Den vítězství pro Rusko v současné válce

Na Ukrajině se například netají tím, že soudí, že je jejich země ve válce s Ruskem již více než sedm let. Je možné si sebevíc dělat legraci z neadekvátnosti Ukrajinců, ale hlavní politici USA také periodicky, v záchvatu upřímnosti, prohlašují, že jejich země s Ruskem bojuje, ale že rakety nelétají, bomby nepadají a divize neútočí na opěrné body nepřítele, tak proto tedy je to současná válka, aby se lišila  od svých předchůdkyň.

SSSR po roku 1945 také nikdo nebombardoval. Nepřátelé mu dokonce poskytovali půjčky a posílali humanitární pomoc. Skončilo všechno to potěšení ztrátou čtvrtiny území, poloviny obyvatelstva, demografickými ztrátami o desítkách milionů osob (víc, než podle výsledků Druhé světové války), úplnou destrukcí ekonomiky, a také degradací armády a politické systému. Na obnovení a plnohodnotný návrat do klubu velkých mocností Rusko potřebovalo dvacet let (2000-2020).

Takže, když se Ukrajinci s patosem nazývají štítem, kryjícím Západ před asijskými hordami, nemají pravdu pouze co do formy. Když se ubere na patosu a zformuluje se totéž  odchodem od diktátu formy k převaze obsahu, tak Ukrajina je malým předsunutým oddílem kolektivního Západu. Jejím úkolem je přinutit nepřítele k předčasnému rozvinování, aby měl Západ možnost předem odhalit bojové postupy nepřítele a zkoncentrováním sil na nejzranitelnějším směru zasadit úder.

Když mluvím o bojových postupech a zasazení úderu, opět nemám na mysli horkou fázi, ale běžnou pro naši dobu hybridní (informační, kybernetickou, diplomatickou, ekonomickou, finanční) válku.

Právě neschopnost Ukrajiny adekvátně vyhodnotit svou úlohu v bojových postupech Západu, přivedla Kyjev k hypertrofii vlastní důležitosti, která ho přiměla dívat se na svou zemi, jako na hlavní strategickou pozici, kterou Západ bude udržovat za každou cenu. Zatímco je Ukrajina pouze spotřební materiál. Nemohla žádat od Západu, aby obětoval vlastní zájmy kvůli její ochraně, ale měla právo na dobrý příděl výměnou za svou obětavost.

Nepochopením skutečného stavu věcí odmítla příděl (zřeknutím se samostatné ekonomické politiky v dohodách o vstupu do WTO a o asociaci s EU) a obětovala se zadarmo.

Ale dokonce takové body, jako jsou Sýrie nebo Afghánistán, které nazýváme strategickými, ne zcela odpovídají dřívějšímu obsahu tohoto termínu. Jejich úloha záleží na poměru cena-kvalita při jejich udržení. Pokud obsazení podobného klíčového bodu zvyšuje vaše celkové zdroje, tak vylepšuje vaši globální pozici, pokud snižuje vaše celkové zdroje, nebo dokonce, nedej bože, vyžaduje od vás stálé dárcovství zdroje, tak zhoršuje vaši globální pozici.

Právě proto Rusko prakticky nenaléhá na politickou integraci Běloruska a nepříliš usiluje o rozmísťování vojska na jeho území. Důraz se klade na ekonomickou integraci proto, že je třeba proměnit Minsk z recipienta ruského (odsávajícího i když nevelké zdroje, zato pravidelně) ve spojence nacházejícího se na plném financování z vlastních zdrojů. Dosažení tohoto cíle (a vůbec ne zachování Lukašenka u moci nebo jeho odstranění) také bude definitivním vítězstvím Ruska nad Západem v běloruském směru.

Analogickým způsobem bude dosaženo vítězství nad USA v evropském směru v okamžiku, kdy (a jestliže) se EU přeorientuje z ekonomického spojenectví s USA na spojenectví s Ruskem. Potom celé NATO a všechny možnosti americké armády nebudou stát za nic. Prostě proto, že pokus o zachování vojenské přítomnosti a politické dominance v západní Evropě přiměje USA přinášet zdrojové ztráty mnohonásobně převyšující to, co ztráceli v Afghánistánu, odkud byly nuceny odejít, aniž by prohrály s Taliby jedinou bitvu, ale když prohrály válku – masivní neproduktivní spotřeba zdrojů byla horší než jakákoliv vojenská porážka.

A proto se, přesně tak, jako když dnešní válka klidně může vést k vítězství dokonce bez zapojení ozbrojených sil, vítězství v této válce svými příznaky podstatně liší od příznaků vítězství v předcházejících válkách. Ani porážka ozbrojených sil nepřítele, ani okupace jeho území už nezaručují vítězství.

S tímto se vlastně země začaly střetávat už v 19. století. Rusko rozdrtilo Napoleona a získalo podle výsledků největší územní přírůstek, a Alexandr I. se do konce života stal arbitrem Evropy. Ale reálného vítězství v této válce dosáhla Velká Británie, jejíž průmysl získal na století monopolní nadvládu na světových trzích, z nichž už byli vytlačeni francouzští konkurenti a na něž ještě dlouho nemohli přijít konkurenti němečtí.

Analogickým způsobem skončila první světová válka. Je  pravda, že tam spolu s Británií byly vítězi i USA, což věštilo zánik britské dominance. Vítězství ve druhé světové válce připadlo už jen USA. Jejich finančně-ekonomický systém potom víc než polovinu století dominoval ve světě.

