Diskuse v klasickém smyslu? Zapomeňte! „Osobně doufám, že se neprosadí transatlantická parta Zelených s nápadem nespustit Severní proud II,“ říká historik, sociální psycholog a publicista z Hannoveru Petr Schnur. Brněnský rodák popisuje, co se děje nejen v Německu na „klimatické frontě“. Přináší náhled na českou politiku i v kontextu Visegrádu. A co očekávat? „Zde moje temné proroctví.“

Slyšíme různé zprávy o Green Dealu. Co se reálně děje v Německu na „klimatické frontě“? O čem se diskutuje a co se už bere jako hotová věc?

Obávám se, že v Německu již není co moc diskutovat – Green Deal je součást globální strategie zvané Great reset a vše naznačuje, že globální elity tlačí svět tímto směrem. Vše se zdá být hotovou věcí a Německo, Brusel, a tím pádem celá EU v tomto duchu směřují ekonomicko-politická rozhodnutí.

Momentálně to v praxi vypadá takto: Budoucí vláda SPD, Zelených a FDP se dohodla na tom, že vše, celkový projekt Zeleného dealu, má být urychlen. Digitalizace, rozvoj solární energie, a „větrníkům“ mají být na pevnině vyhrazeny 2 %  půdní plochy, uhelné elektrárny zrušeny do roku 2030. Celkově má být zelený plán unie konsekventně aplikován. Zároveň má tzv. dluhová brzda tvořit rámec pro investice, příznačné přitom je, že plány nové koalice hovoří v této souvislosti konkrétně pouze o ochraně klimatu a digitalizaci, katastrofální situace v pečovatelské oblasti má být podrobena, cituji: ‚ofenzívě‘, aniž by byl konkrétní obsah tohoto slova blíže specifikován.

Přitom je třeba definovat, co kdo rozumí pod slovem diskuse, neboť ta se již v klasickém smyslu demokratického disputu dávno nekoná. Stejně jako v případě covidu nehraje empirie pražádnou roli, existuje pouze jedna pravda, o jejíž platnosti rozhoduje politika, která již dávno není zodpovědná občanovi, ale velkým globálním korporacím. Například již jen otázkou, jak rozumět plánům na stoupající elektrizaci mobilních prostředků a zároveň snižování kapacit výroby elektrického proudu, budíte podezření, že patříte k popíračům klimatických změn, kterým se nemusí odpovídat. A o sociální dopad se zelení dealeři vůbec nestarají. Již dnes enormně stoupají mimo jiné z důvodu tzv. zdanění CO₂ ceny benzínu, topení a elektřiny, přičemž názory na klimatický užitek těchto opatření se různí. Nárůst cen je citelný i u potravin, dobře situovaným lidovým „zástupcům“ u Zelených a SPD to ale nestačí, mudrují o podobné dani na maso. O tom, jak se Zelený deal Made by EU, líbivě popsaný v dokumentu Evropské komise Farm to Work Strategy, projeví nejen vzhledem ke kvalitě, ale i cenám potravin a jejich zabezpečení, se žádná diskuse nevede. Zrovna tak zeleno-červená „levice“ mlčí k plánům VW, který v rámci přechodu na výrobu elektroaut ‚uvažuje‘ zrušit 30 000 pracovních míst – v zájmu zachování konkurenceschopnosti. A francouzský mateřský koncern Stellantis plánuje převést rozvojové kapacity automobilky Opel do Maroka – důvody jsou stejné.

Jak je stavění těchto nových mýtů přes negativní ekonomické, sociální a kulturní dopady možné? Důvody a faktory tohoto stavu jsou komplexní a přesahují rámec našeho rozhovoru, tedy zkráceně.

Recept je jednoduchý a účinný: Vedoucí úloha globálního kapitálu v reálně existujících demokraciích a nadnárodních institucích, kontrola masmédií provázená nebývalým úpadkem obecného vzdělání a s ním evropské politické kultury.

