Ukrajinu čeká zlá zima

Andrej Babickij

21. září 2021

Projevy šéfa výkonného výboru ukrajinské Národní rady Saakašviliho někdy postrádají smysl. V rozhovoru pro polský portál Energetyka – 24 promluvil i na téma plynovodu Severní potok-2. Prý v dlouhodobé perspektivě může být trasa dodávek plynu pro Evropu výhodná pro Kyjev, avšak v nejbližší době způsobí Ukrajině významnou škodu. Nakonec však pro ni může být výhodná.

Ukrajinský systém přepravy plynu

Ukrajina nemá přímé dodávky plynu z Ruska. Kvůli rekordním tržním cenám a odmítání přímých dodávek Gazpromem je země v nevýhodném postavení.

Podle Saakašviliho má Ukrajina dostatek svého plynu a bude jej vyrábět. Kyjev se může stát soběstačným a dokonce bude moci plyn vyvážet. Jenže tyto úvahy nejsou reálné. Země má skutečně velké zásoby plynu, s 1,1 bilionem kubíků zaujímá v Evropě druhé místo za Norskem a jeho 1,7 bilionu kubíků. Perspektivní zásoby by mohly být 2 biliony kubíků. Jde o údaje BP (British Petroleum) – Statistický přehled světové energetiky. Avšak Saakašviliho nápad není realizovatelný. Od okamžiku získání nezávislosti ukrajinské soukromé i státní společnosti snižují každým rokem těžbu plynu. Nejvíc těžily v roce 1991 – 24,4 miliardy kubíků. V roce 2020 jen 20,2 miliardy kubíků – o 2 procenta méně než rok předtím.

Vlastním palivem nedokáže Ukrajina pokrýt svoji spotřebu plynu – 29,84 miliardy kubíků. Vlastní plyn nestačí. Přitom podle předpovědí meteorologů bude nastávající zima krutá s velkým množstvím sněhu. Od roku 2015 nechce Kyjev kupovat plyn z Ruska, v roce 2020 začal odebírat plyn za pomoci virtuálního reverzu. Ukrajinští spotřebitelé berou přibližně polovinu plynu, který Gazprom přes Ukrajinu dopravuje. Tak se ušetří na transportních nákladech, protože není třeba čerpat plyn fyzicky z EU.

Letos může dojít ke katastrofě. Ceny na evropských trzích dosahují rekordy. Index cen zemního plynu TTF (Title Transfer Facility) dosáhl pro říjen na evropské burze Ice Futures 964 USD za 1000 kubíků. Lze pochybovat, že si Ukrajina může dovolit kupovat plyn za takto nebetyčně vysoké ceny.

Naftogaz Ukrajiny načerpal k 1. srpnu, dva měsíce před začátkem topné sezóny, do podzemních zásobníků 17 miliard kubíků plynu, což pro roční spotřebu nestačí. Podle generálního ředitele ukrajinského provozovatele GTS Makogona bude v podzemních zásobnících 19 miliard kubíků, které tak sotva mohou stačit na běžnou zimu. Jsou-li teplotní ukazatele vyšší než je statistický průměr, čeká zemi deficit.

Krom toho si velká část obyvatel Ukrajiny nemůže koupit plyn ani za současné tarify. Od roku 2014 se zvýšila cena plynu čtrnáctkrát. Bývalý ministr bytově-komunálních služeb Ukrajiny, poslanec za Batkivščinu Kučerenko, v televizi předpověděl, že ceny pro ukrajinské obyvatele se mohou ještě 1,5krát zvýšit. Myslí si rovněž, že země nemá fyzicky dost plynu. Ukrajinci se na zimu připravují tak, že na venkově zavádějí do domů kamna a dělají zásoby dřeva.

Saakašviliho fantazírování o vývozu ukrajinského plynu do zahraničí je jeho obvyklá vývrtka. Ta se dá vysvětlit jeho náruživostí k látkám, které mění vědomí. Dne 16. srpna besedoval gruzínský předseda vlády Garibašvili s novináři a přitom sdělil, že se tento člověk své závislosti nezřekl. Uvedl: „Viděl jsem mnoho vládců narkomanů, jako je Saakašvili. On stále své drogy užívá, což dokazují i jeho on-line vystoupení.“

Převzato z RT.com

***

Vracíme se: Rusko jde zpět do Afriky, aby zvítězilo nad konkurenty

Alexandr Staver

Důvod, proč Rusko přestala zajímat Afrika, je zřejmě chybná představa o tomto kontinentu, kterou vytvořili spisovatelé z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. A k tomu ještě stereotypy dodávané televizí a obecně médií. Takto je pro většinu obyvatel Afrika zaostalá, chudá a negramotná, obydlená divochy. Ve světové politice je to stálý outsider, který se nesnaží dosáhnout úroveň předních zemí světa.

