Lidská snaha selhává

Zdroj: Kosa Zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com, autor Leo K.

Revoluční slogan Václava Havla „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ zná asi každý. Právě tak běžné je ale opovržlivé označení skupiny intelektuálů „pravdoláskaři.“ Podle historika Jana Rychlíka musí mít každá revoluce étos a heslo, které táhne. „Revoluci nemůžete dělat pod heslem boje za snížení DPH nebo vyrovnaný státní rozpočet. Na to nikdo slyšet nebude. To heslo bylo nepochybně mobilizující.“ Je ale také Havlovým morálním odkazem?

„Sousloví se stalo jednou z ikon, slogan byl napsán pod portréty Václava Havla. Byla to jeho deviza, která se v proudu času a pod náporem všedního dne ukazovala problematickou a začala být velmi brzy napadána. Ale nemohlo to dopadnout jinak, než určitým vystřízlivěním, které nastalo.“

Tak to vidí Jiří Suk historik Ústavu pro soudobé dějiny AV. Nesouhlasíte? Proč tedy tak rychle (zvláště po privatizaci) zevšednělo? Ba, co dím – zevšednělo; spolu s ručně kresleným symbolem srdíčka se stalo morálním kýčem. Marně brání Václava Havla Michael Žantovský tvrzením:

„Jakékoli politické prohlášení je morálním kýčem, pokud za ním nestojí zodpovědnost politika, jeho vůle podle tohoto hesla konat a vlastním nasazením přispět k jeho realizaci. Za tím, co prohlašoval v roce 1989 prezident Havel, bylo skoro pět let strávených ve vězení a dvacet let soustavného, každodenního boje o lidská práva, o demokratizaci, o svobodu.“

Léta strávená ve vězení nemají se zodpovědností politika nic společného. Hvězdná chvíle Václava Havla nastala ve sedmdesátých letech, kdy nebyl politikem, ale jako politizující dramatik napsal svá klíčová díla: Dopis Gustávu Husákovi a Moc bezmocných a byl spoluautorem Charty 77. Kratičká ukázka z Moci bezmocných:

Myslím, že dlouhodobost všech našich vyhlídek na nějakou výraznější změnu k lepšímu nás přímo zavazuje vnímat i tento hlubší – krizový – aspekt tradiční demokracie. Zajisté: kdyby se k tomu v některé zemi sovětského bloku vytvořily podmínky, jakože to je stále míň pravděpodobné, mohl by být tradiční parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným přechodným řešením, které by pomohlo rekonstituovat zdecimované občanské sebevědomí, obnovit smysl pro demokratickou diskusi, otevřít prostor ke krystalizaci elementární politické plurality jako bytostné intence života.

Upínat se však k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená“ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké.

Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího než jen obrat k obvyklým mechanismům západní (anebo chcete-li buržoazní) demokracie. A jestli jsem si ještě v roce 1968 myslel, že se náš problém vyřeší založením nějaké opoziční strany, které bude umožněno veřejně soutěžit o moc se stranou dosud vládnoucí, pak už dávno vím, že tak snadno to vskutku nepůjde a že žádná opoziční strana sama o sobě – tak jako žádný nový volební zákon sám o sobě – nemůže garantovat společnosti, že se nestane brzy obětí nějakého nového znásilnění.

Taková garance vskutku asi není záležitostí nějakých „suchých“ organizačních opatření; v nich opravdu lze asi stěží hledat toho Boha, který nás už jedině může zachránit…

Ten úryvek jsem vybral proto, abych ukázal pokrytectví těch, kteří se odvolávají na parlamentarismus a Havla současně. Ani zmínka o Bohu nebyla zcela samoúčelná. Slogan o pravdě a lásce byl totiž doslovně převzat z církevních pramenů, což církevní autority komentovaly s mírnou nevolí – viz ukázku:

Pamatujete si osobní motto našeho bývalého prezidenta Václava Havla? Znělo: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Jeho motto, ačkoliv mu mnozí vyčítali naivitu, je myslím stále velmi zajímavé. Myslím, že většina obyvatelstva České republiky s ním souhlasí a to možná tím více, čím vzdálenější se jeho naplnění v dnešní bláznivé společensko-politické situaci zdá být. Ptejme se tedy, jak můžeme jeho význam naplnit? A musíme si upřímně odpovědět, že to nejde, pokud nemáme jasně definované jednotlivé pojmy, které v něm jsou obsaženy – pravda, láska, lež a nenávist. Tím se dnešní společnost dostává do neřešitelné situace. Jak chceme dosáhnout vítězství nad lží a vším, co lež znamená, když nevíme, co je pravda?

