Národ, demokracie a historie: souvislosti

Projev historičky Marie Neudorflové 17. listopadu 2021 na Klárově na shromáždění nazvaném “Posviťme si na to!” Příspěvky dalších řečníků, kteří se večerní akce zúčastnili, budeme zveřejňovat postupně.

Je otázkou, zda si lidé dostatečně uvědomují souvislosti mezi historií a současnou politickou situací české republiky, s jejím odklonem od národních zájmů a potřeb, jejím nedostatkem demokracie a nadbytkem liberálních či neoliberálních principů. Zdá se, že lidé stále nedostatečně rozumí světu, že hledají chyby jen ve vývoji po roce 1989 a dlouhodobější příčiny tohoto vývoje jim unikají. K této situaci přispívá skutečnost, že hlavně vinou médií lidé jsou manipulováni do zkresleného pohledu nejen na současnost, ale i na minulost, o níž se čím dále více lže.

Trend obracet realitu naruby propracovávala řada postmoderních západních filosofů od 70. let. Ti, kteří nechtěli zradit osvícenské humanitní dědictví, se dostávali do existenčních problémů. V postmodernismu není místo pro skutečnou demokracii, která potřebuje ke své existenci integrované národní entity se zakořeněnou kulturou, humanitními hodnotami, respektem pro její podmínky, potřeby. Naopak nová neoliberalistická ideologie byla od počátku cíleně globalistická, se záměrně předstíranou iluzí, že to je cesta k prosperitě, stabilitě a odvrácení konfliktů. Dnes víme, že opak je pravdou. Jejím hlavním cílem je zisk nadnárodních korporací a destrukce podmínek pro demokracii, sociální smír a kulturní úroveň, které byly od osvícenství hybnou silou lidského pokroku, humanismu, úsilí o rovnost lidí, o jejich důstojnost a spravedlnost.

Dnes je výročí dvou 17. listopadů 1939 a 1989. Dnes už je možný přiměřený nadhled nad oběma událostmi. Když se podíváme na dlouhodobé cíle těchto dvou událostí, nesmíme ignorovat určité podobnosti. Dobře je známé násilí počínaje 17. listopadem 1939 a zrůdnost německé sedmileté okupace českých zemí. Kdyby Německo ve válce nebylo poraženo, a osvobozeno území ve střední Evropě hlavně Sovětským svazem, jeho cíle by byly uskutečněny tím nejkrutějším genocidním násilím. Nedostatečně zkoumaným problémem zůstávají velikášské tradice a sny potomků tradičních nedemokratických mocenských vrstev o budování říší, dokonce světovládě, které po roce 1945 zůstaly v silném politickém povědomí určité německé vrstvy (a nejen německé), do velké míry spojené s nacismem. Již na konci války se soustředily do hesla „Hitlerovy cíle ano, ale bez války a bez násilí, ekonomickými prostředky.“ Příležitost dostaly po rozpadu socialistického bloku. Svým způsobem začalo koloniální tažení.

Byla jedna oblast, které se nedemokratické síly vždy bály a bojí a tou je znalost historie v osvícenském smyslu – důležitá fakta, příčiny a důsledky dějů a jevů, důležité souvislosti. Z historie je totiž možné se poučit, což pokrytecky odmítají liberálové, katolíci a ne demokraté obecně. Součástí vědeckého, osvícenského přístupu k realitě, k historii je hledání podstatné pravdy a souvislosti s předpokladem, že pravda má sloužit pozitivnímu rozvoji všech lidí, z nichž většina byla po staletí sevřena do záměrně pěstované neznalosti, myšlenkového a mravního zmatku ve prospěch moci a privilegií aristokracie a katolické církve.

Už od 80. let 20. století začala tendence idealizovat tradice aristokratické, monarchistické, ba kolaborantské a obecně nedemokratické. Začala se popírat hodnota existence národů. Československo, se svým silným demokratismem, se zvláště v zahraničí stalo terčem temných, lživých útoků, jeho demokracie popírána. Přispívaly tím i myšlenkovému a hodnotovému chaosu a tím i ke snadné manipulaci veřejnosti, ke ztrátě schopnosti se poučit z historie. Dobře poučení lidé se umí organizovat k obraně hodnot přispívajících k jejich úrovni a ke spravedlnosti.

Výsledky vývoje po r. 1989 nabízejí srovnání s realitou a plány s vývojem po 17. listopadu 1939: Podstatné oslabení suverenity státu, rozklad národní integrity, hlavně pozitivních aspektů, snížení úrovně vzdělání, rozkvět nehodnotné kultury, zvláště pudové, podstatné zasahování cizí moci do vnitřních poměrů státu a ekonomiky, přesunutí průmyslu, ekonomiky do cizích rukou, přeměna obyvatel na levnou pracovní sílu, téměř nemožnost nápravy. Nezapomínejme, že to byly po 2. světové válce hlavně strach a konkurence mezi Západem a socialistickým blokem, které vedly k obecnému pozvednutí úrovně všech lidí. Vítězný liberalismus po r. 1989, se svým individualismem, podceňováním národů, atomizací společnosti, důrazem na zisk, menšiny, expansionismem, není demokracií. Zvláště koncept společenské a politické většiny, přiměřeně vzdělané, sdílející demokratické hodnoty, je pro demokracii nezastupitelný. Ale ten je záměrně ignorován, nahrazován s důrazem na stále vzrůstající počet různorodých menšin, často absurdních, které jsou ve skutečnosti překážkou demokracie.

Staré mocenské aristokratické vrstvy, propojené mezinárodně, se od osvícenství a Velké francouzské revoluce nikdy nesmířily se ztrátou své moci a privilegií a svého snu o budování říše a vždy lhaly o svých cílech. První a druhá světová válka jsou jen nejhrůznějšími příklady. Jejich pohrdání lidmi, jejich životy a menšími národy, se vrací do rozměrů feudálních. Jejich mantra zeleného cíle, nemá moc místa pro důstojný život většiny lidí. I současná politická korektnost, zákaz používání určitých vžitých pojmů, se stává bičem na svobodu slova, bez níž demokracie také nemůže existovat. Mizí i nejdůležitější aspekt demokracie, vliv vzdělané veřejnosti na politiku, neboť vzdělání mizí ze všech vrstev společnosti.

Jaké plyne poučení z naznačeného vývoje? Především je nutné obnovit legitimitu ideje demokracie proti neoliberalismu, což znamená zároveň obnovit legitimitu národních entit proti ideji globalismu, spojovat politiku s úsilím o úroveň lidí i národů, jejichž podmínky, zkušenosti a potřeby jsou rozdílné. Národní entita, mající kořeny v historii, kultuře, sdíleném území, jazyku, problémech, má daleko realističtější podmínky pro politiku jako veřejnou záležitost, demokratickou, než entity jiné. Také poskytuje podmínky pro společnou obranu národa i demokratických hodnot. Podle Masaryka, existenci národa, v případě nutnosti, je nutné bránit i železem.

Znalost historie, možnost se z ní poučit, je v tomto kontextu zásadní. Proto ty brutální desinterpretace historie. Žádný jiný systém, než demokratický, není schopen poskytnout všem občanům větší stupeň pro konstruktivní svobodu, rovnost, sociální spravedlnosti a kulturní úrovně.

Je třeba se opět naučit hledat pravdu a statečně ji hájit všemi prostředk,y jako to dělali naši předkové, především Mistr Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a Tomáš Garrigue Masaryk.