Odkaz Karla Havlíčka nás zavazuje

Zdroj: Haló noviny

Jak vnímáte tlak, jenž především Senát a jeho vedení, navzdory »učesaným výrokům«, vyvíjejí na prezidenta Miloše Zemana? Ostatně tento tlak jde i od některých dalších ústavních činitelů, představitelů vítězných koalic.

Znáte asijský zápas sumo?

Tak trochu – z fotografií v tisku, z televizních záběrů.

Zdá se to být jednoduché klání venkovských chasníků – zápasí v kruhu, a prohrává ten, kdo je z kruhu vytlačen, anebo se dotkne země tělem. Sledovával jsem ty zápasy, protože v nich borci používali překvapivé množství různých taktických fines. Vladimir Putin kdysi přiznal svou oblibu asijských bojových sportů, protože v nich využívá síly a váhy protivníka proti němu samému. V tom výroku promlouval nejen sportovec, ale především zpravodajský důstojník. Myslím, že když si promítnete Putinovu kariéru, brzy zjistíte, o čem je řeč, a získáte představu, co asi jeho protivníci mohou očekávat v budoucnu.

Trošku podobně je tomu s prezidentem Milošem Zemanem. Mnozí na něj osudově narazili, spálili se, nabili si ústa, byli ztrapněni či argumentačně rozdrceni. To se nezapomíná.

Je tu ještě jedna sorta Zemanových nepřátel. Definuje je kruté, ale pravdivé pořekadlo: Nikdy ti nezapomenu, že jsem tě podrazil.

Takže tito se srotili, jakmile ucítili krev. Já se však domnívám, že zapomněli na jednu taktickou variantu zápasu sumo: prezident Zeman jejich tlak ustál a jejich zlé pudy a chamtivost s nimi smýknou a oni si strašně nabijí čuňu.

Takže shrnuto: snažím se oprostit od vzteku a hrůzy z toho, co předvádějí, protože to je bohužel skutečnost, v níž žijeme, a nemá cenu si něco nalhávat. K lizu se dostala koalice naprosto nekompatibilních partiček, které, aby nezapomněly to, co jediné umějí, podrážely se už před volbami, a nemyslím si, že v tom přestanou. Francouzi mají na takovou situaci pořekadlo »košík krabů«. Skoropremiérovi Petru Fialovi skutečně nelze doporučit nic výstřednějšího, než si postavit za záda Víta Rakušana.

Ale vážně – k budování pokud možno demokratického státu patří i mnoho takovýchto slepých vývojových uliček, strašných zklamání a dlouhodobého nechutenství.

Když byl nemocen prezident Václav Havel, tak by si nikdo nedovolil výroky, které nyní veřejně slýcháme od mnohých politiků, pohříchu právě zmíněných dvou koalic. Ale kdokoli to chtěl nějak porovnat, hned byl odmítnut, že »to přece byla jiná situace«. Jak vy si vzpomínáte na dobu častých hospitalizací Václava Havla? A je možné srovnání?

Samozřejmě, že je možné srovnávání. Dokonce si myslím, že je naprosto nezbytné. Aby z toho ale mohlo vzejít nějaké poučení, je potom nutno poctivě vyhodnotit a přiznat, v čem ty srovnávané situace byly podobné a v čem se lišily. Zde je zásadní srovnávací rovina v tom, jak mnoho a důkladně je o zdravotním stavu (jakéhokoliv) prezidenta informována veřejnost. A kým. Za prezidenta Havla tuším prezidentská kancelář vlastní stanoviska nevydávala, maximálně předávala to, co uvolnili lékaři a pacient, resp. jeho příbuzní. A tak by to mělo zůstat.

I mnohá mainstreamová média do prezidenta buší, přičemž on se nemůže z nemocničního lůžka bránit. Namátkou uvedu aktivistický rozhovor se Zemanovým kritikem, novinářem Mitrofanovem v rozhlase, nechutný údajně satirický pořad Jindřicha Šídla Šťastné pondělí na Seznam Zprávy pod názvem Zemanova definitivní prohra. I další příklady bychom našli. Jak tuto »novinářskou« práci hodnotíte?

Alexandr Mitrofanov je jedním z mých největších zklamání. Vážil jsem si ho, po dlouhá léta jsem čítával jeho zajímavé rozbory vnitropolitické situace. A pak nastala situace, jako kdyby někdo zdálky aktivizoval dosud takzvaně »spícího« agenta. Buď se zásadně změnil osobnostně, anebo nás velmi kvalifikovaně celou dobu »tahal za fusekli« a čekal, až přijde jeho chvíle.