Kupříkladu časopis Focus v jednom světlém okamžiku analyzoval předvolební výroky zelené kandidátky Baerbockové a celou zelenou strategii, přičemž došel k závěru, že Zelení nerozumí ani technologiím, které chtějí zakázat, ani těm, které prosazují. U mladé generace „twitter“ a „life style,“ v reálně existujícím systému a společenské atmosféře utvářené masmédii to nehraje pražádnou roli.

Temnou stranu Zeleného dealu nedemonstrují jen VW a Opel. Kdo například nadhodí problém likvidace autobaterií, enormní spotřebu vody při těžbě lithia nebo devastaci životního prostředí při kutání kobaltu a mědi, hrůzných podmínek, za kterých se tyto kovy těží, platí za klimatického škarohlída. Ve světě totálního politického zglajchšaltování masmédií finančním kapitálem není pro empirickou, fakty podloženou augmentativní diskusi místo. Kdo z politicko-mediálního mainstreamu vybočí, nemá šanci: Buď je novodobou inkvizicí označen za příznivce spikleneckých teorií, nebo je prostě mediálně ignorován – jedno, zda předtím patřil ke světovým kapacitám svého oboru. V takovém případě je odkázán na stále silněji cenzurovanou internetovou mediální periferii, která má samozřejmě omezený dosah.

Zdají se mi tedy logické ty hlasy, které varují, že v takto nasměrované „zelené“ linii zažijeme deindustrializaci Evropy spojenou s nebývalým sociálním propadem.

Jak se změní vztah Ruska a Západu v souvislostech plynové krize a energetické krize zároveň?

Vzhledem k iracionálnímu vývoji Evropy pod vlajkou unie, pokud racionalitu chápeme jako starost o sociální vyváženost, o společenskou rovnováhu, lze příští vývoj těžko předvídat. Osobně doufám, že se neprosadí transatlantická parta Zelených s nápadem nespustit Severní proud II. Celkové plány budoucí koalice, které hovoří o slunci a větru coby zdroji energie, které ale mlčí k tomu, jak a čím zajistit potřebné kapacity po odstavení atomu a uhelných elektráren v době, kdy nebude slunce pražit a vítr foukat, přímo vnucují nutnost dostatečných plynových rezerv. Dosavadní vývoj ukázal, že německý ekonomický realismus prozatím dokázal odolat politickému tlaku Američanů a jejich zelených poskoků. Každý soudný člověk se špetkou zdravého rozumu si dokáže představit, že abdikace na ruský plyn by byla vzhledem k zeleným plánům ekonomická a sociální katastrofa.

Je skutečně možné, že nakonec nebude Nord Stream II využíván? Že nová politická reprezentace bude dávat najevo i činy, že viní z energetické krize prezidenta Vladimira Putina?

Fakticky jsem na tuto otázku již odpověděl, tedy z německé perspektivy. Co se Česka týče, kam asi vaše otázka směřuje, musím tento bod vzít poněkud zeširoka, neboť souvisí s jinými aspekty české zahraniční politiky.

Nová česká vláda, která se honosí svým „proevropským“ postojem, což v praxi znamená ještě větší servilitu vůči Bruselu a jeho direktivám než vláda minulá, se zřejmě podřídí jako v jiných případech takzvanému euromotoru, v prvé řadě německé linii, již kvůli závislosti naší ekonomiky na německé. Jaký paradox, že by to byla v tomto případě pozitivní varianta. Jak již bylo řečeno, je otázkou, do jaké míry se v nové vládě Německa prosadí Zelení s jejich kombinací pseudoklimatické a antiruské politiky, kolik sociální zodpovědnosti a ekonomického realismu včetně vůle rozlišit ideologii od smysluplných opatření ještě existuje u SPD a do jaké míry bude v budoucí vládě „viditelná“ FDP. Zbývá jen doufat, že i v sociální demokracii, která celkově opustila oblast sociální politiky, která plně plave na vlně klimatické ideologie a primárně se stará se o blaho genderu, existují, když ne sociálně cítící, tak alespoň realisticky orientovaní členové budoucí koalice.

