Na špatné straně

V genetice je základním informačním prvkem gen. U kultur a národů lze vysledovat obdobný, i když ne tak uchopitelný prvek, nazývaný meme (mím). Jsou to jednoduché vzorce vnímání, myšlení, hodnocení, jednání, jejichž stopu lze v dané kultuře sledovat často po staletí, ba tisíciletí. Specifická memová skladba bývá podkladem kulturních stereotypů opisovaných například jako národní povaha. Příkladem může být vzorec přimknutí se k mocným a péče o nadstandardní vztahy s nimi (zalíbit se) až do hořkého konce. Držet se Anglie a Francie jako klíšťata a nepustit je ¹, formuluje národní program Milan Hodža v září 1938. Adolf Hitler společně s Emilem Háchou položili základ k novému evropskému životu českého národa, hlásá Emanuel Moravec v dubnu 1945. Hold a obdiv bratom a priateľom, vyřizuje Alexander Dubček na slavnostním zasedání ÚV KSSS v listopadu 1967. ČR dostojí svým závazkům jak vůči silám ISAF, tak afghánské vládě, ujišťuje Alexandr Vondra v červnu 2021.

Jako vždy, na špatné straně.

Jenže, která je ta správná?

V zásadě jsou možné tři základní strategie: pragmatická, perspektivní a konzervativní.

Pragmatická strategie vychází z daného rozložení sil. Znamená nejen stát ve správném okamžiku na straně vítězů, ale také včas flexibilně reagovat na následné posuny.

V její první části vykazují české vzorce mimořádnou účinnost. V průběhu dvou (či tří, chcete-li) válek stála země vždy na straně poražených, ale v rozhodujícím okamžiku se náhle ocitla na straně vítězů (dalo by se říct, že by se na ní ocitla bez ohledu na to, kdo to nakonec bude). S vítězstvím však vždy nastupuje nová politická garnitura, která až do svého konce rigidně setrvává v ideologických dogmatech, která ji k moci přivedla. V druhé části tak české vzorce vykazují mimořádnou neschopnost – adaptace na změny probíhá ne kontinuálně, ale vždy krachem a novými dogmaty.

Perspektivní strategie se orientuje na pravděpodobný budoucí vývoj. Ze scénářů, které se nabízejí, volí takové, které dlouhodobě slibují jistotu, bezpečí, stabilitu, prosperitu. Jejími úskalími jsou černé labutě, nepředpokládané události a zvraty. V české politice, orientované primárně na krátkodobé cíle, se dlouhodobá strategie vyskytuje spíše výjimečně.

Konzervativní strategie spoléhá na hodnotový systém, který považuje za stabilní, ověřený, neměnný, nezávislý na daných konstelacích, odvolávající se na vyšší autority – Boha, morálku, národ, tradici, sociální kohezi, právo, vědu.

Imanentními problémy jsou jednak nejednoznačnost, neboť takových systémů, zčásti nekompatibilních, existuje paralelně víc, a jednak dynamika jejich vývoje a jejich proměny, relativizující požadovanou stabilitu a neměnnost. Specificky českým problémem je pak rudimentárnost vzorců tohoto druhu, daná jednak dlouhodobou převahou pragmatických a jednak jejich erozí v důsledku stále nových revolucí a hodnotových zvratů.

Stojíme na špatné straně z hlediska všech tří.

Hledisko pragmatické

Po listopadu 1989 se moci chopila politická garnitura propojená s vítěznými americkými kruhy, zejména neoliberálními, neokonzervativními a sionistickými, které právě přebíraly kontrolu nad USA. Vnitřní, hospodářskou i zahraniční politiku opět neomylně ovládl vzorec zalíbení se mocným. Čelní představitelé karikovali Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou poučkami o štíhlém státu, zodpovědnosti sám za sebe, neviditelné ruce trhu a nepřípustnosti sociálních ohledů. Společný majetek liberálně přenechali k rozkradení nejschopnějším. Tajné služby iniciativně poskytly svazky svých předchůdců americkým patronům a vypomáhali jim dezinformacemi o Clintonových komunistických kontaktech, o spojení Al-Kájdy se Saddámem či o plánovaném útoku na Hlas Ameriky v Praze. Někdejší levicový disident vedl kampaň proti ruské hrozbě, za přistoupení k NATO a za humanitární bombardování Jugoslávie. Armáda, která si za sedmdesát let své existence nevystřelila, se přičinlivě zapojila do amerických agresí a ČR dokonce požadovala zřízení americké vojenské základny na svém území. Vláda pravidelně konzultuje s vládou Izraele a v OSN hlasuje ČR zásadně podle jeho zájmů a zájmů USA.

