Rozumování k výročí Listopadu

Zdroj:Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com

Už jsem se jednou zmiňoval, jak jsem – krátce po revoluci, snad v roce 1990 – potkal Itala, který „zakufroval“ v Rokytnici nad Jizerou a snažil se dostat informaci o správné cestě. Když jsme se dohodli na němčině, tak jsem se ho zeptal, co Ital hledá a nachází v Krkonoších. Jeho odpověď:„Chtěl jsem vidět zemi, kde všichni táhli za jeden provaz a jsem jejím vzhledem docela zklamaný“ ve mě ještě dlouho poté vibrovala svým paradoxem. Než jsem se vzpamatoval a chtěl mu vysvětlit, že to zas tak stejný provaz nebyl, nasedl do svého fiata a odjel. Na jeho zdánlivě naivní odpověď jsem si vzpomněl, když jsem četl v Britských listech vyznání francouzské historičky Muriel Blaive:

…Velmi na mě zapůsobil obrázek, který jsem našla ve francouzském časopise, na němž demonstranti seděli na zemi a nabízeli květiny idiotsky vyhlížejícím, špatně oblečeným uniformovaným tupcům za jejich štíty. Naprosto mě to zaujalo. Východní Berlín a Praha v očích mladého člověka ze Západu stále vypadaly velmi „komunisticky“, ale byly také nepopsatelně okouzlující, jako by se tam čas na čtyřicet let zastavil. Četla jsem Český snář Ludvíka Vaculíka, Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého a politické eseje Václava Havla a můj osud byl zpečetěn. Začala jsem se učit česky, v roce 1992 jsem se přestěhovala do Prahy a zahájila dlouhý proces s cílem stát se historičkou komunistického období…

To chápu docela dobře. Když totiž demonstruje francouzská mládež, tak létají dlažební kostky, hoří auta a z pneumatik se vytvářejí hořící barikády atd. Pohled na sedící demonstranty, kteří nabízejí policistům květiny musel mladé francouzské slečně připadat jak výjev z Gulliverových cest.

Ale protože pohled člověka formovaného konzumní společností je vždy jiný než pohled z vnitřku systému, tak záhy seznala, že některé hodnoty přijímané totalitní společností jako zanedbatelná samozřejmost, například

mít kde bydlet; mít zaměstnání; mít zdravotní pojištění; mít dostatečný důchod; mít přístup ke kultuře; mít přístup ke vzdělání pro chudší vrstvy; poskytovat podporu pro chudší třídy, aby se dostaly výše na společenském žebříčku; dále jistá solidarita mezi lidmi a jistá důstojnost v konzumní kultuře; atd.

nejsou zase tak málo a že jejich existence svědčí o tom, že totalitní moc musela vést se společností dialog…

Nyní země vychovává celé generace dětí, které o komunistické minulosti nevědí téměř nic. Mnozí z nich nyní pevně věří antikomunistickému narativu, který jim opakují média a některé neziskovky (např. Člověk v tísni).

Stávají se tak radikálními, nezralými občany, věřícími v jednoduchá (falešná) řešení.

Prakticky stejná jako ta, za něž kdysi jejich dědové horovali pro komunismus. Jinými slovy, dnešní mládež je dokonale připravena vzdát se populistickým příběhům. Jak se to snáší s demokracií? Jsme poučováni, že už T.G. Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. A jak chcete diskutovat, když neznáte pravý vztah? Traduje se, že jednou ze složek totalitní výchovy byla nenávist:

„Součástí komunistické mravnosti a komunistického mravního ideálu má být nenávist ke všem, kteří páchají křivdu, nenávist k vykořisťovatelům a utlačovatelům pracujících, nenávist k podněcovatelům války, ke všem a ke všemu, co brání pokroku a míru.“

Ano, setkal jsem se s tím požadavkem ve starších učebnicích sovětských autorů, ale když jsem na střední pedagogické škole poukázal na to, že výchova k nenávisti nemůže skončit jinak než rozvratem hodnot, nehledě k tomu, že další složkou výchovy byl humanismus (jedno, že měl adjektivum socialistický) a humanismus vylučuje nenávist, tak vyučující odkazovali, že jde o specificky ruský jev z revolučních časů a

již nikdy článek o nesmiřitelné nenávisti nevyžadovali.

