Zdroj: Parlamentní listy

Jmenování Petra Fialy premiérem otevírá další kapitolu českých pokusů o stabilní domácí vládu.

Podle ústředního volebního hesla od listopadu 2021 „Směřujeme na Západ“.

Dobře. Pojďme se podívat na jaký.

Západ v tuto chvíli charakterizuje obrovské zadlužení jednotlivých států. Nekontrolovatelně rostoucí dluhy vlád, kterým vévodí americký veřejný dluh, který bude v prosinci činit 30,57 bilionu amerických dolarů. Za dluhy se skrývá tikající časovaná bomba sociálních problémů, vyplývajících z dlouhodobého a odsouvaného řešení postavení vytěžovaných tříd a skupin, dožadujících se rovných podmínek na základě sociálních, kulturních a etnických požadavků.

Západ oslabuje. Tektonické desky geopolitiky jsou v masívním pohybu. Změněné postavení Číny, Ruska, zemí Blízkého východu, nově se tvořící aliance, které odmítají import liberalismu, stejně jako potupné opuštění pozic, jako tomu bylo v Afghánistánu, staví Západ před dosud nepoznanou situaci. Pozvolnou ztrátu globální dominance.

Globální pandemie koronaviru podvazuje ekonomický potenciál zemí, destruuje vnitřní demokratické principy a nutí vlády zemí k omezování svobod. Což vytváří další napětí ve společnosti, které podrývá legitimitu a akceptaci rozhodnutí vlád.

Zadrhává i systém globální ekonomické výměny, díky čemuž rostou náklady ekonomického systému.

Řada politických rozhodnutí v minulosti, například v Evropě, v otázce využívání atomové energie nebo využití levných zdrojů ropy a plynu z Ruska, napadaném a destruovaném z politických důvodů aktuálně, nyní doznívají v podobě rozsáhlých turbulencí na energetickém trhu.

Nástup vlády probíhá za mimořádně nepříznivých podmínek, jejichž společným jmenovatelem jsou jak výrazné geopolitické vlivy, tak i domácí obtíže.

V této analýze se budeme věnovat geopolitickým vlivům.

Globální otřesy

Celosvětová pandemie covidu-19 oslabila státy a mění nastavení geopolitiky. Důvodem jsou obrovské státní výdaje na zvládání covidu, výdaje, spojené s lockdowny a omezováním ekonomik, krizovými situacemi v rámci globální obchodní výměny.

Rozdíly ve způsobu zvládání pandemie a především reálné výsledky dvouletého snažení států pozvolna mění postavení Západu. Což se dotýká jednoznačné dosavadní hegemonie, vedoucí role Spojených států a západního civilizačního okruhu.

Když se k tomu přidají další faktory, jakými je energetická krize, pokračující obchodní válka mezi USA a Amerikou, napjatá situace v jihočínském moři či na rusko-ukrajinské hranici a řada dalších, v důsledku otřesů, které ohniska sporů vyvolávají, roste napětí.

Obchodní válka mezi Čínou a Amerikou, americké dluhy a ztráta vedení

Jako faktor, určující dění ve světě, je napjatý vztah mezi USA a Čínou.

Nejen covidová pandemie, ale především spor, obchodní válka, vyprovokovaná Trumpem v roce 2018, zavádění cel či omezování čínské produkce ve prospěch amerických producentů, dopadla více než problematicky. Amerika nebyla v Číně schopna prosadit své zájmy. Z obchodní války vyšla Amerika jako poražená.

Jestliže cílem bylo posílit roli domácí americké ekonomiky a rozvoj domácích amerických kapacit, jak ukázala oxfordská studie z ledna 2021, komentovaná Reuters, namísto růstu míst se počet pracovních pozic snížil o 245 tisíc. Odhady tvrdí, že pokud bude obchodní válka mezi USA a Čínou pokračovat až do roku 2022, klesne HDP Spojených států o 1,6 miliardy dolarů a počet pracovních míst se může snížit až o 730 tisíc.