Vše tedy běží dle očekávání. Češi, dosud militantní bojovníci proti Západu a USA, se obratem stali ještě militantnějšími bojovníky proti Východu a rivalům Izraele.

Jak nám to pomohlo? Mnohým velice. Jejich kariéry a finanční situace by jinak byly velmi ochuzené. A znejistěnému národu to pomohlo vykolíkováním nových arcinepřátel – komunistů, Ruska, Číny, islámu. Pokud jde o kulturní vzorce, upevnily se tradiční jako zalíbit se mocným, nadstandardní vztahy či o nás rozhodují jiní. Konzervativní vzorce morálky, práva či sociální koheze dále erodovaly a byly nahrazeny zbytnělými vzorci osobního prospěchu na úkor druhých. Ubezpečující vzorec ať si na nás troufnou a pán jim ukáže povzbuzuje činitele z druhé a třetí řady blýsknout se vlastní zahraniční politikou a tajné služby dalšími iniciativami typu ricinových atentátů nebo vrbětických výbuchů.

Od dob unipolárního světa a globálního vůdcovství USA se však svět změnil. Útoky 11. září a následné agrese byly vrcholem a počátkem konce. Po otřesu skandálem korporace Enron v roce 2001 způsobila neoliberální politika USA o sedm let později globální ekonomickou krizi. Sporadické optimistické vize narážejí na realitu politicky, sociálně i rasově beznadějně rozpolcené země. Ideologické střety ústí až do ozbrojených srážek. Narůstá ochota řešit vnitropolitické konflikty silou, latentně hrozící přerůst v občanskou válku. Americké války se vrátily domů. Stát se obává vlastních občanů a pod tlakem vlivných korporací a zájmových skupin se někdejší vzor demokracie a svobody krok za krokem mění v totalitní policejní stát. Amerika se stala svým vlastním největším nepřítelem a její doposud nemyslitelný rozpad se postupně stává vážně zvažovanou alternativou.

Ruku v ruce se situací doma jde rozklad impéria. Po euforii konce dějin vzbudilo první pochybnosti humanitární bombardování Jugoslávie. Na útoky 1. září a afghánskou agresi v říjnu reagují spojenci ještě solidárně, avšak irácká agrese v březnu 2003 již vyvolává mocnou vlnu nesouhlasu. Pro tažení proti Rusku – rozšíření NATO 1999, gruzínskou válku 2008, rozvrácení Ukrajiny 2014, sérii propagandistických kampaní a sankcí – se ještě podařilo dostat evropské spojence více či méně do latě a při rozvracení sedmi rivalů Izraele dokonce někteří sami převzali iniciativu v Libyi. Bushova válka proti teroru však vyvolala pochybnosti a distanc. Z počátečních nadějí vkládaných do Baracka Obamy zbylo jen zklamání a po čtyřech letech Donalda Trumpa si Evropa konečně začíná uvědomovat, že se musí postavit na vlastní nohy. Jak to zatím vypadá, Joe Biden na tom již nic nezmění.

Ještě razantněji se ztráta váhy projevila na Blízkém východě. V srpnu 2011 vyzval Barack Obama prezidenta Asada, aby odstoupil. Asad musí odejít, zopakoval v říjnu 2015. Přes podporu Svobodné syrské armádě a Islámskému státu se tak nestalo, zasáhly Rusko a Írán. Rozklad impéria začíná porážkou v Sýrii v lednu 2019 a vrcholí ztrátou Afghánistánu v srpnu 2021. Americká odpověď na útoky 11. září za 8 bilionů dolarů končí fiaskem. Kábul není Saigon, ale Stalingrad.