Co se Jindřicha Šídla týče, nikdy jsem necítil potřebu sledovat jeho produkci, a z vašeho dotazu soudím, že k tomu nebudu mít důvod ani do budoucna.

Neměli mít účastníci povolebních oslav v sídlech vítězných koalic v sobotu 8. října respirátory? Média nám nabídla fotografie rozjásaných tváří i význačných politiků a roušky neměl prakticky nikdo. I zde napaří hygiena pokutu tak, jak rychle reagovala na návštěvu bývalého předsedy Sněmovny Vondráčka v nemocničním pokoji prezidenta?

Já myslím, že se z toho hygiena vykroutí docela logicky. Pokuty dala těm, kteří byli bez roušek v cíleně hygienickém prostředí, které má chránit cenný život. Ti ostatní se pohybovali v prostředí nehygienickém, takže u nich je to jedno, a to z mnoha důvodů, na které laskavý čtenář jistě přijde sám a mnoho dalších ještě dodá a dobře se u toho pobaví.

Jaká bude podle vás politika ministerstva obrany za vedení možné budoucí ministryně Jany Černochové z ODS?

Politika ministerstva obrany nikdy žádná nebyla. Snad za Saši Vondry k tomu byl náběh, hlavně co se financování armády týče – a taky to řádně schytali, že si dovolili nasypat píseček do dobře zaběhaného mechanismu přelévání peněz z rozpočtové kapitoly ministerstva obrany přes vojensko-průmyslový komplex zpátky do stranických pokladen, hlavně té jedné, tradiční. Je mnoho svědectví o tom, co nastalo po nástupu nových ministrů obrany, kteří měli jakési ideje – záhy byli konfrontováni s tvrdou realitou, která u nové paní ministryně může zaznít asi v této podobě: »Vaše záměry, vážená paní ministryně, jsou velmi odvážné.« (Nejpozději v tento okamžik by si měla vzpomenout na seriál Ano, pane ministře.) »Avšak nezapomeňte, že za dobu vašeho mandátu proteče resortem ke čtyřem stům miliard korun, půjde-li vše dobře. O tom přemýšlejte.«

A co resort zahraničí? Už jsme slyšeli jméno nominanta Ondřeje Koláře z TOP 09, který vyvolal mezinárodní skandál, když v době pandemie nechal odstranit pražskou sochu osvoboditele od fašismu I. S. Koněva. Druhé jméno, jež zaznívá, je Jan Lipavský z Pirátů. Pan Lipavský je znám nenávistí k Rusku a Číně.

Obě jména jsou urážkou tohoto resortu. Já vím, že poslední dobou už dostal těžce na frak, ale stále jsou pamětníci chvil, kdy český ministr zahraničí byl respektovaným partnerem. Samozřejmě, že i k nim jsme mohli mít mnoho výhrad, ale k těmto nominantům lze dodat pouze jediné: nébich.

Víte, já si neodpustím trochu škodolibosti směrem k Haló novinám – je to ale škodolibost přátelská, protože naučná. Já v jednom životě už podruhé cítím velkou hanbu za stát, v němž žiju. Dříve jsme byli rozděleni jinak a někteří z těch, co se na svět dívají podobně jako já, tehdy stáli na druhé straně. Nyní asi tuší, jak mi tehdy bylo. To ale není pointou mé řeči. Tou je otázka, co s tím?

Já vím, že Černochové neprotečou kasou na obraně ty ukrutné peníze, protože do dvou let tu máme nové volby. Já se ale děsím toho, co budou mít voliči na výběr?

Žijete v Havlíčkově Brodě, městě spojeném s neohroženým českým novinářem a vlastencem Karlem Havlíčkem Borovským (1821-1856). Jak se u vás bude připomínat 200 let od jeho narození, které připadá na zítřek? Co udělá město a co chystají například spolky, protože vím, že jste angažován ve spolkovém životě města?

Musím s uspokojením sdělit, že na Havlíčka se v Brodě i v Borové vzpomíná průběžně po celý tento rok, a akce to jsou rozmanité, protože zvláště u Havlíčka si lidé uvědomují, že by ta pronesená slova neměla znít dutě, ale měla by zvonit. Tudíž vůbec není na škodu, když jich není moc. A díky covidu se snad na ty oslavy nepřijedou vyžvanit nějací z božího dopuštění politici.