Je to tak? Je čas tyto stereotypy prolomit

Kdysi byl podobný pohled na Čínu. Spějí na rohožích, jedí misku rýže denně a jezdí ve starých sovětských autech, jejichž výrobu kdysi podaroval Stalin Maovi. Nyní představuje Čína přední ekonomiku světa v paritě kupní síly. Navíc dnes právě Čína určuje světový rozvoj. Právě včerejší jednání amerického prezidenta s čínským vůdcem je v tomto ohledu velice příkladné.

Podobná historie nás co nevidět čeká i na africkém kontinentě. Za deset až dvacet let se Afrika stane jedním z nejperspektivnějších území pro investování. Jsou pro to všechny předpoklady:

• Afrika má nejbohatší zásoby mnoha užitečných surovin. Africké země jsou bohaté na bauxit, mangan, uran, kovy vzácných zemin, platinu, koltan  (bez kterého se nevyrobí ani jeden mobil) a kobalt (bez kterého nevzlétne ani jeden bombardér).
• Rusko po rozpadu Sovětského svazu ztratilo přístup k mnoha ložiskům na sovětském území a ta přešla do rukou sousedních osamostatněných států.
• Afrika vede v porodnosti. Nyní v ní žije asi 15 procent světové populace. Podle vědeckých předpovědí bude mít za sto let 40 procent.
• Dále má Afrika velmi vysoké tempo rozvoje svých zemí. V posledních dvaceti až dvaceti pěti letech se rozvíjela o více než 4 procenta za rok. Příkladem mohou být egyptské mobilní telefony, nebo v Keni běžné platby kartami.

Rozpad Sovětského svazu a neuvážené přání stát se součástí „světové společnosti“, částí „demokratického světa“ vedlo ke smutným výsledkům. Prakticky přestala spolupráce s africkými státy. Na celém africkém kontinentě jsou jen 4 ruská obchodní zastoupení, a to v Egyptě, v Jihoafrické republice, v Maroku a v Alžírsku. Obchodní obrat se v porovnání s obdobím vlády Gorbačova snížil šestkrát.

Vraťme se do Afriky

Hospodářské styky Ruska s Afrikou se týkají především Egypta, Alžírska, Maroka, Jihoafrické republiky, Tuniska, Nigérie a Súdánu. Ostatní země mají s Ruskem malé kontrakty, maximálně do stovek milionů USD. Přitom mnohé země na vztah s Ruskem hledí pozitivně, což má jednoduché vysvětlení. Pro získání nezávislosti se periodicky objevovaly občanské války podněcované Západem. Při nich násilně sesazovali nevítané prezidenty.

Dost dlouho po rozpadu Sovětského svazu neexistovala ve světě země nebo vojenský blok, které by neměly hospodářskou závislost na USA a na NATO. Až přišla Sýrie. Afrika viděla, že všechno nemusejí rozhodovat Američané.

Přestože se o stabilitě v Africe nedá mluvit (konflikty vznikají a zanikají), není možno se do Afriky nevrátit. Mají tam suroviny, které nemá Rusko.

Nevyhnutelná konfrontace

Dnes má Rusko vážné konkurenty. Nedá se mluvit o protivnících. Boj s nimi k jejich vytěsnění jakožto konkurentů bude na poli politickém, hospodářském a ideologickém, ale i dalším. Pro USA, Evropu, Čínu i další země jde v Africe o třešničku na dortu. Boj už začal.

Ruské společnosti se aktivovaly najednou v několika afrických zemích, a to ve Středoafrické republice, Mosambiku, Mali a Súdánu. Některé západní společnosti odpověděly tak, že využily místní gangy k napadání zaměstnanců společností a k ničení některých pro výrobu důležitých zařízení.

Ruské společnosti nemají k ochraně svého majetku své bezpečnostní agentury. Bezpečnostních agentur funguje v Africe mnoho z mnoha zemí. Za příklad může posloužit situace v Mali. Koncem roku 2019 podepsal tehdejší prezident země Keita dohodu o vojenské spolupráci a do země měla přijít ruská armáda. Avšak už v roce 2013 dorazily francouzské oddíly pro boj s teroristy vázanými na al-Kájdu a IS. Francouzi se zachovali podle hesla, že nejlepší obrana je útok. Ohledně ruských oddílů zaútočili v tisku informacemi o soukromých vojenských útvarech Vagner. Činila se především agentura France-Presse.

V zahraničí je soukromá vojenská společnost Vagner soustavně spojována s Kremlem. Název Vagner má jenom v západním tisku. V roce 2017 byla zařazena do sankčního seznamu. Přitom v Rusku žádná taková společnost neexistuje. V roce 2015 se měli dva zaměstnanci Moran Security Group Vadim Gusev a Jevgenij Sidorov zaregistrovat v Hongkongu se soukromou společností Slavjanskij korpus pro ochranu ropovodů v Sýrii.

Jinak zaměstnanci uzavírají běžné smlouvy se zahraniční bezpečnostní agenturou.