To, co líbivě nazýváme „Zeleným dealem,“ není totiž nic jiného než ekonomicko-politická linie globálních finančních elit, tedy těch stejných „vůdců,“ kteří doposud vedli svět od jednoho průšvihu k druhému. Neoliberalismus v dosavadní podobě, jak jej známe od počátku 90. let, dosloužil a je třeba změnit taktiku i strategii. Iluze liberálního kapitalismu končí, nastupuje autoritativní, centralisticky řízený „post-neoliberalismus.“ Linie Světového ekonomického fóra (WWF) nyní vycházejí ze Schwabova Velkého resetu. Varování před ním bylo panujícími „demokraty“ tak dlouho označováno za spikleneckou teorii, dokud jej sám Klaus Schwab ve své knize a několika rozhovorech neprezentoval jako jedinou perspektivu lidstva. Samozřejmě během nekonečných kovidových lockdownů a očkovací orgie.

Politická rétorika je jedna věc, reálné hospodářské kšefty druhá, nejlepší příklad toho jsou samotné Spojené státy. Nezávisle na zhoršujících se politických vztazích mezi Washingtonem a Moskvou importovaly USA v roce 2020 rekordní množství ruské nafty. RF tak dokonce předběhla Saúdskou Arábii a stala se s podílem 7 % třetím největším dodavatelem této suroviny do Spojených států, jak o tom informovaly Bloomberg News z března tohoto roku. A nyní dokonce Amerika vyzvala EU, aby odebrala více ruského plynu, neboť sama má s těžbou problémy a nemůže pomoci.

A nyní se podívejme na chování českých politických „profíků,“ v této souvislosti je nutné připomenout kauzu Vrbětice. Ta byla ostudou nejen české politiky, ona ukázala, kam až je polistopadová politická scéna ochotna v demontáži vlastního státu jít. České pokřikování směrem na východ bylo největší trapností, ostudou a politickým kabaretem, kterou jsem za dobu po listopadu 1989 zažil. A že těch trapností nebylo málo. Účinkování Babišovy vlády a naprosté selhání opozice, nynějších aspirantů na vládu, se již ani nedá označit za parodii na diplomacii, zde již šlo o útok na český stát jako takový. Avšak nikoliv ze strany Rusů, ale vlastní české politické reprezentace. Piráti, Starostové a spol., namísto aby dbali na dodržení zásad právního státu, aby se starali o zametení před vlastním prahem a tlačili na vyšetření pramene informací a v neposlední řadě toho, kdo a kde dělal kšefty s jeho zbožím, snažili se vystrašeného Babiše v antiruské hysterii předběhnout. Zkrátka doporučit se Velkému bratrovi za oceánem coby spolehlivější místodržitel. A jak ona „slušná“ frakce české politické scény zacházela s prezidentem republiky, který upozorňoval na pravidla a zásady právního státu a diplomacie, není třeba rozvádět. Zde máme spojku k Severnímu proudu a Rusku jako takovému, zde máme český absurdistán.

Český Honza vyhrožuje Moskvě a zároveň se ohlíží, zda za jeho zády stojí velký brácha za oceánem i evropští kámoši. A když zjistí, že Big Boss na něj zvysoka kálí a unionisté mají z českého Kocourkova nejspíš srandu, pomalu zmlkne a stáhne se zpět do naší kotliny. Samozřejmě poté, co spáchal obří diplomatický průšvih, další krok k zahraničně-politické bezvýznamnosti a ekonomické demontáži.  Na východ jsme přetrhali zbytek slušných vztahů, na západ prohloubili ekonomickou závislost, jedni si mnou ruce, druzí kroutí nad českým Kocourkovem hlavou. A na obou světových stranách panuje společné přesvědčení, že Češi nezaslouží ani trochu respektu.

