Nacionalismus nebo rasismus?

Mluvíme-li o svobodě, vlasti a demokracii, nemůže chybět jeden podstatný pojem, který tomu všemu dává smysl. Národ. 

Před několika týdny vyšel český překlad knihy izraelského filosofa Yorama Hazonyho Chvála nacionalismu. Nemám tu knihu ještě přečtenou, ale velice mě potěšila rehabilitace výrazu „nacionalismus“. Potěšilo mě, že má Hazony (a s ním také Alexandr Tomský) odvahu mluvit takto přímočaře. Protože pojmy „vlastenectví“ a „patriotismus“ evokují spíše záležitosti kultury a osobního přesvědčení, zatímco ve slově „nacionalismus“ je přímo slyšet, že se jedná o politickou ideologii.

Politické národy v dnešním slova smyslu tu nebyly odjakživa. Zformovaly se až po osvícenství, kdy se také objevily dva základní pohledy na člověka a společnost. Dva pohledy soupeřící a vzájemně se vylučující. Nacionalismus a rasismus. Národ a rasa. Národ je společenstvím lidí, které spojuje jazyk, dějiny, kultura, státnost a základní představy o společném životě. Jsou národy plebejské a jsou národy aristokratické (to znamená s vysokými třídními rozdíly). Jsou národy svobodomyslné a jsou národy upjaté. Ale pokaždé jde o národní společenství. Vlastí pak rozumíme spojení určitého území s národem. Vlast bez národa nemůže existovat. Národ bez území může existovat jen velmi obtížně.

Tak národy do té doby chápány nebyly. Český nacionalismus je výjimečný tím, že se zformoval již v 15. století. Jazykový zákon chránící češtinu jako hlavní jazyk stavovského státu byl přijat krátce po roce 1600, tedy další český primát.

Odsouzeni k rasismu

Národy jakožto kulturně politické entity jsou tedy poměrně mladou záležitostí a jsou také záležitostí, jakou najdeme pouze v rámci západní civilizace. Někde jinde najdeme etnické skupiny, případně kmeny, ale nikdy národy v našem slova smyslu.

Konkurenční pohled, jaký se po osvícenství zrodil, je pohled rasový. I to bylo něco nového. Do té doby to lidé brali tak, že někdo je opálený více a někdo méně, ale nebyla tomu přikládána zásadní důležitost.

V určitém smyslu tak vzniklo myšlenkové rozcestí. Někdo na svět pohlíží národnostně, někdo rasově. Obávám se, že každý, kdo nechce být nacionalistou, je odsouzen stát se rasistou. To je tvrzení, které by ještě před pár lety znělo přehnaně či dokonce nesmyslně, ale vývoj ho mezitím potvrdil. Západní liberální elity přešly k rasovému myšlení. Nechci teď otevírat otázku, zda se jedná nebo nejedná o oprávněnou nápravu nějaké historické křivdy. Ale je zřejmé, že lidé jsou nově posuzováni podle toho, do jaké rasy jsou zařazeni. K rasové příslušnosti se přihlíží při výběru uchazečů o studium. Podle rasové příslušnosti jsou udělovány dotace. Podle rasové příslušnosti jsou vybíráni kandidáti do zaměstnání a kandidáti na povýšení. Nikoliv skrytě, ale veřejně a okázale. Rasová příslušnost se vyplňuje do dotazníků a firmy posílají výkazy, kolik lidí které rasy pracuje ve kterém oddělení. Ještě před pár lety by to bylo naprosto nepředstavitelné, ale dnes je to realita.

Všimněte si, že tento nový rasismus prosazují převážně lidé s vysokým příjmem a dobrým vzděláním, tedy příslušníci těch sociálních vrstev, které strávily desítky let bojem proti nacionalismu. Jak jsem řekl, kdo odmítá nacionalismus, je odsouzen stát se rasistou.

Kromě toho existují směry, které se pokouší o spojení nacionalismu a rasismu, ale obávám se, že jejich zastánci jsou vesměs příliš povrchní, než aby dokázali svou vlastní ideologii promyslet hlouběji. A odhaduji, že těm přemýšlivějším to nebude fungovat.