Nesetkal jsem se s ní ani na škole, přesto co říkal o učitelích Petr Vopěnka. Z úcty k jeho osobnosti byla adresná prohlášení vymazána a zbyla jen obecná zmínka, že kantoři byli nařčeni z kolaborace s minulým režimem, bylo jim naznačeno, že by se za to měli omluvit, po úctě k jejich práci ani stopy. Byly jim zvýšeny úvazky, jejich platy se propadaly, snahy upozornit na svoji neutěšenou situaci demonstracemi a stávkovými akcemi skončily výsměchem ze strany tehdejší vlády. Té, která se bála vyhrožujících železničářů, protože mohou zastavit vlaky. Ale rozzlobení učitelé? Vážně k smíchu. Jak šel čas, tak jsem se ocitl (po prakticky dva a třiceti letech) v době,

kdy nenávist je každodenním údělem. V novinách, v rozhlasu, v televizi i v osobní rovině.

Proč se nedaří například o Číně, Rusku a vážných tématech naší a evropské současnosti diskutovat věcně, bez argumentačních faulů a osobních útoků na nositele jiného názoru? Na tuto otázku odpovídá Lubomír Zaorálek:

No ovšem, že se to nedaří. Ale to, co říkáte, neplatí přece jen pro debatu o Číně či Rusku. Věcná debata se nám nedařila ani u covidové pandemie. A to jsem si myslel, že právě tohle téma by se mohlo vyhnout ideologiím a mohlo by nás sjednotit doma i ve světě. Ale souhlasím, že neschopnost vést přesnější a klidnější debatu v zahraničněpolitických otázkách nás nebezpečně vzdaluje porozumění tomu, co se v současném světě děje. To se nám v minulosti opakovaně vymstilo.

A otázku zakončuje zajímavou bezobsažnou frází:

„Špatná debata vede ke špatným rozhodnutím.“

Proč je bezobsažná? Protože to je definice kruhem, důkaz dokazovaným. Nic neříká o tom jaká debata je špatná. Především – každému rozhodnutí má předcházet diskuse a dialog. Diskuse je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem,

jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek,

shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí a

dialog je rozhovor, který může vést k nalezení společného stanoviska.

Teprve v případě, že není nalezeno společné stanovisko následuje

debata, kde stanovuje výsledek buď hlasování nebo sbor rozhodčích.

Špatná debata je taková, které nic nepředchází. Spíše bych se zeptal:

Může tomu být jinak ve společnosti jejímž hlavním motorem je soutěž?

Tam, kde podmínkou úspěchu je být první lze zákonitě očekávat podvodné jednání, úskoky a poškozování soupeře. Není třeba poukazovat na stále nové a sofistikovanější pokusy s dopingem ve sportu. Když napíšu do vyhledávacího pole Googlu: podvodné jednání v soutěžích, vyhledávač mi jich najde vzápětí nepočítaně.

Jen pro ukázku některé vypisuju:

Jak poznat podvodné soutěže | Heureka.cz

Facebookem a SMS zprávami se šíří soutěž o hodnotné ceny, bohužel pod naším jménem. I když jsou ceny lákavé, rozhodně se nezapojujte, jedná se o podvod!

Upozornění na podvodné zprávy | DATART

Vážení zákazníci, chtěli bychom Vás upozornit na fiktivní soutěž o mobilní … Jedná se o plošný útok (nejen na zákazníky DATART) s cílem …

Podvodné jednání na seniorech – Policie České republiky

Odstrašujícím případem je podvodné jednání ukončené ve stádiu pokusu, … jste vyhráli v soutěži velký obnos peněz, ale nejprve musíte zaplatit registrační …

Lidl varoval před podvodnou soutěží o kupóny na nákup zdarma

„U těchto zpráv lákajících na slevové kupóny se jedná o podvodnou soutěž, se kterou Lidl nemá nic společného.

Soutěž je „vyhecované“jednání, kde k cíli vede jenom pragmatický a bezskrupulózní postup při kterém je fair-play nemístným zdržováním. To vidíme i v přístupu k volbám. Náš poměrný systém dovoluje vládnout jenom za předpokladu složení koalice – nebo – zcela výjimečně v menšinové vládě. Proto jsou volební programy jednotlivých stran vyloženou lží, protože jsou v koalici nebo v menšinové vládě jako celek už předem z definice nesplnitelné.

Zvykli jsme si na lež, podvody a dokonce na nenávist (v demokracii). Je to morální?