Největší problém představuje vzestup Číny, která USA již v řadě klíčových oborů předstihla. USA se pokoušejí zastavit ho sankcemi, hospodářskou válkou, propagandistickými kampaněmi, podporou teroristů, obchodem s drogami a pátou kolonou, avšak výsledné rusko-čínské sblížení americkou hegemonii prakticky eliminuje. Tak jako válku afghánskou, válku o Tchajwan nelze vyhrát. Čína vyhlásila konec americké hegemonie v Pacifiku a americká média s nevolí připouštějí, že by Spojené státy mohly válku o Tchajwan prohrát. Mezitím nabývá konkrétní podobu projekt Eurasie a Šanghajská organizace v září 2021 změnila světový řád. Rozvíjející se vztahy Izraele k Číně, který by světovou roli USA rád převzal, jsou výmluvným indikátorem. Vše nasvědčuje, že Spojené státy sledují trajektorii Sovětského svazu a směřují ke stejnému kolapsu.

Abychom se vrátili k českým kulturním vzorcům, opakuje se rigidní ulpívání na dogmatech z dávných dob. Česká politická reprezentace dodnes prezentuje USA jako záruku moci, hospodářské prosperity, demokracie a lidských práv. Na příležitostné hlasy o vymanění se z jejich vlivu či o utváření nadstandardních vztahů k Číně reaguje nejen odmítavě, ale přímo nepřátelsky téměř jako na vlastizradu. Nejpravděpodobnějším modelem budoucího vývoje je tedy Jakešův kůl v plotě, když se dosavadní patron začal rozpadat a svět se začal obracet nedovoleným směrem.

Hledisko perspektivní

Ztráta dosavadního úhlavního nepřítele – SSSR – zpochybnila smysl monstrózního vojenského potenciálu, astronomických zakázek zbrojnímu průmyslu, NATO, CIA a tajných služeb i rozvětvených propagandistických aparátů. Hrozil mír, nepotřebnost, konec dějin. Vedle proizraelských akcí neokonzervativců vyvstala potřeba nového globálního nepřítele, na kterém by USA mohly své vůdcovství demonstrovat a dát svým rozbujelým studenoválečnickým strukturám novou náplň. Jenomže Čína se za něj v devadesátých letech ještě nehodila a vztahy s Ruskem plausibilní záminku neposkytovaly, NATO a Rusko se za vzájemné nepřátele nepovažovaly. Budování nepřítele vyžadovalo dlouhodobější režii.

Impuls přišel z druhé strany. Poté, kdy byly satelitní státy bez námitek propuštěny a SSSR sám se v roce 1991 rozpadl, se Václav Havel a Lech Walęsa náhle začali obávat ruské rozpínavosti a naléhat na přijetí do NATO. USA byly sice vázány slibem, že po znovusjednocení Německa NATO nepostoupí ani píď na východ, avšak obavy a přání nových spojenců se prostě nedaly odmítnout. Na Madridském summitu v roce 1997 bylo České republice, Polsku a Maďarsku nabídnuto členství (a Ukrajině partnerství). Přijaty byly v dubnu 1999 na Washingtonském summitu, na kterém bylo zároveň původní obranné poslání Aliance, odpověď na ozbrojený útok proti jedné nebo více z [členských zemí] v Evropě nebo Severní Americe, rozšířeno o útočné nové mise v odpovědi na široké spektrum možných hrozeb pro společné zájmy Aliance. ² Již v březnu začíná jeho historicky první vojenské nasazení – proti nejbližšímu ruskému spojenci, Jugoslávii.

Po útocích 11. září 2001 projevilo Rusko plnou podporu USA, v následujícím roce dokonce vyjádřilo porozumění pro východní rozšíření NATO a navrhlo členství Ruska, ostatně jako již v roce 1954 a v souladu s návrhy Clintonovy administrativy. Krátce se zdálo, že by partnerské vztahy mohly převládnout.

Převládly však opačné zájmy a od unilaterálního prezidentství George W. Bushe se vztahy systematicky zhoršují. V roce 2002 odstoupily USA od Smlouvy o nešíření balistických zbraní a zároveň začaly podporovat či organizovat barevné revoluce v postsovětských zemích – buldozerovou v Srbsku 2000, růžovou v Gruzii 2003, oranžovou na Ukrajině 2004, tulipánovou v Kyrgyzstánu 2005, džínovou v Bělorusku 2006, pomerančovou v Moldávii 2010, sněhovou v Rusku 2011, barevnou v Makedonii 2016, sametovou v Arménii 2018, pantoflovou v Bělorusku 2020.

