Outsidermedia, překlad Zajoch 

Mohou Čína a Rusko společně vybudovat a využívat Nikaragujský průplav?

Sergej Maržeckij

17. prosince 2021

Jednou z největších a nerealizovaných iniciativ minulého desetiletí byl projekt výstavby Nikaragujského průplavu. Měla to být alternativa Američany kontrolovaného Panamského průplavu. Číňané jej chtěli postavit, ale neučinili to. Proč? Je ještě nějaká možnost?

Panamský průplav je po Suezském ve světě nejdůležitější. Je přetížený, ročně jím propluje kolem 14 tisíc lodí, od jachet po supertankery. Výstavbu inicioval Pentagon, Panama byla protektorátem USA. V roce 2000 byla správa průplavu převedena pod Panamu. Panama je však jako před tím zadním dvorkem USA. Všechna zásadní rozhodnutí se přijímají ve Washingtonu. Je tedy jasné s jakými potížemi se projekt Nikaragujského průplavu setkal.

Není to ekonomicky výhodné?

Myšlenka propojit Atlantický oceán s Tichým přes Nikaraguu není nová. Jeho délka by sice byla 278 km (Panamský měří 81,6 km), ale jinak má dost výhod. Za prvé vede 105 km přes sladkovodní jezero Nikaragua. Za druhé má mnohem výhodnější terén oproti Panamě. Za třetí by stačilo vykopat 45 km trasy. Kapacita průplavu by byla asi 5100 lodí za rok.

Na projektu není nic nereálného. Nikaragujská vláda projekt podpořila s tím, že jej bude stavět hongkongská společnost HK Nicaragua Canal Development Investment Co Ltd (HKND). Předpokládala se koncese na 50 let, která mohla být prodloužena na 100 let. V prvních deseti letech by investor zaplatil 10 milionů USD a 1 procento ze všech příjmů z vedlejších projektů. To by se postupně navyšovalo až na 99 procent. Znamená to, že by Nikaragua prvních 50 let nic do projektu nevkládala a přitom se stala držitelkou 51 procent akcií, za 100 let potom 99 procent. Počítalo se s výstavbou námořních přístavů na každém konci průplavu, dále s letištěm, ropovodem, novými silnicemi a zónou volného obchodu. Nikaragujská vláda to s radostí přijala.

Jsou nejméně dvě vysvětlení, proč Číňané od projektu ustoupili, ač normálně mají velké infrastrukturní projekty v oblibě.

Podle první verze je majitelem společnosti jakýsi čínský fiškus, který přecenil zájem spoluinvestorů a projekt nakonec ztroskotal. Totiž při všech kladech má zamýšlený průplav i řadu vážných nedostatků. Předně má o dost menší propustnost než Panamský průplav (5 tisíc lodí oproti 14 tisícům ročně). USA by se jistě na takovou aktivitu na svém zadním dvorku nedívaly laskavě. Mohly by třeba uvalit své oblíbené sankce na lodě, které třeba jen jednou propluly konkurenčním průplavem. Mohly by to zdůvodnit životním prostředím, kdy by se mísila mořská voda se sladkou vodou jezera a dalším znečištěním vody tankery a nákladními loděmi. Na jezeře závisí nikaragujské zemědělství. Na průplavu není možno vydělat a čínští podnikatelé nejsou altruisté. Existuje i druhá verze.

Nenastal ještě čas?

Je známo že v Číně je telekomunikační sektor pod kontrolou státu a zakladatel společnosti HK Nicaragua Canal Development Investment Co Ltd (HKND) Wang Jing je spolumajitelem telekomunikačního holdingu Xinwei telecom. Mezi jeho záměry je vypustit na oběžnou dráhu skupiny levných satelitů pro komunikaci se vzdálenými regiony a na moře.

