Nejprve chci představit strany konfliktu a popsat jejich dílčí cíle a konečné cíle.

První, čeho si všimneme, je, že tři hlavní aktéři (USA+UK+3B+P+EU+U) chtějí donutit Rusko k intervenci.  Proč? Protože, jak jsem již milionkrát napsal, cílem není porazit Rusko vojensky, cílem je porazit Rusko politicky.  Případnou ruskou intervenci využijí Anglosasové k tomu, aby „dokázali“, že „NATO je životně důležité pro evropskou bezpečnost“, a parta 3B+PU k tomu, aby svým anglosaským pánům dokázala svou užitečnost.

Pokud jde o nacistický režim v Kyjevě, jeho hlavním cílem je přežít, svést zničení Ukrajiny na Rusko a zbavit se neloajálních území.  Skutečnost, že by tato východoukrajinská území byla osvobozena a/nebo uznána Ruskem, by ukronacistům umožnila vyhlásit věčný výjimečný stav, zničit to málo, co zbylo z opozice, tím, že ji označí za „zrádce/kolaboranty“, a veškeré vnitřní problémy svádět na Rusko.

Pro LDNR jsou věci mnohem jednodušší, a to ostrým způsobem: musí být schopna přežít dostatečně dlouho, dokud nebude Rusko nuceno zasáhnout.

Nyní se podívejme, jakým výsledkům se chtějí hlavní strany vyhnout:

Nyní se můžeme podívat na to, jaké „nástroje“ má každá strana k dispozici

Je naprosto nezbytné mít na paměti následující věci:

Ukronacisté ani jejich šéfové na Západě ani na půl vteřiny nevěří, že Ukrajina může vojensky zvítězit.  Všichni *vědí*, že LDNR+Rusko zvítězí v jakékoli vojenské konfrontaci, a jejich cílem je zajistit krvavou ukrajinskou porážku.

Hlavním cílem současného strategického PSYOPu nejsou Rusové, ale ukrajinský lid: tím, že mu Západ říká, že a) teď máte super dooper Wunderwaffen a b) kryjeme vám záda, chce Ukrajince přesvědčit, že jsou v bezpečí před výsledkem jako 08.08.08. A to je pro Ukrajince velmi důležité.

Rusové *vědí*, že je to past.  Problém je v tom, že s každým dalším měsícem Ukrajina získává více a více schopností, aby, ne, neporazila Rusko, ale donutila Rusko chytit se na návnadu.

Vzpomínáte si na jejich idiotský pokus o násilné proražení cesty pod Krymským mostem?  No, celá tahle záležitost s Bajraktarem (ať už to bylo cokoli) je úplně stejná, ale na rozdíl od ukijského námořnictva, které neexistuje, má Ukrajina k dispozici 6-12 (podle zdrojů) Bajraktarů s doletem 150 km a dostřelem zbraní 8 km.

Pokud a až budoucí Bayraktary nakonec selžou, což se stane, pak by Ukři mohli používat i zastaralé křižující takticko-operativní střely.  Jinými slovy, a pouze v tomto smyslu, je čas na straně Ukrů: čím více jim Západ poskytuje hraček k provokaci (na rozdíl od vítězství), tím horší je vnitřní situace, tím větší mají motivaci udělat něco skutečně provokativního.

V minulých dnech jsem se vyslovil pro bezletovou zónu nad LDNR.  Stále tak činím.  Musím však upřesnit následující:

Jakákoli ruská bezletová zóna nad LDNR bude Západem využita k tomu, aby poslal Ukry do nebezpečí, a tím opět eskaloval konflikt.  Ano, bezletová zóna by Rusku získala více času, ale potřebuje ještě více času, a pokud ano, kolik?

To si nemyslím.  Ano, mezi lety 2013 a 2021 Rusko životně potřebovalo čas, aby se připravilo na všechny nepředvídatelné události.  

Ale nyní si myslím, že jakékoli další odklady by byly kontraproduktivní: Rusko by vypadalo slabě a váhavě a neposkytovalo by žádný objektivní přínos (ani vojenský, ani politický).  Vojensky, ekonomicky a politicky je nyní Rusko silnější, než kdy bylo za velmi dlouhou dobu.

Upřímně řečeno, celá ukrajinská záležitost je jen špičkou mnohem většího politického ledovce: zdá se, že sjednocený Západ opět potřebuje od Ruska dostat brutální facku (politickou i vojenskou).  Ruský přístup chci ilustrovat následující osobní vzpomínkou:

Před mnoha lety, v roce 1993, jsem strávil celou noc rozhovorem se dvěma důstojníky speciální jednotky, jejímž hlavním úkolem bylo chránit ruské jaderné zbraně nikoliv pasivní, statickou obranou, ale proaktivními metodami protiinfiltrace: nestáli by na stráži kolem zbraní, ale dělali by to, co by dělal útočník: skrývali by se v jejich blízkosti a snažili by se odhalit každého narušitele ještě předtím, než by se dostal do blízkosti ruských jaderných zbraní.