nebo ještě adresněji poslední větu téhož:

Když bychom se vrátili k mottu prezidenta Václava Havla, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, tak bych rád doplnil, že tam, kde lidská snaha toto motto naplnit selhala, tak pravda a láska v Ježíši Kristu již zvítězila a vítězí stále a pokračuje ve svém vítězném tažení milióny lidských srdcí.

Jsem ateista a Víra není pro mně protivníkem Rozumu, protože jako matematik musím konstatovat, že jde o dvě rozdílné množiny, které nemají společný průnik. Musím ale ještě poukázat na jednu část onoho sloganu.

Kdyby se nenávist dokázala proměnit v elektřinu, rozsvítila by celý svět.

Platí citát, jehož autorem je údajně Nikola Tesla, nebo lze spoléhat v naplnění slov Václava Havla, že Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí? Dříve než šel Václav Havel do vězení, tak obecně na otázku odpověděl (ač o Havlovi s největší pravděpodobnosti nevěděl) Vladimír Semjonovič Vysockij:

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež

Lež a manipulace je ústřední vlastností jednání každého člověka.

Jakmile otevřeme mluvidla, tak je to proto, abychom osloveného přesvědčili. Abychom mu sdělili svůj pohled, vnutili svůj názor. Proč někdy lžeme? Lež slouží jako strategie přežití. Když se člověk uchýlí ke lhaní či k podvádění, nečiní tak bez důvodu. Každý podvod s sebou nese určitá rizika – lidé obecně nesou nelibě, když zjistí, že jsou podváděni.

Lež a podvod nemusí být vždy v neprospěch podváděného, ale i tak bývá tento druh jednání považován za manipulaci a podle toho je s podvodníkem v případě odhalení většinou nakládáno. Je zřejmé, že podvádění se může prodražit. Člověk se k němu tedy uchýlí pochopitelně teprve ve chvíli, kdy je zřejmé, že jím může získat něco hodnotného, resp. že může víc získat, než ztratit. Podvádění (a tedy i lhaní) je prostředek; je to nástroj k maximalizaci zisku. Ne každé tvrzení, které vyvolává pochybnosti je ale lež. Dejme dva příklady:

Rozdělený Berlín a historická návštěva Johna Fitgeralda Kennedyho, kde z úst amerického prezidenta před radnicí v západoberlínské čtvrti Schöneberg zaznělo 26. června 1963 „Ich bin ein Berliner!“ (Jsem Berlíňan!)

„Já jsem Taiwanec!“ Tato slova pronesl Miloš Vystrčil na půdě taiwanského parlamentu a parafrázoval tak slavný projev amerického prezidenta  „JFK se tehdy jednoznačně vymezil proti komunismu a utlačujícím režimům a podpořil obyvatele Západního Berlína.“ Dovolte mi, abych dnes skončil možná skromnějším, ale stejně důrazným prohlášením,“ řekl Vystrčil, aby řekl čínsky „wo shi Taiwan ren“. „Já jsem Taiwanec.“ Touto větou šéf Senátu Miloš Vystrčil z ODS ukončil svůj projev v Legislativním dvoře, což je název taiwanského parlamentu. Jeho členové pak vstali, dlouho mu tleskali a někteří nadšením hvízdali.

„Nadšením hvízdali,“ bodejť by ne. Možná i někteří překvapením chrčeli. John Fitgerald Kennedy se svým „Ich bin ein Berliner!“ postavil silou, kterou představují Spojené státy za Berlíňany, za Západní Berlín, který podle tehdejšího sovětského výkladu nebyl součástí Německé spolkové republiky. Bodejť by tedy nebyli Taiwanci překvapeni, když se předseda Senátu Parlamentu České republiky silou, kterou reprezentuje, postavil svým prohlášením Číně.

