpečím z Východu (tento argument už známe z historie, a stálo to miliony životů). Proto všechny pokusy zbavit se Zelenského, i když by je měli na svědomí nejrůznější mocenští hráči, budou nepochybně vykládány protirusky.

* Rusko údajně dalo Alianci podmínky, které jsou podle vedení NATO provokací. Chtělo například dodržení toho, co bylo v devadesátých letech slíbeno, že Aliance se nebude rozšiřovat na Východ. Prý sice to slíbeno bylo, ale ne podepsáno na papíře. To v mezinárodních vztazích neplatí, že i ústní závazky se musí dodržovat?

V civilizovaných zemích platí slovo. Ostatně i náš právní řád uznává ústně uzavřené smlouvy. To jen barbaři a podvodníci porušují své slovo. Těm ale nelze věřit, ani když podepíší. Nicméně to ujišťování, že se NATO nehne směrem na Východ, je věrohodně doloženo tolikrát (zmiňme za všechny tehdejší ministry zahraničí Spojených států Jamese Bakera a Německa Hanse-Dietricha Genschera), že by to řádný soud zcela nepochybně uznal.

* Rusko chtělo dále, aby Ukrajina se nestala součástí NATO, ale do toho, jak jsme se mohli dozvědět přímo od pana Stoltenberga, mu nic není. Opravdu nic?

Jakýsi pan Stoltenberg je zřejmě zamindrákovaný ubožák, který asi ani netuší dopad svých slov. Je to takový zacyklený paradox, z něhož mi už je doslova šoufl. Generálové nejdřív otravují politiky, jak je nepřítel mocný a nakročený k útoku – a když si politici (nezapomenout na válkychtivé političky!) tuto vymyšlenost osvojí a začnou ji papouškovat, jsou to opět generálové, kteří je zbrzdí a uvedou do reality s tím, že vůbec nevědí, o čem mluví.

Slýchávám různé odsudky Michaila Gorbačova, ale to je asi osud lidí, kteří se pokusí tento začarovaný kruh prolomit. Zdálo se mu zřejmě, že by mohl uvěřit tolika lidem, kteří ho ujišťovali o tomtéž. Nemyslím si, že je hanba, když je člověk podveden, tedy doslova hanebně podveden – protože ta hanba padá na podvodníky.

K vaší otázce – Rusku je do toho přesně tolik, kolik by asi bylo Spojeným státům do toho, kdyby Mexiko, Kuba a Kanada uzavíraly vojenské smlouvy s Ruskem. Jenže srovnávání, to je největší obava všech dezinformátorů a demagogů a válečných štváčů. Proto budou vést různé řečičky, že se to nedá srovnávat. Lze to srovnávat, a dokonce velmi dobře, a výsledky jsou velmi zřetelné a průkazné.

* Současná situace na východě Ukrajiny skutečně tedy hrozí konfliktem. Takže jsme u provokace Ukrajinců…

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj může skončit svou jepičí politickou kariéru, když udělá něco podobného, jako jeho gruzínský kolega Michail Saakašvili v roce 2008, když vyprovokoval konflikt s Ruskem. V roce 2009 publikovala speciální vyšetřovací komise EU pod vedením švýcarské diplomatky Heidi Tagliavini své zjištění a potvrdila, že konflikt opravdu vyprovokovala Gruzie, přestože dezinformátoři (včetně některých našich ministrů) dodnes opakují lež o tom, že konflikt vyvolalo Rusko. Spojené státy dokonce Saakašviliho před něčím takovým varovaly, a po konfliktu americký velvyslanec v Rusku John Beyrle v rozhovoru pro deník Kommersant prohlásil, že ruská reakce byla přiměřená.

K tomu je třeba přičíst i zcela jasné vyjádření představitelů rozhodujících zemí NATO, že reakce z jejich strany by byla pouze hospodářská, nikoliv vojenská. Takže v takovéto situaci provokace ze strany prezidenta Zelenského by se rovnala harakiri. On ale situaci na Ukrajině neovládá, a tak nelze vyloučit, že někdo cosi vyprovokovat zkusí.

