Putinův projev ve Valdajském klubu – úplný přepis

Dnešní diskuse se konala na téma: Nová pravidla nebo hra bez pravidel. Domnívám se, že tato formulace přesně vystihuje historický zlom, k němuž jsme dnes dospěli, a volbu, před níž všichni stojíme. Na myšlence, že se svět velmi rychle mění, samozřejmě není nic nového. Vím, že jste o tom hovořili na dnešních diskusích. Je jistě těžké nevšimnout si dramatických proměn v globální politice a ekonomice, ve veřejném životě, v průmyslu, informačních a sociálních technologiích.

Dovolte mi, abych vás hned teď požádal o prominutí, pokud budu opakovat to, co už někteří účastníci diskuse řekli. Je prakticky nemožné se tomu vyhnout. Podrobnou diskusi jste již vedli, ale já uvedu svůj pohled na věc. V některých bodech se bude shodovat s názory ostatních účastníků a v jiných se bude lišit.

Při analýze dnešní situace nezapomínejme na poučení z historie. Za prvé, změny ve světovém uspořádání – a to, čeho jsme dnes svědky, jsou události tohoto rozsahu – byly obvykle doprovázeny, když ne globální válkou a konfliktem, tak řetězci intenzivních konfliktů na místní úrovni. Za druhé, globální politika se týká především ekonomického vedení, otázek války a míru a humanitárního rozměru, včetně lidských práv.

Dnešní svět je plný rozporů. Musíme se upřímně ptát jeden druhého, zda máme spolehlivou záchrannou síť. Bohužel neexistuje žádná záruka ani jistota, že nás současný systém globální a regionální bezpečnosti dokáže ochránit před otřesy. Tento systém je vážně oslaben, roztříštěn a deformován. Mezinárodní a regionální organizace pro politickou, hospodářskou a kulturní spolupráci rovněž procházejí těžkým obdobím.

Ano, mnohé mechanismy, které máme k dispozici pro zajištění světového pořádku, byly vytvořeny již před dlouhou dobou, včetně a především v období bezprostředně po druhé světové válce. Dovolte mi zdůraznit, že pevnost tehdy vytvořeného systému spočívala nejen na rovnováze sil a právech vítězných zemí, ale i na tom, že “otcové zakladatelé” tohoto systému měli vzájemný respekt, nesnažili se na ostatní tlačit, ale pokoušeli se o dohody.

Hlavní je, že tento systém se musí rozvíjet a přes různé nedostatky musí být alespoň schopen udržet současné problémy světa v určitých mezích a regulovat intenzitu přirozené konkurence mezi zeměmi.

Jsem přesvědčen, že nemůžeme vzít tento mechanismus kontrol a rovnováh, který jsme v posledních desetiletích budovali, někdy s takovým úsilím a obtížemi, a prostě ho rozbít, aniž bychom místo něj něco vybudovali. Jinak by nám nezbyly jiné nástroje než hrubá síla.

Bylo třeba provést racionální rekonstrukci a přizpůsobit ji nové realitě v systému mezinárodních vztahů.

Spojené státy, které se prohlásily za vítěze studené války, to však nepovažovaly za nutné. Namísto nastolení nové rovnováhy sil, která je nezbytná pro udržení řádu a stability, podnikly kroky, které systém uvedly do prudké a hluboké nerovnováhy.

Studená válka skončila, ale neskončila podpisem mírové smlouvy s jasnými a transparentními dohodami o dodržování stávajících pravidel nebo vytváření nových pravidel a norem. Vznikl tak dojem, že takzvaní “vítězové” studené války se rozhodli vyvíjet tlak na události a přetvářet svět podle svých potřeb a zájmů. Pokud se stávající systém mezinárodních vztahů, mezinárodního práva a zavedených kontrolních mechanismů postavil těmto cílům do cesty, byl tento systém prohlášen za bezcenný, zastaralý a vyžadující okamžitou demolici.

Promiňte mi to přirovnání, ale takhle se chovají novodobí boháči, kteří náhle získají velké jmění, v tomto případě v podobě světového vůdcovství a nadvlády. Myslím, že místo toho, aby se svým bohatstvím nakládali moudře, samozřejmě i ve svůj prospěch, dopustili se mnoha hloupostí.

