Zdroj: Vaše věc, autor Jan Vítek

Když se Mayflower v listopadu roku 1620 přibližovala k břehům dnešního amerického státu Messachusetts, silná vichřice rozbouřila oceán a mohutné duny slané vody hnaly tu křehkou skořápku rovnou na skálu. V té době nebyla na mapě, ani jméno neměla. Pokřtili ji mnohem později podle anglického přístavu Plymouth, odkud Mayflower vyplula.

Bouří zcela vysílený kapitán s posledními silami stočil kormidlo a loď se bokem přitiskla k balvanům. Z jejích útrob se vynořili zbědovaní…chtěl jsem napsat lidé, ale byly to jen vychrtlé stíny mužů a žen, hladových, zubožených dvouměsíčním pobytem v páchnoucím podpalubí, zmořených kurdějemi a úplavicí. Doplazili se na skálu, padli a zůstali nehybní jako mrtví hrdinové po bitvě.

Tak je ráno našli američtí indiáni z místního kmene Wampanoag. Bez jejich pomoci by první imigranti, později nazvaní Poutníci, zahynuli hladem. Rudokožci naučili bělochy lovit, obdělávat půdu, rybařit a přežít v nové, neznámé končině.

Štěstí jim přálo. Úroda v následujícím roce byla bohatá. A tak se skupina padesáti dvou Poutníků rozhodla, že přízeň Páně oslaví bohatou hostinou, a že na ni pozvou náčelníky svých zachránců. Připravili jídlo a pití pro dvacet stolovníků, ale přišlo jich devadesát. Tolik lidí Poutníci hostit nemohli, aniž by čerpali ze zásob na zimu a na jarní setbu. Když si problém vysvětlili, indiáni přinesli místní lahůdky ze svých sklepů. Hostina trvala tři dny a tři noci jako královská svatba. Konala se v někdy v říjnu L.P. 1621, přesnější údaje se nezachovaly.

Podle jedněch tento hodokvas lze považovat za původní, jedině správný Den díkůvzdání, kdežto druzí tvrdí, že je to jen legenda, a třetí podotýkají, že takových hostin bylo moc, kdo by se v tom dnes přebral. A já říkám, nač a proč se přít, když máme oficiální datum, jak se dočtete dále, a co je psáno, to je dáno.

Zkrátka a dobře, americký Thanksgiving Day začíná vždy o posledním čtvrtku v měsíci listopadu a trvá až do pozdní nedělní noci. Už den předtím všechna velkoměsta jako New York nebo Washington se stanou žitelnější, protože převážná část jejich obyvatelů se vydá na dlouhou cestu do svých domovských obcí, neboť Thanksgiving je především citová záležitost. Lidé cestují tisíce mil, aby se objali s příbuznými a přáteli, které vidí jednou za rok. Při odjezdu do velkoměst většinou zjistí, že jednou za rok je až příliš často.

Pro většinu Američanů Thanksgiving je o rodinném setkání, pokud v tom Covid nebrání, o jídle a pití co hrdlo ráčí, nebo spíše co kapsa dovolí. Dětem se připomene legenda o přátelství Poutníků s Indiány, a že všichni lidé jsou si rovni, bílí, černí, rudí, strakatí. O tom, jak se prapředkové chovali k domorodým Indiánům nepadne ani slůvko z prostého důvodu, že tohle všechno odnes čas.

Pro domorodé Američany, Thanksgiving není dnem oslav – považují jej za den smutku. Podle jejich vrcholné organizace, United American Indians of New England, „Thanksgiving je připomínkou genocidy milionů domorodých lidí, krádeže rodné země, a soustavného útoku na domorodou kulturu. Skutečná historie původního obyvatelstva byla vymazána z knih dějepisu, ze školních učebnic a sdělovacích prostředků.“

Evropští uprchlíci, kteří hledali zemi zaslíbenou, šířili v Novém světě nejen slovo Páně, ale také nakažlivé nemoci, jimiž Starý svět tehdy oplýval. Choleru, černé neštovice, tyf, malárii, syfilis, tuberkulosu. Domorodci na ně houfně umírali. Hynuli i na obyčejnou chřipku nebo spalničky, protože se nikdy se žádným z těchto onemocnění předtím nesetkali a neměli proti nim obranné látky. Nezvaní hosté je také seznámili s ohnivou vodou, která podlomila indiánské mravy a morálku. S přispěním střelných zbraní se 10 milionový První národ v Novém světě zmenšil na 237 tisíc lidí, kteří byli postupně odsunuti do reservací, aby nebyli na očích.

