Sraz sudetů v republice – protiústavní čin

Zdroj: České národní listy, snímek zachycuje sudeťáky a českou 5. kolonu na “Pouti smíření” – sudeťácké provokaci – pochodu z Pohořelic do Brna (naštěstí všeho všudy 300 lidí). 

Nedávno Jan Jelínek ve Slovanské vzájemnosti poukázal velmi přesně a správně na nebezpečí srazu landsmanů v naší republice (Slovanská vzájemnost, prosinec 2021, č.259, str.1.) Tento problém, jenž ohrožuje právní pořádek republiky a uráží 360 tisíc rodin pozůstalých po obětech sudetského a říšskoněmeckého řádění II. světové války a naší okupace, se dotýká všech občanů republiky. Sice tu existuje množina kolaborantů se sudetoněmeckým landsmannschaftem, ale přes veškerou podporu vyšších míst a zaprodaných médií, nepředstavuje podstatnou část českého národa. Většina občanů republiky však k těmto aktivitám, jejich shnilé plody vyústily i opakované pochody sudeťáků a přisluhovačů z Pohořelic do Brna, v podstatě mlčí.

Tento stav musejí změnit vlastenecké organizace tak, jako to činí tyto organizace v městě Brně již několik let, kdy demonstrují proti lžipochodu sudetů a jejich srazům v Brně.

Praporečník sudetů v europarlamentu a na různých akcích v zahraničí, Bernd Posselt, který ani není pravým sudeťákem, protože se narodil již v Německu, neustále bubnuje na notu jakési vymyšlené křivdy Čechů prý “spáchane na nebohých Sudetoněmcích vyhnáním”. Tak totiž nazývá spravedlivý a ještě mírný odsun, o kterém již pan president Zeman správně pravil, že byl lepší než smrt. S ním souznějí i rakouští landsmané a rovněž jisté politické kruhy Německa a Rakouska, které si takto zajišťují volební hlasy pro svou  další existenci.

Ovšem na zrušení neetického a protiprávního požadavku sudetů mít sraz v republice, je nutno najít silnější prostředky, nežli jsou jen demonstrace. Je nutno použít právní nástroje, které zabrání legitimizaci sudetského srocování v republice.

Jsou to  

• za první, Protokol Postupimské konference o odsunu Němců z osvobozeného Československa,
• za druhé, znění tzv. Pařížské reparační dohody, jíž je ČR nástupník ČSR a ČSFR právně vázána, a jíž je vázáno především Německo a Rakousko,
• a konečně za třetí, dekretální právo republiky, které je ústavním dekretem č.33 stále platné na rozhodnou dobu let 1945-1946, kdy probíhal legální odsun československých Němců, alias sudetů. Žvásty o “vyhoření a neplatnosti dekretů” je třeba odsunout do říše mýtů, bajek a lží.

Není třeba neustále prezentovat všechny zločiny československých Němců na Češích, Židech, Romech a Slovácích, kterých se dopustily minimálně dvě třetiny těchto obyvatel I. ČSR, a kteří proto právně přestali být navždy občany českého státu.

Jejich zločiny – vlastizrada, vojenská velezrada, zločiny válečné a zločiny proti lidskosti, napáchané na Češích, jsou notoricky publikovány již po celá desetiletí od konce II. světové války. Přesto je mnozí naši kolaboranti snaživě popírají, proti všem historickým, dokumentačním i pamětnickým reáliím. Zde musí na obranu republiky a pozůstalých rodin po obětech sudetoněmeckého a říšského řádění vystoupit též orgány státu, nejen občané samy.

Aby se tak stalo je samozřejmě povinností vlasteneckých organizací připravit podklady a podněty pro státní orgány, aby zabránily jakýmkoli pokusům o konání sudetských srazů na území státu.

Může se tak dít na základě konsultací právníků těchto organizací nebo na požádání zástupců parlamentu(pochopitelně většinou z řad současné opozice) a rovněž právníků mimoparlamentních stran. Ústava republiky i výše uvedené právní normy mají podle mne dostatek právní síly na zaražení nekalých počinů landsmanů, včetně jejich domácích přisluhovačů, jakkoli jsou postaveni i ve veřejných funkcích. V první řadě je to podnět pro činnost ČSBS, dále pro KČP, Kruhy vyhnaných, ČSOL a další organizace.

Města ohrožená nelegitimním úsilím landsmanů o sraz podle mne jsou v první řadě Praha, Brno a Liberec. Brno dokonce má již v těchto snahách neblahou tradici, jak jsem již výše poukázal. 

A ještě jedna věc. 

V naši společnosti strachu je rozšířena pověra, že stačí, aby se za věc postavili jedinci, kteří vše vyřeší za ostatní. Opak je pravdou. Pokud se vlastenecké organizace nesjednotí v jednotném proudu na obranu republiky a v právní obraně, pak zde vyvstává reálné nebezpečí, že se landsmanům a domácí páté koloně přisluhovačů jejich nelegitimní úmysl může zdařit. Toho si vlastenecké organizace musí být dobře vědomy.

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L. Svobody Brno