Stále narážíme na protichůdné činy. Na režim, který se dopouštěl otřesných zločinů – a přitom ve stejném momentě emancipoval některé skupiny z dlouholetých zděděných nerovností. Ať se jedná o toleranci sexuálních menšin nebo o rovnost žen s muži. Kdy komunistický režim přinejmenším po právní stránce předběhl Západ o desítky let. Nad komunistickou minulostí cítíme nadřazenost. Jako bychom nevnímali, že

komunistický blok států se sice rozpadl, ale neřešené příčiny jeho vzniku tady zůstaly.

Zvlášť pokud pochopíme demokratický socialismus nikoli jako vládu rozumu, nýbrž jako otázku po možnosti demokraticky kontrolovat a podřídit společenským účelům ekonomickou sféru.Tato otázka je dnes naléhavější než kdy jindy. Veřejnost přijala účastí na mohutné demonstraci v pondělí 27. listopadu 1989 (kdy se cinkalo klíči) generální pardon. Jako hříšník, který kráčí od svaté zpovědi s pocitem, že vše je mu odpuštěno.

Vžil se narativ zlé totality a občanů jako její svaté oběti.

Místo článku 4 (Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa…) dav kooptoval disidenty, „kteří trpěli za národ.“ Tenhle příběh přetrvává v národním podvědomí i 32 let poté, přestože myslitelé z obou stran barikády tu pohádku odsoudili už dávno. Stačí si všimnout podrážděné reakce Alexandra Vondry na výrok Noama Chomského:

„Východoevropští disidenti si v sobě utvrdili pocit, že oni byli ti jediní utlačovaní na celém světě. Latinskoamerické disidenty dnes v podstatě nikdo nezná, přestože se jednalo například o arcibiskupa, který byl zavražděn v okamžiku, když sloužil mši.“

A Vondrova sentence k jednomu z nejvlivnějších intelektuálů, emeritního profesora lingvistiky na Massachusettském technologickém institutu (MIT), který je znám kritickým postojem k americkému kapitalismu, globalizaci a jejím dopadům, k válečným konfliktům, k zahraniční politice USA, Izraele a dalších vlád?

„Absolutně nechápu, jak antisemitské a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka může u nás brát někdo s respektem. V době, kdy tu lidé jako Havel seděli za svobodu v komunistickém vězení, on z bostonských kaváren obhajoval genocidu Pol Pota v Kambodži,“ napsal Vondra ČTK.

„Bude-li svět kecům takových lidí znovu obdivně naslouchat, skončí to znovu v koncentráku nebo v gulagu.“

A teď je tu „nějaká“ Francouzska, která bádá více než 20 let v komunistické minulosti a říká:

V ideálním případě neměla žádná komunistická diktatura vůbec vzniknout. Jakmile jednou vznikla, lidé s ní neměli spolupracovat. Jakmile začali spolupracovat, alespoň neměli mít možnost prožít uspokojivý život. Ale vzhledem  tomu, že ho prožili, musíme pochopit proč a jak.

Postkomunistické hledání hrdinů, podpora pozitivních vzorů a představa zločinného represivního režimu nadiktovala a vykonstruovala předem určený historický příběh.

Archivní dokumenty byly použity k účelům, které vůbec nebyly akademické. Stejně jako tomu bylo za komunismu, znovu ti, kdo ovládají minulost, si myslí, že ovládají i přítomnost.

Legitimní bolest, kterou zažívaly oběti komunismu i jejich rodiny a přátelé, musí být jasně oddělena od úsilí pochopit, jak tyto režimy fungovaly na každodenní základně. Tato bolest nám nesmí zabránit v tom, abychom poukázali na občasné úspěchy komunistické vlády. Nemůže sloužit k zakrývání konfliktu loajality mezi tím, co lidé zažívali jako pozitivní aspekty života za komunismu, a mezi dnešním, antikomunistickým politickým klimatem.
Postkomunistické státy si založily instituce, jejichž cílem je vzdát poctu památce obětí a hrdinů, a tato legitimní funkce musí být jasně oddělena od historického výzkumu.

I když byl komunismus nedokonalý a represivní systém a demokracie je lepší systém, bývalí komunisté nebyli všichni špatní a noví demokraté nejsou všichni dobří. A co je nejdůležitější, často to jsou titíž lidé. 

Anketa Nové republiky:

 Nahrávání ...