Paralelně pokračuje expanze NATO směrem k Rusku. Do roku 2020 se rozšířilo o dalších třináct východoevropských států včetně dvou bezprostředně s ním sousedících. Přijetí Gruzie a Ukrajiny se na Bukurešťském summitu v březnu 2008 sice setkalo s nesouhlasem, nicméně vyhlídka na ně byla potvrzena. Rusko před přijetím Gruzie a Ukrajiny v dubnu velmi důrazně varovalo, což bylo pobídkou testovat jeho odhodlanost. V červenci se uskutečnily společné vojenské manévry NATO s Gruzií, Ukrajinou, Arménií a Ázerbájdžánem v Černém moři. V srpnu pak Gruzie v rámci plánované invaze do Jižní Osetie napadla města a vesnice s ruským obyvatelstvem a obsadila město Cchinvali. Rusko odhodlanost prokázalo a během pěti dnů gruzínský postup odrazilo. Očekávaná pomoc Západu se omezila na výzvy k ukončení bojů a nenávistné propagandistické kampaně.

V následujících letech se prezident Obama pokusil o nový počátek vztahů s Ruskem a obě země v roce 2010 podepsaly smlouvu o omezení strategických zbraní. To však již byla zahraniční politika v rukou neocons a prezident do ní neměl příliš co mluvit, jak se později přesvědčil i Donald Trump.

Na pořadu byla Ukrajina, o kterou se přetahovala Evropská se vznikající Eurasijskou unií. Impulsem se staly několikaměsíční demonstrace v listopadu 2013, když prezident Viktor Janukovič odložil podpis asociační dohody s EU. Režie se ujala Victoria Nulandová, asistentka Johna Kerryho, a demonstrace za podpory USA a Izraele gradovaly do ozbrojených srážek. Ty vyvrcholily 20. února, když ostřelovači z pozic Sil sebeobrany usmrtili na stovku demonstrantů a policistů. EU spolu s Ruskem zprostředkovaly dohodu mezi protestujícími a Janukovičem, avšak Síly sebeobrany provedly 22. února ozbrojený puč, obsadily parlament, Janukoviče vyhnaly a instalovaly novou, ostře protiruskou vládu podle pokynů Victorie Nulandové. O čtyři dny později ji uznala i EU.

Odmítly ji však uznat jihovýchodní oblasti Ukrajiny s vysokým podílem ruského obyvatelstva a začaly se proti ní bouřit. Parlament Autonomní republiky Krym vyhlásil referendum o nezávislosti a ruské jednotky zabránily ukrajinské armádě v jeho potlačení. Referendum 16. března dopadlo dle očekávání a následujícího dne přijal krymský parlament Deklaraci nezávislosti Krymu předpokládající možnost přistoupení k Rusku. Dohodu o přistoupení obě strany podepsaly hned 18. března a o tři dny později ji ruský parlament ratifikoval.

Šéf CIA John Brennan přijel osobně novou ukrajinskou vládu pobídnout k použití síly a USA přislíbily finanční pomoc. Vláda zahájila antiteroristickou operaci – tažení armády, neonacistických milicí a zahraničních žoldnéřů proti separatistickému obyvatelstvu podle akčního plánu připraveného RAND Corporation. Záměrem bylo přimět Rusko k intervenci a vyvolat konflikt mezi ním a postkomunistickými zeměmi. K tomu, že k němu dosud nedošlo, přispěly tři faktory. Rusko se intervence zdrželo a podpořilo separatisty pouze dobrovolníky Ruské armády. Separatisté se nejen ubránili, ale v srpnu zasadili ukrajinské armádě citelnou porážku. A evropské země neprojevily nejmenší chuť nechat se do konfliktů s Ruskem zatáhnout.

O to horlivěji se situace chopila propaganda. Konzument západních médií ví, že na východě Ukrajiny bojují ruské jednotky, že Rusko připravuje invazi, dodalo separatistům rakety k sestřelení malajského MH17 a anektovalo Krym. Ruská agrese na Ukrajině ohrožuje Evropu a Rusko se k invazi bezprostředně chystá. Zároveň USA Ukrajinu vyzbrojují nejmodernější technikou, cvičí ukrajinskou armádu, pořádají společné manévry a eskalují napětí v Černém moři.

Do jaké míry může Rusko de facto integraci Ukrajiny do NATO a koncentraci sil NATO na svých hranicích jen přihlížet a do jaké míry bude Kyjev tlačen do útoku na Donbas, je otázkou. Šance na válku, dobré obchody i finanční zdroje se dosud rozhodně nerozplynula.