Ve světové politice jsme vstoupili do období rozdílných interpretací a záměrného mlčení. Mezinárodní právo bylo pod náporem právního nihilismu nuceno znovu a znovu ustupovat. Objektivita a spravedlnost byly obětovány na oltář politické účelnosti. Svévolné výklady a neobjektivní hodnocení nahradily právní normy. Totální kontrola nad globálními masmédii zároveň umožnila, když se chtělo, vykreslovat bílou jako černou a černou jako bílou.

V situaci, kdy dominovala jedna země a její spojenci, nebo spíše její satelity, se hledání globálních řešení často změnilo ve snahu prosadit vlastní univerzální recepty. Ambice této skupiny se rozrostly natolik, že politiku, kterou sestavila ve svých mocenských koridorech, začala prezentovat jako názor celého mezinárodního společenství. Tak tomu však není.

Samotný pojem “národní suverenita” se pro většinu zemí stal relativní hodnotou. V podstatě se nabízela formule: čím větší loajalita vůči jedinému světovému mocenskému centru, tím větší legitimita toho či onoho vládnoucího režimu.

Poté budeme mít volnou diskusi a já vám rád odpovím na vaše dotazy a rád bych také využil svého práva klást vám otázky. Ať se někdo pokusí vyvrátit argumenty, které jsem právě uvedl, během nadcházející diskuse.

Opatření proti těm, kdo se odmítají podřídit, jsou dobře známá a mnohokrát vyzkoušená. Patří k nim použití síly, ekonomický a propagandistický nátlak, vměšování do vnitřních záležitostí a odvolávání se na jakousi “nadprávní” legitimitu, když je třeba ospravedlnit nezákonnou intervenci v tom či onom konfliktu nebo svržení nepohodlných režimů. V poslední době máme také stále více důkazů o tom, že vůči řadě vedoucích představitelů bylo použito otevřené vydírání. Ne nadarmo “velký bratr” vynakládá miliardy dolarů na to, aby sledoval celý svět, včetně svých nejbližších spojenců.

Položme si otázku, nakolik nám to vyhovuje, nakolik jsme v bezpečí, nakolik šťastně žijeme v tomto světě a nakolik se stal spravedlivým a racionálním? Možná, že nemáme žádný skutečný důvod k obavám, hádkám a nepříjemným otázkám? Možná je výjimečné postavení Spojených států a způsob, jakým vykonávají své vedoucí postavení, pro nás všechny skutečně požehnáním a jejich vměšování do dění po celém světě přináší mír, prosperitu, pokrok, růst a demokracii, a my bychom se možná měli jen uvolnit a užívat si to všechno?

Dovolte mi říci, že tomu tak není, rozhodně ne.

Jednostranný diktát a vnucování vlastních modelů vede k opačnému výsledku. Místo urovnání konfliktů vede k jejich eskalaci, místo suverénních a stabilních států vidíme rostoucí šíření chaosu a místo demokracie podporu velmi pochybné veřejnosti od otevřených neofašistů po islámské radikály.

Proč takové lidi podporují? Dělají to proto, že se je rozhodli použít jako nástroje na cestě k dosažení svých cílů, ale pak si pálí prsty a couvají. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak naši partneři prostě šlápnou na stejné hrábě, jak se říká u nás v Rusku, tedy dělají stále stejnou chybu.

Kdysi sponzorovali islámská extremistická hnutí v boji proti Sovětskému svazu. Tyto skupiny získaly bojové zkušenosti v Afghánistánu a později daly vzniknout Talibanu a Al-Káidě. Západ invazi mezinárodních teroristů do Ruska (na to jsme nezapomněli) a do zemí středoasijského regionu když ne podporoval, tak alespoň zavíral oči a, řekl bych, poskytoval jim informační, politickou a finanční podporu. Teprve poté, co byly spáchány strašlivé teroristické útoky na území samotných USA, se Spojené státy probudily a uvědomily si společnou hrozbu terorismu. Dovolte mi připomenout, že jsme tehdy byli první zemí, která podpořila americký lid, první, která reagovala jako přátelé a partneři na strašlivou tragédii 11. září.

Při rozhovorech s americkými a evropskými vedoucími představiteli jsem vždy hovořil o nutnosti společného boje proti terorismu jako o výzvě v celosvětovém měřítku. Nemůžeme na tuto hrozbu rezignovat a smířit se s ní, nemůžeme ji rozdělit na jednotlivé části za použití dvojích standardů. Naši partneři vyjadřovali souhlas, ale uběhlo trochu času a skončili jsme tam, kde jsme začali. Nejprve to byla vojenská operace v Iráku, pak v Libyi, která se dostala na pokraj rozpadu. Proč byla Libye do této situace dotlačena? Dnes je to země, které hrozí rozpad a která se stala výcvikovým prostorem pro teroristy.

