Zájem Číny

Zdroj: ColonelCassaLiveJournal

Dlouho před stažením USA z Afghánistánu udržovala Čína, stejně jako Rusko, nejprve neformální a poté formální kontakty se skupinou, která se rozvíjela souběžně s procesem z Dauhá. Samotný fakt jednání v Dauhá jasně naznačoval, že Čína by měla být připravena vytvořit pro Afghánistán cestu rozvoje, která by byla pro ni výhodná, ať už pod monopolním vedením Tálibánu, nebo pod nějakou koaliční vládou s jeho účastí.

Během let okupace Afghánistánu Čína pravidelně odsuzovala USA za zprofanovaný boj proti výrobě drog a terorismu v republice. Pod loutkovou vládou se Afghánistán stal světovou jedničkou v produkci heroinu ( na vrcholu 86 až 93 % celkového světového obratu), jehož část končila mimo jiné v Číně. Kromě toho se na afghánském území objevil Wilayat Khorasan – místní buňka Islámského státu1 (ISI1, v Rusku zakázaná), která se zpočátku hlásila k “Velkému chálífovi” v Rakce a poté přešla do volného pohybu.

Tálibán i bývalý afghánský prezident Hamíd Karzáí výslovně obvinili USA z podílu na vzniku IS v regionu. Tálibán prohlásil, že Spojené státy, teroristé a vláda Ašrafa Ghaního pracují ve shodě, a Karzáí otevřeně prohlásil, že IS je nástrojem Washingtonu v republice. Číně se samozřejmě nelíbí, že na jejích hranicích kromě místních teroristických skupin řádí i tento „černý“ hnisavý vřed.

Číňany však neznepokojuje pouze IS nebo v Afghánistánu dlouhodobě působící al-Káida1 (zakázaná v Ruské federaci). Pokud jde o aktuální problémy, Peking je více znepokojen využíváním svého území ujgurskými teroristickými skupinami, které se snaží podkopat snahy Číny o posílení kontroly nad Sin-ťiangem. Vzhledem k tomu, že USA využívají téma regionu a práv Ujgurů k nátlaku na Říši středu, Čína vnímá hrozbu ujgurského terorismu jako součást skryté kampaně s cílem podkopat její územní celistvost.

Ještě v první polovině roku 2010 prováděly čínské speciální jednotky pohraniční operace v hornatém Badachšánu, v oblastech, které nebyly pod kontrolou vlády. Cílem byli ujgurští teroristé a bojovníci IS. Úspěšnost a četnost těchto operací nebyla ze strany Čínské lidové osvobozenecké armády a Ministerstva státní bezpečnosti ČLR zveřejněna.

Celkově se jednalo o reaktivní operace, protože USA a loutková vláda v Kábulu ve skutečnosti 20 let konzervovaly situaci a připravily Čínu o možnost ovlivnit situaci v Afghánistánu. Nyní se situace mění, což pro Peking představuje nová nebezpečí i nové příležitosti. V jistém smyslu je nyní Čína ve stejné pozici jako Rusko, kdy budoucnost vztahů s Afghánistánem není zcela určena a existují možnosti jejího budování, přičemž hlavní je vyvarovat se chyb spojených s podceněním či přeceněním možností Tálibánu a jeho plánů.

Podívejme se na některé aspekty budoucích vztahů Číny s táliby.

Diplomacie

Na diplomatické úrovni zastává Peking stejný postoj jako Moskva. Je připraven uznat Tálibán jako legitimní autoritu a spolupracovat s ním na různých úrovních, ale pouze za předpokladu, že sliby Tálibánu o “civilizaci” nebudou odtrženy od reality a nebudou narážet na nepřekonatelný odpor uvnitř samotného hnutí.

V letech 2018-2019 probíhaly konsultace zástupců čínského ministerstva zahraničí s delegacemi uskupení, jež přijížděly do Číny. A právě tam byla Tálibánu nastíněna možná budoucnost jeho vztahů s Říší středu, což je nyní patrné jak z prohlášení ministra Wang I o připravenosti spolupracovat s Tálibánem a investovat v Afghánistánu, tak z prohlášení politického vedení radikálního hnutí, které Čínu výslovně označuje za svého hlavního strategického partnera.

V praxi to znamená více než jen rétorická prohlášení. V rámci dohody s Tálibánem Čína nestáhla své velvyslanectví v Kábulu, jehož bezpečnost po rozpadu starého bezpečnostního aparátu převzali ozbrojenci. Mluvčí hnutí otevřeně prohlásil, že čínští (stejně jako ruští) diplomaté nejsou ohroženi, protože Tálibán Čínu (stejně jako Rusko) vnímá jako přátelskou partnerskou zemi, s níž nový Afghánistán spojuje svou budoucnost.

