Někdy dávno, v polovině 90tých, se někteří ukrajinští experti pokoušeli navrhnout variantu tak zvané finlandizace Ukrajiny. Předpokládalo se, že Kyjev bude budovat své vztahy s okolním světem podle vzoru poválečného Finska. V souladu s tímto plánem by se Ukrajina měla stát skutečně neutrální zemí, politicky absolutně loajální vůči Rusku, ale hospodářsky pevně vepsanou (třebaže formálně neintegrovanou) do evropských struktur.
Byl to pokus k nalezení vnitropolitického kompromisu, který by umožnil, aby Kyjev nesklouzl do jámy jeskynního nacionalismu a rusofobie. Ale tento pokus byl od počátku odsouzen k nezdaru.
Za prvé, proto, že “finlandizace” byla pojímána absolutně nesprávně. Finové nebyli hospodářsky nezávislí na SSSR. Helsinky byly závislé na Moskvě ve všech ukazatelích (jak politických, tak i ekonomických). Kompromis spočíval v tom, že Stalin byl nucený vzdát se ideje na vybudování socialistického Finska. Nehledě na dvě válečné porážky za pět let, Finové byli s to dosáhnout zachování kapitalismu ve své zemi.
Za druhé, finský experiment se uskutečnil v době tvrdého ideologického boje dvou světových systémů. V tomto rámci každá z velmocí sledovala své geopolitické (a ideologické) oponenty a snažila se blokovat jakékoliv pokusy o rozšíření sféry vlivu, a tedy, posílení konkurujícího systému. Pouze v takové unikátní situaci mohly existovat na Západ orientovaná neutrální socialistická Jugoslávie a na SSSR orientované neutrální kapitalistické Finsko.
Jakmile se bipólární svět změnil na unipolární, byly oba experiment ukončeny. Finsko se stalo standardní součástí Západu, a Jugoslávie (jako část ideologicky cizího světa) byla zničena. Kdyby studenou válku prohrál Západ, tak by se s vysokou pravděpodobností Jugoslávie stala standardním členem Varšavské smlouvy a RVHP, a Finsko by prostě vešlo do struktury SSSR, nebo by se přeměnilo na severské Mongolsko (socialistickou zemi s nominální nezávislostí).
Právě bipolární svět vytvářel podmínky pro takové situace, kdy jeden tábor nebyl schopný plnohodnotně zadržovat nějaký stát, ale i druhému táboru chyběly síly pro jeho plné přičlenění do své struktury. Je pochopitelné, že v devadesátých byla situace zcela jiná. Nebyly dva proti sobě stojící systémy.
Existoval jeden globální hegemon a velké množství velmocí druhého řádu, mezi něž tehdy patřily nejen nejvýznamnější západoevropští partneři USA (Velká Británie, Německo, Francie), ale také Rusko s Čínou. Některé státy (včetně tehdejší Ukrajiny) mohly volit: zůstat ve sféře vlivu regionálního lídra (volba Běloruska) nebo se pokusit spolupracovat se Západem samostatně (volba Ukrajiny).
Po učinění volby už nebylo možné zachovávat politickou loajalitu jedné straně, přitom se hospodářsky orientovat na druhou. Ne náhodou veškeré pokusy Kyjeva a Minska hrát na tak zvanou vícevektorovost úspěšně ztroskotaly. Bělorusko nebylo schopno odejít z ruské sféry vlivu, jelikož se za to muselo zaplatit výměnou politického režimu, a Ukrajina, když byla ekonomicky připoutaná k Rusku, ale politicky mířila na Západ, nebyla schopna zachovat ani politický režim, ani vlastní ekonomiku – ve snaze setrvat na dvou rychle se rozjíždějících židlích se prostě roztrhala ve švech.
Dnes vidíme, jak chybu Ukrajiny opakuje EU. Jeho staří členové (Francie, Německo, Itálie) mají zájem na těsné hospodářské spolupráci s Ruskem. V tom je podporuje a menší část nováčků. Větší část východoevropských členů EU soudí, že jejich politická orientace na USA nejen umožní kompenzovat ekonomické ztráty z konfrontace s Kremlem, ale také to umožní mít zisk.
Když není s to překonat tento vnitřní protiklad a velmi se bojí další dezintegrace (Maďarsko a Polsko pravidelně vydírají západní Evropu tím, že půjdou cestou Velké Británie), EU se pokouší zachovat vnější zdání dávno neexistující jednoty na úkor toho, že deklaruje politickou loajalitu USA, ve snaze současně vyvíjet vzájemně výhodné ekonomické vztahy s Ruskem a Čínou.
Nicméně sedět na dvou prudce se rozjíždějících židlích se stává stále nepohodlnější. Během posledního roku kvůli tomu, aby se vyhnuli zostřenému vnitřnímu konfliktu, přední představitelé EU, především Německa, když uhájili hospodářsky výhodný Severní proud 2, provedli řadu globálních politických ústupků USA.
Výsledkem bylo:
vtahování západní Evropy do pro ni nepotřebné, iniciované východní Evropou v zájmu USA, konfrontace s Běloruskem, která zasáhla i Rusko;
účast západní Evropy v sankční válce USA proti Číně;
pokus západní Evropy uchovat formální jednotu EU na úkor ústupků východní Evropě v otázkách finanční a ekonomické politiky, což může přivést k dalekosáhlým následkům.
