Dokonáno jest. Spravedlnost slavně zvítězila. Dál se bude krást a předražovat!

Zdroj: facebook autora

Dokonáno jest. Spravedlnost slavně zvítězila. Bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová a její tehdejší podřízený, ředitel sekce vyzbrojování ministerstva obrany Jiří Staněk byli shledáni ve věci předraženého nákupu letounů CASA L-295M čistými jako lilie. Českému státu se zároveň dostalo ústy předsedkyně odvolacího senátu pražského městského soudu Petry Benešové ujištění, že mu nebyla způsobena žádná škoda.

Tento rozsudek je přelomový hned ve dvou rovinách. Za prvé, dává jasný signál politikům v čele ministerstva obrany a jím podřízeným úředníkům, že pokud budou přesně a důsledně plnit požadavky kšeftařů se zbraněmi, napojenými na nejvyšší politické špičky, dobře se jim povede a nemůže se jim nic stát.

Beztrestnost za přikrytí sebevíce do očí bijící defraudace státních peněz, určených na obranu českého státu, je tímto zaručena, a nesmyslné plýtvání může pokračovat neztenčenou silou. Česká armáda vlastně ani nepotřebuje žádné specialisty, schopné zjistit skutečné ceny. Na všechno stačí posudek zbožíznalce z libovolné firmičky, za tučný obolus ochotné vygenerovat prohlášení, že cena za konkrétní zbraně nebo zbraňové systémy, zaplacené českým státem, jsou v daném místě a čase obvyklé. To místo je ČR, kde předražení vojenských akvizic o 200 a více procent oproti jiným zemím je v současnosti věcí skutečně obvyklou, a ten čas je okamžik, v němž může prodejce dosáhnout maxima zisku.

Důkazů je spousta, počínaje nákupy švédských protiletadlových raketových systémů RBS-71 a RBS-71NG, a konče až neskutečně předraženým nákupem pasivních radiolokačních systémů VERA NG, které sice patří k absolutní světové špičce, ale které nejen NATO, ale i Omán a Vietnam pořídily za ceny výrazně příznivější, než Česká republika, sídlo výrobce. České ministerstvo obrany se navíc významně podílelo na financování jejich vývoji a pokud vím, měl by mít český stát podíl na příjmech z jejích prodejů. Cena, za kterou nový systém resort obrany pro armádu pořídil, tomu ale neodpovídá ani náhodou.

Za druhé, paní soudkyně Benešová vyslala jasný signál, že ministerstvo obrany je nesvéprávným subjektem, nakupujícím nesmyslné kyrysy a fedrpuše nikoliv podle potřeby snižovat rizika a reagovat na to, co skutečně hrozí českému státu, ale podle okamžitých obchodních příležitostí zbrojních kšeftařů s nadějí na pořádný zisk, podle pokynů z politických a zbrojařských kruhů „spojenců v NATO“ a samozřejmě podle toho, „kdo dá víc“.

I tady jsou důkazy nasnadě. Předražené, z hlediska zajišťování bezpečnost ČR naprosto nesmyslně na pokyn „spojenců“ za oceánem nakoupené zastaralé americké vrtulníky Venom a Viper. Za jejich vynuceným nákupem navíc stojí jasný záměr vybudovat na území ČR skrytě logistickou základnu USA pro jejich servis. Venomy si totiž hlavně z důvodu jejich neskutečně drahého provozu a údržby může dovolit kromě armády USA už jen bohatá ČR. Dalšími důkazy jsou jak nákup samotných letounů CASA, pořízených na nátlak konkrétní zbrojařské firmy, tak s tímto nákupem velmi úzce související pořízení předražených „operetních“ pandurů, použitelných nanejvýš pro jednotky ochrany hranic, ale ne pro skutečný boj.