To mu přece nemohl nikdo střízlivý poradit

a jestli přece jenom, tak si z Vystrčila ukrutně vystřelil. Je málo tak směšných prohlášení. Zesměšnil tak sebe, ale bohužel i Českou republiku. Ale zkusme zapřemýšlet jestli jde o lež. Americký prezident je nejvyšším velitelem armády, ale má tyto kompetence také předseda Českého senátu? Dejme tomu, že to vyřkl z pověření prezidenta republiky. Vím, že to naprosto lichý předpoklad, ale připusťme to. Je česká armáda pro Čínu odstrašující silou? Takovým tvrzením přece nemůžeme pro stát získat žádný profit. Všechny odpovědi napovídají tomu, že nejde o lež, ale o cílenou dehonestaci Česka.

Anatolij Čepiga a Alexandr Miškin. Jména dvou příslušníků ruské vojenské rozvědky GRU, kteří jsou podle oficiální verze události, spojováni s odpálením muničního skladu ve Vrběticích. Přes infantilní souvislost s britským případem bývalého dvojitého agenta Skripala je veřejnost o platnosti této verze události utvrzována tak tvrdohlavě, že byl „ministrem zahraničí“ vlády Andreje Babiše Jakubem Kulhánkem vznesen dokonce požadavek na odškodnění vůči Ruské federaci.

Ne každá lež je dostatečně přesvědčivá. Průhledná a snadno ověřitelná mylná informace zpravidla nevyvolává následek v podobě škody. Výstižně a přiměřeně popisuje kvalitu lži prvorepublikový judikát, který říká, že lež nemusí být „zvlášť úskočná a záludná“, stačí že „nelze na první pohled a bez předchozího pátrání poznat a jež je způsobilé vyvolat nesprávnou představu a vzbudit víru v pravdivost u oklamané osoby.“ (Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. NsZm II 395/26).

Ve smyslu judikátu – není narativ dvou agentů „způsobilý vyvolat nesprávnou představu a vzbudit víru v pravdivost u oklamané osoby.“ To nejlépe dokazuje karikaturista – myslím že to byl Miroslav Kemel, když uveřejnil obrázek s textem:

Messi odchází z Barcelony? Nebyl tam spatřen Čepiga s Miškinem?

Nedám ruku do ohně za doslovnou správnost, ale smysl jsem rozhodně zachoval. Příběhy Čepigy s Miškynem jsou urážkou skvělé pověsti ruských agentů.

Jsou sice jejich cílenou dehonestací, ale takovou mírou nehoráznosti, která ukazuje na autora s inteligencí náruživého čtenáře reklamních letáků. Schopnost podvádět je totiž přímo spojená s inteligencí organismu; v tom smyslu, že čím chytřejší je daný tvor, tím spíše bude zaměstnávat podvod ve svém přežívání. Je to evoluční mechanismus – možnost profitovat na podvádění je podmíněná tím, nakolik je podvod úspěšný, tedy zda není odhalen.

Komplikovanější, sofistikovanější metody podvádění jsou odolnější vůči detekci. Přizpůsobivý, flexibilně reagující organismus dokáže rozvinout svou schopnost těmto metodám čelit novými formami detekce, načež je podvádějící organismus opět donucen reagovat jejich zlepšením. Proto je nepřípustné uvažování, kdo byl tvůrcem tohoto pohádkového příběhu, zda nějaký Brit, nebo Čech, z důvodu nehorázné urážky těchto dvou národností.

Pravdu a lež polarizoval systém, který se nazývá „Dodržování lidských práv.“ Už jsem v řadě minulých článků psal, že jde o neorganický prvek zařazený do závěrečného protokolu KBSE na nátlak mimoevropských struktur. Spolu s ustanovením monitorovací organizace HRW se stal dalším prostředkem zvyšujícím napětí, zatímco KBSE si kladla za cíl napětí snížit. Už název „Lidská práva“ předem vylučoval jakoukoliv revizi, nechtěl-li být revidující subjekt označen za rozkladného činitele, který tak zvaně klame tělem.

Neusiluje o okamžité zničení demokratického systému, ale postupně ho oslabuje. Nerespektuje koncept základních lidských práv. Podněcuje k nenávistným aktivitám další osoby. Šíří strach ve společnosti. Štěpí společnost, vyvolává v ní antagonismy. Zlehčuje osudy obětí totalitních režimů a obětí nenávistně motivované trestné činnosti. Při komunikaci s veřejností využívá dezinformace a konspirační teorie.

