Trpké ovoce liberalismu

Když Andrej Babiš vyhrál volby vzbudil pozornost prohlášením, že řídit stát je totéž jako řídit firmu. Prakticky okamžitě narazil na oponentní výrok (přiznám se, že jsem k nim patřil), že stát je přece jenom něco jiného než firma. Nějak nám ušlo, že už v roce 1979 Teng Siao-pching prosadil teorii, že je jedno, jestli je kočka černá, anebo bílá, ale hlavní je, že chytá myši. A kdo ví jestli se čínský fenomén neinspiroval myšlenkou předsedy JZD Slušovice Františka Čuby. Ten změnil družstvo v gigant s obratem několika miliard korun. V řízení zavedl nové prvky hodnocení pracovníků, stimulační faktory – seberealizační, hmotné zainteresovanosti, morálního ocenění, radosti z práce apod. Všechno podle motivačního hesla:

„Podniku je lhostejno, zda je okolo kapitalismus či socialismus…Podnik se musí rozvíjet sám. Existují principy podnikání, a o ty jde.“

Jen tak mimochodem (BTW), o které principy jde?

Provozování aktivity prospívající společnosti

Participace zaměstnanců a členů na podniku
Inovativní přístupy a řešení
Zisk přednostně pro rozvoj podniku

Nezávislost v rozhodování na externích zakladatelích nebo zřizovatelích

Schopnost zvládat ekonomická rizika

Trend směrem k placené práci
Přednostní uspokojování potřeb místní komunity

Využívání přednostně místních zdrojů

Uspokojování přednostně místní poptávky

Zohledňování environmentálních aspektů výroby i spotřeby.

Přesto máme mezi sebou jedince, kteří tvrdí, že schází princip správné ideologie, že podnikat a obchodovat se má jenom s „našimi.“ Tedy jenom s těmi kteří myslí stejně jako my, kteří patří do našeho myšlenkového souručenství. Pravda Baťové z takových nikdy nevyrostou. Ale třeba vědí něco, co my ne. Zeptám se tedy jednoduše – a proč? Nejčastěji dostanu odpověď, že ti druzí

neuznávají naše hodnoty…

Z tisku

Čína nesdílí naše hodnoty, prohlásil Stoltenberg po setkání s Bidenem.

Celkem 599 pro, 30 proti, 58 se zdrželo. Výsledek hlasování, kterým Evropský parlament koncem května zmrazil pokračování ratifikace investiční dohody s Čínou, jejíž úvodní podobu se podařilo dojednat loni na konci roku. 

Diskuse ohledně dohody trvaly téměř sedm let. Těsně před koncem loňského roku byla dojednána úvodní smlouva. Evropský parlament teď pokračování ratifikace zmrazil…Osud dohody ovlivnila roztržka, která odstartovala v březnu, kdy Unie uvalila represivní opatření vůči osobám odpovědným za potlačování lidských práv etnických menšin v Sin-ťiangu. Čínská odveta následovala téměř okamžitě. Peking uvalil sankce na deset jednotlivců a čtyři unijní subjekty, které prý poškozují svrchovanost a zájmy Číny a zlomyslně šíří lži a dezinformace.

„Rozhodnutí Číny přijmout protiopatření je legitimní reakcí na jednostranné sankce a konfrontaci EU,“ komentoval situaci mluvčí čínské mise v EU pro agenturu Bloomberg a dodal: „Investiční dohoda mezi Čínou a EU je vyváženou dohodou, z níž mají prospěch obě strany. Není to dárek, který dává jedna strana druhé.“

Opakuji li otázku a proč? Buďto se mi nedostane odpovědi vůbec, nebo naopak mnohomluvného ujištění, že přece naše hodnoty jsou všelidské, obecné a neoddiskutovatelné. Je přece jasné, že když je nesdílejí s námi, musí tam být tyranie, říše zla a vůbec peklo na zemi; všimli jste si, že tam lidem zakázali zpívat? A když, tak jenom budovatelské písně.

Že jste si toho nevšimli? Jenže my máme demokracii a máme tedy patent na pravdu. Protože demokracie znamená, že máme opozici a ta by nám tu nepravdu otloukla o hlavu. Že demokracie není o pravdě a lži, nebo jenom podmínkou existence opozice, ale především,

že zdrojem veškeré státní moci je lid?

No budiž. Kdo by se hrabal v detailech. Vždyť lid je ve státní moci dostatečně zastoupen svými demokraticky zvolenými zástupci. Máme přece zastupitelskou demokracii. Pustit do toho lid by bylo nebezpečné.