Jen odhodlání a moudrost současného egyptského vedení zachránily tuto klíčovou arabskou zemi před chaosem a řáděním extremistů. V Sýrii, stejně jako v minulosti, začaly Spojené státy a jejich spojenci přímo financovat a vyzbrojovat povstalce a umožnily jim doplnit své řady žoldáky z různých zemí. Dovolte mi, abych se zeptal, kde tito povstalci berou peníze, zbraně a vojenské specialisty? Odkud to všechno pochází? Jak se pověstnému ISIL podařilo stát se tak mocnou skupinou, v podstatě skutečnou ozbrojenou silou?

Co se týče zdrojů financování, peníze dnes pocházejí nejen z drog, jejichž produkce se od přítomnosti mezinárodních koaličních sil v Afghánistánu zvýšila nejen o několik procentních bodů, ale mnohonásobně. Jste si toho vědomi. Teroristé získávají peníze také z prodeje ropy. Ropa se těží na území kontrolovaném teroristy, kteří ji prodávají za dumpingové ceny, produkují ji a přepravují. Někdo však tuto ropu kupuje, dále prodává a vydělává na ní, aniž by přemýšlel o tom, že tím financuje teroristy, kteří by dříve či později mohli přijít na jejich vlastní území a rozsévat zkázu v jejich vlastních zemích.

Kde získávají nové rekruty? V Iráku po svržení Saddáma Husajna zůstaly státní instituce včetně armády v troskách. Tehdy jsme říkali: buďte velmi, velmi opatrní. Vyženete lidi na ulici, a co tam budou dělat? Nezapomínejte (ať už oprávněně, nebo ne), že byli ve vedení velké regionální mocnosti, a co z nich teď děláte?

Jaký byl výsledek? Desetitisíce vojáků, důstojníků a bývalých aktivistů strany Baas vyšly do ulic a dnes se přidaly k povstalcům. Možná právě to vysvětluje, proč se ukázalo, že skupina Islámský stát je tak efektivní? Z vojenského hlediska působí velmi efektivně a má několik velmi profesionálních lidí. Rusko opakovaně varovalo před nebezpečím jednostranných vojenských akcí, zasahování do záležitostí suverénních států a koketování s extremisty a radikály. Trvali jsme na tom, aby skupiny bojující proti centrální syrské vládě, především Islámský stát, byly zařazeny na seznamy teroristických organizací. Dočkali jsme se však nějakých výsledků? Marně jsme apelovali.

Někdy máme dojem, že naši kolegové a přátelé neustále bojují s důsledky své vlastní politiky, vrhají veškeré své úsilí na řešení rizik, která sami vytvořili, a platí za to stále vyšší cenu.

Kolegyně a kolegové, toto období unipolární nadvlády přesvědčivě ukázalo, že existence pouze jednoho mocenského centra neznamená lepší zvládnutí globálních procesů. Naopak, tento druh nestabilní konstrukce ukázal svou neschopnost bojovat se skutečnými hrozbami, jako jsou regionální konflikty, terorismus, obchod s drogami, náboženský fanatismus, šovinismus a neonacismus. Zároveň otevřela širokou cestu k nafouknuté národní hrdosti, manipulaci s veřejným míněním a umožnila silným šikanovat a potlačovat slabé.

Unipolární svět je v podstatě jen prostředkem ospravedlnění diktatury nad lidmi a zeměmi. Unipolární svět se ukázal být příliš nepohodlným, těžkým a nezvládnutelným břemenem i pro samozvaného vůdce. Komentáře v tomto duchu zde zazněly těsně předtím a já s nimi plně souhlasím. Proto vidíme v této nové historické etapě pokusy o znovuvytvoření zdání kvazibipolárního světa jako pohodlného modelu pro udržení amerického vůdcovství. Je jedno, kdo v americké propagandě zaujme místo centra zla, staré místo SSSR jako hlavního protivníka. Mohl by to být Írán jako země usilující o získání jaderné technologie, Čína jako největší světová ekonomika nebo Rusko jako jaderná velmoc.