Problém je hlubší. Problémy Ameriky se promítají do otřesů západního světa. Výsledkem je dnes už trvalá krize důvěry v západní systém, který komplikuje nejtěžší potíž, kterou dnes máme. Covid-19

Dluhy, dluhy, dluhy

Americké dluhy rostou.

Jejich jádrem je dlouhodobý trend bilance obchodní výměny, mezi USA a Čínou, která je trvale nastavena v neprospěch Ameriky. V roce 2021 znovu vzrostla. K listopadu 2021 je poměr dovozu a vývozu 360 415 mil. USD oproti 104 976 mil. USD ve prospěch Číny.

Stejně tristní je situace kolem veřejného dluhu Spojených států, který dnes činí 133 % HDP.

Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu bude čistý dluh vlády Spojených států v prosinci 2021 činit 30 574,780 miliardy USD. Astronomické číslo, které znovu vystoupalo z 27 980,860 miliardy USD v prosinci 2020.

Americký veřejný dluh, stejně jako další problémy, jsou rizikem pro stabilitu celého západního systému. Americké, a nejen americké, dluhy rychle rostou. MMF při pohledu do budoucna předpokládá, že čistý dluh vlády USA bude v prosinci 2026 činit 38 838,730 miliardy USD.

(Abychom si uvědomili, o jaká jde čísla, v přepočtu na české koruny, při směnném kurzu 22,69 jde o 881 250 783 700 000.)

Nutný reset vztahů

Jednou z cest, jak vrátit Americe i Západu vitalitu, je právě změna ve vztazích. Jak s Čínou, tak stejně i s ostatními zeměmi, které tvoří geopolitický opozit Západu. Postavený na systematickém uvolňování napětí. Spolupráce namísto konfrontace.

Trump se pokusil nastavit tvrdý konfrontační kurz, který měl donutit Čínu k rozsáhlým ústupkům, ale tato snaha i strategie vyzněla naprázdno. Věcně vzato, je velmi obtížné donutit největšího obchodního partnera a zároveň geopolitického soupeře k ústupkům. Když vaše vlastní ekonomika je přímo provázaná a do jisté míry závislá na spolupráci. Biden, jeho nástupce v Bílém domě, se pokouší prosadit v podstatě totéž.

Návštěva Joea Bidena v Pekingu v listopadu 2021 měla pomocí opatrného vyjednávání snížit napětí mezi velmocemi. Problémem je nejen nevýhodná ekonomická bilance Ameriky ve prospěch Číny, kterou se trvale nedaří změnit. Přestože Ameriku dnes nutně zajímá její vlastní bilance, je z pozice globálního hegemona nucena neustále řešit úplně jiné problémy. Jako například konfliktní nastavení v Jihočínském moři, které hrozí přerůst v otevřený vojenský spor.

Pojďme na detail.

Spory v Jihočínském moři

Jihočínské moře je jedním z nejspornějších regionů na světě. Územní nároky zde kromě Číny vznášejí státy jako Tchaj-wan, Vietnam, Filipíny, Malajsie a Brunej. V oblasti operují americké jednotky. Čína zde má umístěnu řadu vojenských základen na ostrovech a kromě vícestranných teritoriálních sporů jde především o vojenskou dominanci v oblasti, které se snaží Amerika velet, za astronomických nákladů.

Spor o Tchaj-wan

Jiným sporem je zápas o Tchaj-wan. Tchaj-wan je dnes Západem považován za ostrov demokracie v teritoriu čínské dominance. Historie Tchaj-wanu je ve skutečností historií exilové diktatury. Datující se od éry generála Čankajška, který na ostrov uprchl s dvěma miliony protikomunistických bojovníků Kuomitangu, po prohrané občanské válce. Tchaj-wan byl až do roku 1986 tvrdou diktaturou ve válečném stavu s Čínou.

Do roku 1979 si Tchaj-wan nárokoval oficiální statut vedení Číny, z pozice exilové vlády. Teprve roku 1979 byla jako nástupnický stát uznána pevninská Čína. A teprve poté Čína mohla otevřít zastupitelské úřady v zemích světa a stala se součástí OSN. Historie vzájemných vztahů je tedy velmi napjatá.

