Zdroj: SputnikCz, autor Alena Novotná

Pan prezident Miloš Zeman pověřil před pár dny Petra Fialu jednáním o sestavování vlády. To není překvapení. Fiala vládu už dávno sestavuje, koalice SPOLU a PirStan už mají dokonce podepsanou koaliční smlouvu a rozdělená ministerstva.

Překvapení ale naleznete právě v koaliční smlouvě. Málokdo takové dokumenty čte. Každá vláda frkne na papír sliby, které pak nesplní. To je politická tradice. Jako předvolební guláš.

Ale stejně. Pojďme, nahlédněme do smlouvy. Jak chce pětikoalice zkrotit covid, tam nenajdeme. Proto se zaměříme na jiné bolavé místo, které se už brzy České republice může nevyplatit. Řeč je o nové zahraniční politice. Slibovanému návratu Havlova odkazu do diplomacie.

Tak především, ačkoli pětikoalice slibuje, že se vrátí k havlovským praktikám zahraniční politiky, tak prioritu má v koaliční smlouvě nízko. Ve dvaačtyřiceti stránkovém dokumentu se odstavec věnovaný zahraniční politice nachází v poslední třetině. I ten sport je před diplomacií.

Když se to přeloží to lidštiny, tak z toho vyplývá, že Česká republika pod vládou pětikoalice bude úslužnějším spojencem USA. A možná bude chtít v této úslužnosti porazit Polsko, které v podlézání Americe hraje ve střední Evropě prim.

A nezapomínejme na dalajlámismus. „Podpora demokracie, lidských práv a občanské společnosti je morálně správná, je však také pro náš stát výhodná. V minulosti nám naše lidskoprávní a transformační politika dokázala zajistit místo v centru evropské politiky,“ stojí ve smlouvě.

Nedá se to vidět jinak, než že česká zahraniční politika bude prosazovat diplomacii humanitárního bombarďáka na křídlech s pruhy a hvězdami. Máme se na co těšit.

O nové zahraniční politice Sputnik hovořil s bývalým místopředsedou sněmovního výboru pro evropské záležitosti za KSČM Jiřím Valentou.

„Spíše se domnívám, že zahraniční politika má v koaliční smlouvě své místo až na konci ne proto, aby se její význam hodnotově upozadil, ale spíše proto, aby čtenář byl již jaksi mentálně unaven snůškou předchozích slibů, populistických výkřiků, obtížně splnitelných proklamací, líbivých slůvek a košatých frází a nebyl již schopen pojmout a dešifrovat její zamýšlený skutečný obsah. Možná by také nebylo od věci, aby někdo z budoucí vládní koalice veřejně předstoupil a národu sdělil, co že to ta „havlovská” zahraniční politika vlastně je. Obávám se, že osobně na zahraniční politice Václava Havla toho „dobrého“ skutečně moc neshledávám. Už samotný fakt, že by vláda měla realizovat jakýkoliv „prezidentský přístup” k zahraniční politice země, je logický nesmysl. Realizátorem a zodpovědným garantem musí vždy být vláda v čele s gesčním ministrem zahraničních věcí.

Exprezident Havel, ve své době a v tomto ohledu, své ústavní postavení překračoval, když zcela nekriticky spoléhal na vliv svého prakticky neomezeného kultu osobnosti, který bohužel některé kapitalistické země, prostřednictvím nejen svých zpravodajských služeb, rády posilovaly a utužovaly. I samotný výkon zahraniční politiky v Havlově podání byl navýsost trapným, vazalským přístupem k útočnému paktu NATO, který původně zamýšlel dokonce zrušit, přes podbízivý spíše ale již podřízenecky lokajský postoj k Německu, až k explicitní podpoře bombardování suverénního státního celku, Jugoslávie. Tuto agresi dokonce pojmenoval jako „humanitární”. A jestli chce vláda právě takovéto postoje implikovat do své zahraniční politiky, potom „Bůh s námi“!,” říká politik.

„Budeme prosazovat co nejtěsnější transatlantickou vazbu a rozvíjet blízký vztah s USA jak bilaterálně, tak v multilaterálních formátech.“ Jak to číst? Že Česko bude s Polskem soutěžit o to, kdo bude úslužnějším přítelem USA? A to bude celý smysl české zahraniční politiky?

„Polský patolízalský přístup k USA je dle mého názoru něco neskutečného! Velebení amerických vojenských základen a dokonce jejich realizace jako předsunutých vojenských zařízení, například k podpoře obrněných brigád, je sice čistě jejich interní věcí, ale svému národu političtí představitelé Polska rozhodně moc nepomohou. Fakt, že chtějí protagonisté polského kapitalismu, prozatím v zemi dominující, americkou vojenskou přítomností bránit své majetky před eventuálními projevy národního odporu, nelze vyvážit obrovským nebezpečím, které spočívá v tom, že by Polsko mohlo být jedním z primárních cílů odvetného útoku. A nebezpečí válečného konfliktu, či teroristických akcí, spolu s intenzitou expanzivní americké zahraniční politiky, extrémně narůstá. A obdobné tendence lze bohužel vysledovat i u nás.

O tom kdo je z českých politiků nástrojem tzv. americké páté kolony v ČR, víme dobře všichni. Stačí se jen poohlédnout po tom, kdo a jak intenzivně usiluje o navýšení kapitoly státního rozpočtu na obranu na 2 % HDP. Až doposud šly finanční prostředky především na zbraně a zbraňové systémy využitelné v bojových misích v zájmu USA a jeho servisní organizace NATO,” míní pan Valenta.

Vytratí se z české zahraniční politiky pragmatismus, který nahradí, jak prohlásil Petr Nečas, dalajlámismus?

„Takto zjednodušeně bych to neviděl! Aspekt či tendence, chcete-li, vytrácení se pragmatismu z naší zahraniční politiky je sice zřejmý, ale současně se domnívám, že i ten zmiňovaný, tzv. dalajlámismus, ztrácí na své dřívější intenzitě. Stále více lidí otevírá oči, když každodenně registruje pragmatické chování okolních zemí, často i těch, které jsou nám několik posledních desetiletí dávány za vzor, byť někdy zcela nesmyslně. Je smutné, neakceptovatelné a také zcela neomluvitelné, když představitelé jakékoliv země egoisticky nadřazují vlastní snahu o vágní, pomyslnou spravedlnost, především ale o tu spravedlnost jejich, standardně kamuflovanou navíc rádoby bojem za lidská práva, nad hospodářské zájmy a snahu o dosažení co nejvyšší životní úrovně vlastního obyvatelstva.

Jsem zastáncem přístupu, že země by měly spolupracovat především v hospodářské oblasti a nikoliv si vzájemně vnucovat nepřenositelné kulturní vzorce, ať již v oblasti náboženské, národnostní, lidskoprávní či jiné. Jejich nekritické roubování jinam vede potom převážně k velkému lidskému neštěstí ve formě válečných konfliktů, občanských či kmenových válek, multikulturních třenic, chudobě či dokonce k destrukci národních celků a v nich obsažených a historicky etablovaných prvků sociálního uspořádání,” míní Jiří Valenta.