Dnes jsme svědky nových snah o roztříštění světa, vytyčení nových dělících linií, sestavení koalic, které nejsou vytvořeny pro něco, ale namířeny proti někomu, komukoli, vytvoření obrazu nepřítele, jako tomu bylo v letech studené války, a získání práva na toto vedení, nebo chcete-li diktát. Takto byla situace prezentována během studené války. Všichni to chápeme a víme to. Spojené státy to vždy říkaly svým spojencům: “Máme společného nepřítele, strašlivého nepřítele, centrum zla, a my vás, naše spojence, před tímto nepřítelem bráníme, a proto máme právo vám rozkazovat, nutit vás obětovat své politické a ekonomické zájmy a platit váš podíl na nákladech na tuto kolektivní obranu, ale samozřejmě to všechno budeme řídit my.” A tak se stalo. Stručně řečeno, dnes vidíme pokusy v novém a měnícím se světě reprodukovat známé modely globálního řízení, a to vše proto, aby si [USA] zajistily výjimečné postavení a získaly politické a ekonomické dividendy.

Tyto pokusy jsou však stále více odtržené od reality a jsou v rozporu s rozmanitostí světa. Kroky tohoto druhu nevyhnutelně vyvolávají konfrontaci a protiopatření a mají opačný účinek než očekávané cíle. Vidíme, co se stane, když se politika začne neuváženě vměšovat do ekonomiky a logika racionálních rozhodnutí ustoupí logice konfrontace, která jen poškozuje vlastní ekonomické pozice a zájmy, včetně národních obchodních zájmů.

Společné hospodářské projekty a vzájemné investice objektivně sbližují země a pomáhají řešit aktuální problémy ve vztazích mezi státy. V současné době však globální podnikatelská komunita čelí bezprecedentnímu tlaku ze strany západních vlád. O jakém byznysu, ekonomické účelnosti a pragmatismu můžeme mluvit, když slyšíme hesla jako “vlast je v ohrožení”, “svobodný svět je ohrožen” a “demokracie je v ohrožení”? A tak je třeba, aby se všichni mobilizovali. Tak vypadá skutečná mobilizační politika.

Sankce již podkopávají základy světového obchodu, pravidla WTO a zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Zasazují ránu liberálnímu modelu globalizace založenému na trzích, svobodě a konkurenci, což je, dovolte mi poznamenat, model, z něhož měly prospěch především právě západní země. A nyní jim hrozí, že ztratí důvěru jako vůdci globalizace. Musíme si položit otázku, proč to bylo nutné? Vždyť prosperita Spojených států stojí z velké části na důvěře investorů a zahraničních držitelů dolarů a amerických cenných papírů. Tato důvěra je zjevně podkopávána a v mnoha zemích jsou nyní patrné známky zklamání z plodů globalizace.

Známý kyperský precedens a politicky motivované sankce jen posílily trend snahy o posílení hospodářské a finanční suverenity a snahu zemí nebo jejich regionálních skupin najít způsoby, jak se chránit před riziky vnějšího tlaku. Již nyní vidíme, že stále více zemí hledá způsoby, jak se stát méně závislými na dolaru, a vytváří alternativní finanční a platební systémy a rezervní měny. Myslím, že naši američtí přátelé si jednoduše řežou větev, na které sedí. Nelze míchat politiku a ekonomiku, ale právě to se nyní děje. Vždy jsem si myslel a myslím si to i dnes, že politicky motivované sankce byly chybou, která poškodí všechny, ale jsem si jist, že se k tomuto tématu vrátíme později.

Víme, jak byla tato rozhodnutí přijímána a kdo vyvíjel nátlak. Chtěl bych však zdůraznit, že Rusko se nehodlá rozčilovat, urážet ani chodit žebrat ke komukoli. Rusko je soběstačná země. Budeme pracovat v rámci zahraničního ekonomického prostředí, které se utvořilo, rozvíjet domácí výrobu a technologie a jednat rozhodněji, abychom provedli transformaci. Tlak zvenčí, jako tomu bylo v minulých případech, naši společnost pouze zkonsoliduje, udrží nás ve střehu a přiměje nás soustředit se na naše hlavní rozvojové cíle.

Sankce jsou samozřejmě překážkou. Snaží se nám těmito sankcemi ublížit, zablokovat náš rozvoj a zatlačit nás do politické, ekonomické a kulturní izolace, jinými slovy nás donutit k zaostalosti. Ale dovolte mi ještě jednou říci, že svět je dnes úplně jiný. Nemáme v úmyslu se před nikým uzavírat a volit nějakou uzavřenou cestu rozvoje, snažit se žít v autarkii. Jsme vždy otevřeni dialogu, a to i o normalizaci našich hospodářských a politických vztahů. Počítáme zde s pragmatickým přístupem a postojem podnikatelských kruhů ve vedoucích zemích.