Budování nepřítele ovšem nekončí na Ukrajině. Rusko otrávilo Alexandra Litviněnka, paralyzovalo finský internet, zmanipulovalo volbu Trumpa, zaútočilo na německý Bundestag, rozšířilo dezinformace o případu Lisa, nabouralo se do mailů dánského ministerstva obrany, organizovalo pokus o převrat v Černé hoře, ochromilo ukrajinskou energetickou síť a otrávilo Sergeje Skripala a Putinova rivala Alexeje Navalného novičokem. Výrazy jako je možné, není vyloučené, pravděpodobně jsou vypuštěny, do médií a oficiálních stanovisek proudí již jen nesporná fakta. Zůstává-li přesto stín pochybností, definitivně je rozptýlí investigativní agentura Bellingcat. Konzumenta již ani nenapadne porovnávat ruské zločiny s americkými a izraelskými agresemi. Každá záminka, ať dosud nepotvrzená či již vyvrácená, se hodí k uvalení dalších sankcí – nejvýmluvnější indicii skutečných cílů.

Jinak tomu bylo s Čínou. Po překvapivé návštěvě Richarda Nixona a uznání Taiwanu za její součást v roce 1972 ji USA postupně získaly jako spojence proti SSSR, poskytly jí doložku nejvyšších výhod a zapojili ji do mezinárodních organizací. Za svůj bezprecedentní hospodářský růst vděčí Čína z velké části americkým investicím a technologickému transferu. Že tak USA napomohly vzestupu svého největšího rivala, si naplno uvědomila až Trumpova administrativa a dosavadní spojenec se rychle změnil v úhlavního nepřítele.

Dělostřelecká příprava probíhá podobně jako protiruská: Čína je totalitní stát, okupuje Tibet, utiskuje ujgurskou menšinu, potlačila hongkongskou autonomii, porušuje autorská práva, rozšiřuje svůj vliv prostřednictvím Hedvábné stezky a přivádí tak země do dluhové závislosti, hospodářsky vydírá Austrálii, vojensky ohrožuje Japonsko a Jižní Koreu, chystá se násilím anektovat Tchajwan a způsobila kovidovou pandemii. Si Ťin-pching je diktátor, ne legitimní prezident. A jako v ruském případě, konzumenta médií již ani nenapadne porovnávat budování infrastruktury v rámci Hedvábné stezky s jejím ničením v rámci amerických a izraelských agresí nebo situaci v Ujgursku se situací v Gaze.

A podobně jako v případě Ukrajiny, otázkou je, jak dlouho může Čína jen přihlížet americké podpoře tchajwanské suverenity. Také jihovýchodní Asie se připravuje na válku.

Důsledky politiky USA od konce století jsou pro svět, Evropu i Česko katastrofální: Rozvrat Blízkého východu s výsledkem uprchlické vlny do Evropy, radikalizace militantního islámu, evropské války v Gruzii a na Ukrajině, kolonizace evropské politiky, militarizace a závody ve zbrojení, studená válka s Ruskem a Čínou aktuálně hrozící přerůst v nukleární konflikt. Že jsou USA nepřítelem Evropy, není nepodložený názor. Její perspektivou je trvalé napětí a hrozba další světové války.

Perspektivní strategií však rozhodně není přeběhnutí na stranu Ruska nebo Číny, jak pravděpodobně učiní příští česká politická garnitura. Dlouhodobé zajištění jistoty, bezpečí, stability a prosperity předpokládá daleko spíše aktivní působení směrem ke snižování napětí a předcházení konfliktům. Příkladem mohou být země jako Švédsko, Finsko, Švýcarsko, Rakousko nebo Malta, které od konce války resp. získání samostatnosti dodnes zaznamenávají kontinuální vzestup bez dramatických zvratů. Žádná z nich nebyla a není členem vojenských bloků a každá z nich významně přispěla k urovnávání sporů a snižování napětí. Pokud by se nějaká česká politika v budoucnu rozhodla pro perspektivní strategii, měla by v nich rozhodně užitečnější partnery než ve vítězích minulých a budoucích válek.