Korupce, nevybíravý nátlak na odpůrce a někdy i skutečné trestné činy, které provázely nákup těchto dvou uvedených komodit, je pro lidi mimo „branži“ jen těžko představitelná. Stejně jako dění kolem nákupu „nejmodernějších“, koncepčně téměř 40 let starých francouzských kanónových houfnic Caesar francouzské firmy Nexter. Jejich pořízení úspěšně vrátilo české samohybné dělostřelectvo do dělostřeleckého pravěku a hlavně – přineslo mu pro budoucnost obrovské logistické problémy.

Přesto si myslím, že spravedlnost ve věci Parkanové a Staňka skutečně zvítězila. Oba byli jen nastrčenými figurkami partie, hrané proti zájmům obranyschopnosti našeho státu o naše peníze na daleko větší šachovnici. Před soudem měli stát zcela jiní lidé, skuteční viníci nejen této kauzy. Mohu si dovolit to tvrdit – stál jsem v čele týmu, který analyzoval v roce 2009-10 korupční kauzy, spojené se zakázkami resortu obrany. Tehdejší ministr obrany Vondra za svou snahu dobrat se pravdy „utrpěl“ kauzu ProMoPro, já alespoň pistoli, podstrčenou do vozidla příslušníky policie, podle šetření GIBS na zadání z nejvyšších míst tehdejšího Vojenského zpravodajství.

Konec mise v Afghánistánu znamená také konec lukrativních kšeftů, spojených s tak zvanou misijní orientací AČR. Což přeloženo do češtiny znamená její rozdělení na misijní „elitu“, zvyklou na nadstandardní příjmy a ve své naprosté oddanosti cizímu velení totálně kašlající na nějakou ČR, a na podfinancovanou, špatně vybavenou a nijak oslnivě placenou miniarmádičku, působící na území ČR. Které si osobně vážím podstatně víc, než „hrdinů z Afghánu“ pro jejich každodenní, nikdy nekončící snahu udržet ve funkčním stavu aspoň to minimum provozuschopné techniky, kterou má česká armáda k dispozici.

Slova, která v této souvislosti zazněla z nejvyšších armádních kruhů i z ministerstva obrany o nutnosti přezbrojovat, modernizovat a „odmisijnit“ českou armádu, by mě za „normálních“ okolností potěšila. Znalost tak zvaného akvizičního systému ministerstva obrany a zejména korupčních mechanismů, které v něm fungují, mi však spíše napovídá, že jediné, co v této souvislosti můžeme očekávat, bude přímo apoteóza nekonzistentních předražených nákupů všeho možného bez ladu a skladu nikoliv podle potřeb bezpečnosti státu, ale podle nápadů amatérů na nejvyšších politických postech, které jim „vnuknou“ profesionální kšeftaři, jen-jen se klepající na okamžik otevření stavidel státních penězovodů dokořán.

A ještě poznámečka na závěr. Jako člověk, podrobně seznámený s důkazním materiálem kauzy „CASA“, si dovolím tvrdit, že paní soudkyně ve svém zdůvodnění osvobozujícího rozsudku uváděla fakta a argumenty, které ne sice zcela, ale přesto do značné míry nekorelují se zjištěními, učiněnými v této kauze mnou vedenou forenzní skupinou „Úřadu pro dohled nad akvizicemi MO“ roku dvoutisícího devátého.

Škoda, která v souvislosti s touto akvizicí vznikla českému státu a českým občanům, je ve skutečnosti daleko vyšší, než uváděných “redukovaných” 777 miliónů korun. Navíc slova paní soudkyně Benešové o údajné „výměně rezavějících letounů L-159“ za jeden stroj CASA, díky čemuž se ušetřilo, jsou už na rozhraní mezi sci-fi a účelovou manipulací. Naopak, díky této ryze fiktivní „směně“ se celková škoda ještě výrazně navýšila. Se zvážením všech okolností si dovolím tvrdit, že přesáhla 1,6 miliardy korun. A to zcela pomíjím fakt, že letouny C-295M jsou pro českou armádu naprosto nevhodné. Jejich primární využití k přepravě nejvyšších vojenských činitelů po Evropě a koní Převalského do Mongolska to ostatně ilustruje asi nejlépe.