Rok 2021 v pěti obrazech

Rok covidu-19

Pandemie si dál hrála se světem. V různých zemích různě a přesto všude stejně. Covid-19 se po světě ubíral vlastními cestami ze severu na jih, ze západu na východ a opačně.

Vlády podle situace rozvolňovaly, aby se pak hrozily svých skutků a zpřísňovaly. Ohlupená část světové populace demonstrovala proti všemu: vládě, respirátorům, karanténám i očkování.

Rajzování po světě u nás zabloudilo mezi lidská práva. Izrael naproti tomu pohyb občanů přes hranice tu povolil, tu zakázal. Stejný přístup aplikovala Austrálie a nebo Spojené státy.

Doma jsme na to šli jinak: Ústava je nad zdraví, takže nelze omezovat překračování hranic ať tam či zpět. Řešení bylo naprosto jednoduché, tedy bylo by, kdyby pod vládou neseděl neschopný aparát.

Stačilo použít formulaci podobnou této:

„Občane Listina základních práv a svobod ti dává právo na vycestování i návrat. Tedy pokud máš na cestu peníze. Musíš počítat s tím, že si cílová země může klást různé požadavky, nebo dokonce svoje hranice uzavřít. Návrat domů se tedy může protáhnout. Může se ale stát, že hned po překročení hranic budeš muset jít do karantény. Třeba do střeženého hotelu. To vše, venku i doma, na vlastní náklady.“

Stejné platí pro svobodu shromažďování. Správní orgány akci registrují, ale nepovolují. Tak praví Listina základních práv a svobod. Jenže táž umožňuje shromáždění zakázat, například kvůli zdravotní situaci.

Během epidenie byly v Česku vzkříšeny dva dávno pohřbené komunistické principy: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ a „Zaměstnanost je třeba udržet za každou cenu“.

Neuvěřitelné se stalo skutkem: Ekonomika přes všechny lockdowny nezkolabovala a nezaměstnanost zůstala na úrovni 3%. Stálo to nějaké peníze, protože sama pravice trvala na tom, aby pomoc byla plošná a rychlá

Rok rozkladu české společnosti

Očekávání, že pandemie naši společnost spojí bylo mylné. Opozice, která se účelově označila za demokratickou, se do Babišovy vlády pouštěla vší silou. S jakou rozkoší až do úmoru zdůrazňovala: „Jsme nejhorší na světě, jen se podívejte, tolik zemřelých, jsme nejhorší na světě.“

Samozřejmě nehnula prstem, aby tomu tak nebylo.

Lze připomenout výrok současného ministra zdravotnicví Válka, který ve Sněmovně upozornil, že je Babišova vláda neschopná: „Opatření vlády nefungují, sám ministr Blatný to přece říká.“  Bylo to šmejdské, protože Blatný pokračoval: „Nemohou fungovat, pokud je občané nedodržují.“

Po volbách byl místo počtu zemřelých zdůrazňován přijatelnější ukazate, totiž počet volných lůžek na JIPkách.

Udání ohledně Babišova střetu zájmů mělo nečekaný výsledek: Babišovo jméno se jaksi vytratilo, protože EU se nám začala domnívat, že ČR má se střetem zájmů systémový problém. Jinak řečeno, čeští zákonodárci budou muset překopat Lex Babiš na Lex všichni.

K rozkladu naší společnosti přispěly i soudní žaloby proti opatřením, které prý vláda dostatečně  nevysvětlila. Povinnost chápat situaci by měla platit i pro soudy, které by neměly povyšovat paragrafy nad lidské zdraví. I ten nejzapadlejší soudce by měl vědět, co vlastně činí.

Česko se mění v bezvládnou společnost, protože zmizelo povědomí, že vláda je od toho, aby vládla. Tedy konala v rámci zákona, který v žádném případě nezakládá povinnost prosit a panáčkovat před veřejností jako psíci žadonící o pánovu přízeň kvůli pamlsku. Politici, kteří vládu obviňují, že málo prosí a panáčkuje. dosáhli morální statut šmejdů.

Rok voleb

Český politický systém se změnil z volné soutěže politických stran na kupčení stranických šíbrů.  Úprava volebního zákona, která snižuje vstupné do Sněmovny na 4 pro předvolební koalice, kdežto jednotlivým stranám nechává původních 5%, je výsměchem principu rovnoprávnosti.