Pevninská Čína považuje Tchaj-wan za odštěpeneckou provincii a nyní nabízí Tchaj-wanu připojení, formou politiky jednotné Číny. Je to stejný model, jaký aplikovala pro připojení Hongkongu v roce 1997, „jedna země – dva systémy“. V principu to znamená připojení k Čínské lidové republice, při zachování autonomní samosprávy, vlastního politického systému a právního řádu.

Pravdou ale je, že v Hongkongu prochází tento model hlubokou krizí. Ukazuje se, že vláda v Pekingu nemíní respektovat závazky plné autonomie.

Dlužno také dodat, že zvláštním rysem dnešní situace je, že pro sbližování s pevninskou Čínou je dnes partnerem právě Kuomitang, někdejší rival z dob občanské války. Zastává konzervativní pozice, nicméně uznává požadavek ČLR, že přihlášení se k „principu jedné Číny“ je nezbytným předpokladem pro bilaterální jednání s Tchaj-wanem.

Pro Ameriku je Tchaj-wan komplikací ve vztahu s Čínou. Vojenské manévry na obou stranách, americké i čínské armády, u břehů Tchaj-wanu představují zvýšené riziko konfliktu, který může přerůst v katastrofu s obrovskými následky. Čína rozhodně odmítá vměšování do záležitostí, které považuje za sféru svých přirozených zájmů. Dala více než jasně najevo, že v otázce ostrova neustoupí. Přesto je Joe Biden rozhodnut v podpoře Tchaj-wanu pokračovat. Je to složitá situace.

Posun v hegemonii

Globální politika, diktovaná zájmy Spojených států a jejich západních spojenců nutí vynakládat astronomické částky na udržování světových pořádků. Zároveň potřeba udržovat vojenskou převahu a rozsáhlou podporu vzdáleným enklávám podvazuje schopnost Ameriky vymanit se z nevýhodného nastavení v oblasti vlastní ekonomiky. Za souběžného narůstání vnitřních dluhů. Globální dominance a zasahování do vzdálených konfliktů zemí z ideových důvodů je nesmírně nákladná činnost.

Dnes začíná platit, že doba, kdy mohla Amerika doufat ve vedoucí roli ve světě a západní svět se mohl stavět do pozice civilizace, určující trend celosvětového dění, je pryč. Po potupném stažení americké armády z Afghánistánu je zjevné, že roli světového četníka bude vzhledem k obrovským vnitřním problémům a enormním nákladům Amerika plnit dál jen obtížně. Spojené státy stále zůstávají největší supervelmocí. Zároveň je také pravdou, že nově se především Čína stále více zapojuje do stanovování globálních pravidel a norem – role, která byla až dosud téměř výhradně vyhrazena liberálním demokraciím. Tato poloha vychází z materiální dominance Číny, z pozice světové dílny světa, jejíž ekonomická bilance, pravidelný růst a růst ekonomické výměny vůči všem státům, se kterými obchoduje, je nastaven jako trvale posilující. Ve prospěch Číny.

Svět je dnes multipolární. A otřesy, plynoucí ze změněného nastavení velmocí a supervelmocí se nutně a silně projeví v příštích a blížících se krizích.

Lipavský

Fialova vláda se opírá o nominanty do vládních pozic, kteří, bohužel, nic z výše uvedeného buď netuší, nebo jednoduše vědět nechtějí. Příkladem je nominace piráta Lipavského na post ministra zahraničí. Lipavský, který proslul rozjásanými statuty, namířenými proti ekonomické spolupráci s Ruskem a Čínou, je typickým produktem západní liberální optiky, která vnímá geopolitické soupeře konfliktním způsobem. Sám, cituji, říká v rozhovoru pro ČRO: „Jsem kritikem snah zalíbit se Rusku a Číně, kdy jsme se na úkor byznysových zájmů vzdávali zásadních principů a hodnotových pozic v naší zahraniční politice.“

Jsou to problematická vyjádření. Vyjadřují pouze základní nepochopení dnešního světa i nastavení geopolitiky. Svět je provázaná matérie zájmů a vlivů a nešetrná vyjádření, nebo přímé invektivy vůči státům jen rozpoutávají zbytečné konflikty. Poškozují v konečném důsledku naši zemi.