Těm, které tahle problematika zajímá hlouběji, těm doporučuji knihy profesora Budila Úsvit rasismu a Triumf rasismu. Mají celkem 1500 stran a nejsou psány nejzábavněji, nicméně velmi podrobně ukazují historické souvislosti a vývoj různých myšlenkových směrů.

Iluze rasové nebo třídní solidarity

Ale nacionalismus je pochopitelně mnohem zajímavější a důležitější než jen jako alternativa vůči rasismu. Osvícenství přineslo nové myšlenky a nové ideály, respektive byly přesněji zformulovány ty ideály, které už tisíc let předtím hrály podstatnou roli ve vývoji křesťanské civilizace: svoboda, rovnost, solidarita, demokracie. Opět si všimněte, že všechny tyto ideály byly od samého začátku spojeny s nacionalismem. Když byly poprvé vysloveny, bylo to právě na pozadí vypjatého francouzského nacionalismu. A naopak. Nemáme žádný příklad režimu, který by svým občanům zajišťoval lidská práva nebo demokracii, a který by zároveň nebyl národním státem. Tím se dostávám k druhé tezi. Kdo odmítá nacionalismus, ten odmítá i demokracii a lidská práva. Byť si to třeba sám ještě nemusí plně uvědomovat.

Je to logické, protože všechny ty ideály (svoboda, rovnost, solidarita, demokracie) se opírají a vzájemnou sounáležitost mezi občany, stojíme před otázkou, na čem má být taková vzájemná loajalita založena.

Iluze, že by to mohly být společné ekonomické zájmy, o ty jsme už přišli. Tím, že lidé spolu obchodují, tím vzniká pouto sounáležitosti jen vzácně. Stavět lidi do konkurenčních vztahů může být prospěšné pro ekonomickou výkonnost, ale ne pro jejich solidaritu.

Náboženství by tím společným základem logicky mohlo být. Nicméně dějiny nás učí, že společná víra vede ke vzniku vzájemné solidarity mezi věřícími pouze tam, kde je ta víra v menšinovém postavení. Obecně platí, že čím významnější roli hraje ve společnosti náboženství, tím větší jsou rozdíly mezi lidmi.

I společná rasová příslušnost zcela selhala jako základ solidarity. Mimo jiné proto, že se jedná o intelektuální konstrukci, která v reálném životě příliš nefunguje. Němci a Skandinávci jsou prý jedna rasa. Ale Francouzi už k nim nepatří. Ale Indové k nim patří. Ale Romové k nim nepatří. Někteří Češi k nim patří a jiní ne. Kdo se v tom má vyznat? Francouzi, i když vypadají a mluví všichni stejně, jsou prý dvě různé rasy (Frankové a Galové). A to je teprve začátek toho zmatku. V USA dnes mají rasu „latinos“, která zahrnuje naprosto rozdílné lidské typy s různým chováním. Existuje tam černá rasa (nově „Afroameričané), z nichž více než 90% má mezi předky bělochy. Někteří senátoři jsou černoši nebo indiáni, ale mají zcela bílou pleť.

Koncept rasy je snad vhodný pro zavádění složitých byrokratických procedur a mohou z ní vycházet náhodné výbuchy násilí, ale jako základ spontánně vnímané sounáležitosti je nepoužitelný.

Ani koncept sociální třídy na tom není lépe. Proletáři všech zemí jsou sice vyzváni, aby se spojovali, ale v reálném životě čeští dělníci bez skrupulí berou práci francouzským, a rumunští českým.

Nakonec tedy nezbývá nic jiného než ten národ. Staré rčení, že „svoboda je květina zalévaná krví vlastenců“ velmi správně spojuje osvícenské ideály a svobodu.

K otázce svobody

Aby lidé mohli společně respektovat a bránit svou svobodu (či své svobody), musí existovat společná sdílená představa, co taková svoboda obsahuje a co už do ní nepatří. Je součástí svobody právo říkat nepravdivé nebo urážlivé věci? Patří tam právo odmítnout očkování? Patří tam právo nechat svůj dům prázdný, i když někdo jiný nemá kde bydlet? Patří tam právo nastěhovat na svůj pozemek partu džihádistů? Sex před svatbou? Změna náboženského vyznání? Co právo spalovat posvátné spisy nebo urážet proroka? Co sex s blízkými příbuznými? Co kanibalismus se souhlasem pojídaného?

