Volby do Poslanecké sněmovny aneb Volby o tom, kdo na úrovni české vlády bude tím vrchním českým vykonavatelem cizích zájmů v neprospěch České republiky

Souhrnné hodnocení (11167)

Podle stávajícího rozložení české politické scény a erudovaných i slabomyslných názorů českých voličů je Česká republika odsouzena k tomu, aby trvale sloužila cizím zájmům a aby v cizím zájmu byla rovněž tlačena proti předurčenému nepříteli až do vypuknutí kritického období. Za soudobého vývoje není možné se vyhnout závažnému narušení evropské bezpečnosti. Tato nevyhnutelnost je dána soupeřením mezi světovými velmocemi o sféru vlivu* ve světě a zároveň s tím spojeným soupeřením o technologickou převahu a o převahu surovinových zdrojů. V tomto soupeření představuje Evropa významný geopolitický prostor (podrobněji viz stále aktuální produkt 11009 „Vývoj bezpečnostní situace v Evropě“ zveřejněný v roce 2016).

Z hlediska tohoto soupeření už poněkolikáté připomínáme rok 2030, který jsme již v listopadu 2018 hodnotili jako rok rozhodující, tedy rok, který rozhodne o tom, jaké následné období v Evropě nastane. Rok 2030 bude rokem kritickým a vše, co bude nebo nebude vykonáno do roku 2030, rozhodne, co se bude v Evropě od roku 2030 odehrávat. V roce 2030 už bude těžké cokoli zachraňovat. Bližší hodnocení vývoje k roku 2030 je souhrnně hodnoceno v produktu 11153, v němž jsou uvedeny odkazy na další čtyři produkty, v rámci jejichž obsahu je zmiňován rok 2030.

Poznámka: Rok 2030 předpovídáme jako nejzazší termín pro to, kdy se v Evropě odehrají výrazné změny v bezpečnostní situaci, což znamená, že tyto změny mohu nastat i dříve.

Čeští voliči vědí, co se jim nelíbí a co tudíž nechtějí, aby se stalo. Avšak při volbách nakonec stejně zvolí ten politický subjekt (stranu nebo hnutí), který pak udělá pravý opak. Přitom je to o daném politickém subjektu už z jeho minulého působení známé, nebo to lze velmi dobře předpokládat. Toto chování českých voličů má dokonce trojí vysvětlení.

Prvním vysvětlením je to, že voliči se nechají doslova „uhranout“ nějakou vlastností či chováním vedoucího politika určitého politického subjektu. Líbí se jim například jeho řízné vystupování, kdy to podle nich „natřel“ jiným lídrům politických stran a hnutí, a zvláště pak těm lídrům a politickým subjektům, které dotyční voliči nemají v oblibě. Tito voliči už ale nevidí, anebo nechtějí vidět či úmyslně zlehčují slabé stránky a vážné nedostatky takovéhoto „líbivého“ politika. Říkáme tomu, že tito voliči u svého upřednostňovaného politika podlehli jeho falešnému a povrchnímu charismatu.

Druhým vysvětlením je to, že voliči inklinují k tomu, že volí jakési „menší zlo“. Jenže jaký je rozdíl mezi větším a menším zlem? Zlo je pořád zlem a je jedno, jakou míru mu lidé přikládají. Když někdo řekne, že bude volit menší zlo, tak přece pořád volí zlo a vědomě to přiznává. Sousloví „menší zlo“ je mýtus, a to obzvlášť v politice. Pokud bychom přistoupili na toto označení, pak bychom museli zdůraznit, že politické zlo, které voliči označují jako menší, je skrytější a plíživější, čímž může napáchat mnohem větší a méně vratné škody než zlo, které voliči nazývají velkým zlem, a tedy zlem viditelným, proti kterému by se vytvořil rychlý odpor. Lidé, kteří říkají, že volí „menší zlo“, se obvykle nenamáhají získávat informace o všech kandidujících politických subjektech a vybírají si jen maximálně z pěti mediálně známějších politických stran a hnutí.

A konečně třetím vysvětlením je to, že voliči mají sklon volit ten politický subjekt, který má podle nich šanci dostat se do Poslanecké sněmovny. Tito voliči často říkají, že sice mají svého politického favorita, jenž naplňuje jejich představy o národní politice, avšak na druhou stranu dodávají, že jejich favorit nemá šanci dostat se do Sněmovny, a tak svůj hlas dají raději jednomu ze subjektů, který už nějakou dobu ve Sněmovně pobývá.

Jestliže se velká část voličů řídí podle třech výše uvedených postupů, pak nelze dělat nic jiného než konstatovat známou frázi, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. Volič by se měl ve dnech voleb chovat stejně, jak Ústava ČR ukládá poslancům a senátorům po celou dobu výkonu jejich funkce. Volič by měl volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – uvědomovat si skutečnou situaci a spoluodpovědnost za její následující vývoj. Pokud voliči nedokáží nebo nechtějí volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pouze řeší, kdo je „menším zlem“ nebo kdo má šanci dostat se do Sněmovny, případně podlehnou falešnému a povrchnímu charismatu vedoucího politika, anebo se dokonce voleb ani nezúčastní, pak mohou jen těžko od zvolených poslanců očekávat nebo chtít, aby oni podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jednali.

V další části zpravodajského produktu objasníme, jaké jsou dva hlavní ukazatele, že hodnocený politický subjekt bude prosazovat opravdové národní zájmy. Dále vysvětlíme, proč ani jeden politický subjekt ze stávajícího zastoupení v Poslanecké sněmovně (ve Sněmovně je devět subjektů) neprosazuje národní zájmy. V neposlední řadě ozřejmíme, co základního by měl obsahovat program politického subjektu, který chce doopravdy hájit národní zájmy.

Přístup k celému produktu získáte po uhrazení předplatného. Předplatit.