Rozhovor s Jaroslavem Baštou v předvečer voleb

Zdroj: Parlamentní listy

Jaroslava Baštu si nejspíš pamatujete jako ministra ve vládě ČSSD. Nyní kandiduje do Poslanecké sněmovny za hnutí SPD a je expertem hnutí na zahraniční politiku. A vysvětluje, jak k tomuto trochu paradoxnímu obratu došlo a kdo je dnes hlasem českých pracujících.

Pane Bašto, jak se stane, že bývalý poslanec a ministr za sociální demokracii dospěje ke kandidatuře za SPD?

Je to docela dlouhá historie. V roce 2010 jsem odešel do důchodu, chtěl jsem psát knihy o archeologii a historii západních Čech. Napsal jsem první tři a někdy v roce 2014 jsem zjistil, že mi to nedá a občas zase zabrousím do politiky. Tak se stalo, že už přes sedm let publikuji každou neděli na Prvních zprávách komentáře. Jejich obsah se mým tehdejším kolegům ze sociální demokracie nelíbil. Zdály se jim příliš kritické. Chvíli jsem to ignoroval, nakonec jsem po 25 letech členství z ČSSD v roce 2019 ukončil.

Největší ohlas měly mé názory mezi členy SPD, navíc do tohoto hnutí přešli Ivan David a Jaroslav Foldyna, se kterými jsem si v rámci sociální demokracie nejvíc rozuměl. Když jsem letos od Tomia Okamury dostal nabídku, abych za SPD kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny, rád jsem ji přijal.

Jste expertem SPD na zahraniční politiku. Ta vychází z konceptu „Evropy národů“, zdůrazňujícího národní identitu. Levicová zahraniční politika ale tradičně stávala na internacionalistických konceptech vycházejících z mezinárodní spolupráce dělnické třídy. Není to zrovna v zahraniční politice trochu rozpor?

Rozpor je v tom, že mezinárodní spolupráce dělnických stran, které se ke konci 19. století sdružily ve II. internacionále, skončila v roce 1914 současně s vypuknutím I. světové války. Z internacionalistů se stali zuřiví nacionalisté, kteří hnali své příznivce na jatka a na mezinárodní spolupráci dělnické třídy zapomněli. Po válce a vzniku komunistických stran to bylo ještě horší, protože internacionalismus se stal krycím názvem pro totální podřízenost Sovětskému svazu. Ostatně okupace Československa pěti státy Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se oficiálně nazývala internacionální bratrská pomoc.

Oproti tomu koncept Evropy národů úspěšně funguje od roku 1648, tedy od doby Vestfálského míru. Moderní evropská civilizace je civilizací národních států. Češi se k tomuto trendu přiklonili v době národního obrození. Završil to vznik Československa v roce 1918. Národní identita postavená na společném teritoriu, jazyku, dějinách a příbuznosti členů národa se v průběhu dějin ukázala jako nejbezpečnější koncept pro mírový rozvoj Evropy.

Naopak všechny snahy ideologů vytvořit nového člověka za nacismu či nového sovětského člověka za „socialismu“ skončily desítkami milionů mrtvých. Stejně nesmyslná a nebezpečná je i dnešní snaha o vznik nového evropského člověka, která je postavena na protibělošském rasismu a multikulturalismem maskuje skutečný cíl – islamizaci Evropské unie. U nás to otevřeně prosazují Piráti třeba svým konceptem evropské národnosti při sčítání lidu letos.

Co se v posledních letech stalo s klasickou levicí tradičně bojující za práva zaměstnanců, že se čím dál více lidí v zaměstnaneckém poměru od ní odklání a hledá si jiné politické zastoupení?

Vysvětlení je nepříjemně prosté – západní ideologové marxismu na konci šedesátých let došli k závěru, že dělnická třída zradila revoluci, nechala se zkorumpovat blahobytem a přestala být proletariátem. Pak se z marxistů stali neomarxisté a svůj vytoužený proletariát nalezli v menšinách. Jakýchkoliv, sexuálních, náboženských, národnostních, rasových. Podle jejich názoru je většinová společnost nepřítelem nejen menšin, ale hlavně (mladých) neomarxistů. Tradiční levice se pod jejich vlivem pomalu stává levicí anticivilizační.