Neexistuje něco jako správná univerzální definice svobody. Jde o to, aby existovala definice, která je naprosto samozřejmá a přirozená pro drtivou většinu lidí. Kterou možná neumí explicitně popsat, ale kterou vnímají.

Právě na to narážíme dnes, kdy někteří chápou pojem svobody tak široce, jak nebyl chápán nikdy v dějinách, a kdy druzí osobní svobodou naopak okázale pohrdají.

Pokusím se to ilustrovat na malém výseku osobní svobody, v otázce vlastnictví pozemků. V Bibli je vlastnictví definováno tak, že součástí té definice je také popis technologie používané pro sklizeň. Koupí pole nezískal vlastník právo sklízet jiným způsobem. Filosofové liberalismu 17. století zase rozuměli vlastnictví tak, že jeho součástí je povinnost obdělávat. Pokud člověk své pole přestal obdělávat, vlastnictví mělo podle jejich názoru automaticky zanikat. A mohli bychom pokračovat. Zkrátka, dějiny neznají vlastnictví ve smyslu „je to moje, můžu si s tím dělat, co chci“. Takový pohled na vlastnictví je až otázkou posledních desetiletí. Stejně tak bylo pokládáno za samozřejmé, že osobní svoboda nezahrnuje právo mít sex s vdanou ženou. Jindy měli lidé za to, že svoboda neobsahuje právo odmítnout účast ve válce. Zkrátka, svoboda ve smyslu „můžu si dělat, co chci, a všichni my vlezte na záda“, to je spíš teoretická konstrukce než něco, co by kdy reálně existovalo.

Máme-li žít jako svobodní lidé, potřebujeme obnovit společný názor na to, co je svoboda. Což není možné bez společné kultury, životního stylu, jazyk a dějin. Opět jsme u otázky národa.

Nacionalismus a násilí

Zaznělo tady, že s nacionalismem je zapotřebí zacházet velmi opatrně, protože se snadno může zvrhnout v něco velmi agresivního, násilného a nebezpečného. V tomto kontextu je důležité rozlišovat historická období.

Během „dlouhého 19. století“ (1789 – 1914) se formovaly evropské politické národy a s tím souvisely převratné politické změny a řada nových otázek. Jsou všichni Italové jedním národem? Kudy mají vést hranice mezi Německem a Francií? Je Polsko jedním národním státem? A mnoho dalšího. Jak to tak bývá, řada z nich byla rozhodována násilně, ať už cestou otevřených válek nebo jen různých občanských potyček a nepokojů. Toto násilné období nacionalismu bylo ukončeno první světovou válkou. Jedinou nedořešenou záležitostí zůstala otázka sudetských Němců.

Jakmile bylo toto období ukončeno, nacionalismus přestal být násilným agresivním prvkem. Každý si buduje svůj národní stát na svém území a nevznikají důvody ke konfliktům. To je projevilo za druhé světové války, kdy se proti rasovému projektu Adolfa Hitlera spojili nacionalisté britští, francouzští, polští, čeští, ruští a mnozí další.

Globální národ?

Zaznělo zde, že myšlenka národa je historicky omezená a že vstupujeme do období úzké spolupráce všech lidí na Zeměkouli. Jestli to dobře chápu, mělo by vzniknout něco na způsob celosvětového národa. Jenže jak máme tvořit stejný národ s Afghánci a Číňany? To není otázka toho, jestli někoho obdivuji nebo jím pohrdám. Jde o to, že naše kultury a dějiny jsou tak absolutně odlišné, že nedokážeme vytvořit celek, který by mohl být základem vzájemné solidarity. Jak bychom mohli najít společnou definici svobody? Jak bychom mohli najít společnou představu o tom, co je mravné a nemravné?

