Konec začátku? Petr Hájek bezpečně ví, jak dopadnou příští víkend volby

Zdroj: Protiproud

Za týden už budeme vědět, jak dopadly volby. Jak dopadly, nikoli, kdo je vyhrál či prohrál. Prohrají všichni, protože systém je nastaven tak, abychom po sečtení hlasů zjistili, že: a) nic se nezmění, b) bude hůř. Tohle nakonec zjistí všichni, bez ohledu na to, jaké politické „reprezentaci“ dali svůj hlas. 

Nemluvě o tom, že po posledním volebním podvodu v USA je prakticky jisté, že moderní metody manipulací s hlasy se mezi Bidenovými a bruselskými „demokraty“ soudružsky sdílejí. Nemáme sice ještě zaveden jejich hlavní nástroj (tzv. korespondenční hlasování), ale po ručním sečtení fyzických lístků se vše virtualizuje. A zavést do programů statistiků inovativní algoritmy je pro experty amerického agenta Koudelky (neodvolatelný šéf BIS) vpravdě hračka. A kde není žalobce…

Ale i kdyby toho nebylo, a po uzavření volebních místností proběhlo sčítání hlasů řádně (a stali jsme se tak v Evropě výjimkou), je to úplně jedno. Znovu a znovu připomínám známý dávný výrok velkého amerického spisovatele Marka Twaina: „Kdyby volby mohli něco změnit, dávno by je zrušili“. Kdo? No – ONI přece. Ti, kdo od francouzské revoluce (kterou právě tak jako všechny následující zorganizovali) mají v rukou mocenské páky. Ti navenek reprezentovaní velkými bankéřskými rodinami – a v nich pramenícími monopoly a průmyslovými kolosy. Bylo to tak vždycky, jen nyní se hra na demokracii už začíná hrát natvrdo a bez kulis.

ODS je v Trikolóře

A přesto má smysl k volbám jít. Zní to jako protimluv, ale jen na první pohled. Povšimněme si, co soustředěný tlak hlavních médií (mají je všechna v rukou – přímo či zprostředkovaně – zmínění „ONI“) letos způsobil: Nejčastější otázkou (či spíše nářkem) je – „nemám koho volit“, nebo „koho bych měl volit, když jsou všichni stejní?“. Tak za prvé to není pravda, to se týká v podstatě jen dvou bruselských koalic – Pirstánu a Spolu (K2 a K3). Ti již jasně řekli, že kromě nich s nikým jiným do případné vlády nepůjdou. Plyne z toho prostý závěr: Kdo dá (třeba z letitého sentimentu) hlas „fialové“ ODS, nevolí jen lidovce a Kalouska v sukni (Pekarovou), ale především Piráty. Bolševika našich dnů řízeného z Berlína (Bruselu).

Protože mezi námi ještě existují lidé, kteří se dosud neprobudili do reality, a domnívají se, že v ODS ještě zbývá „stopa klausovské pravice“ (které by stále bez rozpaků dali hlas), měli by si právě toto uvědomit: Hlasováním pro ODS volí Piráty. Pokud by tedy „věrní odeesáci“ chtěli dát demonstrativně najevo, že chtějí obnovit v naší zemi „umírněnou pravici“, měli by dát „protestně“ hlasy Trikolóře (Pod značkou TSS – Trikolóra Svobodní Soukromníci).

Balancuje na hranici pětiprocentní klauzule, a pokud se do parlamentu dostane, pořádně to zamíchá kartami – a současně způsobí jistou politickou smrt „pana Kotrče, jenž zasedl hájenku“ (Petr Fiala a jeho „merkelovsky“ levicového vedení strany). Dvě mouchy jednou ranou. Hlas pro Trikolóru je prostě hlasem pro Klause (bez ohledu na to, že to junior z osobních důvodů vzdal, ale podle jeho posledních vyjádření „své dítě“ dále podporuje) – a proti havlistickému převratu, který provedli v ODS Fiala, Jančura, Němcová či „Tchajwanec“ Vystrčil a spol.