Hledisko konzervativní

Vyjmenujme si pracovně několik elementárních kritérií obsažených ve většině konzervativních hodnotových systémů i obecných očekávání: lidský život a důstojnost, lidská práva, rovnost, nepřípustnost získávání prospěchu na úkor druhých, účast a soucit, pravdivost a nestrannost, dodržování právních norem, mír a řešení konfliktů bez použití síly (záměrně vynechávám vágní jako demokracie, svoboda či spravedlnost).

Hned základní hegemoniální nárok na globální vedoucí roli postulovaný po rozpadu východního bloku USA, je s nimi v rozporu. Nejen že odporuje zásadě rovnosti, ale není-li výsledkem konsensu ostatních, lze jí dosáhnout pouze silou a na úkor druhých. Dalo by se očekávat, že po čtyřiceti letech vedoucí role KSČ již bude potřeba výkonu moci nad druhými rozpoznávána jako příznak psychopatické poruchy. Opak je pravdou, čerta je třeba vyhánět ďáblem.

Hegemoniální ambice bývají připisovány i Rusku, obvykle v kontextu protiruské propagandy, regionálního vlivu či volných fantazií. Indicie chybí – žádný ruský politik je nikdy nevyjádřil a ani z ruské vojenské doktríny se dovodit nedají. Historicky nelze, možná s výjimkou Afghánistánu 1979, ani v porevolučním SSSR vysledovat expanze nezdůvodnitelné obranou proti bezprostřednímu ohrožení. Dokonce i v počátcích očekávaná Světová revoluce předpokládala vedení vyspělou západní – především německou – dělnickou třídou, nikoli ruskými sověty. Naopak se Rusko samo stalo obětí hegemoniálních ambicí Napoleona, Japonska i Hitlera.

Vzhledem k rostoucí váze je otázkou, zda hegemoniální ambice sleduje Čína. Ta to přirozeně popírá. Cíl zaujmout ve světě centrální pozici deklarovaný Si Ťin-pchingem v roce 2017 ještě nezbytně neznamená druhé ovládat. Z perspektivy USA ovšem ohrožuje jejich hegemonii, což si zdůvodňují projekcí vlastních ambicí, čínskou agresivitou i katastrofickými vizemi. Historicky je ovšem Čína příkladem země, která svou moc navenek nikdy neuplatňovala. Namísto toho se izolovala za Velkou zdí a po staletí se věnovala své vnitřní kultivaci, než ji v 19. století zdevastovala opiovou válkou Británie a po ní Japonsko, SSSR a znovu Japonsko. Od revoluce v roce 1949 se, mimo sporadických pohraničních potyček se SSSR a Indií, vojensky angažovala pouze v Korejské válce v letech 1950-51 a krátce proti Vietnamu na obranu Kambodže v roce 1979.

EU viditelné hegemoniální ambice neprojevuje. Zkušenost dvou světových válek, bombardování a hořících měst, rozvalin, kolon raněných a zajatců, koncentračních táborů, poprav a masových hrobů, ostatně sdílená s Ruskem i Čínou avšak dosud chybějící USA, vedly k důkladné revizi kulturních vzorců. Nicméně nezapomínejme, že ještě donedávna byla Evropa tím nejbrutálnějším a nejničivějším hegemonem, že rozvrátila kultury po celém světě včetně vyspělejších čínské, indické, islámské, incké, aztécké, a že vyvraždila či zotročila velkou část obyvatel Ameriky, Afriky i Austrálie. A že USA i Izrael jsou dědici této evropské tradice. Zda tisícileté kulturní vzorce zmizí v průběhu desetiletí? Projekt evropské armády vzbuzuje pochybnosti – i NATO bylo původně obranným společenstvím.

Občané v EU i v USA jsou ovšem průběžně ubezpečováni o morální superioritě západní svobodné demokratické liberální společnosti ve srovnání s totalitními režimy v Rusku, Číně, v islámských zemích. Málokdo se pozastaví, že se mu dostává výhradně informací z jedné strany, že k nezávislému posouzení mu chybí nejen pohled těch druhých, ale i kritické názory z domácích zdrojů. Ty jsou paušálně denuncovány jako konspirační teorie, ruské dezinformace, čínská propaganda, antisemitismus, pravicový či levicový extrémismus a jejich nositelé jsou cenzurováni, zastrašováni, terorizováni a trestáni.