Nikdo nechce jen tak riskovat takové obvinění, které má svůj vzor snad jenom v Severní Koreji. Jakoby si nikdo nevšiml, že takové obvinění potenciálně ruší svobodu slova, pluralitu názorů a tedy demokratickou moc. Následujícími slovy parafrázuji výroky Petra Robejška k úplně jinému problému, nicméně hodí se velmi přesně i pro tento případ. Velmi záleží na tom, nakolik tlačí občané své politiky, aby se chovali, jak vyžaduje většina národa. Na druhé straně stojí „mravnostní policie“ – lidé, kteří bdí nad tím, jestli se naše společnost chová morálně, nebo nemorálně, přestože k tomu nemají mandát, a nikdo je o to nežádal. Oni to však považují za své poslání.

K této mravnostní policii patří zejména část novinářů, ale i někteří akademici. A tak záleží na tom, jak se politici vyrovnají s těmito dvěma silami. Tedy s tím, co si přeje většinová společnost, a tím, co se prezentuje jako veřejné mínění, a přitom jde jenom o jejich zveřejněné mínění.

Elity mají povinnost starat se o prospěch své země. Když tuto povinnost neplní, nevyplývá z toho automaticky povinnost jiných zemí, aby ji plnily za ně. Úlohou Západu není spasit svět. Tím spíše, že je nám ze všech stran jasně dáváno najevo, ať si své hodnoty necháme.

Z toho ale vyplývá, že nejsme zodpovědní za selhání hodnot, které platí v jiných zemích. Západ nabízí celá léta pomoc a modernizaci. Ti, kteří se o to nestarají, mohou za problémy, které z toho vyplývají, sami.

Hodnoty jsou jednoduchá a zároveň složitá záležitost. Když slyšíme hodnoty, myslíme na humanismus, toleranci, svobodu. Když se ale zeptáte člověka na ulici, rozumí pod hodnotami svůj způsob života – jak zachází s penězi, jaké má představy o partnerství, rodině a dětech, co pro něho znamená materiální konzum. Jenže elity se osamostatnily a pohybují se mimo společnost. Jsou až příliš často obětí vlastních vizí, iluzí, snobství, ješitnosti i omylů. Povinností elit je respektovat, že jsou omylné,

a mají tudíž být pouze vykladači světa, nikoli rozhodovat, jak má vypadat.

Mají pomáhat společenské diskusi, vytváření názorů, formulování odpovědí a usnadňovat moderování procesu, v němž celá společnost hledá řešení, které bude nakonec přijato. Jejich povinností ani právem není určovat správná řešení. Podívejme se, co elity dokázaly, a ať už mluvíme o světovém hospodářství, eurozóně, globalizaci nebo energetické politice, jejich neúspěšné projekty převládají. Eurozóna, konstrukce eura a i předtím evropská integrace, byly vytvořeny v hlavách někde na katedře, v nějakém poradenském týmu, v redakci. Přitom jejich tvůrci vůbec nereagovali na to, jak vypadají společnosti, o které jde.

V případě evropské integrace nebyli nikdy schopní vytvořit evropský patriotismus

To by totiž vyžadovalo národy nějakým způsobem propojit (asi tak, jako my se Slováky. Částečně se nám to vede s Rakouskem) a dát jim šanci, aby se navzájem nevnímali jako cizorodý prvek. Místo toho jim nabízeli nesmyslné regulace a zásahy do života. Celý požadavek „Více Evropy!“ stojí na tvrzení, že národní státy jsou přežitek. Jenže „europolitici“ chtějí to samé, jenom v tom větším měřítku. Proč to dělají? Inu „Deep State“ nebo v jiném podání „Washingtonský močál“ je přitažlivou motivací jak získat moc a Bruselské centrum je docela malý zárodek, aby to nestálo za „nevinnou“ lež.