Tím skončilo také horizontální politické dělení na pravici a levici, místo něho nastoupilo rozdělení vertikální, tedy ti dole proti těm nahoře. Lid proti elitám, normální občané proti těm privilegovaným, vlastenci proti internacionalistům. Tohle lidé dobře sledují a od levice se odklánějí, protože ta se jich ve svém ideologickém poblouznění dávno přestala zastávat.

Kde podle vás udělala největší chyby konkrétně česká ČSSD, že se z velké strany schopné vyhrávat volby stala stranou malou?

Přesně v okamžiku, kdy se rozhodla, že bude hájit principy liberální demokracie a nadbíhat mladým vysokoškolsky vzdělaným liberálním voličům. To bylo někdy před volbami v roce 2017 za Bohuslava Sobotky. Z následného odlivu voličů a členů už se nevzpamatovala.

Proč podle vás tolik lidí z bývalé voličské základny ČSSD začalo věřit hnutí ANO a konkrétně Andreji Babišovi?

Protože Andrej Babiš doslova sebral ze země program, který sociální demokracie odvrhla kvůli výše zmíněným liberálním ideám, a začal ho zvolna naplňovat. Třeba zvyšovat důchody a platy.

Receptem SPD pro vyslyšení představ veřejnosti je přímá demokracie. Může se podle vás většina mýlit?

Nikdo není neomylný, ani papež. Ovšem pravděpodobnost, že se většina bude mýlit, je násobně menší než u samozvaných elit či zastupitelské formy demokracie. Navíc přímá demokracie vychovává k odpovědnosti, což je položka, která v naší společnosti, a zejména v politice, kriticky chybí.

Oblíbenou nálepkou dnes je, že politici jsou „populisté“. Nemáte občas pocit, že tuto nálepku může schytat prakticky kdokoliv, kdo hájí zájmy dolních lidových tříd?

Ano, tato nálepka je mimořádně přilnavá, protože lid je latinsky populus. Já osobně bych označení populista považoval za vyznamenání. Maně mě napadá, že opakem populisty je nejspíš arogantní elitář. Těch u nás v České republice máme tolik, že bychom jimi mohli dláždit dálnici D1.

Který dnešní světový politik je pro vás vzorem v hájení zájmů těchto dolních tříd? A z jakých důvodů?

Takového dnešního politika neznám. Ono se to vždy pozná až po ukončení jeho mandátu. Je-li jeho země na tom lépe než před jeho érou, či nikoliv. V minulosti toto kritérium určitě splňoval T. G. Masaryk.

Účastnil jste se mnoha debat a seminářů, na kterých se debatovalo o budoucnosti levice. Co jsou podle vás největší výzvy, které by dnes měla uchopit? A jak by se k nim tedy měla postavit?

V duchu své historie by se měla zase postavit na stranu utlačovaných a ponižovaných. V dnešní Evropské unii paradoxně jde o většinovou společnost. Normální pracující lidé musejí ze svých daní živit celý byrokratický aparát a na něj napojené neziskovky a různé, zejména migrantské menšiny.

Teď je nutí financovat nesmyslné, životu, zdraví a civilizaci nepřátelské projekty typu zeleného údělu (Green Deal) a jediné, co jim za to slibují, je zelená chudoba. Přitom jim upírají právo na svobodu vyjadřování a označují je za nevzdělané a zpátečnické brzdy pokroku.

Co může českým zaměstnancům nabídnout SPD a proč ji volit?

Když bych to měl shrnout do jednoho slova, tak spravedlnost. To neznamená jen to, že budou žít ve státě, který jim za jejich daně bude garantovat kvalitní vzdělání, zdravotní péči a spravedlivý sociální systém. Patří k tomu odvolatelnost, hmotná a trestní odpovědnost úředníků, politiků, soudců a státních zástupců. To zaručí ochranu proti zvůli, která hlavně v době covidové deformovala naše životy.