Piráti se sami sebe snaží vnímat jako evropský liberální mainstream.

Problém je, že liberální mainstream, příkladně německý, dánský, ale předně americký se spolupráci s Čínou nevyhýbá. Pokouší se, ve vztahu k Číně i Rusku, místy zaujímat silná stanoviska a proklamace, ale ve skutečnosti všechny státy světa usilují o plynulou spolupráci. Obchodní výměna mezi USA a Čínou je největší na světě. Nevím, jestli si to lidé jako Lipavský, stejně jako další nominanti příští vládní sestavy, vůbec uvědomují. Závod, který se vede, je především závodem, kdo z velkých geopolitických soupeřů vyjde z koronavirové pandemie, otřesů globálních trhů, souboje o technologickou nadvládu nejlépe. O tohle se hraje. Nikoliv o jakési proklamativní liberální postoje, určené tak možná domácímu publiku.

Problém je, že pokud nominant je běžným řadovým poslancem v malé zemi uprostřed Evropy, může si dovolit podobné věci vyjadřovat třeba obden. S hesly proti spolupráci s dílnou světa může být zábavnou figurkou, dokreslující kolorit české politiky.

V roli ministra zahraničí je ovšem něco podobného naprostou pohromou.

Miloš Zeman správně komentuje nominaci Lipavského. Netřeba to vnímat jako pokus omezovat Fialovu vládu, nebo volbu jeho vládního týmu. Naopak. Jde o zkušenost. V případě krize bude Fiala řešit nejen krizi, ale i osobu samotného ministra. Jak ukázaly názorně Vrbětice, situace kolem energetické krize nebo ukrajinské krize, post ministra zahraničí bude čím dál náročnějším řemeslem.

Blízký východ

Podobná situace jako s Čínou panuje i na Blízkém východě. Zdejší státy rozhodně neusilují o podřízení politiky zájmům Spojených států a nestojí o import demokratických pořádků. Je zde možné pozorovat exponenciální nárůst spolupráce právě s Čínou. Velkou změnou zde byla rozsáhlá, praktická, finančně i materiálně podporovaná mezinárodní spolupráce v boji s covidem. Mezinárodní rozměr čínské proticovidové politiky znamenal velkou změnu. Čína se zde stala lídrem, usilujícím o široce pojatou podporu zemí v boji s pandemií. Nakonec se do její strategie boje s covidem zapojili i dosavadní američtí spojenci jako Jordánsko nebo Saúdská Arábie. Je to překvapení a jen ilustruje rostoucí vliv Číny v mezinárodním měřítku.

Rusko

Napjatá je situace i mezi USA a Ruskem, které osciluje kolem vleklé rusko-ukrajinské krize. Dlouhotrvající konflikt hrozí přerůst v regulérní válku. Konflikt na hranicích EU by byl stejně zničující, jako válka v Jugoslávii. Geopolitické otřesy, jak na ukrajinské hranici, tak na polsko-běloruské hranici jsou výsledkem dlouhodobých snah zaměstnat Rusko. Podpora Euromajdanu Západem v roce 2014 eskalovala pokojný majdanský protest v geopolitickou událost. Ukrajina se octla v rozsáhlé krizi a na okraji rozpadu státu. Jazykový zákon, namířený proti etnickým Rusům rozdmýchal vášně, vedoucí k teroru. Nakonec byl jeho přímým důsledkem vznik separatistických států na území Ukrajiny, Doněcké republiky a Luhanské lidové republiky, jejíž ozbrojené milice začaly vést boj proti Ukrajině.

Souběžně s tím došlo k odtržení Krymu a geopolitická krize skončila sankcemi na Rusko.

Otřesy z roku 2014 nedozněly dodnes a naopak, pozvolna eskalují.

