Mraky na obzoru – Otevřená hrozba

Stoltenberg rovněž uvedl, že 12. ledna se uskuteční schůzka mezi NATO a Ruskem. Ale Stoltenberg je bezmocný klaun, jehož slovní emise nic neznamenají. Byl to on, kdo ještě před týdnem zcela odmítal jakákoli jednání s Ruskem, a nyní nabízí jednání…

Poslední tři dny jsem strávil čtením názorů na Runet, posloucháním talk show a sledováním různých úředníků a osobností, kteří se k tomu vyjadřují, a chci se s vámi podělit o svůj závěr: existují naprosto přesvědčivé důkazy, že Rusové NEblafují, že každé slovo, které řekli, myslí vážně. Dokonce se stále častěji ozývají hlasy, že by pro Rusko bylo lepší, kdyby Západ všechny ruské požadavky prostě bez okolků odmítl. Mnozí zjevně doufají, že se o to Západ pokusí, protože by to Rusku zcela rozvázalo ruce (nebo, chcete-li, jeho medvědí drápy).

Většina vojenských představitelů se zdá být přesvědčena, že k plnohodnotné válce proti NATO nedojde, ale že nějaký konflikt s Ukrajinou je nyní nevyhnutelný. Spíše s nimi souhlasím.

Zdá se, že mnozí pozorovatelé toho mají už opravdu dost. Mají plné zuby neustálého krveprolití v LDNR (viz samozvané lidové republiky Donbasu), mají plné zuby neustálé přítomnosti západních vojenských “poradců” na Ukrajině, mají plné zuby velkohubých a nabubřelých prohlášení představitelů EU/NATO, které Rusové ani neberou vážně. Celé toto téma se stalo obrovským abscesem v mysli mnoha Rusů a stále více z nich si nyní přeje, aby byl tento absces rozříznut, vydezinfikován a vyléčen. “Více téhož” prostě není nikdo ochoten akceptovat.

Ale zatímco jsem si jistý, že Rusové neblafují, nejsem si vůbec jistý, zda si to rozhodující činitelé na Západě uvědomují. Soudě podle nesmyslů, které vypouštějí západní představitelé a anglosionistická média, bych řekl, že většinou ne (existuje několik světlých výjimek, jako je tato).

Řekl bych tedy, že na obzoru jsou určitě mraky.

Skutečnost, že se USA a Rusko zřejmě chystají na nějaký summit, je však rozhodně dobrým znamením, protože ukazuje, že obě strany mají stále šanci uzavřít nějakou dohodu, která by zabránila nejhoršímu (kdyby se Američané chtěli sejít jen proto, aby vydali další výhrůžky nebo odmítli ruské požadavky, ani jedna strana by se neobtěžovala uspořádat schůzku).

Největší riziko nyní spočívá v tom, že se Američané budou snažit se z toho vykecat a nechají čas běžet, aniž by Rusům dali jasnou odpověď. Náměstek ministra zahraničí Rjabkov k tomu řekl, že “nepotřebujeme jednání, potřebujeme bezpečnostní záruky, a to velmi brzy”. Rusové nepodniknou jednostranné kroky, dokud se nepřesvědčí, že Západ není ochoten se omezit a nabídnout nějaké právně licitovatelné a ověřitelné bezpečnostní záruky. Druhou stranou této mince je, že pokud Západ nebude ochoten se omezit a odmítne nabídnout jakékoli právně závazné a ověřitelné bezpečnostní záruky, pak Rusové budou moci podniknout jednostrannou akci. Jinými slovy, Rusové říkají toto: Podívejte, my dostaneme to, co chceme, tak či onak, zda to uděláme prostřednictvím dvoustranného/multilaterálního jednání, nebo jednostranně, to už záleží na vás. Nám vyhovuje kterýkoli způsob a svého cíle dosáhneme v každém případě. Klíčové poselství je následující: Vy, kolektivní Západ nebo USA, nemůžete udělat nic, co by tomuto výsledku zabránilo.

Docházím k závěru, že ruské ultimátum bylo skutečně poslední snahou Ruska vyřešit problém diplomatickou cestou. Pokud tato snaha selže, měl by se Západ připravit na spoustu jednostranných ruských akcí.

Jak se říká v Rusku, “kdo nebude poslouchat Lavrova, bude mít co do činění se Šojguem“. Zdá se, že s tím souhlasí i sám Lavrov.

Předpokládám, že se to brzy dozvíme.