Čaroděj Orbán

Právě to je jedním z ilustrativních příkladů proč jít volit, i „když jsou všichni stejní“. Což ovšem, znovu zdůrazňuji, se týká jen potenciálních příznivců K2 + K3 (tedy například i dosavadních podporovatelů „zrádných“ lidovců, jež třeba v Praze – pod falešnou značkou „Praha sobě“ – reprezentují bratři Čižinští, spojenci hřibovité pirátské plísně). Je to všechno prostě propojené. Celý ten systém chce pod různým krytím ulovit tak či onak hlasy pro Piráty, nejméně maskovanou „divizi“ bruselské aristokracie.

Zničení historických států a jejich národů, obludný „Zelený deal“ (destrukce hospodářství a finanční stability „gubernií“), katastrofální drahota a reálná chudoba, vakcinační diktatura, migrantská invaze, jíž jsme se dosud zčásti ubránili – to je vedle všech ostatních zvěrstev nastupujícího nového bolševického režimu smysl a plán téhle smečky. Proto ji tak podporují hlavní média. Proto společně vytvářejí atmosféru „boje všech proti Babišovi“. Mimochodem, dokonale tím přiznávají, že měl Velký Andrej od počátku pravdu: odstranit Babiše z politiky je základní příkaz bruselského politbyra. A on sám už dnes ví, že kolaborací s ním – a hraním na obě strany – si nepomohl a nepomůže.

Proto se Babiš nemohl a nemůže stát českým Orbánem. A tím, že si jej předvolebně pozval, to jen zvýraznil. Mainstream sice i tak šílel, a vyprávěl nám pohádky o chudém Maďarsku, kde svoboda slova a médií (která je nekonečně větší než u nás – včetně těch opozičních) je v troskách, do nichž by nás chtěl Babiš zavést. Strašně se Orbána bojí. Jeho opakovaná suverénní volební vítězství jsou totiž příkladem, že stačí důsledně vypudit Sorose ze země – a volby jsou náhle vskutku svobodné a bez podvodů. Potřebovali by ho upálit, ale není zatím jak postavit hranici – pokud nechtějí sáhnout k otevřenému násilí. Je to tak proto, že Orbán současně představuje duchovní alternativu i proti Vatikánu, aktuálně v zajetí jihoamerického marxisty Bergoglia (lži-papež František). A Maďaři jsou katolický národ. Ještě to Bruselu dá práci.

Paradox

Prostě je to celé paradoxní. A na paradoxu je „nejzábavnější“, že obvykle (paradoxně) nejpřesněji míří k podstatě reality, k jádru pudla, jakkoli je, právě proto omylem vnímán opačně (definice říká, že paradox je tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky v běžném slova smyslu si odporující v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek, jinými slovy nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá). Právě takovým paradoxem je, že volební účast má smysl právě tehdy, kdy je lépe než kdy dříve patrno, že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“. Tedy za předpokladu, že kvůli udržování chatrných kulis demokracie ještě můžeme volit podle vlastního uvážení a bez rizika „sankcí“ (to přijde teprve v Pirstánu).

Jistě, letošními volbami nemůžeme ani v nejmenším změnit náš „úděl“ (deal). Ať dopadnou jakkoli, budeme nadále pevně přivázáni (dluhovými) řetězy k Bruselu. Odtud nám budou (k formálnímu povinnému schválení) dál ONI posílat zákony, které nevznikly v dílně naší domácí politické reprezentace (úplné popření smyslu voleb). Již dnes bruselské zákony tvoří tři čtvrtiny všech nařízení, podle nichž musíme žít. A se stupňující se diktaturou Německa bude hůř. Mohou však začít připravovat půdu pro něco, co je asi v této chvíli zatím většinově neprůchodné: czexit.

Proč asi nám média tak vítězně ukazují domnělé problémy pobrexitové Británie (nedostatek řidičů, krize se zásobováním, s rozvozem benzínu atd.). Vědí, že lžou ráno, v poledne i večer. Že s brexitem to nemá nic společného (ostatně Británie je pod zrádným premiérem Johnsonem snad ještě unionističtější než Brusel). Ale to už je jejich věc. Orwell je dávno varoval, že směřují k totalitě. Paradoxně se tak děje ve chvíli, kdy se konečně osvobodili.