Předpokládám tedy, že i v tomto případě bezmezný oportunismus staronové politické kliky zvítězí a že se podrobí vůli Berlína. Zcela ovšem nelze vyloučit bláznivé spojenectví s baltickými republikami, Polskem a německými Zelenými, které by mohlo ještě s věcí zamíchat. Ale mnohé naznačuje, že tento pakt z mnoha důvodů zůstane pouze teoretickou možností.

Český premiér Andrej Babiš prohrál volby, vládu sestavuje koalice Spolu a PirSTAN, v souvislosti s nemocí prezidenta Miloše Zemana dochází i k oslabení jeho autority. Co to znamená v kontextu střední Evropy a Visegrádu?

V každém případě nic dobrého, obávám se konce Visegrádu.
Visegrád spojil dvě rozdílné politické kultury, dvě rozdílné národní mentality, Babišovy politické kotrmelce jsou toho nejlepším dokladem.

Na jedné straně Maďarsko a Polsko, na druhé Česko a Slovensko. Zatímco se politické reprezentace obou prvně jmenovaných zemí řídí dávným heslem maďarských a polských králů, že nad nimi není kromě Boha nikdo vyšší, paradigma české zahraniční politiky se dá nejlépe vyjádřit heslem „držet hubu a plavat s proudem.“ Poslušnost, ať již vůči Washingtonu nebo Bruselu, se necítí jako mravně-politický deficit, ale jako samozřejmost, v lepším případě vychytralost. Po nějakém realismu, který kázal Masaryk, realismu respektujícího meze vlastních možností, který se ale zároveň snaží tvořit koalice a systematicky rozšiřovat prostor vlastního, národního působení, není v polistopadové zahraniční politice ani vidu, ani slechu.

Světlou výjimku představovala vláda Miloše Zemana s Janem Kavanem na postu ministra zahraničí, tolerovaná ODS. Byla to vláda, která se snažila vymanit ze sevření havlovského mýtu a hledat vlastní evropskou cestu. Jenže to měla sociální demokracie ještě sociální nótu, politickou kvalitu a lidský potenciál, a na čele ODS stál Václav Klaus, který se ji snažil vést cestou autentické národní pravice v duchu Kramáře a Rašína. Co zbylo z obojích, je známo. Nemáme ani autentickou levici, ani autentickou pravici, místo toho máme politické sekty v cizích službách. Na Slovensku se snaží o důstojnější politiku Ficova SMER-SD, ale prezidentka Čaputová a s ní spojené síly ukazují, kam až poslušnost vůči Velkému protektorovi může zajít. Rád k tomu dodám, že prvním krokem k této naší společné polistopadové bídě bylo rozdělení federace.

Smutnou skutečností je fakt, že ani třicet let po údajném návratu svobody a demokracie do našich krajů se ČR nepodařilo vypracovat dlouhodobou národní politickou strategii. Opakuji znovu, Kavan se o ni pokusil, Bohu žel, doba byla krátká a intriky proti němu vykonaly své. Další pokus odstartoval pod záštitou tehdejšího ministra Zaorálka Petr Drulák, i zde se jednalo o úctyhodný pokus vnést do zahraniční politiky autenticitu a systém. Jak vše dopadlo, je dostatečně známé.

Česká polistopadová zahraniční politika chápala „návrat do Evropy“ jako bezpodmínečné podřízení země politickým a ekonomickým nárokům USA, Německa a stále silněji centralizující Evropské unie. V praxi nebyla schopna a ani ochotna definovat vlastní zájmy a z ní vyplývající konsenzus zahraničně-politické strategie. Toto je Havlovo dědictví, navenek zabalené do politického ezoterismu, v jádru ale s tvrdým, agresívním obsahem – viz jeho podporu všech válečných intervencí, do kterých se Spojené státy a jejich „koalice ochotných“ pustily. A z tohoto jednoduchého paradigmatu vychází celá tzv. středová politická scéna politické „kavárny“. Nechat se unášet hlavním proudem, bez ohledu na budoucnost státu a páteř národa. Je tragédií, že Babiš promarnil šanci dát české politice nové impulzy.