Někteří dnes říkají, že se Rusko údajně obrací k Evropě zády – taková slova pravděpodobně zazněla už i zde během diskusí – a hledá nové obchodní partnery, především v Asii. Dovolte mi říci, že tomu tak rozhodně není. Naše aktivní politika v asijsko-pacifickém regionu nezačala teprve včera a není reakcí na sankce, ale je to politika, kterou provádíme již pěknou řádku let. Stejně jako mnoho jiných zemí, včetně západních, jsme viděli, že Asie hraje ve světě, v ekonomice i v politice stále větší roli, a my si prostě nemůžeme dovolit tento vývoj přehlížet.

Dovolte mi zopakovat, že to dělají všichni a budeme to dělat i my, tím spíše, že velká část naší země leží geograficky v Asii. Proč bychom v této oblasti neměli využít našich konkurenčních výhod? Bylo by nesmírně krátkozraké to neudělat.

Rozvíjení hospodářských vazeb s těmito zeměmi a realizace společných integračních projektů také vytváří velké podněty pro náš domácí rozvoj. Dnešní demografické, hospodářské a kulturní trendy naznačují, že závislost na jediné velmoci se bude objektivně snižovat. O tom hovoří a píší i evropští a američtí odborníci.

Možná, že vývoj v globální politice bude odrážet vývoj, který pozorujeme v globální ekonomice, tedy intenzivní soutěž o specifické mezery a časté střídání vůdců v určitých oblastech. To je docela dobře možné.

Není pochyb o tom, že humanitární faktory, jako je vzdělání, věda, zdravotní péče a kultura, hrají v celosvětové konkurenci stále větší roli. To má také velký dopad na mezinárodní vztahy, mimo jiné proto, že tento zdroj “měkké síly” bude do značné míry záviset na skutečných úspěších v rozvoji lidského kapitálu, a nikoli na sofistikovaných propagandistických tricích.

Současně platí, že vytváření takzvaného polycentrického světa (na to bych chtěl také upozornit, kolegové) samo o sobě stabilitu nezlepšuje; ve skutečnosti je tomu spíše naopak. Cíl dosáhnout globální rovnováhy se mění v poměrně složitý rébus, rovnici s mnoha neznámými.

Co nás tedy čeká, když se rozhodneme nežít podle pravidel – i když mohou být přísná a nepohodlná – ale raději žít bez jakýchkoli pravidel? A takový scénář je docela dobře možný; vzhledem k napjaté situaci ve světě ho nemůžeme vyloučit. S přihlédnutím k současným trendům lze již nyní vyslovit řadu předpovědí, které bohužel nejsou optimistické. Pokud nevytvoříme jasný systém vzájemných závazků a dohod, pokud nevybudujeme mechanismy pro zvládání a řešení krizových situací, budou příznaky globální anarchie nevyhnutelně narůstat.

Již dnes vidíme prudký nárůst pravděpodobnosti celé řady násilných konfliktů s přímou či nepřímou účastí hlavních světových mocností. A mezi rizikové faktory patří nejen tradiční mnohonárodnostní konflikty, ale také vnitřní nestabilita v jednotlivých státech, zejména pokud hovoříme o národech nacházejících se na křižovatkách geopolitických zájmů velkých států nebo na pomezí kulturních, historických a ekonomických civilizačních kontinentů.

Ukrajina, o které se jistě dlouze diskutovalo a o které budeme ještě diskutovat, je jedním z příkladů takových konfliktů, které ovlivňují mezinárodní rovnováhu sil, a myslím, že určitě nebude posledním. Odtud pramení další reálná hrozba zničení současného systému dohod o kontrole zbrojení. A tento nebezpečný proces zahájily Spojené státy americké, když v roce 2002 jednostranně odstoupily od Smlouvy o protiraketové obraně a poté začaly a dodnes aktivně usilují o vytvoření svého globálního systému protiraketové obrany.

Kolegové, přátelé,

Chci zdůraznit, že jsme s tím nezačali my. Opět sklouzáváme do doby, kdy místo rovnováhy zájmů a vzájemných záruk brání národům v přímém konfliktu strach a rovnováha vzájemného zničení. Při absenci právních a politických nástrojů se zbraně opět stávají ústředním bodem globální agendy; jsou používány kdekoli a jakkoli, aniž by Rada bezpečnosti OSN uplatnila jakékoli sankce. A pokud Rada bezpečnosti odmítá taková rozhodnutí vydávat, je okamžitě prohlášena za zastaralý a neúčinný nástroj.