Peking nepotřebuje alternativu Panamského průplavu jen k výdělku na proplouvání cizích lodí, ale spíš, aby vyhověl vlastním potřebám. Hlavně se jedná o nepřetržitý přístup k venezuelské ropě. Spojené státy uvalily sankce na nákup „černého zlata“ v Caracasu a ČLR odtud musí opatřovat ropu pomocí oklik a v omezených objemech. K tomu není potřeba žádný další přepravní průplav za 40 až 50 miliard USD

Avšak může přijít změna, pokud se vztahy mezi USA a Čínou ještě zhorší. Dosud se všechno nevyvíjí standardně ve smyslu studené války č. 2, s postupným nátlakem a zesilováním vzájemných sankcí. V určité etapě bude Peking potřebovat silné předmostí na zadním dvorku Američanů a nebude se starat o omezení.

Pro takové jednání v jižním podbřišku hegemona bude Peking potřebovat silné vojenské námořní loďstvo. Budování moderního námořnictva Číny nyní přerušilo akce kolem průplavu. Čína staví vyloďovací plavidla, torpédoborce, letadlové lodě, vrtulníkové lodě a všechno, co je potřeba pro dálkové plavby, také pro plavby do Jižní Ameriky, kde patrně vzniknou čínské vojenské námořní základny.

Jestliže by Rusko mělo moderní vojenské námořní loďstvo a bylo schopné působit v daleké mořské zóně, nebo mělo adekvátní koncepci jeho rozvoje, bylo by možno přemýšlet o ekonomické a vojensko-technické spolupráci s ČLR v Nikaragui. Po dobrovolném odmítnutí Kremlu Kubou, jakožto vojenského předpolí, můžeme hledět jen na Venezuelu a možná také na Nikaraguu. V koncesi by mohlo být Rusko partnerem, vybudovat vlastní vojenskou námořní základnu na nikaragujském nebo venezuelském břehu a průplavem ji zásobovat.

Převzato z Topcor.ru

***

Rusko poprvé promluvilo k Západu jazykem, kterému Západ rozumí

Alexandr Neukropnyj

21. prosince 2021

Rusko vstoupilo na dost nebezpečnou cestu, která pro něj v této době nemá alternativu. Za doby jeho existence jakožto nezávislého postsovětského státu je to asi poprvé, kdy promluvilo s „kolektivním Západem“ jazykem, který jediný Západ dokáže pochopit, a to jazykem ultimát. Až dosud to bylo naopak. Moskvu vychovávali, poučovali, „stavěli do latě“, dávali cenné pokyny, hlavně o tom, jak má provádět vlastní zahraniční i domácí politiku. Po příchodu Putina k vládě se tento režim začal oslabovat a nyní byl zcela ukončen.

Dnes už nejde o Ukrajinu nebo o SP-2. Osud Ruska se rozhoduje tady a teď, před našima očima. S velkou dávkou jistoty je možno říci, že v sázce je úplně vše – určuje se nejen vektor Ruska na dlouho, ale rozhoduje se samotná existence Ruska. Pokud „mírové návrhy“ Kremlu budou USA a aliancí odmítnuty, bude Moskva buď muset přiznat porážku, anebo velmi tvrdě reagovat. Jasně se ukazuje, že by diplomaty mohli vystřídat zástupci jiného úřadu. Nutno si uvědomit, že je dnes mimořádná a jedinečná situace, umožňující Rusku zvýšit sázky na maximum a zvítězit. Je potřeba pracovat do konce.

Skutečných hulvátů je mnoho

Ruským „zapřisáhlým přátelům“ byly k obeznámení se, posouzení a konečnému rozhodnutí se předány návrhy, obsahující záruky nejen bezpečnosti ruských hranic, ale v podstatě i upevnění práva na vlastní zónu „životních zájmů“ v postsovětském prostoru. Na Západě to působilo efektem vybuchlé bomby, což znamená, že neřekli nic. Po pravdě řečeno nynější situace připomíná mohutné vosí hnízdo, do něhož někdo vrazil pořádnou hůl.