Dosud vládlo přesvědčení, že chceme-li všichni blahobyt a mír tak je dobré se sjednotit v nadnárodním spolku, který přinese mír a zapojit se do jeho hospodářství, kde dělba práce zajistí všeobecný blahobyt. Ale místo slibovaného svátku harmonické spolupráce přišlo poznání, že globalizace se vyplácí jen pro ty velké a konkurenceschopné a nadnárodní spolek zase chce ovládat vlády. Kde nastala chyba?

V představě, že základ shody a spolupráce je skutečnost, že všichni chceme totéž.

Z tisku

Je možné, že kdysi dávno chtěly vlády také prospěch většiny obyvatel. Ale dnes je nejvíce zajímá, jak vás co nejsnáze řídit, jak omezit vaše možnosti je kritizovat a jak zamezit, abyste spoluurčovali výběr politických cílů. Reprezentativní demokracie již dávno neexistuje. Americká studie Martina Gilense z roku 2012 a německá studie Armina Schäfera z roku 2016 ukázaly, že v obou zemích nehrají názory a přání většiny pro politické rozhodování žádnou roli. Naopak. Obě studie došly k závěru, že čím více obyčejných lidí považuje nějaký politický cíl za důležitý, tím nepravděpodobnější je, že bude uskutečněn.

Je zajímavé (a lingvisty určitě prodiskutované), že všechny indoevropské jazyky se někdy utíkají ke staré řečtině nemajíce pro nějaký jev vlastní adekvátní výraz. Příkladem je eufemismus, tedy výraz, kterým nahradíme příliš drsný nebo tíživý výraz, cítíme li jeho nevhodnost. Například, když použijeme slovo odešel pro prvoplánové zemřel. Stará řečtina měla pro tento jev hodnotící sousloví  εὗ  φήμη (eu feme = dobrý výrok). A proto eufemismus s minimálními odchylkami vládne angličtině, ruštině, němčině a dalším jazykům, které znají zpravidla jenom pravdu a tzv. milosrdnou lež. K té druhé má ale blízko vyjadřování našich politiků.

Váhám jestli je sousloví demokratičtí představitelé eufemismem nebo rovnou milosrdnou lží.

Z tisku:

V jazyce mezinárodní diplomacie se slovo „demokratický“ stalo označením pro jakýkoli proamerický režim, od pobaltských kleptokracií až po vojenské diktatury v Latinské Americe. Země, které využívají státní moc k regulaci monopolů nebo ke zdanění rentiérských příjmů, jsou odsuzovány jako „autokratické,“ i když mají zvolené hlavy státu. V této nové orwellovské rétorice mezinárodní diplomacie byl kleptokratický ruský režim Borise Jelcina demokratický a přirozený krok k zastavení korupce a vylidňování byl nazván „autokracií.“

Máme s tím své zkušenosti protože krátce po „sametu“ náš ministr financí naivně podepsal Dohodu mezi Spojenými státy americkými a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o vzájemné podpoře a ochraně investic. Díky ní jsme pak prohrávali jednu arbitráž za druhou. Protože podpis Václava Klause až příliš zjevně ukazoval na viníka, byly další převody vlastnictví vedeny vícestupňově. Příkladem může být privatizace zdrojů vody v Praze. Ze dvou státních podniků, Pražská kanalizace a vodní toky s. p. a Pražské vodárny s. p., vznikly ke dni 1. 4. 1998 na základě rozhodnutí Ministerstva financí ČR dvě akciové společnosti. PVK je dnes ze 100% vlastněná francouzským koncernem Veolia. Prodává lidem vodu a inkasuje 100% zisku. Město Praha (PVS) za symbolické nájemné pronajímá Veolii vodárenské sítě a financuje ze 100% jejich obnovu a na zisk z prodeje vody nemá nárok!

Z tisku:

Politici po léta odvádí špatnou práci, ale nechtějí za své chyby převzít zodpovědnost. A proto musí zabránit tomu, aby je občané kontrolovali. To jde nejsnáze tak, že oni stále více kontrolují občany. Takže reprezentativní demokracie dosloužila. Buď ji vystřídá despocie nebo přímá demokracie.
Proto je nejvyšší čas přemýšlet o změně systému vládnutí.
Je nejvyšší čas, aby se mezi obyčejnými lidmi našlo co nejvíce takových, kteří začnou žít jinou společnost. Takovou, která není organizovaná „zhora dolů,“ ve které nejsou potřeba političtí prostředníci, kteří stejně zastupují hlavně sami sebe…Je nejvyšší čas, abychom my tady dole určovali, co rozhodneme sami a co necháme rozhodnout ve vyšším patře.
Je nejvyšší čas, přísně kontrolovat ty kteří vládnou, často je vyměňovat a dát jim jen omezené pravomoci.