Ekonomika

V oblasti hospodářské spolupráce však Čína stále vyčkává. Zatímco Katar a Spojené arabské emiráty již poslaly do Kábulu první várku humanitární pomoci, Peking čeká na vytvoření nové vlády a její legitimizaci v rámci Afghánistánu, poté se rozhodne o vyřazení Tálibánu z řad teroristických skupin a jeho mezinárodním uznání. Následně mohou být poměrně rychle zahájeny různé hospodářské a infrastrukturní projekty. Některé z nich již existují v podobě rozvojových konceptů, do nichž lze v příštích 1-2 letech investovat peníze.

Pokud se podíváme na ekonomické projekty, které může Čína v Afghánistánu realizovat, můžeme je rozdělit na humanitární, rekonstrukční, infrastrukturní a těžební. Země je jistě připravena posílat do Afghánistánu humanitární pomoc a vzhledem k jejím ekonomickým možnostem se jedná o vážnou investici do zlepšení obrazu Číny jak mezi běžnými Afghánci, tak mezi příznivci Tálibánu. Čína je také ochotna investovat prostředky do obnovy továren, energetických zařízení, tunelů, silnic, škol, nemocnic atd., které byly zničeny nebo opuštěny během války. Takový model práce Peking již dlouho praktikuje v Africe, kde se tyto investice proměňují v posílení politického a hospodářského vlivu na země s velkými čínskými investicemi.

Pokud jde o rekonstrukci a výstavbu infrastruktury, jsou čínské plány ambicióznější. Afghánistán není pro Peking zajímavý jen jako země pro potenciální investice. Je považován za zemi, která by se mohla stát jakýmsi dopravním uzlem a přes kterou by mohly vést nové silnice a železnice, stejně jako ropovody do Íránu, Pákistánu a středoasijských republik. To vše by mohlo být zahrnuto do hlavní čínské strategické iniciativy “Jeden pás, jedna cesta”.

Během okupace Američané účinně blokovali možnost využití Afghánistánu v rámci této strategie, v důsledku čehož byla Čína poněkud omezena v otázce vytyčování pozemních dopravních koridorů. Po odchodu USA se otázka přesunula k přímým dohodám s Tálibánem a k jeho schopnosti řešit bezpečnostní otázky v provinciích, kterými by takové projekty procházely.

Na oplátku je ČLR ochotna investovat a dávat přednost investicím do stability Afghánistánu před investicemi do bezpečnosti na hranicích. Z hlediska boje USA proti čínské ekonomické expanzi bylo samozřejmě udržování nestability v Afghánistánu výhodné mimo jiné i proto, aby byly zmařeny čínské projekty.

Zdroje

Afghánistán má mimo jiné velké zásoby nerostných surovin, včetně lithia (hovoříme o stovkách miliard či dokonce bilionech dolarů). Tyto údaje byly potvrzeny geologickými průzkumy, které zadal Pentagon.

Vzhledem k bezpečnostní situaci, ale také složitosti a vysokým nákladům na těžbu ve válčící zemi, se však většina ložisek ve skutečnosti nevyužívá. Čína má samozřejmě zájem i o tento aspekt spolupráce, který by byl možný, pokud by Tálibán vyřešil otázku stability. Podstatné je, že Peking bude v Afghánistánu investovat miliardy dolarů a umožní tak Tálibánu ukázat, že se život v zemi pod jeho vládou zlepšuje. A ČLR zároveň získá potřebné zdroje a logistiku. Je to klasická situace win-win, která je výhodná pro obě strany.

Aby Čína takovou dohodu usnadnila, může nepřímo ovlivňovat vedení Tálibánu prostřednictvím Pákistánu a Íránu, které jsou vůči Číně spřátelenými zeměmi. Pákistán je jedním z hlavních hospodářských a zbrojních partnerů Číny ve Střední Asii a nedávno byla uzavřena 25-letá dohoda o strategickém partnerství s Íránem. Teherán a Islámábád mají rovněž zájem na ekonomických projektech Pekingu, takže ty frakce Tálibánu, které mají kontakty s těmito republikami a které mají zájem na upevnění své moci, budou rovněž podporovat čínské návrhy.

Vše nejde tak hladce

Má to však svá úskalí. V Afghánistánu působí ujgurští teroristé. Před nedávnem jejich pobočka v Pákistánu zabila devět čínských geologů. ČLR požaduje, aby Tálibán tyto bojovníky z Afghánistánu vyhostil a zabránil jim využívat zemi jako základnu pro antičínské aktivity. To je ostatně jedna z podmínek Pekingu.

