“Míříme vstříc bitvám, které nelze vyhrát, ale které je třeba podstoupit, nechce-li se člověk za sebe stydět,“ obává se komentátor a někdejší písničkář Ivan Hoffman.

ZDROJ: Parlamentní listy – rozhovor

Pandemická omezení zformovala výraznou a aktivní opozici, která se dovolává tradic historického boje za svobodu, ať s odkazy před rok 1989, nebo dokonce do období protektorátu. Proti největším excesům (odznaky ve tvaru židovských hvězd) oficiálně protestovala židovská obec. Vidíte ale vy, který jste se podílel na protestech proti režimu před rokem 1989 a můžete srovnávat, nějaké paralely s tehdejším stavem?

Ta nezjevnější paralela spočívá v tom, že oponovat pravdě, kterou si pro sebe rezervuje establishment, opírající se o loajální experty a servilní mediální mainstream, opět vyžaduje odvahu, stále větší kuráž. Nejít s proudem znamená riskovat postavení občana druhé kategorie, koledovat si o šikanu na pracovišti, být ponižován, zesměšňován či pronásledován. Je zjevné, že většina občanů respektuje pandemická opatření ne proto, že by byla přesvědčena o jejich účinnosti a užitečnosti, ale proto, že nechce mít problémy.

A strach z represe je spolehlivým indikátorem nesvobody. Ptáte se mne na paralely, ale myslím, že musíme zmínit hlavně rozdíly. Na rozdíl od minulého režimu, kdy propaganda fungovala na úrovni lovců mamutů, představuje dnešní vymývání mozků úplně jiný civilizační level. Současný režim má k dispozici nevídané prostředky ke sledování občanů, monitorování jejich postojů.

Dnešní mocní disponují algoritmy, které umožňují cílenou adresnou manipulaci. Občan dnes také čelí nesrovnatelně silnějšímu ekonomickému tlaku, je zpravidla lapen do dluhové pasti, ze které není úniku. A zcela zásadní rozdíl je mezi někdejším zdravotnictvím, kterému šlo o vyléčení nemocného, a zdravotnictvím dnešním, byznysovým, ve kterém jde o vydělávání peněz léčením, a někdy dokonce pouhým předstíráním léčení, kdy uzdravený pacient, anebo nezaočkovaný člověk představuje ušlý zisk. Pokud se v minulosti bojovalo o svobodu proti netolerantním ideologiím, dnes to je boj proti nadvládě neosobně chamtivých bank a korporací. Co je za všech režimů stejné, je zkušenost, že svoboda je nesamozřejmá. Kdo o ni neusiluje, ten ji ztratí.

Někteří poukazují na to, že nejvýraznější odpor proti očkování a dalším pandemickým opatřením z EU je mezi novými členskými státy, zkrátka „postkomunistickým východem“. Někteří to vysvětlují nedůvěrou ve stát kvůli příliš krátké tradici demokracie, jiní tím, že lidé zde jsou citlivější na omezení svobody. A další zkrátka říkají, že Východoevropané jsou méně zodpovědní. Mohou do rozhodování o očkování a do postoje k pandemii vstupovat i tyto faktory?

Určitě mohou, ale bude to složitější. Pokud jde o demokracii, jejím deficitem dnes trpí i Západ. Také je třeba si uvědomit, že ze Západu k nám místo demokratické noblesy, kterou jsme naivně vyhlíželi po převratu, dorazily kdysi nepoznané deviace, navíc v kombinaci s ekonomickou kolonizací a těžko přehlédnutelným západním povýšenectvím a despektem. Na omezování svobody asi doopravdy budeme citlivější, ale bude to proto, že jde o notoricky omílané klišé, kdy se nabytím svobody, slavným vítězstvím nad totalitou, omlouvá kdejaká nepravost, zlodějna či tunel.

Svoboda nás přišla hodně draho na to, abychom teď na ni rezignovali kvůli jakémusi covidu. A konečně s tou odpovědností, které se hystericky dovolávají stoupenci masového vakcinačního experimentu, pozoruji už i v širší rodině, tedy zblízka, případy, které budí vážné podezření na poškození mozku. Řeknu to na rovinu, neboť žijeme dobu, kdy se hodí aplikovat na hrubý pytel hrubou záplatu: Nemyslím, že o odpovědnosti lze mluvit tam, kde je v hlavě vymeteno.

Proč podle vás došlo v říjnových volbách k zásadní změně poměrů na politické scéně? Jednalo se spíše o taktické vítězství dané lepším pochopením nové volební legislativy a propadnutím velkého množství opozičních hlasů, nebo o důsledek dlouhodobého politického vývoje a odporu veřejnosti proti Babišově vládě, jak to interpretuje nastupující vláda?

Možná je to ještě jinak. Řekl bych, že došlo k zásadní kosmetické změně. Už to chtělo nové lidi na stejnou práci, nové herce do okoukaného dramatu, respektive frašky. Pokud dnes amatéři střídají profesionály, nic se neděje, neboť funkcionáři, jak známo, rostou s úkoly a kdo nedoroste, je vyměnitelný pouhým škrtem pera. Hlavně ale nejsme svědky politického vývoje, nýbrž potvrzení politické stagnace. Stejně jako všude jinde v EU se naše domácí politika odehrává v mantinelech nalinkovaných bruselskou byrokracií.

