Vítěz Zelenský a poražená Ukrajina

Ve skutečnosti Zelenský není na vině. Žádný prezident nemusí znát základy protokolu. Zpravidla je ani nezná, prostě speciální úředník včas napovídá, kam jít a co dělat, a hlavní kostru budoucích setkání a přemístění ministerstvo zahraničí a prezidentská kancelář (v různých státech se tento rezort jmenuje různě) popisují v předem připravené zprávě. Příslušným způsobem se předem propracovává a připravuje obsah a tónina rozhovorů, a také se vypracovává celkové vzájemné působení členů delegace.

V každém případě se to tak dělá v normálních zemích.

V případě Zelenského vidíme, že jeho okolí (vedoucí kanceláře prezidenta a ministerstvo zahraničí) ho přesvědčilo, že s Bidenem je třeba se určitě setkat a tvrdě mu předložit nepředpojaté otázky budoucnosti Ukrajiny. Je zřejmé, že tito “intelektuálové” předpokládali, že celý americký národ je znepokojen ukrajinskými problémy a že pro prezidenta USA bude těžké po Afghánistánu demonstrovat impotenci ještě i  vůči Ukrajině.

Ve skutečnosti však americký lid (kromě několika tisíc dnes dožívajících utečených banderovců a jejich potomků) nemá o Ukrajinu zájem. Ale dokonce americká banderovština při veškeré své dědičné rusofobii a s tím, že jejích zástupci byli prakticky s to monopolizovat ukrajinský směr na ministerstvu zahraničí USA, pravidla hry zná. Hlasitě vystupují teprve tehdy, když je ukrajinský směr v trendu. Pokud se však ocitá zastrčený do vzdáleného kouta kvůli nepotřebnosti (z důvodu neperspektivnosti), “udatní bojovníci” za “ukrajinskou Ukrajinu” dávají přednost nezviditelňovat se. Jako se, například, nezviditelňuje rodina Juščenka, v níž je manželka Katěrina nejenom americká občanka, ale i jedna z vysoce postavených úřednic (sloužících v různých rezortech, včetně ministerstva zahraničí USA) a odpovídajících za ukrajinský směr.

Američtí banderovci chápou: vylezeš nevhod se svým “extra cenným” názorem, udělají tě odpovědným za fiasko v ukrajinském směru a odeberou zaopatření. Takže je lepší prosedět těžké časy, a dále, cokoliv se stane s Ukrajinou (a nic dobrého ji nečeká), rusofobové budou v americké politice vždy žádáni.

Tak tedy, zatímco američtí banderovci tradičně “statečně” přečkávali ve svých komfortních zaoceánských “úkrytech”, ukrajinští “nedomrlí banderovci” z okolí Zelenského nadále ze sebe dělali Talleyrandy   a Metternichy a postrkovali svého nic nechápajícího v politice v principu a v zahraniční politice konkrétně prezidenta k uskutečnění “osudové” návštěvy. Během ní vyhrotí “nejaktuálnější” otázky současnosti, čímž se zařadí do počtu nesporných lídrů dnešního světa. Zelenský byl dost neprofesionální, hloupý a ambiciózní, aby uvěřil stejně neprofesionálním, hloupým a ambiciózním poradcům.

Ale na obranu Zelenského je třeba říci, že důvody věřit měl. Právě tito poradci mu slíbili, že vyřeší vnitropolitické problémy koncentrováním moci v tvrdé prezidentské vertikále, a zatím jim to vychází. Samozřejmě, využití SNBO v podobě “trestajícího meče” prezidenta je velké riziko. Její členové mohou odmítnout hlasovat, jak to potřebuje Zelenský. Všechny zbývající orgány moci mohou prostě odmítnout plnit neústavní rozhodnutí SNBO. Holt, jednoho krásného dne může Zelenský zjistit, že je “nahým králem”. Ale to bude až potom, avšak dnes nemá ambiciózní komik o možnosti takového konce dokonce ani tušení.

Proto, když titíž lidé, kteří byli s to rekvírovat byznys Medvedčuka, vytrhnout mu z rukou kontrolu minimálně nad polovinou OPZŽ (“Opoziční platforma „Za život”, pozn. překl.), zavést kontrolu nad ukrajinským informačním prostorem, přislíbili Zelenskému, že zorganizují zahraničněpolitický průlom, uvěřil jim.

Je třeba říci, že ho vcelku neoklamali. Do Washingtonu ho dovezli a k setkání s Bidenem přivedli.