V roce 1637 slavili Pequotští indiáni každoroční Festival zeleného zrna. Blízko dnešního Grotonu ve státě Connecticut se sešlo víc jak 700 mužů, žen a dětí. Během noci jejich tábor obklíčili angličtí a holandští žoldnéři, kteří je časně ráno vzbudili a nařídil, aby všichni muži vyšli před stany. Když se tak stalo, žoldáci muže zastřelili nebo utloukli holemi k smrti. Ženy a děti ve stanech byly za živa upáleny. Guvernér státu pak označil tyto tragické události za Den díkuvzdání, který se musí řádně oslavit. Od té chvíle každý masakr domorodců byl příležitostí k bujarým oslavám, při nichž se skandovalo bojové heslo, že dobrý Indián je mrtvý Indián.

Povzbuzeni svými „vítězstvími,“ dobyvatelé napadli jednu vesnici za druhou. Ženy a děti nad čtrnáct let byly prodány do otroctví a ostatní usmrceni. Za indiánské skalpy dostávali přistěhovalci peněžní odměnu jako pobídku k co největšímu vyvražďování domorodců.

Po jednom krvavém přepadení Pequotských indiánů, kteří žili v dnešním Stanfordu, církevní sekty vyhlásily další Den díkůvzdání na oslavu vítězství nad pohanskými divochy. Během hodování se přivandrovalci chlubili svými trofejemi, useknutými hlavami Indiánů, které hodlali zpeněžit na trhu ve městě. Ani spřátelené kmeny nebyly ušetřeny. Náčelníkovi jednoho z nich usekli hlavu, napíchli ji na kopí a vystavili v Plymouthu, kde zůstala čtvrt století.

Hony na rudokožce se staly jednou velice výnosných činností přistěhovalců. Po každém masakru následovaly hody, veselice a pijatyka díkůvzdání. Došlo to tak daleko, že první americký prezident George Washington se pokusil změnit stav věcí a navrhl na zasedání vlády, aby jen jeden den v roce byl označen jako Thanksgiving. Neuspěl. Problém vyřešil až prezident Abraham Lincoln, který proklamací z 3. října 1863 rozhodl, že Den díkůvzdání se bude konat každoročně, od posledního čtvrtka v listopadu až do následující neděle.

Tentýž den Lincoln poslal pluk kavalerie, aby potlačil vzpouru hladovějících Siouxů v reservaci v Minnesotě. Za jeho vlády byl dokončen odsun Indiánů do reservací. Šli pěšky až dvě stě kilometrů a na této „slzné cestě,“ jak historici nazvali pochody smrti, zemřelo víc jak tři tisíce žen a dětí. Mnoho dalších Indiánů pak zahynulo na nemoci a špatnou stravu v táborech.

Wampanoagští indiáni žijí v Massachusetts ještě dnes. V roce 1970 požádal starosta města jednoho z nich, Franka Jamese, aby promluvil na slavnosti u příležitosti 350. výročí přistání Poutníků. Frank sepsal krátkou řeč, ale nepronesl ji, protože jeho vystoupení guvernér zrušil jako nemístné a nevhodné. Zde je část toho, co chtěl říct:„Dnes je čas k vašim oslavám—čas ohlédnout se zpět na první den bílých lidí v Americe.

Ale já nemám sebemenší důvod slavit. S těžkým srdcem se ve zpětném pohledu dívám na to, co stalo mému lidu. Když Poutníci připluli, my, lidé kmene Wampanoag, jsme je uvítali s otevřenou náručí, nemajíce potuchy, že pro nás je to počátek konce. Že nežli uplyne půl století kmen Wampanoag nebude. Že nejen my, ale také ostatní Indiáni, žijící poblíž přistěhovalců, budou zabiti puškami bělochů nebo zemřou na nemoci, které od nich chytili. Nikdy nezapomeňme, že Indián je a byl stejnou lidskou bytostí jako bílí lidé.“

Pro ponaučení se vraťme k Plymouth Rock, místu, kde došlo k prvnímu setkání dvou odlišných civilizací a kultur. Jedna z nich pak přemohla druhou. Byla lepší, nebo zvítězila svou dravostí a chtivostí?

V situaci, kdy předvoje přistěhovalců jsou už za branami Evropy, měli bychom se především zamyslet nad klíčovou otázkou, zda, či do jaké míry, si Indiáni přivodili svůj pád sami. Podali bližním v nouzi, o nichž nic nevěděli, pomocnou ruku, a když uviděli důsledky svého počinu, bylo už pozdě něco rozhodného proti vetřelcům udělat. Přesto se chrabře vzepřeli. Hollywood jejich marný boj o přežití pro nás zvěčnil jako memento.

Nezapomínejme také, že záchrana evropské identity je úzce spojena se záchranou bílé rasy. Když současné generace nezvednou výzvu doby, na evropském dějišti se ještě před koncem století odehraje v novém obsazení a pojetí repríza staré americké indiánky se špatným koncem. To není dohad, ale projekce neúprosného vývoje lidského množení.