Skvělým počinem je podle mého mínění soutěž Epigram 2021, kterou po pěti letech od té poslední pořádá Syndikát novinářů. Okrašlovací spolek Budoucnost, jehož výboru jsem členem, byl pořadateli požádán, aby se jedním porotním hlasem zúčastnil hodnocení přihlášených epigramů. Vyhlášení bude dnes, v sobotu 30. října, na havlíčkobrodské radnici a já se na to moc těším, protože to je přesně to, z čeho by měl Havlíček radost. Nová tvorba! Mnoho epigramů je ne zcela povedených, ale to je zákonitost Gaussovy křivky. Jsou tam ale epigramy tak trefné, že nás hlasitě rozesmály!

A náš Okrašlovací spolek Budoucnost chce – pokud to covidová situace dovolí – uspořádat tradiční podzimní Veřejnou rozpravu, jejíž název jsme si vypůjčili od Woodyho Allena: Všechno, co jste chtěli vědět o Havlíčkovi, ale styděli jste se zeptat.

Zaznamenávám poslední dobou docela fajn texty o Havlíčkovi, které ořezávají přetučnělý mýtus a dávají Havlíčkovi život. Vychází to především z četby Havlíčka, což je dobře. Nerad bych totiž, aby se mu stalo to, co se stává – aby se ho chytili manipulátoři a měli ho plnou hubu a odváděli tak lidi od vlastní četby Havlíčkových textů. A některé z nich se nám nemusejí líbit! Ale to je přece vynikající příležitost k polemice, toť sama tresť demokracie, učit se inteligentně a zdůvodněně řešit různé zájmy, názory a spory.

Smutnou kapitolou je v tomto ohledu architektonické řešení Havlíčkova náměstí, na němž se tyčí tři plechové stély, na nichž je nerezovým písmem napsáno mnoho slov z Havlíčka. Architekt měl dojem, že když ten plech kolem zrezne, písmena budou čitelná. Nejsou. Rez teče přes ně. A nejen to je špatně. Proč v Havlíčkově případě byly vybrány nějaké statě z jeho děl, když proslul právě svými šťavnatými epigramy a aforismy? Nebo že by právě to byl důvod, že jsou i dnes docela palčivé, hlavně některé z nich? Posuďte sami:

Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě: 1. Nic jim nedávat. 2. Nic jim nevěřit. Pak je s nimi lehko.

Dnes se nahlíží na Borovského různě, řekla bych, že si každý z něho vezme, co potřebuje. Jsou dokonce tací, co jeho věznění v Brixenu považují za horský ozdravný pobyt se zajištěnou plnou penzí a například odpůrci jakékoli smysluplné spolupráce s Ruskem připomínají, že již Borovský, byť byl slavjanofil, varoval před prohnilým Ruskem poté, co se vrátil z jeho návštěvy. Jenže to bylo carské Rusko, že. Co vy na to?

Já tvrdím, že to není nic dehonestujícího, když se přizná, že materiálně se Havlíčkovi v Brixenu dařilo dobře a že tamní vzduch byl jeho zdraví prospěšný. Trestem pro něj bylo to vyhnanství. Těžkým trestem. Vrchnost věděla, kde je jeho nejcitlivější místo. Proto ani strava, ani vzduch jeho zdraví ve skutečnosti neprospěly. Nemohly, protože duše trpěla.

Ano, Havlíček byl z Ruska zklamán. Možná se to jeho zklamání z velké části krylo s tím, co na Rusku kritizovali odpůrci cara, jejichž pokračovatelé pak cara svrhli. To by mohla být velmi zajímavá studie.

Havlíček také psal cosi proti komunismu. Málokdo z těch, co tyto věci papouškují, si vůbec je schopen uvědomit, že Havlíček psal spíše o táboritech než o Marxovi.

A navíc se Havlíček v této věci mýlil, což dokazuje kibucnické hnutí v Izraeli, které je dodnes živé, ať se to komu líbí, nebo ne.

Ostatně, moc by mě zajímalo, co by Havlíček napsal po cestě po současných Spojených státech…

Přes 20 let je udělována novinářská Cena Karla Havlíčka Borovského. Když se podívám na seznam nositelů této ceny, tak až na vzácné výjimky je mi jasné, komu byla udělena a za co. Co by asi na tyto laureáty říkal sám Karel Havlíček?

To je přesně ten problém, který jsem měl na mysli, když jsem psal o těch manipulátorech, co uzurpují nějaké velké jméno a zneužívají ho. Havlíček proslul svou – dnes by se dalo říci – politickou nekorektností. Prostě byl hubatý. Když si vzpomenu na polemiku s Josefem Kajetánem Tylem, kterého Havlíček roznesl na kopytech, jak by asi pojednal některé ty »laureáty« ceny, která se bezostyšně nazývá jeho jménem?