Zatímco však některé frakce Tálibánu slibují, že Afghánistán nebude použit k útoku na nikoho, jiné – které sní o rozšíření počtu zemí žijících podle práva šaría – mohou de facto podporovat přítomnost takových teroristů v Afghánistánu. Ve skutečnosti sabotují úsilí politického byra skupiny a nahrávají USA v destabilizaci regionu.

Není náhodou, že íránští experti varují, že americké “politické zasahování” do Tálibánu může zmařit veškeré snahy vůdců hnutí prezentovat se jako normální vláda. Jsou připraveni rozpoutat v zemi novou válku, jen aby se Afghánistán nevydal cestou budování míru. Zároveň Íránci tuto situaci srovnávají s akcemi teroristických organizací Kurdů, kteří operují z území iráckého Kurdistánu. Napadli íránské pohraniční stanoviště a dokonce překročili území Islámské republiky.

Totéž platí pro ty frakce Tálibánu, jež v Pákistánu útočí na místní armádu a destabilizují zemi. Pro Čínu je Pákistán důležitou protiváhou Indie a také jedním z pilířů námořního dopravního koridoru, který vede podél pobřeží Indického oceánu. Škody, které tyto frakce způsobují Pákistáncům, by v některých případech mohly poškodit i čínské zájmy v regionu, takže Peking bude jistě trvat na tom, aby se činnost Tálibánu v pákistánských horských oblastech snížila. V tom samozřejmě najde plnou podporu u místní vojenské rozvědky, která se netají tím, že podporuje řadu frakcí uvnitř Tálibánu.

Klíčovou otázkou je, zda nové afghánské vedení bude schopno zajistit řádnou kontrolu nad plněním svých slibů, aby se Čína mohla přesvědčit, že slova mully Abdula Ghaního Barádara a spol. se neliší od jejich činů. Čínský tisk zcela pragmaticky vyzývá k vyčkání 2-3 měsíců, aby bylo možné s jistotou jednat, až se situace s Tálibánem vyjasní.

Rád bych zmínil ještě jeden důležitý detail: pokud se Tálibán a Čína dohodnou, budou některé bezpečnostní otázky infrastrukturních projektů v Afghánistánu řešit čínské jednotky PMC / Private Military Corporations – soukromé vojenské společnosti; pozn. překladatele/, které jsou od poloviny 10. let školeny v Sin-ťiangu v rámci programu Erika Prince. / Erik Dean Prince pomáhá Číně s projektem nové Hedvábné stezky. V Pekingu založil soukromou bezpečnostní tréninkovou školu. Jedná se o největší soukromé školicí zařízení zaměřené na bezpečnost v Číně. Pozn. překladatele/

Velká hra

Pokud jde o bezpečnost středoasijských republik, Čína spolupracuje s Ruskem, aby zabránila využití Afghánistánu jako předmostí k destabilizaci Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Zatímco pro Rusko je to otázka jeho vlastní bezpečnosti, pro Čínu je to především zájem o bezpečnost investic, dopravních koridorů, které již existují v rámci iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“, a o přístup k přírodním zdrojům těchto zemí.

Zatímco Rusko má v regionu velké možnosti vojenského a politického vlivu, Čína bude jednat především svými ekonomickými silami a transparentně naznačí Tálibánu, že je lepší rozvíjet Afghánistán na úkor investic ČLR, než se tlačit na sever a ohrožovat tak nejen ruské, ale i ekonomické zájmy Pekingu.

Není těžké pochopit, že pro čínské orgány představuje Afghánistán poměrně složitý problém s různými proměnnými. Úspěšné řešení by mohlo Pekingu přinést obrovské výhody. Jejich neřešení však může vést k pokračování destabilizačních procesů, které ohrozí čínské zájmy ve Střední Asii, Íránu a Pákistánu i Čínu samotnou.

V rámci nové studené války se USA samozřejmě budou snažit zajistit, aby ambiciózní plány Číňanů byly torpédovány jak objektivními problémy samotného Afghánistánu, tak různými operacemi zpravodajských služeb, včetně těch pod falešnou vlajkou. Válka v Afghánistánu skončila, ale boj s Čínou pokračuje, takže tento region zůstává stejně jako dříve jedním z míst velké hry. Jenže nyní nehrají první housle Rusko a Británie, ale USA a Čína. Katastrofický scénář stažení USA z Afghánistánu otevírá Pekingu možnost zvítězit nejen v tomto kole bojů, ale i v celé hře o kontrolu nad Střední Asií.

Překlad: PhDr. Jana Görčöšová