Fejkování po česku: Sudetský kryptofašismus

Vaše věc,  Vladimír Pelc

O tom, že deník Forum 24 obsahuje propagandu sudetského kryptofašismu, že uskutečňuje ideologickou hybridní válku proti našim občanům, jsem již psal (viz, 1. 8. 2020). Nejnověji sudetoněmecké lži v uvedeném deníku v článku Zeman se plete. Není žádný důvod, proč by se v Česku nekonaly Sudetoněmecké dny použil jeho šéfredaktor Pavel Šafr.

Kryptofašistická lživá interpretace minulosti je hrozbou pro současnost. Je charakterizována věcnou, politickou a ideologickou egalizací historických skutečností. Egalizace, zrovnomocnění příčin, událostí a následků se projevuje např. ve tvrzeních, že bývalý Sovětský svaz byl totéž, co nacistické Německo, druhou světovou válku začal Sovětský svaz společně s nacistickým Německem, holocaustem je stejnou měrou vinné nacistické Německo i SSSR, stejně jako vražděním, koncentráky atd. Ve vztahu k Československu bylo prý osvobození od nacismu v květnu roku 1945 pouhé nahrazení jedné totality totalitou druhou. Podle této kryptofašistické ideologie Sovětský svaz bojoval proti nacismu pouze proto, aby uchvátil území dalších států, tedy aby je politicky porobil. Do arzenálu této politiky patří i uzurpace veřejného prostoru, a to nejen prostoru informačního, ale i plenérového – jsou káceny pomníky osvoboditelům, třeba maršála I. S. Koněva, naopak do něj jsou instalovány pamětní desky kupř. vlasovcům, tedy masovým vrahům. Cílem je změnit historické pravdy jejich kryptofašistickou interpretací. Masové sdělovací prostředky a mnozí současní politici chtějí, aby se na okupaci nacismem zapomnělo. Vždyť, co není v paměti, neexistuje. Co není v historické paměti, to se nestalo. Co se nestalo, za to nikdo nenese vinu. Zapomnění má být vyviněním se okupantů a jejich ideových následovníků. Kryptofašismus je základem, podhoubím, z něhož faktický fašismus a nacismus vyrůstají.

P. Šafr papouškuje tradiční sudetské lži – poválečný odsun sudetských Němců nacistů prýnespravedlivě dopadl na všechny.Není to pravda: Konkrétní vina jednotlivých osob byla posuzována – antifašisté mohli v Československu zůstat, a mnozí z nich též zůstali. Nešlo tedy o žádný trest formou kolektivní viny, nešlo o etnickou čistku. Jestliže většina sudetských Němců byla z Československa odsunuta, bylo to proto, že většina z nich Hitlera a nacismus podporovala. V Ústavním dekretu prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, publikovaném pod č. 33/1945 Sb. bylo jasně napsáno, že „osobám …, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství“. Z Československa nebyli odsunuti českoslovenští občané německé národnosti. Téměř žádní tu totiž nebyli. V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v tzv. Sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru pohraničních oblastí Československa) stali občany Říše, německými občany nacistického Německa! Odsun sudetských Němců nebylo „vyhnání“ – sudetští Němci chtěli do Říše, jejich heslem bylo zpět do Říše.

Poválečný odsun českých občanů německé národnosti, podporovatelů nacismu, nebylo vyhnání, nebyla to msta, nebyla to ani etnická čistka. Byl to vítězi ve 2. světové válce navržený a schválený odsun českých občanů německé národnosti kolaborujících s nacismem, občanů, kteří se většinou dopustili zrady předválečného Československa z hlediska zákona, zrady, jež byla zločinem, který se v té době trestal i smrtí. Zrada spočívala v aktivním i ozbrojeném pomáhání nepříteli – nacistickému Německu − při likvidaci Československa. Byla to velezrada, zločin proti státu, jehož byli velezrádci státními občany, velezrada s cílem okupace Československa, resp. českých zemí, nacistickým Německem.

O odsunu německých osob, kolaborujících s nacismem, z pohraničí Československa, rozhodly vítězné mocnosti, odsun s kolektivní vinou, etnickou čistkou či pomstou neměl nic společného, a to i když více než devadesát procent z tehdejších sudetů nacismus podporovalo; kdo nebyl nacista a chtěl zůstat, zůstal.

Sudetští Němci bojovali za Hitlera; P. Šafrovi za ně ukápla slza; napsal, že na 200 tisíc sudetoněmeckých mužů zaplatilo za touhu žít v Říši tím, že padli na východní frontě. Ale to nebyl a není náš problém; byl to důsledek jejich politické orientace. Není třeba je litovat. Není k tomu důvod. Nebyl to projev hrdinství. Byla to účast na barbarských zvěrstvech nacistických jednotek.

Autor píše, že sudetoněmecké spolky udržují povědomí původu, pěstují tradice a debatují o možnostech, jak naložit s křivdou, v jejímž důsledku jejich rodiny přišly o své domovy. Sudetoněmecké dny jsou přitom vedle svého politického obsahu hlavně jakýmisi národopisnými slavnostmi. Není to pravda: Žádná křivda se jejím předkům nestala – dopustili se velezrady, byli pouze odsunuti. Sudetoněmecké spolky nepořádají národopisné slavnosti – jsou politickými organizacemi s kryptofašistickými cíli.

Kryptofašistická intepretace historických faktů spočívající v egalizaci příčin a následků se projevuje v tvrzení P. Šafra, že uspořádání sudetoněmeckého shromáždění v České republice, na něž prý mají sudetské organizace nárok, by znamenalo, že rány minulosti, jež tak krutě zasáhly obě společnosti, se již konečně opravdu hojí. Hojit se mohou tehdy, až sudetské organizace, potomci zpravidla aktivních nacistů, jasně a zřetelně přiznají a uvědomí si svou vinu (vinu a účast svých předků) na zvěrstvech nacismu.

P. Šafr končí politickou demagogií: Kdo si dovolí připomenout zločiny sudetských Němců – je označen za komunistu. Připomínat vyvraždění Lidic, Ležáků… připomínat více než tři sta padesát tisíc zavražděných našich občanů (a na tom všem se mnozí sudetští Němci podíleli) … je kontaminací komunistickou propagandou, jak napsal P. Šafr. Pak jsou ovšem všichni slušní lidé v naší zemi, podle P. Šafra, komunisté.