Lokálním politikům jsou k rozhodování svěřeny pouze prkotiny. Pro všechny členy EU už platí, že negativa členství převažují nad pozitivy, neboť Brusel neorganizuje všestranně výhodnou kooperaci svéprávných států v zájmu jejich občanů, ale prosazuje v nich zištné zájmy nadnárodní oligarchie. EU je rozjetý vlak, ze kterého nelze bezpečně vystoupit, který nikdo neumí zabrzdit a ve kterém se čekání na havárii krátí přikládáním pod kotel. Až když tento neudržitelný koncept zkrachuje, budeme potřebovat kompetentní politiky, schopné řídit stát. Dokud jsme státem na dálkové ovládání, je jedno, kdo u nás sedí na jakém ministerstvu.

Má Petr Fiala na to, aby si „získal“ srdce i těch voličů, kteří mu nedali svůj hlas?

Z logiky věci mají v liberálních demokraciích premiéři minimální prostor pro populární kroky a kroky nepopulární oceňují pouze nepočetní masochisté. Proto je předem jisté, že než by politik získal hlasy těch, co ho nevolili, spíše ztratí hlasy těch, co ho volili.

Od charismatu politika ovšem závisí, jak rychle a jak hluboko se jeho preference propadnou. Tipnul bych si, že na Petra Fialu občané příliš alergičtí nebudou, protože typově to je slušňák, studený čumák, suchar, co se nevyžívá v provokacích, nevyhledává konflikty, nepřilévá olej do ohně.

Jak podle vás zareagují na novou vládu a těžkou situaci, která naši zemi čeká, lidé, kteří ji nevolili? Najdou si své zastoupení spíše ve sněmovní opozici (ANO, SPD), nebo zanevřou na Poslaneckou sněmovnu úplně a budou hledat své politické hrdiny jinde?

S tím zastoupením je skutečně problém. Formálně žijeme v zastupitelské demokracii, tu ale sociolog Keller trefně definuje jako „politický systém, ve kterém potřebuje osoba kandidující na veřejnou funkci získat hlasy většiny, aby mohla sloužit menšině“. V tomto smyslu jsou chatrně zastoupeni i voliči slepence vítězných koalic. Pokud jde o hledání politických hrdinů, respektive politických vůdců s nějakou vizí a nezbytným politickým zázemím, platí, že kde nic není, ani čert nebere. Nejmarkantnější je to u zkrachovalé levice, kde současně chybí nabídka i poptávka.

Andrej Babiš a jeho lidé zatím působí v roli opozičních předáků jako ryba ve vodě (i když reálně do pátku stále ještě vládnou). Ustojí podle vás Fialova vláda tlak, který na ni bude opozice vytvářet?

Vláda se opírá o spolehlivou parlamentní většinu, takže opozici bude ignorovat. Očekávám, že u mainstreamových médií bude mít tato vláda pověstný klid na práci, neboť hlídací psi demokracie budou mít plné ruce práce s kontrolou opozice.

Jeden renomovaný novinář napůl vážně glosoval: „Kromě té první všechny vlády ODS skončily průserem“. Měli bychom se obávat, že tak skončí i tato vláda?

ODS už není, co bývala, k moci se dostala jako slepý k houslím a řekl bych, že ze stran, které nám teď vládnou, je nejpředvídatelnější a hrozí od ní nejmenší škody. Samozřejmě je možné, že se tahle nesourodá parta antibabišistů serve mezi sebou, ale vzhledem k tomu, že jim to každý prorokuje, může u nich zafungovat pud sebezáchovy. Jestli někdo zabrání tomu, aby tato vláda skončila průserem, bude to profesor Fiala, tedy ODS. Jak by řekl Havel: „To jsou paradoxy!“

V příštím roce se rozběhne kampaň před prezidentskými volbami (i když ještě nevíme, jestli budou v řádném termínu v lednu 2023 nebo dříve). Jak myslíte, že se budou voliči rozhodovat na základě zkušenosti s Milošem Zemanem? Zůstane hlavní dělicí linie zemanovský svět vs. protizemanovský svět, nebo se můžeme dočkat nějakého překreslení volební mapy s ohledem na to, kteří kandidáti se rýsují?

Z prezidentské volby, která již není nedůstojným koňským handlem politických partají, už jsme se o sobě něco dověděli. Ukázalo se, že v přímé volbě není prvořadé kdo, ale proč. Za volbou Miloše Zemana nehledejme sympatie k jeho politickému stylu ani respekt k jeho zásluhám o stát. Miloš Zeman jednoduše voličům zbyl, když vyloučili kandidáty bez politické kvalifikace, reprezentanty pražské kavárny, elitáře, exoty, prominenty či ženy. Reálnou šanci oslovit většinu má zatím u nás pouze politický rutinér v letech, který se odváží říct, že tato země je naše.

Příští rok bude těžký, řekl i nastupující premiér Petr Fiala. Je podle vás česká společnost připravena se s těžkými časy prát a vyjít z nich případně proměněna a posílena?

Nic jiného, než poprat se s problémy nám nezbývá a nepochybně budeme posílení tím, co nás nezabije. Těžké na tom, co nás čeká, je, že míříme vstříc bitvám, které nelze vyhrát, ale které je třeba podstoupit, nechce-li se člověk za sebe stydět. Jen namátkou to bude bitva proti Zelenému údělu, boj s progresivisty o zdravý rozum a přirozený svět, boj za svobodu slova, kterou dnes symbolizují nezávislé weby. Ve střetnutí s globalisty půjde o lokální soběstačnost. Čeká nás boj za mír proti vlastním válečným štváčům. Půjde nám o zdraví, o práci, o lidskou důstojnost. Všechno úkoly, na které člověk nestačí, ale které za něj nikdo neudělá.