Jen ale ukazují, že model importu demokracie, nebo podpory barevných revolucí je v zásadě kontraproduktivní. Jeho reálné výsledky předurčují, že tento typ politiky je za zenitem.

Přesto kdykoliv najde na Západě, i u nás, své zastánce.

Naposledy se tímto způsobem projevila paní Pekarová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která vyzvala ke svržení Lukašenka v Bělorusku. Věcně vzato, o osudu Lukašenka rozhodne nejspíše ruský prezident Putin. Až k tomu nastanou příhodné podmínky.

Ale zcela určitě k tomu nepotřebuje paní Pekarovou.

Česká politika je zatížena stereotypy

Jedním ze stereotypů nové vládní garnitury je právě Fialou proklamované směřování na Západ.

Osobně si myslím, že jak s Evropskou unií, Spojenými státy, západními zeměmi, tak ale i jejich geopolitickými protivníky, Ruskem a Čínou, máme fungovat výhradně prostřednictvím věcné, střídmé, vzájemně výhodné výměny. Ve všech možných oblastech.

Jsme součástí Evropy. Evropa ale není jen západní okruh a jeho subalterní kolonie střední a východní Evropy. Evropa začíná u Gibraltaru a končí u bran Moskvy. Měli bychom začít Evropu propojovat jinak.

Spojit Západ i Východ do vzájemně prospěšné synergie kontinentu, zahrnujíce v to země jako Ukrajina, Bělorusko a Rusko. Centrem a hybatelem dění by se mohly a měly stát země bývalého východního bloku. Nové evropské země, které mají sdílenou zkušenost, jak s Východem, tak i se Západem. Někde zde totiž leží schopnost překlenovat rozdíly a začít spojovat kontinent.
Pomocí win-win strategií.

Nikoliv strategií, které vedou k vytěžování a podřízenosti.

Jak se z podřízené kolonie stát hybatelem dění

Naše příslušnost k západním strukturám nás dovedla do postavení druhořadé kolonie. Koncernové pobočky Evropské unie. S tím je třeba přestat.

To, že jsme součástí Západu, nás neomezuje v možnostech. Sebevědomá a věcná politika je schopna akceptovat příležitosti i omezení, které umožňuje řád globální výměny. Na místo toho se snažíme, ryze z politických důvodů a nesprávně, upřednostňovat jen jednu stranu polokoule.

Problém je, že na jednu stranu jsme ochotni fungovat až vazalským způsobem, nadřadit vlastní zájmy v rámci politiky, obchodní výměny, budování přirozených vztahů s různými zeměmi dnes již vyčerpanému ideálu.

Jeho reálným výsledkem je a bude pouze naše závislost na Západu. Fialova vláda jasně deklaruje politiku ve prospěch „směřování na Západ“. Ve skutečnosti to nikdo od nás nevyžaduje. Globální politika je založena na prosazování zájmů. Nikoliv devótní příslušnosti k zájmům klubu nejbohatších zemí a především Spojených států.

Pro Spojené státy je dění v České republice obvykle většinou naprosto bezvýznamné. Naše případné kontakty a obchodní kontrakty s Ruskem, Ukrajinou nebo Čínou, případně dalšími státy jako Indie, nebo země Latinské Ameriky v žádném případě neohrožují ani Ameriku, ani západní spojence. Je směšné uvažovat takto. Přesto se tak děje.

Část naší politické scény považuje, bůh ví proč, za politický úspěch, když se jim podaří překazit dlouhodobě navazované a složitě utvářené vztahy se státy, které patří k jinému, než západnímu civilizačnímu okruhu. A právě tato část politiky se nyní dostává k moci a k vládě.

Kissinger, Nixon a Reagan jsou minulostí

Jestliže v minulosti fungoval kissingerovský způsob vyvažování vlivu geopolitických konkurentů a Kissingerovi se dařilo vrážet klín mezi Čínu a Rusko, kdy na jedné straně Spojené státy udělaly významné ústupky Číně (rok 1979, pingpongová strategie, oduznání Tchaj-wanu) tak, aby oslabily Rusko, coby hlavního geopolitického konkurenta, a zároveň tlačily na tehdejší Sovětský svaz vojenským odstrašováním, dnes nic podobného jednoduše neplatí.