Obávám se, že když se mluví o globální společnosti, je tím myšlena úzká vrstva vládců, manažerů a administrátorů. Tato nová aristokracie má vládnout všem národům, ale její příslušníci nemají k žádnému národu patřit. To ovšem také znamená, že s podřízenými vrstvami nemohou sdílet hodnoty a nemohou na ně pohlížet jinak než na masu otroků.

Taková je cena za „překonání nacionalismu.“

Národy a budoucnost

Skončila éra národů? Mnozí mají za to, že národní myšlenka je čímsi zastaralým. Často je to spojeno s primitivní neznalostí, kdy autoři nejsou schopni rozlišit národ, etnikum, kmen či hordu. Všechno to pro ně splývá.

Již před 100 lety vyslovil hrabě Coudenhove-Kalergi prognózu, že osud národního cítění bude stejný jako náboženství. To znamená, že národní cítění přestane být organizačním principem společnosti a základem vzájemné sounáležitosti, a stane se čistě soukromou záležitostí. Tak, jako dnes většinou ani nevíme, kdo z našich známých je protestant, kdo katolík a kdo budhista, tak nebudeme vědět, kdo je jaké národnosti – podle Coudenhove-Kalergiho. Národnost splyne s členstvím ve folklorních souborech.

Jenže přišla druhá světová válka a ukázalo, že lidé jsou připraveni umírat za svou vlast i za své národy. Sovětský svaz nevedl „Velkou komunistickou válku“, nýbrž „Velkou vlasteneckou válku“. Na tancích nebyly poučky z Marxova kapitálu, nýbrž „Za Rus“, „Za vlast“ a „Za Stalina“. Totéž platí o jiných evropských národech.

Stále platí, že dosud nikdo nenavrhl, jak by mohly přežít svoboda, demokracie a základní lidská práva bez národního státu. Ostatně, odpůrci národů těmito hodnotami vesměs pohrdají a snaží se je nahradit pojmy zcela novými. Demokracií už nemá být myšlena vláda lidu, nýbrž společná vláda neziskovek a velkého kapitálu. Svobodou už nemá být myšleno právo žít si po svém, nýbrž právo být podroben genderové transformací. Existuje tedy určitá dystopická varianta dalšího vývoje bez národů.

Často to souvisí s představou některých lidí, zejména velmi mladých, že si člověk může prostě vybrat. Tak tomu bylo odjakživa. Někteří lidé odcházeli z českých zemí buď v naději, že se za čas vrátí nebo s rozhodnutím stát se příslušníkem jiného národa. Z některých se opravdu stali američtí nebo jiní vlastenci. Mnozí ale zjistili, že to je překvapivě obtížné – že nedokážou bezproblémově sdílet kulturu jiného národa, že jim chybí specifické návyky a zkušenosti nebo „jen“, že mají cizí přízvuk.

Takových lidí dnes ale není mnoho. Mnohem více je těch, kdo doufají, že se připojí ke kosmopolitní elitě, která bude panovat nad lidmi všech národů. Sami nebudou patřit nikam. „Nevidím žádný důvod, proč bych měl mít k Česku bližší vztah než třeba k Japonsku“, vyjádřil to před časem ředitel Liberálního institutu. Jenže tihle lidé si neuvědomují, že míst ve slonovinové věži je málo, a že jich bude ubývat. Uspět může jen jeden z mnoha tisíc zájemců. I mnozí chytří a šikovní lidé zjistí, že globální konkurence je nad jejich síly. A ti, kdo uspějí, ti zjistí, že zaplatili cenou příliš vysokou, minimálně ve smyslu psychického vypětí se všemi důsledky.

Proto je logické očekávat, že kosmopolitní třída bude kolabovat, a že pokud západní civilizace přežije, přežije jako civilizace národů. Nečekejme ale obnovu národovectví 19. století. Nevíme, jak budou národy za 50 let vypadat. Stejně jako nevíme, jak bude vypadat manželství a nevíme ani, jak bude vypadat křesťanství. Platí ale, že pokud se svět neponoří do tmy starověkého barbarství, bude nacionalismus jednou z naprosto klíčových myšlenek evropského dědictví.

(Text byl zpracován na základě tezí, které byly proneseny během veřejné diskuze na půdě Husitské teologické fakulty 22. září 2021).