Pamatujete předpovědi nové doby ledové, pokud mě paměť neklame asi tak z devadesátých let? Že oteplování planety, změní vzdušné a mořské proudy tak, že nastoupí doslova přes noc doba ledová? A prvními příznaky jsou jinak vzácné poruchy počasí? V roce 2004 byl do kin uveden film Den poté. Krátce z obsahu:

Výzkumy klimatologa Jacka Halla (Dennis Quaid), naznačují, že by globální oteplování mohlo spustit prudkou a katastrofální změnu zemského klimatu. Všechno začalo, když se Hall stal svědkem odlomení ledové kry o velikosti Rhode Islandu z antarktického ledového pole. Na celé zeměkouli následovaly prudké změny počasí: v Tokiu padaly kroupy o velikosti grapefruitu, rekordy lámající hurikán řádil na Havaji, v Dillí napadl sníh a přes Los Angeles se přehnala ničivá série tornád. Profesor Rapsona (Ian Holm) potvrdil Jackovy nejhorší obavy: tyto prudké změny počasí jsou příznakem velké globální změny. Množství vody z tajících polárních ledovců narušilo mořské proudy stabilizující náš klimatický systém. Globální oteplování posunulo planetu na pokraj nové doby ledové, která nastane během jedné globální superbouře… Zatímco Jack varuje Bílý dům před blížící se klimatickou změnou, jeho sedmnáctiletý syn Sam (Jake Gyllenhaal) uvízl v New Yorku. Obyvatelstvo je evakuováno na jih, avšak Jack míří na sever zachránit Sama. Ale ani Jack není připraven na to, co se stane – jemu, jeho synovi a jeho planetě.

Když se dívám na účast ve finančním infernu COP26 v Glasgow, tak se tají dech. 39 509 účastníků celkem, včetně 3 781 novinářů. Účasti nejrůznějších environmentálních organizací se nedivím, ale mezi účastníky je například také Cyklistická federace apod. Když to se zatajeným dechem čtu, tak se mi v hlavě ozývá vzpomínka na mládí:

Otevírá se nová cestovka, pojď, budou chlebíčky, americké cigarety…

Šlo o CKM v Ústí nad Labem. Tenhle mejdan se s takovým štěkem nemůže samozřejmě srovnávat. Přiletěla i Gréta Thunberg, ač si z počátku stěžovala, že neví jestli je pozvaná. Ale chtěl bych ji na dálku ujistit, že může v klidu vykřikovat „Váš dům hoří!“ protože za Zelenou agendou stojí i ty největší finanční instituce jako např. Goldmani nebo Black Rock. Zajímavé je, že my (tedy Česká republika) jsme vedeni jako dobří plátci, kteří platí příspěvky pravidelně a včas, ale Spojené státy dluží na rok 2021 celou částku. Dlužno poznamenat, že nejsou sami.

Na ostrově La Palma soptí vulkán už šestý týden (článek píšu 2. listopadu) a lidé jenom přihlížejí jak láva a sopečný popel pohlcují infrastrukturu a také jejich majeteček. Je to jeden jediný vulkán a co lidé zmůžou?

Zastavit oteplování celé planety je z pohledu na tuto sopku bezprecedentní nehoráznost.

Postavit se řádně neprozkoumaným přírodním, planetárním nebo dokonce kosmickým silám, jejichž modely trpí takovými nepřesnostmi, že je docela problém předpovědět počasí na dobu delší tří dnů… Zelená lež nesází na rozum, ale na emoce, vymírá tohle, tohle – a neříkal to už roku 1859 Charles Darwin (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život)? A leckdy byl zánik druhů velmi katastrofický. Na příklad z říše dinosaurů se zachovali jenom ptáci. A to ještě neexistoval na planetě Zemi člověk. Nebo ten snad nepatří do přírody?

Budeme muset opakovat Opičí proces?

Pro neznalé: V roce 1925 byl v městečku Dayton ve státě Tennessee obžalován středoškolský učitel John Thomas Scopes za porušení tzv. Butlerova zákona, zakazujícího výuku evoluce. Teď místo Butlerova zákona máme zelenou ideologii

Snad jednou „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí,“
snad jednou „bude líp,“
kdysi (ve dvacátém století) jsme zpívali:

Snad ví, že v šedesátém šestém už bude vážně všude mír a že chci víc než suvenýr, no, že jsem prostě šťastná normálně.

Ano, tenhle program můžeme s Pavlínou Filipovskou schválit. Chceme být šťastni tak nějak normálně!