Mnoho států nevidí jinou možnost, jak si zajistit suverenitu, než získat vlastní bomby. To je nesmírně nebezpečné. Trváme na pokračování rozhovorů; nejsme pouze pro rozhovory, ale trváme na pokračování rozhovorů o snížení jaderných arzenálů. Čím méně jaderných zbraní na světě budeme mít, tím lépe. A jsme připraveni na co nejserióznější, konkrétní diskuse o jaderném odzbrojení – ale pouze na seriózní diskuse bez jakýchkoli dvojích standardů.

Co tím myslím? Mnoho typů vysoce přesných zbraní se již dnes svými schopnostmi blíží zbraním hromadného ničení a v případě úplného zřeknutí se jaderných zbraní nebo radikálního snížení jaderného potenciálu budou mít státy, které jsou lídry ve vytváření a výrobě vysoce přesných systémů, jasnou vojenskou výhodu. Strategická parita bude narušena, což pravděpodobně přinese destabilizaci. Použití tzv. prvního globálního preventivního úderu se může stát lákavým. Stručně řečeno, rizika se nesnižují, ale zesilují.

Další zřejmou hrozbou je další eskalace etnických, náboženských a sociálních konfliktů. Takové konflikty jsou nebezpečné nejen jako takové, ale také proto, že kolem nich vznikají zóny anarchie, bezpráví a chaosu, místa, která vyhovují teroristům a zločincům, kde kvete pirátství, obchod s lidmi a drogami.

Mimochodem, naši kolegové se tehdy snažili tyto procesy nějak řídit, využívat regionálních konfliktů a navrhovat “barevné revoluce” podle svých zájmů, ale džin utekl z láhve. Vypadá to, že sami otcové teorie řízeného chaosu nevědí, co s tím; v jejich řadách panuje zmatek.

Pozorně sledujeme diskuse vládnoucí elity i odborné veřejnosti. Stačí se podívat na titulky západního tisku za poslední rok. Stejní lidé jsou nazýváni bojovníky za demokracii a pak islamisty; nejprve se píše o revolucích a pak se jim říká nepokoje a převraty. Výsledek je zřejmý: další rozšiřování globálního chaosu.

Kolegyně a kolegové, vzhledem k celosvětové situaci je načase začít se shodovat na zásadních věcech. Je to nesmírně důležité a potřebné; je to mnohem lepší než se vracet do vlastních koutů. Čím více se všichni potýkáme se společnými problémy, tím více se ocitáme takříkajíc na jedné lodi. A logické východisko je ve spolupráci mezi národy, společnostmi, v hledání společných odpovědí na rostoucí výzvy a ve společném řízení rizik. Připusťme, že někteří naši partneři si na to z nějakého důvodu vzpomenou, jen když to vyhovuje jejich zájmům.

Praktické zkušenosti ukazují, že společná řešení problémů nejsou vždy všelékem, a to musíme pochopit. Navíc je ve většině případů obtížné jich dosáhnout; není snadné překonat rozdíly v národních zájmech, subjektivitu různých přístupů, zejména pokud jde o národy s odlišnými kulturními a historickými tradicemi. Přesto však máme příklady, kdy jsme při společných cílech a jednání na základě stejných kritérií společně dosáhli skutečného úspěchu.

Dovolte mi, abych vám připomněl řešení problému chemických zbraní v Sýrii, věcný dialog o íránském jaderném programu a naši práci v severokorejské oblasti, která má rovněž pozitivní výsledky. Proč bychom tyto zkušenosti nemohli v budoucnu využít při řešení místních i globálních problémů?

Jaký by mohl být právní, politický a ekonomický základ nového světového řádu, který by umožnil stabilitu a bezpečnost a zároveň podporoval zdravou konkurenci a nedovolil vznik nových monopolů, které by bránily rozvoji? Je nepravděpodobné, že by někdo mohl hned teď poskytnout naprosto vyčerpávající a hotová řešení. Bude zapotřebí rozsáhlé práce za účasti širokého spektra vlád, globálních podniků, občanské společnosti a takových odborných platforem, jako je ta naše.