V tomto kontextu jsou pak zajímavé náznaky, že Zelenskyj by chtěl s Putinem jednat. Ten ho ovšem zatím nechává dusit ve vlastní šťávě, čemuž se nelze divit. Ostatně tento postup je dobře znám z britského seriálu „Jistě, pane ministře/premiére“.

To není žádná Putinova zlomyslnost, tak to prostě na světě chodí. Občas to ale někdo zjistí pozdě, když se ukáže, že moře nemá po kotníky.

* Pokud by se skutečně v dohledné době Ukrajina stala členem NATO, co by to znamenalo pro Luhansko a Doněcko a co pro Krym, o němž Západ stále tvrdí, že je ukrajinský?

Myslím, že Ukrajina do NATO vstoupit prostě nemůže, protože zatím nebyla do Aliance přijata země aktuálně účastná ozbrojeného konfliktu. Další položkou, ztěžující reálnost vstupu Ukrajiny do Aliance, jsou stále důrazněji vyjadřované bezpečnostní zájmy Ruska. To zcela nepochybně může dát jako podmínku, že by se v takovém případě Ukrajina vzdala Luhanska i Doněcka a uznala by konečně, že Krym odešel z Ukrajiny v souladu s článkem 138.2 sekce 10 ukrajinské ústavy, kde byla zakotvena možnost uspořádat takové referendum.

* Pokud by skutečně na východě Ukrajiny došlo k další eskalaci napětí a nastala situace, že Rusko by na možnou provokaci odpovědělo, Spojené státy a země NATO by prý vyhlásily takové sankce a opatření, že by to Rusko položilo na kolena. To sice znamená, vraťme se k tomu, co jste říkal, že vojensky by se NATO neangažovalo, ale jinak ano. Jak, kromě dalších ekonomických sankcí, podle vás?

Britský list The Daily Telegraph napsal, že americký prezident by měl zvážit, zda lze přijít s kroky, kterými by mohl snížit napětí podél východní fronty. Bylo by to v souladu s prvním článkem Washingtonské smlouvy, základního dokumentu NATO, kde se praví, že

»Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN«.

Nesmíme ovšem zapomenout, že od výroby první atomové bomby se v Bílém domě asi stokrát vážně mluvilo o použití jaderné zbraně Spojenými státy (o tom bude připravovaná kniha Milana Syručka, vycházející z odtajněných amerických vládních dokumentů).

Nicméně soudím, že reakce Spojených států by byla dosti rezervovaná, a omezila by se na opatření, která by dopadla na mnohé, kromě Spojených států. Zřejmě by byly zneužity k dalšímu energetickému odklonu Evropy od Ruska směrem k USA, což se ale v současné době jeví pro Evropu velmi bezperspektivně, když dodávky amerického plynu jsou ze dne na den přesměrovány na asijský trh.

* Mohla by tedy avantura Ukrajiny vést přece jen ke skutečné velké válce?

To nebezpečí tu stále je. Proto ruský návrh Dohody o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států NATO v podstatě cituje první článek již zmíněné Washingtonské smlouvy:

»Účastníci se navzájem zavazují řešit všechny mezinárodní spory mírovou cestou a zdržet se jakéhokoli použití síly nebo hrozby jejího použití způsobem, neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.«

To je velice silné, protože signatáři Washingtonské smlouvy nemají šanci tento ruský návrh odmítnout, aniž by se zcela zdiskreditovali. Učinit tak může pouze psychopat či válečný štváč.

* A co my? Budeme v této situaci zase jen poslušným žáčkem Spojených států, anebo se konečně staneme suverénním státem, který nám naše diplomacie už po Vrběticích slibovala a vlastně skončila jen u deklarace?

Předpokládám, že prezident Miloš Zeman před jmenováním nové vlády přezkoušel jak premiéra Petra Fialu, tak i nového ministra zahraničí Jana Lipavského ze znalosti prvního článku Washingtonské smlouvy, a že byl ujištěn, že ho oba nejen znají, ale také mu rozumějí a budou se podle něj i chovat – i kdybychom byli snad jediným členem Aliance, který tuto smlouvu bude věrně naplňovat. To by bylo velmi potřebné, proto nezbývá, než to po vládě neustále a důsledně vyžadovat. Doba je vážná a naše diplomacie má tak šanci nabýt mezinárodního respektu. Anebo naopak.