Jan Hus anebo Marian Čalfa

Člověk je subjektem společenských procesů a naopak společenské procesy se podílejí na utváření člověka, který se stává výsledným průsečíkem těchto procesů. Vypreparováním a zkoumáním jednotlivých samostatných dílčích procesů jen těžko pochopíme sociální skutečnost, která je syntézou těchto procesů. Určitým nástrojem k pochopení společenské skutečnosti je vhled do života a díla vyhraněných osobností, působících v extrémní době, v extrémních událostech, v nichž se obnažuje společenská podstata. Otázkou, na kterou článek hledá odpověď je sociální  konformita  a autenticita člověka. Tyto kategorie nemají binární, digitální charakter. Mezi krajními póly konformity a autenticity je kontinuum, na kterém se nacházejí lidé pravděpodobně v přirozeném rozložení od jednoho extrému (Hus), k druhému (Čalfa).

Text je ukázkou z připravované knihy “Člověk, společnost, moc v lidské civilizaci 21. století“.

Jan Hus z vlastního rozhodnutí skončil život na hranici při Kostnickém koncilu, Marián Čalfa prožil velice úspěšný život jako ministr normalizační vlády a premiér první kapitalistické polistopadové vlády. Vyjdeme–li ze základního axiomu života, že první hodnotou je život sám, jeho zachování a reprodukce, tak nám vyjde, snad až patologie Husova chování a až modelová úspěšnost Mariána Čalfy. Srovnání chování obou osobností s naprosto odlišným výsledkem navíc komplikuje skutečnost, že oba dva byli velice inteligentní.

Při vhledu do obou osobností a analýze jejich chování vycházím z uvedené triády tří složek vnitřního já člověka:

Individuální dimenze vnitřního světa jedince vyjadřující ego člověka.

Sociální dimenze vnitřního světa je sycena produkty druhých lidí a sociálních entit, které si jedinec zvnitřňuje, a stávají se součástí jeho vnitřního světa.

Spirituální dimenze člověka směřuje k transcendenci.

Duchovní vývoj člověka znamená proměny v těchto částech vnitřního já, především v oslabování ega a rozvíjení spirituálního já. Člověk se posouvá od reflektování sebe jako ega izolovaného od všeho ostatního a nadřazeného všem ostatním. Všichni a vše má sloužit především jeho zájmům a potřebám, ovšem zájmům a potřebám z pozice přebujelého ega a nerozvinutého spirituálního já. Z určitého nadhledu jde často o zájmy a potřeby, jejichž uspokojování, zvláště za každou cenu, je proti jeho skutečné podstatě, proti jeho skutečným zájmům.

Lidé se odlišují dosaženou úrovní duchovního vývoje, a proto jejich jednání vychází v různé míře z těchto tří části vnitřního já. Podle převažujícího zakotvení modálního člověka společnosti můžeme hodnotit i celou společnost. Při použití typologie starších civilizací, můžeme společnost s převažujícím chováním vycházejícím z ega, nazvat společností ve vývojové fázi kalijuga, ve které se svět v současnosti, jak se zdá, nachází.

Duchovní vývoj vede k překonávání izolovanosti, omezenosti ega, a výlučné identifikace člověka s egem a k postupnému rozšiřování vědomí na širší sociální entity a v závěrečné fázi duchovního vývoje k ztotožnění se s vesmírem a jsoucnem. Duchovní vývoj směřuje člověka k implikativnímu (duchovnímu) řádu vesmíru. Člověk sebe sama vnímá jako součást vyšších celků a veškerého bytí. Jeho chování se s duchovním vývojem mění, překonává svou omezenost vyplývající ze ztotožnění s egem a jeho chování je vztaženo k dalším sociálním entitám a dimenzím bytí. Obrazně řečeno umírá světu spojenému s egem a rodí se do světa duchovního. Ježíš to vyjádřil myšlenkou, že musíme zemřít, abychom se mohli narodit. Jeho vlastní život tuto myšlenku ilustruje. Smrt na kříži a zmrtvýchvstání (zrození) ukazuje duchovní evoluci člověka, cestu, po které se dříve či později musí vydat každý člověk.

Jestliže jedinec chápe, že jeho individuální bezpečnost je podmíněna bezpečností rodiny, lokality, národa, lidské civilizace, planety Gaia, začne své chování vztahovat i k těmto entitám. Své chování vztahuje k jiným entitám nejen pro svou bezpečnost, ale v důsledku pochopení podstaty bytí a své souvztažnosti k tomuto bytí.

Duchovní vývoj a dosažená duchovní úroveň není kauzálně spojena ani s inteligencí, ani se vzdělaností. Po uvedení těchto myšlenek se vraťme k analýze osobností a jednání dvou jedinců, z dvou odlišných historických epoch.

Jan Hus překonal svou identifikaci s egem a přesah jeho života směřoval k jiným sociálním entitám a do duchovní oblasti. Doslovně naplnil myšlenku Ježíše a dal přednost profánní smrti před popřením svého duchovního života. Zatímco život v rozměru ega je pomíjivý a každým okamžikem zaniká, duchovní bytí korespondující se spirituálním já je nadčasové. Proto život a dílo Jana Huse se stalo součástí duchovní entity, identity českého národa. Jan Hus, jeho osobnost, život a dílo se výrazným způsobem podíleli na utváření národní identity a všechny významné osobnosti českých dějin se k Janu Husovi odvolávaly a navazují na něj (J.A.Komenský, Havlíček, T.G.Masaryk). S odstupem šesti století mladá generace v mém výzkumu „Spiritualita mládeže“ dokonce Jana Husa vyhodnotila jako nejvýznamnější duchovní osobnost (Sak, 2000) [1].