Jak Putin, tak Si Ťin-pching metodu vrážení klínu mezi velmoci velmi dobře chápou. Rusko zbrojí a má k dispozici dostatek vojenské síly, aby dokázalo uhájit svou suverenitu. Čína posiluje v oblasti zbrojení, ale její strategie je jiná. Je jí systém obchodní výměny na základě win-win strategie, kdy se snaží neprosazovat své politické vidění světa, ale svým partnerům a spojencům nabízet, pragmaticky, investice a účast na čínských vládních programech obchodní výměny.

Čína je největším globálním investorem

Jak uvádí Statista.com, s rychlým rozvojem čínského globalizačního procesu zaznamenaly celosvětové investice čínských podniků v posledních dvou desetiletích rychlý růst a dosáhly svého vrcholu. Zároveň s odlivem přímých zahraničních investic (FDI) ve výši více než 196 miliard dolarů ze světových trhů v roce 2016. Zatímco globální PZI v roce 2020 dramaticky klesly v důsledku pandemie covidu-19, růst čínských přímých zahraničních investic proti trendu se dokonce zvýšil na 153,7 miliardy amerických dolarů. Čína se poprvé v historii stala největším globálním přímým investorem.

Na neustálé rozdmýchávání územních sporů, konfliktních situací a kauz s mezinárodním dosahem, stejně jako poukazování na vnitřní problémy jejich zemí zdejší politiky reagují rezervovaně. A v případě Tchaj-wanu i příkře. Pokud je to nutné, Číně dnes stačí odmítnout spolupráci.

Pokusy vměstnat Čínu i Rusko do západních měřítek jsou dnes stejně neúčinné, jako kontraproduktivní. Je to jednoduše stará politika, provozovaná v nových geopolitických souvislostech. Jejím výsledkem je přesný opak. Výsledkem je pouze zvýšená spolupráce mezi někdejšími rivaly, Čínou a Ruskem, a to jak v obchodní výměně, tak především ve schopnosti si navzájem poskytnout podporu proti silnějšímu konkurentu. Včetně vojenské.

Ohniska sporů, stejně jako tradičně uplatňovaná politika rozděl a panuj, dnes už znamená pouze potenciální rizika pro mír, bezpečnost a především, značná rizika a otřesy jak pro ekonomiku a globální i evropské trhy.

Český koncept je zastaralý

Co nabízí Fialova vláda? Jednoznačný příklon k obmyslnému Západu.

Tvrdím, že je to cesta, která povede jen k další podřízenosti a vytěžování státu i populace ve prospěch západních koncernů. Budeme platit západní dluhy z odvodů dividend ve prospěch globálních koncernů.

Budeme předstírat, že Západ je stále vedoucí civilizací světa a poslušně akceptovat západní chybné a destruktivní politiky, které namísto win-win strategií sázejí na dosavadní model urvi, co můžeš a o následky se nestarej. A nakonec, spolu se Západem budeme pozorovat úpadek vlastní civilizace, neschopné vykročit z mantinelů kolotoče spotřeby, nadvýroby a generování dluhů. Za vypjatých ataků geopolitických, konkurenčních geopolitických center, k nimž jsme uvyklí prosazovat své zájmy výhradně nátlakem a zbraněmi.

Je to cesta do pekel.

Pojďme k dalšímu tématu: COVID-19.

Covid-19

Ve snaze vyhnout se další decimaci obyvatelstva se Západ ocitl v obtížné situaci. Snahy demokratických vlád zvládnout pandemii mají nečekaného protivníka. Vlastní obyvatelstvo. Řešení covidové infekce je napadáno ze všech myslitelných směrů.

Možnost vyjádřit názor, jak na vládní opatření, tak na průběh i výsledek přijatých opatření patří k demokracii. Stejně tak patří k demokracii i přísná kontrola veřejnosti v otázce vakcín, jejich účinnosti nebo metod boje se šířením nemoci. Ale rostoucí odpor, jak proti průběhu a způsobu vedení opatření, tak proti vakcínám, začíná destruovat veřejnou debatu.