EU a její přední představitelé zdůvodňují své postupy nutností zachování politické jednoty Západu, jeho semknutí kolem USA v těžkém období globální systémové krize, kterou prožívá západní politicko-ekonomický systém. Nechtějí však vidět to, že jejich zdálo by se formální politické ústupky, přivádějí k vážným ekonomickým následkům, které zase vyvolávají nová, tvrdší politická rozhodnutí. V konečném důsledku, EU i v politickém, i v ekonomickém vztahu začíná působit ke své škodě a ve prospěch USA. Ve snaze uniknout nutnosti volby, Evropa se zříká subjektnosti, o kterou se docela nedávno ucházela.
USA, které využívají náladu Evropy na politickou loajalitu, požadují podporu svých protiruských a protičínských iniciativ. EU se pokouší tyto iniciativy změkčovat, ale stejně musí vést odpovídající linii, přičemž zdaleka ne vždy na úrovni nic neznamenajících prohlášení. Často potom následují konkrétní kroky, způsobující ekonomickou ztrátu. Přirozeně, oběti evropské amerikanofilie zasazují odvetné údery. Ve výsledku značná část perspektivních společných projektů tudíž nepřesahuje rámec předběžného projednávání.
Nejen to, historie s explozivním růstem cen za plyn na vždy stabilním evropském trhu ukazuje, že Američané, ničící ekonomické styky EU s Východem, de facto přímo působí proti ekonomickým zájmům, proti ekonomické a politické stabilitě Evropy.
Vždyť co se v podstatě stalo? Američané v rámci evropské politické loajality prosadili změnu vzorce ceny v dlouhodobých kontraktech Gazpromu. Cena kontraktu získala napojení na spotovou (v podstatě na burzovní) cenu. Nehledě na to, že pro větší části dlouhodobých evropských kontraktů Gazpromu byl zachován starý vzorec tvorby cen, stačila změna tří nebo čtyř kontraktů, aby burzovní hráči, kteří hrají na zvýšení a používají systém pomluv a krizových očekávání, vyhnali spotové ceny na plyn do nebes.
Přirozeně, že ti, kteří zachovali starý vzorec tvorby cen v kontraktech s Gazpromem tím nyní vyhrávají. Ale Gazprom uspokojuje potřeby Evropy ohledně plynu méně než z poloviny. To znamená, že značné množství domácností a průmyslových odběratelů jsou nuceny používat mimořádně drahý plyn. V podmínkách vážně vyčerpané evropské ekonomiky koronakrizí, a také ekonomické války s Čínou, do níž se EU postupně propadá, jsou vysoké ceny na plyn (které mohou zůstat do jara) velmi silným úderem pro ekonomiky zemí EU, destabilizujícím celou Evropu.
Přitom EU, se zachováním politické loajality vůči USA s houževnatostí důstojnou pro lepší využití, se pokouší obvinit z organizování plynové krize Rusko, což nepřispívá k podpoře vztahů důvěry mezi Moskvou a evropskými metropolemi, a tedy nepřímo brání společnému hledání cesty k východisku z plynové krize.
To je pouze jeden příklad, aktuální proto, že ho všichni vidí. Ale takových příkladů, kdy EU dobrovolně nebo nedobrovolně šlape na krk vlastním ekonomickým zájmům kvůli mytické “jednotě Západu” a zachování vzájemných vztahů s USA, které Evropa nazývá partnerskými, ale které jsou ve skutečnosti obyčejnou vazalskou závislostí, je spousta. Evropská unie jde zrychleně cestou Ukrajiny, která se také domnívala, že politická loajalita vůči Americe jí ve výhledu zajistí ekonomické dividendy, ale ocitla se u rozbitého koryta, bez ekonomiky a bez státnosti.
Evropská unie jde cestou ukrajinizace, jejíž hlavní nebezpečí spočívá v tom, že nenápadně, ale velmi rychle (v jakési další etapě) se proces stává nezvratným. Evropě se stále ještě zdá, že může kdykoliv učinit volbu, ve skutečnosti je však blízký ten okamžik, kdy volba bude učiněna definitivně a zítřejší rozhodnutí budou předurčena dnešními.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
A je to tady. opět protiruské aktivity celosvětové nechvalně proslulého teroristické kapitalistické státu jakými jsou USA. Jednají neustále v rozporu s Chartou OSN proti zájmů světa, za každou cenu vyvolat válku proti zemím, kteří překrývají pohasínající dominanci astronomicky zadluženého a oligarchy řízeného státu a nachází i své loutky, které uplácí tisknutými a ničím nekrytými dolary. Zanechává… Číst vice »
Bohužel EU slouží USA zájmům a také na to dojede a my s nimi až bude zle snad se začne něco dít a impérium se rozpadne.
Srbsko, Maďarsko i Německo podpisem smluv s Gazpromem ušetřili stamiliony eur ! Česko je ideologicky zpitoměno a ekonomicky bude brzy na dně.!
Velmi výstižná analýza. Není třeba odsuzovat USA, hrají svou hru ve svůj prospěch. Problém je v chování Evropské unie (vazalských zemí). Je těžko pochopitelný například postup Německa, které se ze světové obchodní velmoci usilovně snaží propadnout do bezvýznamného a zadluženého státu, který bude záviset na tom, jestli mu jeho sousedé uvolní dostatek… Číst vice »