Agentura France-Presse opět straší francouzskou vládu informacemi o vagnerovcích. Prý s nimi jedná vláda Mali o ochraně nejdůležitějších objektů infrastruktury. Na tuto informaci reagovala francouzská ministryně obrany Parlyová: „Jestli úřady Mali uzavřou s Vagnerem dohodu, bude to mimořádně poplašným a rozporuplným signálem, neslučitelným se vším, co jsme mnoho let chtěli dělat k podpoře zemí Sahelu.“

Přitom ministryně pohrozila vládě Mali převelením francouzských vojsk do Súdánu.

Jaká je perspektiva?

Vracet se je vždycky těžší než přijít nově. Byli jsme v Africe a odešli jsme proto, že jsme měli uvolnit místo společnostem z jiných zemí. Za třicet let firmy z jiných zemí a jiné země vybudovaly v afrických státech vlastní infrastrukturu a podniky. Vzdát se toho nehodlají.

Konkurenční boj bude tvrdý, může být i za použití síly. Samozřejmě, že bezpečnostní společnosti budou plnit své závazky. Pokud někteří budou chtít spolupracovat s Rusy, budou automaticky považováni za ničemy. To se dá čekat. Ale i tak se Rusko musí do Afriky vrátit.

Není možno se vzdát perspektivního trhu, ztratit možnost získat důležité nerosty, nechat uniknout vlastní výhody. Je čas, aby Rusko, jakožto starostlivý hospodář, své bohatství nejen prodávalo, ale také přinášelo domů to co samo nemá, anebo toho má málo.

Převzato z Topwar.ru

***

„Méně žvaňte!“ Anna Netrebko o broucích v hlavě umělců

Olga Šablinskaja

Na letošní rok připadá jubileum národní umělkyně RF a laureátky státní ceny RF Anny Netrebko, která se dožila padesáti let. Bohužel je její jubileum smutné, začátkem září zemřel její milovaný otec Jurij Netrebko. Anna kvůli tomu zrušila dvě svá představení v rámci ruského turné, ale svůj grandiózní koncert v Kremlu s mnoha světovými hvězdami neruší.

Pěvkyně poskytla vydavatelství Aif několik rozhovorů. Zde jsou uvedeny některé její výrazné myšlenky: „Současní skladatelé jsou k provedení nejobtížnější. Příliš milují rafinovanost a zlomyslnost k pěvcům.“

O hlase v současné hudbě

Čím více se ve zpěvu používá belcanto, tím delší je vokální věk. Jenže s hudbou 21. století je to jinak. Současní skladatelé jsou nejobtížněji proveditelní. Rádi se předvádějí a zesměšňují pěvce. Naštěstí to není druh hudby, kterou bych provozovala. Jsou však kolegové, kteří se na opery tohoto typu specializují a ti tvrdí, že při předvádění této hudby se může velmi zkrátit pěvecký věk.

Všichni pěvci jsou normální, všichni mají v hlavě brouky. Myslím, že čím méně je průšvihů, tím je volnější hlava. Sama o svém hlase nepřemýšlím. Vše se ukáže na jevišti. Existují určitá znamení a zvyky: pití vajec, odříkání sexu, nemýt si vlasy třeba i týden. Jeden ze známých tenoristů propadá před vystoupením hysterii. Používá všelijaké prostředky k čichání, nebo k pozření, jinak má pocit, že selže.

Před vystoupením je potřeba se soustředit, dávat se dohromady až na jevišti nejde.

O synovi

Aniččin syn Tiago Arua je slabší autista. To se dozvěděla až v jeho třech letech, když dlouho nemluvil. Když vystupuje, nemusí se o něj znepokojovat. Má tým lidí, kteří se o něj postarají. Po představení se mu věnuje.

O manželovi

Pěvkyně je ráda, že se provdala za Jusifa Ajvazova. Ázerbájdžánci jsou jedni z nejlepších manželů, jsou rodinně založení. Pro charakter ruské ženy je důležité mít jistého určitého muže. Doma o práci s manželem nemluvíme. Nemusíme si radit. Každý z nás o sobě všechno ví.

Jsem ráda manželkou. V obou našich bytech jsou velké kuchyně. Oba s Josifem rádi jíme, nesedíme na dietách. Jsme zdraví a ve zdravém těle je zdravý duch. Při naší profesi, při naší ohromné námaze, u našeho repertoáru musíme mít fyzickou sílu. Umělci musejí být odolní jako zápasníci těžké váhy. Musí se jíst sladké, cukr potřebuje mozek. A navíc je sladké chutné.

Převzato z Aif.ru

Doplnění mimo přeložený článek

Anna Netrebko se narodila 18. září 1971 v Krasnodaru. Studovala na petrohradské hudební konzervatoři, ale tu nedokončila. V roce 1993 byla angažována do titulní role v Glinkově Ruslanovi a Ludmile. V roce 1995 zpívala v San Francisku a v roce 2002 v Metropolitní opeře.

Anniným prvním manželem byl uruguayský barytonista Erwin Schrott, který je otcem jejího syna Tiago Aruy. Od roku 2015 je jejím druhým manželem Ázerbádžánec Jusif Ajvazov. Anna má jak ruské, tak rakouské občanství a nyní žije ve Vídni.