Pochyby vzbuzuje jak účinnost vakcín, tak obrovské množství výkladů, které jsou s pandemií a bojem proti ní spojeny. Jako patrně nejdůležitější věcí jsou dnes vakcíny. Očekávalo se, že po vakcinaci bude člověk před nemocí trvale chráněn. Není tomu tak. Tento problém padá na bedra dodavatelů vakcín. Platíme farmaceutickým firmám obrovské částky a budeme platit i nadále. Nicméně s problémy se nakonec nepotýkají producenti vakcín, ale vlády.

V dané situaci by patrně bylo nejvhodnější strategií donutit farmaceutické firmy vyvinout nové, účinnější a naprosto spolehlivé vakcíny. A nikoliv s nimi uzavírat smlouvy o mlčenlivosti a kontrole, které budou zveřejněny až za 55 let od data podepsání, jak uvedl Reuters. Podobné věci vzbuzují oprávněný odpor.

Stejně tak neuznávání protilátek nebo očkování dětí. Zde je kritika naprosto zásadní a nutná a platí, že tato rozhodnutí by měla být prováděna za výslovného souhlasu veřejnosti.

Problémem je, jak se ukazuje po dvou letech průběh pandemie ve většině evropských států a USA, že západní Evropa a Spojené státy, které vsadily na různě liberálně pojaté modely boje s covidem, oslabily. Naproti tomu země jako Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Čína, které vyhlásily nulovou toleranci covidu a přijaly rozsáhlá a aktivní opatření, svého cíle, přiznejme, dosáhly.

U nás jsou metody, jako příkladně ZERO Covid strategie, přijaté například v Austrálii, Číně nebo na Novém Zélandu, nepředstavitelné. Omezovaly by náš pocit svobody.

Ne tak v Číně. Velmi tvrdá, přísná opatření, uplatňovaná a akceptovaná samotnými Číňany umožnila, po úvodní hrozivé situaci se s covidem vyrovnat.

Jak je to možné?

Číňané, na rozdíl od obyvatel Západu, vyslyšeli vládní výzvy. Dokladem toho je především obrovská dobrovolnická pomoc běžných Číňanů, zapojených do vládních snah. Ty ukazují, že tamní vládě se podařilo překročit horizont nedůvěry občanů k vlastní vládě a zapojit lidi do boje s covidem.

Typický je i rozdíl v parametrech. Zatímco západní země obvykle diskutují o zmírnění omezení při počtu 50 nakažených na 100 tis. obyvatel, Čína zasahovala a nasazuje tvrdá místní omezení už při třech nakažených na 100 tis. obyvatel. Především ale to, co odlišuje praktiky Číňanů a Jižní Koreje od západních zvyklostí, je rychlost, s jakou Čína zamezovala při vzniku sebemenšího ohniska.

Porovnáním zjistíme, že na Západě diskutujeme, pořádáme obrovské demonstrace a názory politických aktérů jsou systematicky v protikladném postavení. Západ zápasí s pandemií velmi komplikovaným způsobem.

Je to nakonec vidět i na případu zmíněné Austrálie a Nového Zélandu, kde se proti tvrdým vládním opatřením vzedmula obrovská vlna odporu, který vlády přinutil změnit přístup.

Problémem je, že vir covidu v zásadě ani liberální, ani autoritativní modely vlád nezajímá.

*Studie metod boje s virem, zdroje pro lékaře, politiky, instituce.

Ke článku přikládám podrobné studie způsobu, jakým vybrané země vedly zápas s koronavirem. Zde, například Austrálie (zdroj Forbes) | Nový Zéland | Jižní Korea | Tchaj-wan | Čína

Kromě covidu bude Fialova vláda zápasit i s domácími potížemi.

Tím je strukturální problém. Auta. Škodovka.

Vyberu jeden příklad za všechny.

… … … (celý text analýzy najdete zde)