Vznikly ad hoc sestavené koalice, které omezují volbu mezi stranami. Máme nestraníky, kteří se nechtějí ušpinit členstvím, ale dají se koupit na kandidátku té které strany. Co na tom, že jako nestraníci nepodléhají stranické disciplině.

Na Babiše měli políčeno především udavači od Pirátů. „Pusťe nás na ně, budeme se za vás rvát“ tvrdili Piráti před volbami v roce 2017. Mysleli samozřejmě na vpuštění „mezi ně“. To se jim povedlo, teď touží po moci. Předstírali, že až se k ní dostanou, zavoní náš politický chlív takovou čistotou, až se z toho sám Andrej posere.

Volbám předcházel bezprecendentní útok na Babiše. Jakási Holcová, patrně placená za „investigativní“ činnost ze zahraničí, zveřejnila těsně před volbami zprávu, že si Babiš koupil v roce 2009 „zámek“ ve Francii. Kdoví za jaké peníze! Vysvětlila, že v Česku jsou pořád nějaké volby a tak ty sněmovní nehrály v načasování roli. Současně uvedla, že má na 300 dalších českých jmen, která zveřejní.

Přihřáto bylo Čapí hnízdo. Do hry vstoupil Babišův syn, který pod šikovným vedením veřejně napadl otce.

Vítězství pětikoalice vede k absurdní situaci, kdy designovaný premiér nemůže vybrat nejlepší mozky pro ministerská křesla. Musí podělit jednotlivé věrné.

Kašlem na covid-19, hr na na Babiše. To bylo heslo opozice. Pirát Bartoš po volbách vysvětlil, že nezáleží na tom, jak je STANové ojebali, důležité je, že byl Babiš poražen.

Rok omylů a manipulací

Šíleným omylem bylo vložení práva držet zbraň do naší Listiny základních práv a svobod.

Jde totiž o nezvratitelný krok. To přece známe z USA. Dodatek americké ústavy dal právo občanům vyzbrojit se, aby se mohli postavit vládě, kdyby zvlčela. Takový důvod dávno pominul, ale s dodatkem nikdo nehne, ať vystříli škola nebo půl města.

V Česku se o právu držet zbraň začalo mluvit v souvislostí s obranou státu před uprchlíky a migranty. Původní rétorika SPD prolnula postupem času do všech politických stran. Snad kromě Top 09. Později přibyla ochrana majetku a životů.

Ozbrojený občan zalehne na hranici a palbou ochrání vlast před muslimy, kozomrdy a jinou chamradí, které se zachtělo našeho koláče. Po nocích pak bude hlídat svoji chrobáckou kuličku. Otázka je, zda lze zbraní chránit i majetek pochybného původu. Tragické je, že ze slovníku palbychtivých zmizelo slovo člověk.

Mezi vrcholné manipulace patří snaha presentovat naši historii tak, aby souhlasila se současně konstruovanými pravdami. Dá to práci a tak se jen pomalu dozvídáme, že Bílá hora byla požehnáním a za Rakouska-Uherska se nám žilo skvěle.

Národní obrození je postupně odsouváno do pozadí. Franz Josef I. je spolu se Sissi v Pantheonu Národního muzea, kde naopak chybí třeba Karel Havlíček. Možná dočasně zůstal Alois Jirásek, nekritický zastánce husitství, jako jediná žena Božena Němcová a president Beneš, často považovaný za Stalinova pomahače. Nejsou tam naši dva laureáti Nobelovy ceny Heyrovský a Seifert, ani Karel Čapek. Není tam největší rakousko-český velikán Cimrman ani geniální Hašek.

Máme nový pomník Marie Terezie a Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Chválíme Franze Josefa I., přestože se rozpoutáním První světové války stal jedním z největších válečných zločinců všech dob.

Prostřednictvím sebemrskačství se smiřujeme s Němci. Takové svině jsme byli, když jsme naše milé krajany vyhnali ze Sudet a cestou je nejen tloukli, ale i zabíjeli.

Není den, aby se nepřipomínaly německé zbraně nebo to, že se Áda se uměl i usmívat, měl rád pejsky i Evu Braunů a malovat líp než většina lidí. Pravda přeťápl to se židy, ale jinak měl recht, že táhl na Stalina. Němce musíme vidět jako lidi, jen tak pořádně vyniknou zločiny, které jsme na nich po válce páchali.