Naopak Marián Čalfa, jehož osobnost a život se redukuje na dimenzi ega, ještě za jeho života, třicet let po jeho angažmá v listopadovém převratu a nastartování kapitalizmu v Česku je pro vysokoškolské studenty zcela neznámým jménem. Zatímco mezi národní identitou a Janem Husem je nadčasová silná provázanost, pro Slováka Mariána Čalfu nemá slovenský národ žádný význam a pro slovenský národ nemá význam Marián Čalfa. Mariána Čalfu definují dvě kategorie, moc a majetek. V minulosti byl za obou společenských systémů jeho života ministrem a premiérem. Od devadesátých let patří k nejbohatším lidem v Česku. Disponuje advokátní kanceláří „Čalfa, Bartošík a partneři“, vlastní firmy a figuruje v desítkách dozorčích rad, představenstev či jako poradce.

Marina Čalfu definuje také jeho vztah s Václavem Havlem. Tvoří provázanou entitu. K pochopení událostí listopadu 1989 napomáhá pochopení propletence těchto prvoplánově nesourodých a v druhém plánu podobných osobností. Marián Čalfa se významně podílel na zrození polistopadové politické osobnosti Václava Havla a naopak Václav Havel se podílel na zrození polistopadové politické osobnosti Mariána Čalfy. Marián Čalfa se také jako právník podílel na kontroverzním prodeji Lucerny Václavu Junkovi, šéfovi Chemapolu. V. Havel, který byl zvolen prezidentem hlasy komunistických poslanců[2] a hlásal heslo, že s komunisty se nemluví, prodal za nadhodnocenou cenu Lucernu Chemapolu, který následně zkrachoval a fakticky tak nadhodnocenou cenu zaplatili daňoví poplatníci. Následně pak V.Junek za výrazně nižší cenu Lucernu prodal Olze Havlové. Ředitel Chemapolu byl člen ÚV KSČ, agent STB a právník, který prodej zajišťoval byl ministr komunistické vlády, předseda komunistické organizace na Úřadu vlády[3].

Marián Čalfa byl sice příslušníkem reformní generace (Sak,  2016), ale po vysoké škole vstupoval do praxe již normalizační společnosti, která ho ještě do jisté míry dotvářela. Typickým reprezentantem normalizační generace a „blížencem“ Mariány Čalfy, je generál  Petr Pavel, člen komunistické strany a vojenské komunistické rozvědky, který po listopadovém převratu udělal závratnou kariéru, v níž došel až k nejvyššímu postu v NATO.  Pro mnohé bylo překvapivé, že se svou komunistickou minulostí byl pro NATO přijatelný a byla mu dána dokonce přednost před jinými, s tím správným životopisem.

Byl vybrán, protože disponoval žádoucím atributem osobnosti. J.W.Goethe, ve svém geniálním díle „Faust“ parafrázuje Ježišovu myšlenku: Co platno, kdyby člověk získal celý svět, ale na duši své újmu utrpěl“. Ve Faustovi Mefisto nabízí všechno bohatství světa za Faustovu duši. Je to opět symbolické, protože touto volbou v různé podobě musí projít každý člověk a Petr Pavel svou duši ďáblu upsal a tím se stal atraktivním pro kryptokracii. Nikdo neslouží lépe než člověk bez duše.

Jak si vysvětlit, že antikomunističtí fanatici, které charakterizuje slogan: „Neexistuje bývalý komunista, stejně jako neexistuje bývalý černoch“, preferují ve volbě prezidenta generála Petra Pavla, a není jich málo. Tito lidé postrádají kompetenci vytvářet vlastní názory na základě kritické analýzy faktů a své hodnotové orientace. Jsou jakýmisi bioroboty, kteří na vnější signál sdílejí požadovaný názor bez ohledu, zda je konzistentní s jejich osobností a ostatními názory, protože žádné, jimi prezentované názory, ve skutečnosti nejsou jejich vlastní.

Literatura:

Sak,P. Proměny české mládeže, Praha: Petrklíč.2000.

Sak,P. Generace, mládež  a  její  výzkum. Mládež a spoločnosť , 2016, č. 2, s. 7 – 23.

[1] Výsledek koresponduje s použitou metodikou a při jiné metodice by výsledky mohly být poněkud jiné. Respondent pomocí pětistupňové škály hodnotil v baterii předložené osobnosti. Pro každou osobnost byl spočítán index jako průměr.

[2] V.H.volili i poslanci z jiných politických stran a bezpartijní, ale hlasy komunistických poslanců byly pro  zvolení V.H.rozhodující.

[3] V první polistopadové vládě ministerstvo vnitra nejdříve řídili společně Marián Čalfa, Vladimír Komárek a Ján Čarnogurský a následně již jako ministr Richard Sacher. V té době docházelo k masivním skartacím svazků STB a k soustředění svazků politiků působících v listopadovém převratu do Fondu Z, který zmizel.