Řekl bych, že tato »Cena KHB« je příkladem čisté manipulace. Kdyby opravdu měla co společného s odkazem Havlíčka, pak by napravovala to, co se děje – podobně jako se dělo Havlíčkovi! – některým lidem, když je zužován prostor pro vyjadřování jejich »protivných« názorů, když se k nim přestává znát televize, rozhlas, noviny, když evropské načalstvo vyzývá k tomu, aby hlasatelé »alternativních« názorů byli doslova vyhladověni!

Měla by se znát k těm, ke kterým se současná společnost chová jako k Havlíčkovi po návratu z Brixenu. Pro někoho možná překvapivě zde ocituji z příspěvku Petra Pitharta do letošního »havlíčkovského« sborníku, kam v souvislosti s Havlíčkovým pohřbem napsal: »Národ český teprve pak sebral odvahu a – zalkal. A sentimentálně lkal o jeho mučednictví. Místo toho, aby se ptal: proč jsme se Havlíčka báli potkat na ulici a přecházeli jsme na druhý chodník?«

Vy jste obdivovatelem Karla Havlíčka Borovského. Které jeho myšlenky pasují na dnešek?

Nevím, jestli obdivovatel je to správné slovo, když vidím, kdo všechno má dnes Havlíčka plnou hubu. Havlíček je spíše pro mne inspirací. Poučen Miroslavem Polreichem, zdejším rodákem, který s oblibou hovořil o Havlíčkově »nebezpečném myšlénkování«, což je vlastní Havlíčkův pojem, zkoumám spíše Havlíčkův přístup k problému než jeho výsledek, který k nám nyní ani nemusí promlouvat tak mocně jako tehdy.

Zajímalo by mě, jak rozumí Havlíčkovu odkazu Petr Pithart?

Opět si dovolím citovat z jeho textu »Havlíček stojí před svým pomníkem: co mu dnes jde asi hlavou?«:

»A co že je dodnes platný Havlíčkův odkaz? Bránit svobodu slova jako oko v hlavě, vydávat dobré noviny a časopisy, vážit si vzdělaných a nebojácných novinářů, odhodlaných kritizovat i vládu, když si to zaslouží. A čtenáři Havlíček dnes vzkazuje: nenaleťte na všechno, co je psáno, nebo co je v televizi! Ověřte si, co vás zarazí! Nevěřte každé chýře! Nešiřte bláboly!«

Ani slovo o »vyhladovění« alternativních webů, což prosazuje eurokomisařka Věra Jourová, ale naopak chránit svobodu slova jako oko v hlavě. Kritizovat vládu – v tomto případě i Evropskou komisi a Evropský parlament a kohokoliv dalšího, kdo dusí mediální prostor pod záminkou boje proti dezinformacím, protože Havlíčkův odkaz nás zavazuje. I s tou nedůvěrou k televizi to Pithart trefil parádně, ale je to nošení sov do Atén, protože televizi věří už jen ten, kdo intelektuálně anebo morálně na víc nemá.

Takže už jenom zbývá, aby se nám po havlíčkovsku ta slova z huby do rukou vrazit ráčila!

A ještě bych dodal jeden dobrý námět: ověřujte nejen to, co vás zarazí, ale možná ještě spíše to, co jde hladce po srsti, co má snahu do vás vklouznout jako čípek. Ověřujte vše, co je příliš dokonalé, a co vysvětluje doslova všechno, co nemá jedinou trhlinku. Nevěřte nikomu, kdo nedovede o kritizovaném říci nic dobrého, nebo kdo pochválenému neumí nic vytknout.

A jaká Havlíčkova slova pasují na dnešek? Ještě naposledy ocituji Petra Pitharta, který »v Havlíčkově jménu« řekl, že Havlíček by nejspíše nebyl spokojen se svým vlastním pomníkem, z něhož by si – při svém sklonu k sarkasmu a ironii – nejspíše dělal šoufky a rychle by uštrikoval nějaký epigram. Třeba o tom, jak našinci mívají odvahu – třeba odvahu stavět jedny pomníky a bourat druhé – pozdě, až když je vyhráno.

A to je velmi dobré shrnutí celého dnešního rozhovoru, byť třeba s použitím citátů poněkud nečekaného autora, s nímž v mnoha jeho náhledech na současnou situaci nesouhlasím až zásadně. Ale uznávám, že toto napsal velmi pěkně. Takto prakticky já rozumím Havlíčkovu odkazu, tak důležitému pro dnešní dobu.

otázky kladla: Monika HOŘENÍ