Slovo „národ“ zesprostlo. Potlačena byla i hrdost nad tím, co jsme uměli a dosáhli.

Předcházející  režim nedokázal lidem jasně říct: „Začínali jsme od začátku. Měli jsme k dispozici ‘komunistické’ metody, které přes všechnu tvrdost umožnily odstranit bídu, dát lidem existenční jistotu, práci a střechu nad hlavou. Obrátili jsme tok peněz směrem k potřebným.“

Komunisté nedokázali vysvětlit padesátá léta, kdy se Západ snažil zničit ekonomický systém, který vznikal ve státech ve státech, které se po válce dostaly do sféry vlivu SSSR. Tenkrát nešlo o lidská práva, ta se stala politickou zbraní až po Helsinských dohodách.

Po roce 1989 byl tok peněz obrácen k bohatým. 10% populace žije na hranici chudoby, máme bezdomovce, lichvu, zadluženost a exekuce, k tomu bytovou krizi a velký státní dluh. Jaká lidská práva mají takto postižení?

Máme zem v níž nám skoro nic nepatří. Ztratili jsme vnitřní vazby, přišli jsme o 40 let naší historie. Stali jsme se gubernií ovládanou slouhy, kteří podporující zbrojení a války. Za trochu pohlazení v Bílém domě, šli by světa kraj. K tomu všemu jsme ztratili lidskost.

Připomeňme si závěr filmu Žert: Kněz (Evald Schorm), v něm říká Somrovi, který se nedokázal vyrovnat s příkořím padesátých let: „Nelze žít v trvalé nenávisti.“ To nedochází těm, kteří financují prostituty, kteří neustále rozsévají nenávist.

Koncem roku vypukla energetická krize doprovázená inflací. S ní přišlo poznání, že pro řešení kapitalistických problémů nemáme kapitalistické metody.

Rok příprav na válku

Zbrojíme, abychom mohli odstrašovat Rusko, tedy Putina. Západ posílá flotily do Jihočínského moře, aby si Čína nemyslela, že si tam může dělat vojenské základny.

Války se kdysi vedly kvůli kontrole území a surovin. Teď k tomu přibyl zisk. Válku v Sýrii je škoda skončit, ještě je zisková.

Světu vládnou dutolebí presidenti a jejich stejně intelektuálně vybavení generálové. Pro vojensko-průmyslové koncerny vytvářejí podmínky, které otevírají státní pokladny pro nákup zbraní. Co na tom, že se žádná válka nedá vyhrát.

Uniká nám, že každá další válka bude ryze kapitalistická, protože jiné státy přestaly až na výjimky existovat. Velké státy se od sebe liší jen ve způsobu vládnutí. Systém jedné vládnoucí strany je efektivnější, protože odpadají  žabomyší spory mezi partajemi a stovkami různých organizací, což umožňuje rychlejší rozhodování. To se ví již od doby Frankovy vlády. Španělsko tehdy ekonomicky prosperovalo.

V bitvě u Slavkova padlo za odpoledne nějakých 60000 vojáků. Tolik zabíjení již není zapotřebí. Moderní plánovači potřebují vyvolávat chaos, vytvářet u obyvatel pocit nebezpečí a hledat nepřítele, kterého je třeba „klepnout přes prsty a nebo mu dát jinou lekci“. Pak stačí několik souřadnic vložených do raket a odpálit je na cíl.

Obyvatelstvo zblblé propagandou, možná přivítalo vyslání 120 raket s plochou dráhou letu na jakousi vojenskou základnu (patrně islámského státu). Na světě se nic neutají a tak většina jejího osazenstva skočila na terénní Toyoty a včas odjela pár kilometrů do pouště. Rakety zabily něco přes deset vojáků. Akce stála přes půl miliardy dolarů. Co bylo odpáleno musí být doplněno, protože musíme udržet bojeschopnost. To občan pochopí a truhlice se znovu otevře.

Dodejme, že se konečně blýsklo na lepší časy. Krym byl vyřešen díky Izraeli! Jeho vláda právě oznámila, že zdvojnásobí počet izraelských „osadníků“ na bývalém syrském území,  anektovaném s laskavým souhlasem Trumpovy vlády.