Putování do země zaslíbené

Text projevu Lenky Procházkové ze 17. listopadu 2021 na Klárově na shromáždění nazvaném “Posviťme si na to!”

Nejsme jako Oni!, skandoval tenkrát kdekdo, a najednou těmi, co se pokládali za MY, byla zaplněná náměstí. Měli plná ústa Pravdy a Lásky, mnozí to cítili i v srdci a skutečně chtěli odpouštět viníkům. Jiní je vyhledávají i po třech desetiletích, protože spravedlnost musí bejt, jinak ten Západ nikdy nedoženem.

Naše putování k demokratickým západním hodnotám už trvá 32 let, jenže Západ se za tu dobu změnil k nepoznání. Ovšem naši mladí, narození a vychovávaní už během putování si té změny kurzu nepovšimli a stále věří směrovkám, že vedou do zaslíbeného Ráje. Pochyby rodičů jim připadají směšné a zkušenosti prarodičů považují za nebezpečný odpad, který je třeba vytřídit, vydezinfikovat a pak zrecyklovat.

Až se kolektivní paměť národa roztaví a přimícháním cizích komponentů rozředí, má být směska přelita do nových forem. Univerzální nádoby už jsou připraveny a čekají na naplnění. Všechny jsou stejné, liší se jenom etiketou. A tak i láhev s logem Česká republika bude mít podle Ústřední plánovací a přídělové komise stejný obsah jako flaška distribuovaná na Slovensko nebo do Itálie, do Bulharska, Řecka a dalších zemí ze seznamu členů.

Neboť demokracie v současném pojetí EU nehledí na rozmanitost národních tradic a dějin, vnímá území členských států jako zabraný terén určený k asanaci, pak k přestavbě a k novému nadnárodnímu využití. Starousedlíci, kteří se nepřizpůsobí novým poměrům a univerzálním příkazům, budou vnímáni jako škodná a jejich občanská práva postupně zaniknou.

Před touto „skvělou“ budoucností, která s národními státy nepočítá, varujeme naše spoluobčany řadu let, vysloužili jsme si za to nálepku dezinformátorů, ale v současnosti se naše předvídání stává skutečností. Důsledky nedávných voleb do Sněmovny ukázaly, že není důležitý výsledek hlasování na základě programů jednotlivých stran, když předem domluvená pětikoalice, jinak řečeno pátá kolona, může za potlesku mainstreamových médií prohlásit vítěze za poraženého a když více než půl milionu voličů nedostane ve vedení sněmovny svého zástupce. Tento způsob přehodnocení voleb je nejen poněkud nešťastný, on je přímo nestoudný, protože vyjadřuje pohrdání k demokratickým principům. Jenomže o demokracii už dnes nejde, to slovo se stalo pouze krycím maskováním metod, jimiž se hlásí přicházející totalita.

Jako pamětnice minulého režimu, který je dnes jako totalitní deklarován, mám zkušenosti se způsoby, jak lze eliminovat varovné hlasy a získávat mlčenlivou rezignaci většiny. Příčinou každé rezignace na občanská práva bývá strach, pocit bezmoci a také nabídka korupce. Nepohrdám lidmi, kteří se dají zastrašit, ale opovrhuji těmi, co zastrašují a tím šíří pocit bezmoci. Strašáci ve veřejnoprávních a dalších médiích berou jidášský plat za každodenní dávku strachu, kterou vypouštějí do našich domovů, aby nás přikurtovali ke gauči a občas nás z něj zvedli něco oslavit a jindy zas někoho houfně nenávidět.

Dnešní obchodníci se strachem zastydle hlásají, že mráz přichází z Moskvy, a přitom velebí českou údajně suverénní zahraniční politiku, která lokajsky zničila diplomatické a obchodní vztahy s Ruskou federací.

Poloha naší republiky na mapě je osudová, ale když se současný prezident pokoušel změnit ji ve výhodu a uplatňovat politiku všech azimutů, stal se terčem útoků páté kolony a za pomoci Senátu byl málem zbaven pravomocí.

Zbabělce a zrádce spolehlivě poznáte podle toho, že útočí jen na zraněné či nemocné, a že potřebují k ataku celou smečku. Vpředu běží ohaři a za nimi na koních a s loveckými fanfárami se ženou jezdci na koních. Co má tento hon na nejvyššího představitele státu ještě společného s demokracií? Nic. Zato je znakem fašistických metod. Ony totiž nezmizely v historii, stále přežívají, ale my před tím zavíráme oči, abychom si zachovali klid na práci. Pokud nějaká bude a pokud bude mít smysl pro náš život. Život člověka přece neznamená jen trpně přežívat ale i něco vytvářet, rozvíjet své schopnosti a zanechat dílo a své zkušenosti k užitím dalším.

Zima se blíží, krize (hospodářská i politická) je neodvratná a my setrvačně slavíme vítězství svobody a demokracie. Měla bych říct oktrojované svobody a prošustrované demokracie. Omlouvám se také za slovo MY, správně jsem měla říct ONI. Protože MY nemáme co slavit. Plakat ovšem taky nebudeme. Na slzy zatím je moc brzy. O českém národě se říká, že je jako obilí, pod silným náporem větru se ohne, ale pak se zase narovná.

ONI – ta pátá kolona – tu byli vždycky, jako plevel, a vždycky nakonec stanuli před soudem, alespoň morálním. Otázka je, zda máme i dnes doufat ve Vyšší spravedlnost a nechat dojít tu současnou početnou a halasnou pátou kolonu k hořkým koncům až v budoucnu, nebo ji pro neschopnost, nekompetentnost a zradu dát výpověď dřív, než spáchá nevratné škody. Na „ctihodné“ soudce spoléhat nemůžeme, ale v životě národa existují i vyšší zákony, než ty přijaté a . V ústavě stále stojí, že zdrojem veškeré moci je lid. A od dob římského práva zákon je to, o čem lid rozhodne naposled. Tím nevyzývám k revoluci, i když dnešní výročí se slovem revoluce ohání. Byl však i 17. listopad 1939, den, v němž němečtí okupanti zatýkali české studenty a poté uzavřeli vysoké školy.

Mezinárodní Den studentstva dnešním českým studentům mnoho neříká. Ale ještě jsme tu my, starší, abychom šířili tradici nenásilného odporu a vysvětlovali ji těm, jejichž mysl i svědomí vlivem importovaného školství zakrňují a jejichž mladá energie je zneužívaná k útoku na ideály, na nichž republika vznikla. Pěstovaná a mediálně podporovaná nenávist mezi generacemi už rozleptala jako kyselina soudržnost mnoha českých rodin. Mezinárodní soud ve Štrasburku se tímhle zločinem proti lidskosti zabývat nebude, to musíme napravit my sami. Každý ve svém domově, ale ku prospěchu nás všech, celého českého národa a jeho budoucnosti. Čas se nachyluje. Pokud nedokážeme přivést naše děti z té bludné cesty zpátky domů a necháme je žít lživot pod cizí vlajkou, zůstane smrti jen málo, co by nám vzala.