Provedli to nehledě na úporné vzdorování Američanů. Připomenu, že zpočátku Zelenský z iniciativy své kanceláře předložil Bidenovi požadavek, aby byl přijat před setkáním s Putinem (konalo se 16. června 2021).

Američané v té chvíli skandál nepotřebovali a slíbili, že Biden Zelenského do Washingtonu pozve ihned poté, co se vrátí z Evropy (kde se setkal jak s ruským prezidentem, tak i s britským premiérem a s lídry klíčových zemí EU).

Na Ukrajině se pozvání do Washingtonu považuje za tak sakrální, že se tam dokonce nedovtípili zeptat se, proč by Zelenský nemohl nehupnout 17. července přímo do Ženevy. Aby se na příliš dlouho neodkládala komunikace s Bidenem. Američané však, protože řešili svůj problém, nepřipustili skandál v předvečer rusko-amerického setkání na nejvyšší úrovni (byla k němu upoutána pozornost celého světa, a právě tehdy měl Kyjev dobrou šanci na to, že jeho požadavky nezůstanou nepovšimnutými), se pokusili Zelenského odbýt.

Zpočátku mu diplomatickým jazykem jemně naznačili, že ho moc nechtějí ve Washingtonu vidět a posunuli na polovinu července naplánované setkání na druhou polovinu srpna. Podle oficiální verze ministerstva zahraničí USA Zelenský nesprávně pochopil Bidena, slíbili mu přijmout jej “do konce léta”. Potom, nehledě na hysterii Kyjeva, se Biden dohodl s Merkelovou na celkové pozici ohledně Severního proudu 2, aniž by se zajímali o názor Ukrajiny v této věci.

Ale zde se Američané střetli s tím, že v Kyjevě jejich náznaky nechápou a na návštěvu ve Washingtonu se připravují, přičemž se netají, že chtějí předložit Bidenovi požadavky a pokusí se  zajistit si podporu “jestřábů”, jak mezi demokraty, tak i mezi republikány. Tehdy dalo ministerstvo zahraničí USA prakticky otevřeně najevo, že Zelenského v USA neočekávají. Nejprve návštěva, stanovená přibližně na polovinu srpna, byla přesunuta na 30. srpna, a potom během týdne byla ještě dvakrát přeložena. V konečném důsledku se ukázalo, že Zelenského v létě nepřijmou, datum bylo posunuto na prvního září a mohlo se posunovat dál.

V Kyjevě našli východisko. Zelenský přiletěl do USA 31. srpna. Ještě že setkání v amerických rezortech toho dne byla propracována velvyslanectvím už od té doby, kdy se začátek návštěvy plánoval na 30. srpna. Nadto bylo jasné, že pokud by letěl 1. září, tak větší část akcí v ministerstvech a rezortech by byla zmařena: mají svůj harmonogram a své plány. Nevylučuji rovněž, že v kanceláři Zelenského začali něco tušit a aby se nestřetli s nekonečnými změnami termínu návštěvy, rozhodli se přicestovat do Washingtonu dříve. Podle principu – přece nevyženou, když už přiletěli.

V principu, jak jsem už řekl, tah se podařil – Zelenský se s Bidenem setkal. Ale za jakou cenu!

Mnozí věnovali pozornost jemně řečeno divnému ceremoniálu jeho přivítání na letišti: nějaký americký plukovník, dva seržanti, střední nevýznamnosti představitelka ministerstva zahraničí USA a několik osob z ukrajinského velvyslanectví (na fotografiích jsou vidět: velvyslanec, poradce-vyslanec, vojenský atašé, asistent vojenského atašé a, podle všeho, ještě několik vyšších diplomatů, konzul se tam také asi vlezl). Takže, aby se vytvořila alespoň nějaká masovost, přišla celá špička velvyslanectví, akorát bez domovníka.

Proč USA připustily tak otevřené pohrdání i když krátké návštěvy, ale přece jen vysokého hosta? Protože formálně návštěva Zelenského začínala 1. září. Samozřejmě, kdyby přijel o den později, zvláštní oslavy by také nebyly, ale formálně by byl protokol zachován – někoho z ministrů by poslali (jako na “krymskou platformu”). A tak Kyjev sám dal podnět se tvářit, že Zelenský přijel soukromě. Ve výsledku tedy návštěva Zelenského začala 1. září v 21:00 moskevského času, když přijel do Bílého domu na setkání s Bidenem. Předtím akce, do nichž by byl zapojen americký protokol, prostě nebyly.