Je však zřejmé, že úspěch a skutečné výsledky jsou možné pouze tehdy, pokud se klíčoví účastníci mezinárodních záležitostí dohodnou na harmonizaci základních zájmů, na rozumné zdrženlivosti a dají příklad pozitivního a odpovědného vedení. Musíme jasně určit, kde končí jednostranné akce a je třeba uplatnit mnohostranné mechanismy, a v rámci zvyšování účinnosti mezinárodního práva musíme vyřešit dilema mezi akcemi mezinárodního společenství na zajištění bezpečnosti a lidských práv a zásadou národní suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí kteréhokoli státu.

Právě tyto kolize stále častěji vedou ke svévolným vnějším zásahům do složitých vnitřních procesů a znovu a znovu vyvolávají nebezpečné konflikty mezi předními světovými hráči. Otázka zachování suverenity se stává téměř prvořadou pro udržení a posílení globální stability.

Je zřejmé, že diskuse o kritériích použití vnější síly je nesmírně obtížná; je prakticky nemožné oddělit ji od zájmů jednotlivých národů. Mnohem nebezpečnější však je, když neexistují všem jasné dohody, když nejsou stanoveny jasné podmínky pro nutný a legální zásah.

Dodávám, že mezinárodní vztahy musí být založeny na mezinárodním právu, které by mělo vycházet z morálních zásad, jako je spravedlnost, rovnost a pravda. Snad nejdůležitější je respekt k partnerům a jejich zájmům. To je zřejmá formulace, ale pouhé její dodržování by mohlo radikálně změnit globální situaci.

Jsem přesvědčen, že pokud bude vůle, můžeme obnovit účinnost systému mezinárodních a regionálních institucí. Nemusíme ani nic budovat znovu, od nuly; nejde o “zelenou louku”, tím spíše, že instituce vytvořené po druhé světové válce jsou poměrně univerzální a lze jim dát moderní obsah, adekvátní zvládnutí současné situace.

To platí jak pro zlepšení práce OSN, jejíž ústřední role je nezastupitelná, tak pro OBSE, která se za 40 let osvědčila jako nezbytný mechanismus pro zajištění bezpečnosti a spolupráce v euroatlantickém regionu. Musím říci, že i nyní, při snaze vyřešit krizi na jihovýchodě Ukrajiny, hraje OBSE velmi pozitivní roli.

Vzhledem k zásadním změnám v mezinárodním prostředí, nárůstu nekontrolovatelnosti a různým hrozbám potřebujeme nový globální konsensus odpovědných sil. Nejde o nějaké lokální dohody nebo rozdělení sfér vlivu v duchu klasické diplomacie, ani o něčí úplnou globální nadvládu. Myslím, že potřebujeme novou verzi vzájemné závislosti. Neměli bychom se jí bát. Naopak, je to dobrý nástroj pro harmonizaci postojů.

To je zvláště důležité vzhledem k posilování a růstu některých regionů na planetě, což objektivně vyžaduje institucionalizaci těchto nových pólů, vytvoření silných regionálních organizací a vypracování pravidel pro jejich vzájemné působení. Spolupráce mezi těmito centry by vážně přispěla ke stabilitě globální bezpečnosti, politiky a ekonomiky. Abychom však mohli takový dialog navázat, musíme vycházet z předpokladu, že všechna regionální centra a integrační projekty, které se kolem nich formují, musí mít stejná práva na rozvoj, aby se mohly vzájemně doplňovat a nikdo je nemohl uměle tlačit do konfliktu či protikladu. Takové destruktivní jednání by rozbilo vazby mezi státy a státy samotné by byly vystaveny krajním obtížím, nebo možná dokonce úplnému zničení.

Rád bych vám připomněl události z minulého roku. Řekli jsme našim americkým a evropským partnerům, že ukvapená zákulisní rozhodnutí, například o přidružení Ukrajiny k EU, jsou spojena s vážnými riziky pro ekonomiku. Neříkali jsme ani slovo o politice, mluvili jsme pouze o ekonomice s tím, že takové kroky, učiněné bez jakýchkoli předchozích dohod, se dotýkají zájmů mnoha dalších zemí, včetně Ruska jako hlavního obchodního partnera Ukrajiny, a že je nutná široká diskuse o těchto otázkách. Mimochodem, v této souvislosti připomenu, že například jednání o vstupu Ruska do WTO trvala 19 let. Byla to velmi obtížná práce a bylo dosaženo určitého konsensu.

