Zdroj

Říkali o nás, že jsme „kovárna Evropy“. Tento pojem byl po staletí spojován s naší zručností. Tato tradice se udržovala po staletí, předávala se z generace na generaci. Platilo to za Rakouska i za První republiky, na té řemeslné zručnosti stavěla i Třetí říše. Česká zručnost a podnikavost dala světu takové značky, jako byla Škoda, ČKD, Jawa, Tatra, Avia, Zetor, Baťa, Moser, Orion, … mohl bych pokračovat. Mnohé z nich bojují každý den o přežití, mnohé již neexistují. Kolben s Daňkem (ČKD) podobně, jako Janeček s Waltrem (JAWA) by se nestačili divit….

Český průmysl to byly i železárny, ocelárny, zbrojovky, vyváželi jsme cukrovary, pivovary, cementárny, elektrárny, ale i prvotřídní zbraně. Svět obdivoval naše tramvaje, lokomotivy, letadla, naftové motory, sklo i porcelán. Světoznámá byla česká šunka i české pivo. Náš kosmonaut předběhl takové státy, jako je Británie, Francie, Německo, Itálie. Řemeslo i půda se dědily, rodinné firmy se budovaly desítky let. Náš průmysl patřil ke světové špičce. Dnes místo patřičné hrdosti ohýbáme záda pro upadlé drobečky. Radujeme se nad pozlátkem. Zapomínáme, či dokonce zatracujeme odkaz i píli předků.

Za montérky jsme se dříve nestyděli, proto i v době „předlistopadové“ jsme si dokázali se vším poradit. Nebyl v obci autoservis, byl ale šikovný soused, druhý soused byl zase elektrikář nebo zedník a tak to bylo se vším. Učiliště byla plná, rodily se desetitisíce řemeslníků. Patřil jsem k nim, domovem mi byla na čas podkrkonošská Úpice a její TONAVA, továrna na váhy. Dříve nesla jméno KAMOR, Karel Morawetz jí dal život již v roce 1894. Otvírám dnešní noviny … jako stovky jiných i ta TONAVA skončila. Přežila mnohé režimy i doby, Karel Morawetz by se divil….

Politické změny po roce 1989 přinesly zásadní změnu ekonomické orientace. Český export navázaný na tradiční trhy se rozpadl, nebo byl záměrně rozvrácen. Ty tak často vyhlašované sankce mířily zejména na nás. Místo českých značek východní trhy ovládla západní konkurence. Jako pod rypadly buldozerů zmizely tradiční české značky. Místo cukrovky vyrostly podle dálnic obří montovny, velkosklady. Místo práce pro zručné řemeslníky je práce pro nevyučené skladníky. Stali jsme se velkoskladem Evropy, naše poloha i české (nízké) mzdy se k tomu přímo nabízí. A tak po dálnicích, jak divoká řeka, se valí kamiony nejen z Evropy.

Pověstné „řemeslo, které má zlaté dno“ se stalo téměř odpudivým. A tak hledáme řemeslníky, zedníky, řidiče, ale i prodavačky, zdravotní sestry často až na Ukrajině. Probíhá stěhování národů za prací, od nás odchází za lepšími platovými podmínkami naši lékaři, strojaři, ale zejména mladí vysokoškolsky vzdělaní lidé. Střední a vysoké školy sice chrlí tisíce studentů, ale často bez skutečného nadání, či potřeb české ekonomiky. Naopak technické obory, tedy bývalé pilíře naší ekonomiky, jsou na okraji zájmu státu i samotných studentů.

Ve svém důsledku ztrácíme své přednosti zděděné po předcích. Roste naše závislost na dovozu. Co světu nabízíme? Montovny, velkosklady a k nim naše pracně a draze budované dálnice? Nabízí se známé latinské přísloví „Cui bono“ tedy „komu ku prospěchu?“

Závěrem jen k dokreslení několik vět k našemu zemědělství, k venkovu obecně. Tak, jak mizí český průmysl, mizí i zemědělství. Venkov ztrácí svoji ekonomickou podstatu. Stáváme se z vývozců potravin, jejich dovozci. Mizí orná půda, mění se ráz naší krajiny. A tak zase ta otázka: „Komu ku prospěchu?“