Hovořit za těchto okolností o rovnosti, právu na informace, svobodě myšlení či svobodě projevu je holý cynismus a kritika jiných režimů pro jejich totalitárnost čiré pokrytectví. Člověk, který si, zejména po zkušenostech s předcházející totalitou, informace raději ověřuje, nad mírou licoměrnosti a otevřených lží žasne. Není sám, důvěra ve sdělovací prostředky mizí celosvětově.

Hlavními terči propagandy jsou ovšem překážky globálního vůdcovství, Rusko a Čína, jakož i sionistického projektu, islám a islámské země. Tématy jsou zejména nedemokratičnost, porušování lidských práv a agresivnost. Každodenním opakováním se staly pravdami, které již nelze vyvrátit a které plně legitimují použití síly, od politického a hospodářského nátlaku přes sankce a podvracení až po otevřené hrozby, agrese a války.

Jestliže do devadesátých let byl Izrael jedinou zemí, která beztrestně ignorovala mezinárodní právo, od té doby se, opojené vítězstvím Studené války, přidaly i Spojené státy. Mezníkem bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999, porušující všechny mezinárodní normy včetně Severoatlantické smlouvy ³. Připomeňme, že za zločin útočné války odsoudil americký soudce dvanáct osob, z toho sedm k smrti, a že zločiny proti míru jsou trestné i podle platného amerického vojenského práva.

S nástupem George W. Bushe v roce 2001 převzetím zahraniční politiky neokonzervativci, inscenací útoků 11. září a následnou válkou proti teroru padly poslední zábrany. Hned v říjnu začíná invaze do Afghánistánu, připravovaná již od jara, a v únoru 2003 první z dalších plánovaných sedmi invazí, do Iráku.

Vedle zločinů proti míru a útočné války se při nich USA dopustily válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a mučení, vyšetřovaných Mezinárodním trestním soudem v Haagu. Zastavit vyšetřování se Trumpovi nezdařilo. Podobně u izraelských válečných zločinů se přes veškerou snahu  – také díky postoji EU – nepodařilo vyšetřování zabránit. Je docela možné, že bude mít nakonec delší dech než obstrukce.

Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu vznikl až v roce 1998 a donedávna stíhal prakticky pouze jugoslávské a africké zločince. USA, Izrael ani Rusko nejsou jeho členy a G. W. Bush v roce 2002 dokonce vydal zákon o ochraně příslušníků amerických služeb (přezdívaný Zákon o invazi do Haagu), který zmocňuje k použití všech prostředků k osvobození amerických příslušníků zatčených ICC. Na vyšetřovatele ICC v roce 2020 Donald Trump uvalil sankce.

Že se ICC přes vyhrůžky USA vyšetřování novějších amerických a izraelských válečných zločinů ujal, je výmluvnou indicií geopolitického posunu. Jejich historie ovšem sahá hluboko do minulosti. Podle některých odhadů dosahuje počet zabitých v průběhu a důsledku amerických invazí od 2. světové války více než 20 milionů ve 37 zemích. Jen v průběhu Korejské války zahynulo až 30% severokorejského obyvatelstva, 8-9 milionů lidí. Útoky na civilní cíle byly pravidelnou strategií americké armády v Německu, Japonsku, Koreji, Vietnamu, Kambodži, Laosu, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu. Tradice ostatně sahá až k vyhlazení severoamerických Indiánů či k atlantskému tažení generála Shermana v 19. století.

Státní terorismus ovšem není jako zločin mezinárodně kodifikován. Podobně může být ilegálnost cíleného zabíjení drony a vojenskými komandy předmětem právních disputací. Nicméně podle všech konzervativních kritérií i přirozeného lidského cítění se jedná o zločiny.

Již jsem zmínil, že konzervativní hodnotové vzorce nejsou v českém prostředí příliš zavedené. Většina čtenářů bude výrazy jako zločiny na tomto místě považovat za nemístné, přehnané, tendenční. Má hypotéza je, že vedle tradiční převahy pragmatických vzorců a periodické eroze konzervativních existuje ještě jedna, hluboko pod povrchem skrytá příčina této rezervovanosti: sdílená identita pachatelů. To, co českou společnost s americkou a izraelskou niterně spojuje, je rozšíření Lebensraumu genocidou. Licoměrnost českého pokřiku o útisku menšin a nedotknutelnosti majetku tak může vyvolávat podobně hluboce negativní reminiscence jako licoměrnost amerického o demokracii a lidských právech či izraelského o terorismu a rasismu.

Zdroj: Přemysl Janýr