Setkání Zelenského na několika ministerstvech organizovalo velvyslanectví. Právě velvyslanectví také odpovídá za ponižující pohled na Zelenského, který se jako ztracený plantal na pozadí ukrajinských a amerických úředníků, podepisujících papíry. V některých případech se naproti němu, jako by protějšek z americké strany, ocitala dívčina, která podávala a odebírala složky s podepsaným dokumenty.

Zdůrazňuji, Američané, nesporně, chtěli ponížit Zelenského, ale nebyli s to dokonce se jen domyslet k tak totálnímu a hlubokému ponížení, které mu organizovaly jeho vlastní kancelář, ministerstvo zahraničí a velvyslanectví Ukrajiny v USA. Je možné, že někteří stoupenci teorie spiknutí řeknou, že ukrajinští úředníci to udělali speciálně, že už odepsali svého prezidenta, ale tak tomu není.

V ukrajinském chápání úspěšné návštěvy provedli vše, co je třeba, ba dokonce víc. Do USA Zelenský přiletěl. S Bidenem se setkal. Hovořil s ním tvrdě, hrál to na kameru žvýkacími svaly a dělal obličeje, které můžeme vidět u nájemného vraha v laciném akčním filmu. V několika rezortech byl, u stolu s nějakými černochy seděl. Jakési papíry delegace podepisovala.

Pravda, hotových peněz dostal pouze sto milionů dolarů: 60 milionů vojenské pomoci a 45 milionů “na reformy”. Američané však slíbili 3 miliardy od Eximbanky, a Westinghaus podepsal memorandum o tom, že není proti dostavět na Ukrajině za třicet miliard dolarů pět energobloků.

Průměrný občan Ukrajiny sotva bude pronikat do toho, že 100 milionů jsou dva dny života Ukrajiny, a že jsou ještě i tvrdě připoutané ke konkrétním programům – na kdeco je nevynaložíš. Větší část půjde na úhradu amerických služeb a amerických odborných poradců. Zbývající drobty se rozptýlí do kapes ukrajinských úředníků. Tři miliardy Eximbanky, které je ještě třeba získat,  a související úvěr na šílené procento na úhradu amerického zboží, které bude tradičně prodáno za přemrštěné ceny (něco se odkutálí, drobné, k ukrajinským úředníkům). Ani rozpočtu Ukrajiny, ani její ekonomice tyto peníze nijak nepomohou, ale vracet je i s procenty bude nutné. Američané vlastně zafinancovali vlastního výrobce, ale zaplatí za to Ukrajina.

O Westinghousu, myslím, ani není třeba hovořit. Společnost je de facto v bankrotu, příslušné technologie a technickou dokumentaci nevlastní. Ukrajina zase nemá kde vzít třicet miliard dolarů.

Zato Biden opět řekl něco o podpoře velkých ukrajinských snah a hrdinského boje.

A Zelenský tedy dostal co chtěl. Pro jeho PR na Ukrajině to bude stačit, Porošenko i mnohem méně využil pro PR. Biden se nakonec zbavil dotěrného ukrajinského kolegy, přičemž se ho zbavil levně: americký tisk si návštěvy Zelenského prakticky nevšiml, tudíž, ani větší část Američanů se o něm nikdy nedoví.

Ze svého hlediska Zelenský zvítězil. Ukrajina jako stát prohrála, jelikož všechna zjevná i nezjevná, viditelná i neviditelná ponížení Zelenského byla ponížením Ukrajiny. To jí pošťuchovali prostřednictvím jeho osoby . Ale v principu Ukrajiny není nikomu líto: ani Bidenovi, ani Zelenskému, ani ukrajinským elitám, dokonce ani ukrajinskému lidu. Všechny ostatní  víc trápí vlastní záležitosti než ukrajinské problémy.

Zda se podařilo Zelenskému přesvědčit vlastní opozici, jež mu vyhrožuje uspořádáním horkého podzimu, že USA ho zakázaly urážet? Nemyslím. Ale vždyť i realizace výhrůžek ze strany opozice nezávisí až tak na USA, které si již dávno demonstrativně umyly ruce, jako na tom, do jaké míry jsou spolu bojující oligarchické skupiny schopny dohodnout jediného kandidáta náhradou za Zelenského. Pokud nejsou schopni, a zatím nejsou schopni, sotva Zelenskému něco doopravdy hrozí, ledaže to s klackem represí přežene.

Holt, ukrajinské šapitó se vrací domů z amerického hostování. Pro zemi i národ by bylo lepší, kdyby zůstal v Americe nebo se ztratil cestou. Ale ne s jejich štěstím.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://ukraina.ru/opinion/20210902/1032167459.html