Zmínili se o svém výcviku a jeden z nich řekl toto:

„Ano, jistě, studujeme bojová umění, ale abychom běhali po rozpálené místnosti v karategi nebo v šortkách (měl na mysli typické oblečení, které nosí bojovníci karate nebo MMA), to nedává smysl. Naším terénem je tajga, tudíž musíme trénovat boj, a to i ruční, v plné zimní bojové výstroji s batohem, zbraněmi, municí, jídlem, vysílačkami a dalším (klidně 50 kg).  V tomto terénu, který jsme skutečně vycvičeni přežít jen my, můžeme běhat kolem jakýchkoli superdoperských vetřelců ze západních speciálních jednotek, můžeme se dívat, jak pomalu umírají, aniž bychom se s nimi vůbec pustili do boje, a pak, až budou příliš slabí, vyčerpaní a zoufalí, aby se vůbec pohnuli, vylezeme a prostě na ně plivneme, aniž bychom museli vypálit jedinou kulku.“

Tisíc let existenční války naučilo Rusy nespěchat, třeba i dlouho, počkat, až bude nepřítel nejslabší a vy nejsilnější, a teprve pak se do něj pustit. Tento přístup má však i svůj potenciálně negativní aspekt:  nebude fungovat proti nepříteli, který nebyl vyslán, aby zvítězil, ale který byl vyslán, aby prohrál.

Pokud je váš nepřítel pevně rozhodnutý prohrát, pak ve skutečnosti nemáte jinou možnost než volbu, jak/kdy ho porazit.

Kromě toho Ukijci nejsou nepřítelem, nemají žádnou dějinnou sílu, skutečným nepřítelem je Západ a je to tento kolektivní Západ, který musí Rusko porazit, nikoli jeho ukrajinský kanón.

I kdyby se Rusům podařilo, nějakým způsobem, dostat Ukry zpět z okraje (což se v minulosti již dvakrát stalo), zaručuje to pouze to, že příště Ukři přijdou s ještě „provokativnější provokací“.  Proč tedy dále čekat?

Skutečná bitva tedy není o LDNR nebo Ukrajinu, je to bitva o budoucnost evropského kontinentu.  Rusko musí udělat to, co udělalo Gruzii v 08.08.08, a to nejen „jen“ ukronacistům v Kyjevě, ale ještě více jejich patronům v USA a EU.  Ano, je třeba dehonestovat ukrajinskou armádu, ale takovým způsobem, který by přiměl vedoucí představitele EU, aby se vzpamatovali a vzdali se své současné války (z 80 % informační, z 15 % ekonomické a z 5 % kinetické) proti Rusku.

Zhruba jednou za sto let se vládci Evropy rádi spojí, aby se postavili Rusku.  Minulost je ničemu nenaučí, protože jsou příliš narcistní a příliš ideologičtí na to, aby viděli, že jsou ideologickými dědici Napoleona a Hitlera (a mnoha dalších před těmito dvěma).

Nevidím pro Kreml jiné možnosti, než „připomenout“ těmto západním vládnoucím elitám, jak skončily jejich předchozí pokusy, a musí tak učinit nikoli slovy, nebo dokonce vojenskými cvičeními uvnitř Ruska, ale činy, jasnými, jednoznačnými a pozorovatelnými činy.  Nic jiného než taková akce nepřivede západní vládnoucí třídy zpět do reality.

Andrej

PS: Poslouchám/čtu ruská korporátní/sociální média a tam se HODNĚ mluví o tom, že „už toho bylo dost“.  Zajímavé je, že i moderátoři talk show vyjadřují svou frustraci z toho, co považují za neexistující reakci Kremlu.  S každou ukijskou provokací stoupá procento Rusů, kteří říkají „teď už toho bylo dost!“.  Může být právě toto vysvětlením nečinnosti Kremlu?  Čekají, až procento Rusů, kteří jsou pro přímou akci, dosáhne určité úrovně?

PPS: zatím STÁLE neexistují žádné důkazy o tom, že by Ukři provedli úder Bajraktaru v LDNR.

PPPS: Jen pro upřesnění, když mám na mysli, že Rusko musí jednat, nemluvím o hodinách nebo dnech, ale o snahách a měsících.  Ale ne víc než to.

Překlad: DeepL

Zdroj: https://thesaker.is/why-i-see-a-war-in-the-donbass-as-almost-inevitable/

Bavorovy poznámky
https://bit.ly/3CMhqYl