Maďarsko a Polsko jednají přesně opačně. Maďaři se vzepřeli sovětskému poručníkování již v roce 1956, nyní odmítají sílící poručníkování Bruselem, Polsko jedná obdobně, i když mnohé rysy jeho zahraniční politiky odmítám. Nicméně právě v rámci EU představuje Visegrád protiváhu k německo-francouzskému politickému a ekonomickému tlaku, šanci posílit vlastní autoritu uvnitř panujícího systému. Kdo ještě ani nyní nepochopil, že bývalé východní státy nejsou pro západní „partnery“ nic jiného než rozšířený trh, odbytiště pro vlastní výrobky, levné pracovní síly a rezervoár pomocných praporů pro vojenské intervence, tomu není a asi již nebude pomoci. Jenže předpokladem pro udržení Visegrádu je především národní sebevědomí, definice vlastních zájmů a z ní vycházející racionální strategie zahraniční diplomacie, a tu na české straně nevidím.

V souvislosti s energetickou chudobou a obecně zhoršováním životní úrovně lidí kvůli zdražování, inflaci, covidu atd. Budeme svědky demonstrací, jako bylo hnutí Žlutých vest? Nebo to lidé spíš vzdají a bude jen přibývat těch, co balancují na hranici bezdomovectví?

No nevím, co se sociálního protestu týká, Česko bohužel není Francie… Rád bych se nechal překvapit. Obecně řečeno: Budoucí vývoj nedokážu v tomto okamžiku dobře odhadnout, mám pocit, že se Evropa nachází na rozcestí, možností je několik.

Covidovou kauzu vnímám coby zkoušku, kolik destrukce ústavních práv a svobod jednotlivé národy vydrží, přesně a v pravý čas k odstartování Zeleného dealu směrem k Velkému resetu. Centralizovaná EU na sebe balí další kompetence, a exekutivy v jednotlivých členských státech mezitím nashromáždily na úkor judikatury a parlamentní kontroly tolik moci, kolik je zapotřebí k represivním zásahům proti občanským protestům. To prokázaly kupříkladu policejní zásahy proti demonstrujícím odpůrcům tzv. antikoronových opatření. Zde moje temné proroctví – krok za krokem bude pokračovat i instrumentalizace armády k potlačení eventuálních protestů a nepokojů, pokud by na to nestačily policejní síly. Průnik armády do civilních oblastí se děje po krůčcích a tzv. koronová pandemie dala vládě skvělou příležitost k otevření další Pandořiny skřínky.

Co vás nejvíc v poslední době zaujalo? Čeho bychom si měli všímat?

V každém případě politické instrumentalizace korony. Dalo by se říct covid versus právní stát. Najednou jsme zjistili, že exekutiva de facto vykonává moc bez omezení, že ústavní kontrolní mechanismy nefungují, že je možná segregace obyvatel podle očkovacího statutu, který vede ke stavu jakéhosi biologického apartheidu. Že je možná cenzura názorů a vědeckých postojů, které nejsou s vládní linií konformní, že je vyvíjen policejní, soudní i pracovní nátlak na občany, kteří se odmítají nechat očkovat experimentálními vakcínami, o kterých i mediální mainstream přináší stále nové, navíc protichůdné informace. Kolik „dočasných opatření“ nám zůstane „na věčné časy“, zda bez protestu svolíme k postupné digitální kontrole každého z nás a ještě tomu budeme tleskat, a jestli Evropská unie využije situaci k další centralizaci a její komise k nárůstu výkonné moci, to jsou zásadní otázky týkající se osudu práva a demokracie na našem kontinentě. Toho by si měli všímat jak očkovaní, tak neočkovaní, pokud se jednoho rána nechtějí probudit v orwellovském světě.