Colin Powell patřil ke generaci penzionovaných generálů, kteří díky službám prokazovaným korporátnímu světu pronikli mezi horní jedno procento nejbohatších Američanů.

Před podobnými individualistickými výklady je však třeba mít se na pozoru. Colin Powell v osmdesátých letech skutečně překotně stoupal v armádní hierarchii, aby se nakonec dostal na její samotný vrchol, když ho republikánský prezident George Bush starší jmenoval v pouhých 46 letech na pozici předsedy sboru náčelníků štábů. O rapidním vzestupu nicméně nerozhodly pouze osobní kvality, ale především skutečnost, že Powell plně ztělesňoval zájmy armádních kruhů a jejich nově nabyté sebevědomí, v sedmdesátých letech načas zhrzené vietnamským debaklem. Bez silné podpory tohoto prostředí by byla jeho hvězdná kariéra nemyslitelná. Jistě, Powell formuloval svoji stále oceňovanou doktrínu, která jakoukoliv vojenskou intervenci USA podmiňovala bezpečnostními zájmy, zdrcující vojenskou převahou a podporou veřejného mínění. Na jejím základě také odmítal vojenskou intervenci v Bosně a Hercegovině, prosazovanou tehdejší ministryní zahraničí Madeleine Albright. Nejednalo se však o zásadnější rozpor. Je spíše symptomatické pro atmosféru (nejen) devadesátých let, že demokratická ministryně zahraničí byla více intervencionistická než republikánský generál.

Milionové projevy

Z nejvyšší armádní pozice Powell odešel v září 1993. Byl populární mezi vojenskými špičkami i řadovými Američany, a dokonce se před ním otevírala cesta, kterou se vydalo několik jeho předchůdců z řad úspěšných generálů – kandidatura na prezidenta. Tu však Powell odmítl a namísto toho zamířil do soukromého sektoru. S výbornými kontakty v armádě a na ní napojených firmách dosáhl rychlého úspěchu. Za krátké projevy před vybranou společnosti dostával ohromné částky; jen v roce 2000 obdržel za celkem 109 řečnických vystoupení sedm milionů dolarů.

Když ho v roce 2001 nově zvolený republikánský prezident George Bush mladší povolal na post ministra zahraničí, byl Powell považován vedle válkychtivého ministra obrany Donalda Rumsfelda či korporátně zaměřeného viceprezidenta Dicka Cheneyho za jednoho z nejumírněnějších členů kabinetu. V čase příprav invaze do Iráku nebyl jedním z jejích jednoznačných příznivců, což z něho v rámci Bushovy administrativy činilo pro společnost rozumný, důvěryhodný hlas. Snad i proto byl vybrán, aby kauzu pro válku v Iráku obhajoval 5. února 2003 na zasedání OSN. Zde při hlasování přímo neuspěl, dosáhl však důležitějšího úspěchu – milióny Američanů svým projevem přesvědčil, že jaderná hrozba Iráku je reálná a chystaná válka nejen spravedlivá, ale i nutná. Přímo se tak podílel na obhajování prokázané lži, která se stala záminkou k nadále trvající vojenské okupaci a stála životy nesčíslného množství lidí.

Po skončení angažmá v nejvyšší politice se Colin Powell vrátil zpět do soukromé sféry. Zbrojní a další korporace mu nadále štědře platily za projevy a začlenily ho i do svých vedoucích struktur. V čase svého úmrtí byl Powell ve správní radě korporací Salesforce a Bloom Energy, jako strategický poradce působil ve firmě Kleiner Perkins, zaměřené na riskantní finanční investice. Jeho čisté jmění se dnes odhaduje na 60 miliónů dolarů. Veškerá tato činnost přímo souvisela s Powellovou činností armádní a politickou. Novinář Peter Mass na serveru The Intercept trefně poznamenal, že Powell patřil ke generaci penzionovaných generálů, kteří díky službám prokazovaným korporátnímu světu pronikli mezi horní jedno procento nejbohatších Američanů.

Nejde o osobu, jde o systém

Nejde mi o to prokázat, že Colin Powell byl úplatným, bezskrupulózním kariéristou, jenž pro peníze rezignoval na osobní hodnoty. Naopak si myslím, že v rámci nastavených mantinelů byl jedním z těch morálnějších a zásadovějších. Nemůžeme však redukovat systémové na osobní. Nejedná se mi o Powella, ale o mechanismus.

Již v roce 1960 varoval Dwight Eisenhower na konci svého prezidentského období před hrozbou rozpínavého vojensko-průmyslového komplexu, který na sebe strhává stále větší díl moci a zatlačuje demokratické rozhodování. Dnes je rozpočet americké armády větší než rozpočty dalších jedenácti největších armád světa dohromady a setrvale se zvyšuje. To vytváří v pravém smyslu slova gigantickou nátlakovou strukturu, která více či méně rafinovaným předivem vlivu ovládá politický i mediální svět. Vliv, který využívá k masivní produkci zbraní a podněcování válečných konfliktů, v nichž budou tyto zbraně použity.

Colin Powell byl reprezentantem této struktury, jejím produktem, strůjcem i předním obhájcem. Tato prostá skutečnost nesmí být upozaděna legendou o osobně čestném muži, který se dopustil jednoho selhání či dokonce snad pouhého omylu. V rámci jeho kariéry se totiž nejednalo o odchylku, nýbrž standard. Vždy věrně sloužil systému, který ho stvořil. Slepé spoléhání se na individuální integritu podobných lidí vede slušné lidi k podpoře mučení, vraždění civilního obyvatelstva a dalších válečných zločinů. Čím dříve si to všichni uvědomíme, tím lépe.

Autor je historik.