Projev historičky Marie Neudorflové na Václavském náměstí k výročí “Mnichova”

Pojem Mnichov, mnichovanství se používá většinou jako symbol zrady, podlosti v mezinárodním kontextu, a to v různých podobách a souvislostech. Přitom původní hluboký původní smysl tohoto pojmu je svázán s mezinárodní konferencí čtyř mocností, Německa, Itálie, Francie a Anglie, z nichž poslední dvě byly světem vnímány jako demokracie, v Mnichově 30. září 1938, která Hitlerovi schválil k rozbití demokratické, mírumilovné Československo. Tento tragický jev není dosud důkladně prozkoumán, popsán, ani vysvětlen z hlediska mezinárodního práva, demokratických, sociálních a morálních hodnot, ani z hlediska dlouhodobého negativního dopadu na mezinárodní politiku, v níž se Západ později posouval od demokratických hodnot více k liberálním a jen existence a úspěchy komunistického bloku západní demokracii zachránila.

Ve skutečnosti k důkladnému vysvětlení Mnichova 1938 je potřeba velký kus odvahy. Demokracie, pojímaná mezinárodně, by měla znamenat i respekt k existenci všech národů, k jejich rozdílnostem, pozitivní historii, kultuře, podmínkám a možnostem pozitivního rozvoje především vlastními silami a k vlastnímu užitku a soběstačnosti. Naopak liberalismus zahrnuje tradici expanze větších států na úkor slabších. A tato tradice již delší dobu v různých podobách sílí.

Malé a slabší národy a státy nesou po staletí punc inferiority v očích větších a silnějších mocností, dokonce byly od 19. stoletá označovány za překážku pokroku, a naopak budování říší za legitimní ideál, jímž pod rouškou náboženství a ideologií vlády nedemokraticky řešily, většinou válkami, své vnitřní problémy. Fašismus a nacismus byl v moderní době nejnebezpečnější. Nejpřístupnější velikášským myšlenkám byl německý národ, žijící v iluzi existence Svaté říše římské národa německého, vychováván od 18. století k militarismu a v expansivních ideách, zatímco neschopný se jako skutečný národ vnitřně sjednotit. Sjednocující silou byly hlavně války a pocit superiority nad ostatními národy, zvláště Slovanskými, a pocit práva vládnout Evropě.

Německo způsobilo dvě nejstrašnější války v historii lidstva. Druhá světová válka byla vlastně pokračováním první. Cíl byl stejný – ovládnutí Evropy, zničení menších, slabších států i národů, zmocnit se jejich území a bohatství. Německo přitom dostalo velkou šanci k demokracii po první světové válce – byly zavedeny demokratické instituce, ale scházela důkladná výchova k demokratickým hodnotám, ve školách, v tisku, v kultuře, v politice. I sociální demokracie byla orientována především na řešení sociálních problémů, podobně jako komunistická strana, jakoby to bylo dostatečné pro pozitivní integraci národa, jeho stabilitu a demokratickou orientaci.

Kde byl Západ, když se demokracie v Německu začátkem 30. let začala hroutit? Jsou důkazy, že v Anglii i Francii byly síly nepřející rozvíjení demokracie, včetně sociální, které s nacismem a fašismem sympatizovaly a rozklad demokracie a nástup fašismus v Německu vítaly. Západ nezvedl ani výstražný prst, když se Hitler dostal zcela legitimně k moci a začal svou expanzi na území, které bylo historicky sporem mezi Francií a Německem. Opravdu Západ věřil, že se nic zločinného v Německu neděje? Věděl. Věděl o jeho zvrhlém rasismu, o hromadném násilném tažení proti oponentům, proti lidem v okupovaných zemích. Pokrytecké přístupy Západu se časem spíše zdokonalovaly, bylo vždy hlavní, aby z toho veřejně vyšel s reputací oddané demokracie.

Mocní Západu bránili vždy hlavně svou pozici, nepřispívali efektivně k šíření funkční demokracie nikde. Z tohoto hlediska bylo trvání demokratického Československa do roku 1938 zázrak. Naopak, Západ přispíval k šíření liberálních principů, které slouží silnějším, mocným a soukromým zájmům, zvláště korporací a jejich ziskům.

Skutečně Západ v roce 1938 věřil, že všechny problémy Německa jsou způsobeny nepřiměřenými reparacemi proti Německu jako odplata za ztráty, které Němci způsobili státům, proti kterým Německo vedlo válku? Na místě je poznámka – proč na přiměřené řešení sociálních problémů v Německu peníze nebyly a na zbrojení byly?

Skutečně Západ věřil, že německá menšina je v Československu utlačovaná? Vždyť nebylo těžké zjistit, že Němci v Československu měli ještě ve 30. letech více středních škol na počet obyvatel než Češi. Měli více lidských, politických a kulturních práv než Němci v Německu. I jejich sociální zajištění bylo lepší než v Německu. V žádné jiné zemi neměli menšiny taková práva jako v Československu. Pravda je, že československá vláda, ve snaze ukázat Západu svůj respekt k menšinám, více méně zanedbala skutečnou převýchovu německého obyvatelstva k demokratickému myšlení a hodnotám. Neuvědomila si, že pohrdání Čechy, novým demokratickým státem, bylo hluboko zakořeněno v myslích Němců zvyklých z habsburské říše na privilegia a vládnoucí postavení. Cokoli bylo negativního, včetně krize po první světové válce a světové krize, vnímali Němci jako vinu československé vlády. Zdá se, že československá vláda byla příliš loajální vůči svým spojencům, kteří ani neuměly dodržovat své smlouvy.

Jako demokracie se Československo soustředilo úspěšně na vnitřní rozvoj – politický, kulturní, sociální – a tam je asi nutné hledat kořeny lhostejnosti Západu k osudu demokratického Československa, které začaly pravicové síly v Německu označovat za hnízdo komunismu, neboť jeho úspěšná ekonomika a sociální politika mířila hlavně na úroveň obyvatelstva a soběstačnost sátu, a zároveň bylo konkurentem na světových trzích. Nebyla toto pravá příčina vstřícnosti Západu k Hitlerovi? Zrušit příklad úspěšné demokracie menšího státu převážně slovanského státu. Zrušit konkurenci úspěšné národní ekonomiky, dát ji k dispozici nacistickému Německu, v pozadí jehož politiky a expansivních cílů byly mocné průmyslové korporace, už tehdy částečně mezinárodně propojené. Pro ně a jejich expanzivní cíle a zisky byla a zůstává funkční demokracie nepřítelem se svým  principem sociální spravedlnosti, přiměřené rovnosti a kulturní úrovně.

Nehrála roli také víra západních nedemokratických sil, že se hlavním cílem Hitlera stane střední Evropa a Sovětský svaz? Tedy naděje na expanzi, rabování bohatství poražených zemí, otevření prostoru na tak zvané investice, levnou pracovní sílu,a zisky korporací ve zničených státech a národech?

Nepřipomíná nám to něco ze současnosti? Jak to, že jsme se nepoučili? Nebo tentokrát přišla zrada i zevnitř postkomunistických států? Kde se bere naše stálá důvěra, že to s námi Západ myslí dobře, že už konečně dospěje k potřebnému respektu k menším a slabším národům a státům? Neměli bychom se více snažit o větší sebeúctu k sobě a tím i o úctu druhých? Neměli bychom se nejvíce spoléhat sami na sebe s odvahou zdůrazňovat morální principy i v politice?