Spisovatelka Lenka Procházková k smutnému výročí mnichovského diktátu, ale i ke dnešku (text plus video 8:52)

Minulost vždy hodnotí s větší shovívavostí ten, kdo ji nevnímá jako minulost vlastního života, ale minulost jiných. Teprve když sami prožíváme situace podobné těm, které už známe z dějepisu a z vyprávění, začínáme chápat, že existence našeho národa uprostřed Evropy není samozřejmým dědictvím po předcích ale naopak dědičným úkolem pro každou další generaci.

A tak i náš dnešní pohled na někdejší zradu spojenců je ostřejší než v dobách, kdy jsme Mnichovskou dohodu vnímali jako dávné selhání, z něhož se viníci poučili. Vlastní zkušeností jsme totiž dospěli k poznatku, že naše obnovená důvěra v Západ včetně sjednoceného Německa byla osudovou chybou.

Když po listopadovém zvratu odjel prezident na první oficiální návštěvu do NSR, zablikala sice v některých pamětnických hlavách  kontrolka, ale obecně sdílená touha po co nejrychlejším zařazení do demokratického šiku tyto výstražné hlasy umlčela. A tak jsme mnozí chápali vstup do Evropské unie  jako přizvání do spolku rovnoprávných zemí, jejichž rozdílné a často i velmi trpké zkušenosti z dob minulých budou využity pro bezpečnější a spravedlivější budoucnost celého společenství. Byla to iluze vyjádřená příslovím: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Zpěvy, které zaznívají z EK dnes,  nevyjadřují respekt k našemu plnohodnotnému členství a opět působí jako notování o nás bez nás. S pomocí  kolaborantů, jejichž hlasy v pěveckém sboru nechybějí, je náš národní stát znovu předáván pod cizí správcovství. Nebo snad paní komisařka Jourová Koniášová zastupuje zájmy občanů České republiky? Té země, která odedávna pro svobodu názorů, slova a víry bojovala i se zbraní v ruce častěji než kterýkoliv národ Evropy? Nevolená komisařka je ovšem jenom špičkou ledovce, protože pátá kolona skrývající se pod hladinou frází o demokracii,  lidských právech a evropských hodnotách prorůstá naší společností jako metastázovaná rakovina a denně nabaluje další takzvaně neziskové dobrovolníky, přitakávače,  tleskače a bubeníčky. Někteří z nich, hlavně ti mladí, ve své naivitě a nevzdělanosti netuší, na jak cynickém záměru vůči své vlasti se podílejí.  Až se jednou a to už asi bude brzy, probudí z narkózy do reality a poznají, že jejich loajalita při nastolování tzv. nového světa byla ve skutečnosti tupým lokajstvím, co si počnou a jak se budou cítit? Ty bludné mladé duše vyvolávají můj soucit už dnes. Na rozdíl od těch protřelých, kteří dobře vědí čemu  slouží. V jejich případě jde o přímou zradu. Všichni ti prodejní politici,  politologové, novináři, umělci a odborníci na cokoliv, kteří se denně objevují ve veřejnoprávní televizi jako apoštolové na orloji a  trasují nám tu jedinou cestu vedoucí do božího království, mluví o nutnosti našeho pokání a navyšují nám ceny odpustků za cizí viny.  Jako ochočení papoušci ze svých bidýlek mentorují nás zbývající, co ještě odmítáme život v kleci, a přitom drze skřehotají refrén o svobodě a právech člověka.

Současná snaha o přepisování našich dějin je ale zradou největší, protože nám bere půdu pod nohama a bourá zeď, o kterou se náš národ opíral. Je to obranná zeď budovaná po celá staletí. Ne pomník, který lze roztavit nebo odpálit dynamitem jako v době německého protektorátu.  Protentokrát vyžaduje odstranění této pomyslné zdi více času. Dvě generace musí vymřít, než ta další, vychovaná už v bezčasí a bez ideálů, přijme osud duševních bezdomovců a postupně i jazyk i zákony těch, co přijdou, aby naši domovinu přizpůsobili svým potřebám a zvyklostem.

Jinak řečeno žijeme dnes na rozhraní dvou epoch a nejsme na to vůbec připraveni. Změny, které už nastávají, nechceme vidět, a tak je přehlížíme, protože vzbuzují strach. Ale měly by probudit spíš naši odvahu a odhodlání k odporu. Pořád ještě je CO bránit. Zbabělá přizpůsobivost páté kolony by v nás měla vyvolávat spíš hněv a pohrdání než beznaděj.

Když jsem letos v létě cestovala po naší vlasti, znovu jsem si uvědomila líbeznost naší krajiny, krásu starobylých měst a malebnost vesnic. Zdeněk Mahler kdysi prohlásil, že to není krajina ale zahrádka. Na téměř každé návsi či hřbitově je ale pamětní mohyla se jmény našich padlých ve světových válkách. Obě ty války způsobila rozpínavost Německa. Jen v době německého protektorátu bylo zabito 360 tisíc našich lidí. I oni tvoří tu zeď, o kterou se opíráme. A za kterou nesmíme couvnout, i když je dnes  vlastenectví opět na indexu a obrana státní suverenity je podle diktátu EU vnímána jako extrémismus. V tom případě se k extrémismu hlásím taky. A dál budu takzvaně kazit mládež svými články a sdílet komentáře dalších autorů spřízněných volbou. Ostatně blíží se volby do sněmovny, takže nic ještě není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami!, končí projev Lenka Procházková.