Zdůrazním, že až do druhé světové války byly bezprostřední bojové akce (horká válka) přece jen nutné pro určení vítěze. Informačně-diplomatické manévrování se však omezovalo na zabezpečení pro svou zemi co nejvýhodnější doby a podmínek pro vstup do války (kdy hlavní odporující si strany jsou do krajnosti vyčerpány a nový svěží účastník může nadiktovat podmínky poválečného světa všem (i odpůrcům, i spojencům). Ovšem, jak to vždy bývá, úplný ideál  je nedosažitelný – urputně se dohadovat na mírových konferencích stejně bylo nutno, ale pokud “ideální vítěz” (který si zachoval síly do konce války) nedostával vše, přesto měl možnost získat nejtučnější kousky při poválečném přerozdělení světa.

Dnešní válka se neliší od předcházejících pouze tím, že vítězství může být je docíleno bez horké fáze, ale ještě i tím, že výsledky vítězství musí být zafixovány u vítěze dlouho před jakýmikoliv mírovými konferencemi, a je žádoucí, aby to bylo i bez nich. Zpravidla honosná vojenská vítězství a obsazení území pouze brání splnění této úlohy. Tradiční podoba války nic nevytváří, ale pouze boří, včetně ekonomiky vítěze.

Hlavní odlišnost současné války od předchozích vojenských konfliktů spočívá v tom, že válka musí být v ideálním případě nejen bez krveprolití, ale také výnosná, přičemž už v době jejího vedení. Kdysi, na rané etapě existence lidstva, bylo cílem války unášení zajatců a materiálních hodnot. Poté se na první místo dostalo obsazení pevností a území. Nakonec se prvenství zajišťovalo porážkou ozbrojených sil nepřítele, aby se mu na základě výsledků diktovala nová pravidla hry, výhodná pro vítěze.

Dnes spočívá hlavní úkol v tom, aby se kontrola odbytišť, zdrojů surovin, dopravních cest a vedoucích sil ve světové ekonomice určovala vítězem během nekrvavé etapy války, bez přechodu k fázi horké. Každé vítězství znamená zajištění kontroly nad novým pohybem zdrojů a jeho orientaci potřebným směrem, každá porážka  znamená nenávratnou ztrátu kontroly nad nějakým množstvím zdrojů. Vítěz se určuje podle výsledků při porovnání předválečné a poválečné zdrojové rovnováhy.

Skončení války se zaznamenává v okamžiku, kdy jeden z odporujících si systémů není schopen žít bez podpory včerejšího nepřítele. Ostatně, jelikož úplné zničení včerejšího nepřítele je, zpravidla, nevýhodné pro vítěze (je třeba říci, že obvykle tomu tak bylo i dříve, v systému klasických válek), tak příprava k novému nepřátelství, v novém formátu neformálních spojenectví začíná bez meškání.

Jestliže se podíváme na konání Ruska na světové scéně v posledních letech z tohoto hlediska, pochopíme, že Moskva vyhrála spoustu bitev, významně změnila ve svůj prospěch bilanci zdrojů, ale je ještě dost daleka od definitivního vítězství, neboť hlavní protivník – USA, zatím může existovat bez podpory Ruska. V tomto plánu je pro ně důležitější Čína, ale dokonce bez ní je Amerika s to přežít.

Rusko, kromě USA, je jediná mocnost na světě, která je schopna přežít v podobě autarkie (přičemž se bude cítit mnohem lépe než Spojené státy). Závislost Evropy na vnější podpoře je absolutní. Přičemž, jestliže USA mohou zajistit pouze část vnější podpory, kterou EU potřebuje, pak Rusko zajistí Evropě všechny druhy potřebné podpory, včetně záruky bezpečnosti. (Přirozeně se jedná o podporu pro Rusko ziskovou). Čína je k dnešnímu dni na ruské podpoře závislá, zejména proto, že čelí USA, ale ve výhledu, po definitivní porážce Ameriky, může tato závislost zmizet. V takovém případě budou v této válce dva vítězové (Rusko a Čína) a sotva konkurence mezi nimi přeroste do nového konfliktu. Jestliže se po porážce USA Rusku podaří udržet kritickou závislost Číny na sobě, tak bude v tomto konfliktu vítěz jeden, což neodstraňuje možnost vzniku po nějaké době nového konfliktu s novými nebo týmiž účastníky.

K dnešku se Rusko nejlépe naučilo vést hybridní válku a mít z ní zisk. Proto nemá pro ně význam předbíhat událostem a riskovat převedení konfliktu do horké fáze, neboť to vůbec nepotřebuje. V každém případě partneři a oponenti zatím nejsou připraveni přejít k upevnění nového stavu věcí a chtějí se navzájem dále vyčerpávat. Zřídka kdy se situace ve světě vyvíjela pro Rusko tak příznivě, jak nyní. Bylo by hříchem toho nevyužít.

Žijeme v neobyčejně proměnlivém, nestálém světě, v němž pokus ukotvit cokoliv nadlouho je klamem nebo sebeklamem. Je čas si zvykat na to, že den vítězství a den začátku nové války splývají. S tohoto hlediska stará válka, v níž vítězíš, je situací  přednostní před novou válkou, která s sebou přináší spoustu neznámých rizik.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

 https://ukraina.ru/opinion/20211026/1032537653.html