Brusel a Washington obvykle jednají relativně slušně. Přesto byla první reakce na ruské iniciativy málo zdvořilá, nebyla vidět chuť k jednání. Jak u Stoltenberga, tak Psakiové, která se staví za postoj Bílého domu. Oba stejně blekotají o „neochvějné podpoře územní celistvosti Ukrajiny“ a hlavně o „jejím právu na samostatnou volbu zahraničně politického vektoru“. Znamená to vstup Ukrajiny do NATO, navzdory požadavku Ruska. Učinit v zemi státní převrat a posunout ji na Západ, to se nepočítá. Ale zcela odůvodněné snahy Moskvy, která pečuje o svoji bezpečnost, je podle nich „nátlak“, a to nejde. USA a NATO paličatě jedou po svém a na Rusko přehazují vinu za „krizi“ a požadují „deeskalaci“. Je to rozhovor němého s hluchými.

Rusko dlouho snášelo výpady Západu buď se stoickým klidem, nebo nanejvýš s nelibostí jen nesměle vyjadřovanou. Proto je považováno za neschopné zasadit se o své zájmy ignorujíce rázná napomínání a okřikování ze strany světového společenství. Rok 2014 tato přesvědčení nerozptýlil, ale ještě posílil. Mělo to své důvody, ale nyní pokračuje „kolektivní Západ“ v komunikaci s Moskvou stejným způsobem: Jen se opovažte! Prohlášení Stoltenberga a Psakiové je jen jemný drobeček.

Například bývalý velvyslanec USA v Moskvě McFaul vystoupil se svou představou a uveřejnil šest bodů, které by měl splnit Washington před zahájením nějakých jednání „s těmi drzými Rusy“. Jejich krátký výtah spočívá v tom, že Rusko musí odvolat své vojáky z Moldavska, Gruzie a Ukrajiny. Nesmí uznat Abcházii, Jižní Osetii a Podněstří, nesmí podporovat separatistický Donbas, musí Kyjevu vrátit Krym. Z Kaliningradu musí odstranit Iskandery. To však není všechno. Ale kupodivu na seznamu není požadavek na klíče od Moskvy. Spravedlivým hněvem plane Andrzej Duda: „Žádné ústupky Rusku! Ustupovat musí jen ono!“ Vilnius křičí, že je „připraven odolávat ruské agresi“, přesto od NATO vyžaduje „zkoncentrovat vojska na východní frontě“. Ano, skutečných hulvátů je plno. Především v zemích, které Moskva žádá, aby se co nejdříve zbavily soldatesky NATO.

Ruský ministr zahraničí naposledy varuje

V postoji „nesmiřitelných“ nejsou jen pobaltští trpaslíci a vysloužilí diplomaté. The Wall Street Journal všude vytrubuje, že „splnění požadavků Putina“ bude pro Západ a především pro USA jednoznačně „ponižujícím“. V tomto sboru se ozývá mnoho dalších politiků, médií, představitelů mnoha analytických center a dalších. Moskva odmítá je nejen slyšet, ale hlavně brát je vážně. Zástupce šéfa ruského diplomatického sboru Američanům po právu vytkl, že se zřejmě snaží změnit jednání na pomalu uvadající proces.

Sergej Rjabkov poznamenal, že takové jednání Moskvu neuspokojuje. Dnešní situace je považována za „krajně obtížnou“ s tendencí k dalšímu zhoršování. Vedoucí ruské delegace na vojenských jednáních ve Vídni Konstantin Gavrilov promluvil podobně. Podle něho nastal ve vzájemných vztazích Ruska a NATO „čas pravdy“. Pokud oponentům nedojde, že „stoupat na bolavá místa“ Ruska jim už nikdo nehodlá tolerovat, bude následovat odpověď, jak řekl pan Gavrilov ohledně vojenské a vojensko-technické oblasti. Kdekdo na Západě hned přijal tato slova jako „hrozbu použití jaderných zbraní“, ale je úplně jasné, že se jedná o něco jiného.