Protože zájmy (a dokonce i národní zájmy) vypadají jako příliš pragmatické, ba přímo přízemní hledisko, začaly se v médiích i v projevech politiků skloňovat hodnoty. Zatímco zájmy Italů se vylučují se zájmy Holanďanů, hodnoty mohou sdílet stejné. A protože k hodnotám se jenom přihlašujeme kdežto zájmy mají svůj procesní řád, mluvíme o potřebě loajality,

tedy o účasti v organizované sociální skupině za účelem dosažení společného cíle.

Loajalita je ceněný rys, protože věrný člověk je spolehlivý a můžeme mu důvěřovat. Loajalita je vždy spojena s trpělivostí a odhodláním, věrný člověk na oplátku nic nevyžaduje. Loajalita je základem vlastenectví. Člověk věrný svému lidu, vlasti, se nikdy nestane zrádcem.

Fanatičtí obhájci loajality k Západu ale posluhují zájmům, které zcela evidentně nemá většina amerických občanů. Jde o zájmy nadnárodních korporací, přesto, že nám říkají, že hájí společné hodnoty se Západem. Opravdu sdílíme stejné hodnoty s americkou celosvětově operující investiční korporací a správcem finančních fondů BlackRock? Nebo Lockheed Martin  či Goldman Sachs, Blackstone, Vanguard a dalšími?

Když se rozšířila zpráva, že v Berlíně proběhlo referendum o vyvlastnění bytů od velkých pronajímatelů, tak někteří zpravodajové to bez konkrétních a místních informací komentovali jako „Rudá záře nad Německem.“ Kdo sledoval demonstrace příznivců vyvlastnění viděl hesla sdělující, že lidé už v Berlíně nemohou žít,

protože se ze základního předpokladu pro život stala komodita.

I proto se domnívám, že boj proti ideologii peněz, která ovládá a ničí morálně i politicky naši společnost je spravedlivý. Je načase se zeptat:

Není místo mávání společnými hodnotami poctivější mluvit o konkrétních zájmech?

Z tisku:

Češi stojí v případě Afghánistánu na straně Západu a obrany liberální demokracie. V případě sporu uvnitř EU ovšem stojíme na straně Východu, tedy těch, kteří argumentují svým právem přizpůsobit si pravidla liberální demokracie svým tradicím, nebo dokonce právem nechápat demokracii a svobodu jako nejvyšší hodnotu. Možná bychom mohli využít této příležitosti a ujasnit si, kam vlastně chceme patřit.

Národní zájmy byly donedávna, jak svědčí shora i článek Jana Vávry, považovány za přežitek minulosti. Politici a analytici znali pouze strategická partnerství, hospodářskou spolupráci a závaznost smluv. Jenže tyto rovné podmínky a závaznost smluv porušují v první řadě Spojené státy, které se odmítají připojit k Mezinárodnímu soudnímu dvoru nebo k jakékoli mezinárodní organizaci, v níž nemají právo veta. A jednoduše odstupují od mezinárodních smluv a dohod, které podepsaly,

pokud se jejich zájmové skupiny domnívají, že již neslouží jejich zájmům.

Liberalismem v tomto smyslu je vývoj finančního sektoru do neregulovaného finančního trhu, jehož cílem je soustředit nejziskovější a nejvýnosnější světové zdroje v rukou finančních manažerů. Masmédia, akademická obec a lobbistické instituce typu „think tank,“ politické nadace a nevládní organizace jsou těmi, co sponzorují rétoriku o volném trhu financí, aby vytvořily nástroje pro únik kapitálu, praní špinavých peněz, daňové úniky, deregulaci a privatizaci. Liberální doktrína pak vykresluje všechny veřejné kroky na ochranu obecné prosperity před břemenem rentiérské režie jako autoritářskou autokracii „zasahující“ do vlastnických práv.

I když budeme tyto postoje Spojených států považovat za výjimku potvrzující pravidlo,

stejně vzývaná liberální demokracie zklamala svým protimluvem svobody a rovnosti a s ní i pohádka o růstu, o neustálém zvyšování životní úrovně a distribuci kapitálu pro chudší. Ano, všichni chceme blahobyt a bezpečnost, ale toho po čem všichni toužíme není pro všechny dost. Není proto divu, že mnohde národní zájmy působí jako hledání výhody pro vlastní kmen.

Internetem se šířil výňatek projevu V.Havla z roku 1992:

Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.

Sama slova nikdo nerozporuje. Ale šermovat Václavem Havlem je nejen krátkozrakost, ale také ne zcela férová interpretace jeho osobnosti. V roce 1978 napsal Václav Havel esej Moc bezmocných, ve které popisuje život ve lži – vše muselo poukazovat k ideologii komunismu. Moc bezmocných dnes spočívá v neustálé snaze vyhmátnout za prezentací skutečnost či pravdu. Skutečnost, že žijeme ve lži s komunismem nezmizela. Éru let 1948 – 1989 jsme prohlásili za „zločinnou a zavrženíhodnou.“ Vlastně jsme na parlamentní úrovni prohlásili, že naši otcové a dědové

pokud nebyli přímo zločinci a zavrženíhodnými osobami, tak minimálně byli spolupachateli.