Proč o tom mluvím? Protože při realizaci ukrajinského projektu přidružení k nám naši partneři přicházeli se svým zbožím a službami takříkajíc zadními vrátky a my jsme s tím nesouhlasili, nikdo se nás na to neptal. Vedli jsme diskuse o všech tématech souvisejících s přidružením Ukrajiny k EU, úporné diskuse, ale chci zdůraznit, že se tak dělo zcela civilizovaně, s naznačením možných problémů, s ukázáním zřejmých důvodů a argumentů. Nikdo nás nechtěl poslouchat a nikdo s námi nechtěl mluvit. Prostě nám řekli: do toho vám nic není, bod, konec diskuse. Místo komplexního, ale – zdůrazňuji – civilizovaného dialogu se vše zvrhlo ve svržení vlády; uvrhli zemi do chaosu, do hospodářského a sociálního kolapsu, do občanské války s obrovskými ztrátami na životech.

Proč? Když se kolegů zeptám proč, už nemají odpověď, nikdo nic neřekne. To je vše. Všichni jsou bezradní a říkají, že to tak prostě dopadlo. Ty akce neměly být podporovány – nefungovalo by to. Vždyť (už jsem o tom mluvil), bývalý ukrajinský prezident Janukovyč všechno podepsal, se vším souhlasil. Proč to dělal? Jaký to mělo smysl? Co to má být, civilizovaný způsob řešení problémů? Zřejmě se ti, kdo neustále předhazují nové “barevné revoluce”, považují za “geniální umělce” a prostě nemohou přestat.

Jsem přesvědčen, že práce integrovaných sdružení, spolupráce regionálních struktur, by měla být postavena na transparentním a jasném základě; proces vzniku Eurasijské hospodářské unie je dobrým příkladem takové transparentnosti. Státy, které jsou účastníky tohoto projektu, předem informovaly své partnery o svých plánech a upřesnily parametry našeho sdružení, principy jeho fungování, které plně odpovídají pravidlům Světové obchodní organizace.

Dodám, že bychom také uvítali zahájení konkrétního dialogu mezi Euroasijskou a Evropskou unií. Mimochodem, i to nám téměř zcela odmítli, a také není jasné proč – co je na tom tak děsivého?

A samozřejmě, že při takovéto společné práci bychom měli vést dialog (o tom jsem mnohokrát hovořil a slyšel jsem souhlas mnoha našich západních partnerů, přinejmenším v Evropě) o potřebě vytvořit společný prostor pro hospodářskou a humanitární spolupráci sahající od Atlantiku až k Tichému oceánu.

Kolegové, Rusko se rozhodlo. Našimi prioritami jsou další zdokonalování našich demokratických a otevřených ekonomických institucí, urychlený vnitřní rozvoj, zohlednění všech pozitivních moderních trendů ve světě a upevnění společnosti založené na tradičních hodnotách a vlastenectví.

Máme integrační, pozitivní a mírový program; aktivně spolupracujeme s kolegy z Euroasijské hospodářské unie, Šanghajské organizace pro spolupráci, BRICS a dalšími partnery. Tato agenda je zaměřena na rozvoj vazeb mezi vládami, nikoliv na rozdělení. Neplánujeme vytvářet žádné bloky ani se zapojovat do výměny úderů.

Obvinění a prohlášení, že se Rusko snaží vytvořit jakési impérium a zasahuje do suverenity svých sousedů, jsou nepodložená. Rusko nepotřebuje žádné zvláštní, výlučné místo ve světě – to chci zdůraznit. Respektujeme zájmy ostatních, ale chceme pouze, aby byly zohledněny naše vlastní zájmy a aby bylo respektováno naše postavení.

Dobře si uvědomujeme, že svět vstoupil do éry změn a globálních proměn, kdy všichni potřebujeme zvláštní míru opatrnosti, schopnost vyhnout se neuváženým krokům. V letech po studené válce účastníci globální politiky tyto vlastnosti poněkud ztratili. Nyní je třeba si je připomenout. Jinak budou naděje na klidný a stabilní vývoj nebezpečnou iluzí, zatímco dnešní nepokoje poslouží jen jako předehra ke zhroucení světového řádu.

Ano, samozřejmě jsem již řekl, že vybudování stabilnějšího světového řádu je obtížný úkol. Mluvíme o dlouhé a těžké práci. Po druhé světové válce se nám podařilo vypracovat pravidla vzájemných vztahů a v sedmdesátých letech jsme byli schopni dosáhnout dohody v Helsinkách. Naší společnou povinností je vyřešit tuto zásadní výzvu v této nové etapě vývoje.

Děkuji vám za pozornost.

Putin’s speech at the Valdai Club – full transcript vyšel 25.10.2021 na thesaker.is.