Právě v poslední době NATO a zejména Američané poskytovali Rusku množství důvodů a možností k tomu, aby ukázalo, jak by mohla vypadat „vojenská odpověď“ v bezjaderné, ale pro ně velmi bolestivé variantě. Provokační vtrhnutí bojových lodí aliance do ruských vod, lety jejich letadel v blízkosti ruských hranic. Vladimir Putin řekl, že ho podobné věci nerozčilují. Kolektivní Západ se tak snaží dotlačit Kreml právě k takovému jednání.

Ve Washingtonu a v Bruselu si vybrali nevhodnou dobu na rozkymácení práv. Malá otočka ventilu na plynovodu Jamal-Evropa stačí k tomu, aby se cena „modrého paliva“ přiblížila až ke dvěma tisícům dolarů za tisíc kubíků. Možná, že při čtení článku už je tato hranice překročena. Kazit si v této situaci vztahy s Moskvou je sebevražda pro kteroukoliv evropskou zemi. V USA stále tvrdí, že „budou přijímat rozhodnutí výhradně ve shodě se svými transatlantickými partnery“, vycházejíce z jejich názorů a zájmů. Tak prosím. Starý svět má jediný zájem – nezmrznout. Zajistit to může jenom Rusko. To je výhoda.

Zatím byl první vlaštovkou telefonický hovor mezi poradcem Bílého domu pro národní bezpečnost Sullivanem a poradcem Vladimira Putina Jurijem Ušakovem. Američané zřejmě opět hrají na hlupáčka, nebo chtějí vyjednávat, žádají od Ruska deeskalaci a souhlasí s tím, že bude jednáno také o věcech, které vyvolávají nespokojenost NATO. Sergej Rjabkov ohodnotil neochotu USA vést s Ruskem uctivý a partnerský dialog a snahu vnucovat, jako obvykle, vlastní schémata, která jsou vypracována jednostranně, bez ohledu na rovnováhu vzájemných zájmů.

Vypadá to, že si Západ stále neuvědomuje, co má před sebou. Další požadavek, s jehož splněním nikdo zpočátku nepočítal, nebo jde o ultimátum, které od Kremlu neslyšeli od dob, kdy nad ním vlála vlajka se srpem a kladivem. Mají Rusové plán pro případ, že se řekne kategorické ne, nebo se bude vše protahovat do krajnosti? Nebo to bude jako vždy „vyjádření hlubokého znepokojení“? K velké lítosti: Desetiletí, v nichž Moskva zastávala politiku „Hoši, pojďme žít přátelsky!“ udělalo pro ni špatnou službu. Západ bude muset být dotlačen ke správnému rozhodnutí. Otázkou je právě jak a jak tvrdě.

Převzato z Topcor.ru

***

Lavrov: Ukrajina překrucuje minské dohody

22. prosince 2021

Ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov uvedl, že Kyjev dnes překrucuje minské dohody a vlády Německa a Francie tuto politiku Kyjeva podporují. Podle něho se Francouzi a Němci, kteří jsou spoluautory dohod, začínají „stavět na stranu ukrajinského režimu“.

Ministr zahraničí podtrhl: „Jsme velmi znepokojeni, že Kyjev překrucuje minské dohody a převrací je na hlavu.“ Doplnil, že německá a francouzská vláda před tím tvrdily, že se minské dohody musejí plnit, ale časem změnily názor. Upřesnil: „Na summitu Ukrajina – EU řekly, že Kyjev je chlapík, dobře plní své povinnosti v normandském formátu i v kontaktní skupině a RF to musí uznat.“

Zároveň podtrhl, že při setkání ukrajinského prezidenta s hlavami SRN a Francie zazněla podpora jednání Kyjeva ve věci minských dohod. Podle Lavrova se kolegové diplomaté začali orientovat na „zřejmý podraz“ dohod, anebo se podepsali pod svoji neschopnost „kontrolovat jejich plnění“.

Převzato z Pravda.ru