Poslanci Parlamentu v roce 1993 v čele s Milanem Uhdem zkrátka neunesli mravní zrcadlo a schválením zákona o protiprávnosti totality se snažili tuto dobu vyříznout ze svých životopisů.

Mám s tím závažný problém, protože lež se stala základním průvodcem dnešní doby.

Každá pracovní porada je přehlídkou masek, každý pracovní výkaz, každá žádost o grant, každá daňová optimalizace a dokonce i vlastní životopis jsou cvičením v upravování pravdy. A to nemluvím o politických projevech.

Schválíme nový zákon o protiprávnosti posttotalitní doby?

V roce 2015 byla novelizována státní energetická koncepce, která předpokládala postupný přechod k nízkoemisní energetice nahrazením uhlí jadernými bloky a obnovitelnými zdroji. Podíl jednotlivých zdrojů v mixu byl doporučován v poměrně širokých mezích, aby reagoval na případný technologický vývoj. Ale od stejného roku je napadána zelenými ekofanatiky, kteří „argumentovali,“ že proudu je dost, vždyť ho vyvážíme, výstavba je drahá a jaderná energetika je nebezpečná.

Čili neviděli ani k německým sousedům, kde už Energiewende narážela na první obtíže.

Přesto se pseudoargumentů chopila také řada opozičních politiků jako možnosti boje proti vládě, někteří i proti stavbě nového jaderného bloku obecně. Výstavba alespoň jednoho jaderného zdroje, který bude potřeba i pro nahrazení dosluhujících starých dukovanských bloků, je tak stále nutnější. Připomenu, že třeba hnutí Greenpeace žádá zkrácení životnosti dukovanských bloků nejdéle do roku 2035. Kvůli politikaření se nepodařilo naší politické scéně dostatečně účinně čelit epidemii. Stejně tak svorně všechny naše politické strany směřují k situaci, kdy kvůli permanentnímu volebnímu boji, ideologizaci a politikaření zcela rozvrátí naši energetiku.

Z tisku:

Zeman podepsal lex Dukovany. Zažil osvícení? Zavrhl Rusy a Číňany? Ne. Prohrál

Dlouhý zápas o českou energetickou bezpečnost se zdá být dočasně u konce. Prezident Miloš Zeman v pondělí podepsal takzvaný nízkouhlíkový zákon (zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice a o změně zákona č. 165/2000 Sb., o podporovaných zdrojích energie). Nyní to tedy vypadá tak, že se ruské a čínské firmy nebudou smět zúčastnit jak stavby, tak ani údržby nového bloku Jaderné elektrárny Dukovany.[…]

Důvod je jasný, provalilo se, že za výbuchy v muničním areálu ve Vrběticích v roce 2014 mohou agenti ruské tajné vojenské služby GRU. Nebýt tohoto odhalení, nízkouhlíkový zákon by v zákonodárci přijaté podobě prakticky jistě neprošel.

Proč Zeman zákon podepsal? Je to přece on, kdo se pokouší zpochybňovat vinu ruského státu za výbuchy ve Vrběticích, je to on (a celá jeho hradní banda), kdo opakovaně prosazoval účast Rosatomu a čínské CGN v tendru na dostavbu Dukovan. Je to on, kdo dlouhodobě stojí na straně Rusů i Číňanů proti našim bezpečnostním zájmům. Je to on, kdo zablokoval regulérní jmenování Michala Koudelky do čela tajné služby BIS na další období…

Nebudu přepisovat článek, který si na odkazu každý může přečíst sám. Někdy si jenom sám pro sebe říkám, jestli si autor váží sám sebe a s jakými pocity se dívá do očí svým čtyřem dětem, Ale nechme osobních úvah. Fanatickým odpůrcem úvah, že by se tendru na novou výstavbu bloků JE mohlo zúčastnit Rusko nebo Čína je především senátní trojice neúspěšných prezidentských kandidátů. A senát má jiná volební období než poslanecká sněmovna. Je tedy jisté, že kdyby prezident zákon vetoval, tak se tendr neuskuteční a dál bude pokračovat zelený šum a politikaření a to bez ohledu na to, kdo sestaví vládu. Jsem přesvědčen, že Zeman zákon nepodepsal rád, ale z nutnosti, aby se nějaký blok, byť drahý, začal vůbec stavět.

Ať je tomu jak chce. Šestileté handrkování o dostavbě dukovanských reaktorů je ukázkovým ovocem liberálně demokratického přístupu k faktům.