Čím hůř

I nás se tento paradox týká. Odevšad slyšíme, dokonce i od mnoha „umírněných“ kritiků našeho členství , že odejít z EU by pro nás znamenalo problémy s těmi britskými nesrovnatelně většími. Jenže paradoxně je to právě naopak. Jedinými skutečnými problémy Angličanů jsou jejich velikost. Mohutnost ekonomiky, velký počet obyvatel, dovoz přes moře a srovnání nových pravidel s těmi dosavadními. Jsou prostě moc velcí na to, aby to mohlo jít ráz naráz. Přesně opačně je to v našem případě. Šlo by to stejně hladce jako rozdělení federace při odchodu Slováků. Možná ještě snadněji, protože náš velký soused Německo nás bude potřebovat stejně naléhavě – ať jsme v unii či mimo ni.

Paradoxně nás potřebuje víc než my Německo. Potřebuje nás vysávat dopravně, výrobně, energeticky (na náš Temelín a Dukovany ve skutečnosti Němci spoléhají, aby se neponořili do energetického středověku, kam nás „gravitačně“ dotáhnou, pokud zůstaneme jejich bruselským protektorátem). Vůbec v ničem bychom se nemuseli obávat czexitu. Obnova našeho (vpravdě národního) hospodářství (to bylo v devadesátých úšklebků nad Klausovou „českou cestou“!), potravinová a energetická soběstačnost, vytváření zákonů vycházejících z našich skutečných potřeb a tradic – a v neposlední řadě malá výkonná armáda jako skutečná zeď proti africké a asijské muslimské migrační invazi.

To jsou spíš jen namátkové možnosti, které se před námi czexitem otevřou. V tomto smyslu by bylo (paradoxně) možná lepší, kdyby volby dopadly co nejhůř. Pokud Piráti nastoupí do Strakovky, i dosud slepým se rychle otevřou oči.

Příprava

Berme tedy nadcházející volby jako „bojovou přípravu“. Jejich jediné skutečné téma (které ovšem nemohou vyřešit) je czexit. Mohou však k mnohému připravit půdu. Pro každého, komu na našem státu a národě záleží, je asi nejbezpečnější volit Okamuru. Do sněmovny se určitě dostane, a čím bude silnější, tím více bude slyšet. Nemluvě o tom, že pokud by ho Babiš potřeboval do vlády, bez schválení referenda o možnosti vystoupit z EU by to nešlo. V tom je jeho SPD určitě důvěryhodná. Ostatně i komunisté se právě dali slyšet, že bez možnosti lidového hlasování o vystoupení z EU a NATO by žádnou vládu již (ze závětří) nepodpořili. Ale věřme jim, když v Bruselu jsou jejich poslanci součástí „evropské levice“, která je velmi „unijní“ a vždy bude (z definice protikapitalistické revoluce) především „internacionalistická“.

Žádný vlastenec proto neprohloupí, když bude volit i hnutí a strany, jež dosud (podle cinknutých průzkumů) nemají příliš šanci dostat se do parlamentu. Když tak vznikne širší organizovaná protibruselská (protivakcinační) základna i mimo parlament, bude to v nedaleké budoucnosti nesmírně cenné. Volný blok a spol. sice mohou (v případě nárazu na pětiprocentní klauzuli) zůstat mimo přímou hru (a odebrat Okamurovi několik cenných procent), ale příští neděli svět ještě nekončí (doufejme, neboť vše je v rukou Páně). Všechno ostatní, co z volebních výsledků vyplyne, je nepodstatné, redundantní.

A tak bez ohledu na to, jak to celé příští víkend dopadne, měli bychom vědět: Každý hlas bude důležitý, ačkoli sice nezabrání „počátku konce“, k němuž Bruselané z K2 +K3 vzhlížejí. Babiš se přidá tam, kde ucítí rodící se sílu. Není Orbánem, ale může být k jistému „zorbánovatění“ dotlačen.

A paradoxně se tak můžeme dostat na startovní čáru, kterou jednou historie czexitu popíše jako „konec začátku“. Brusel nebrusel.

Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.