STALO SE PŘED… 338 LETY

Zdroj: Kramerius – Národní digitální knihovna

12. září 1683 porazilo v bitvě u Vídně spojené říšské, habsburské císařské a polské vojsko o síle přibližně 70 tisíc mužů pod vedením polského krále Jana III. Sobieského zhruba 150 tisícové osmanské vojsko velkovezíra Kara Mustafy a ukončilo tak druhé turecké obléhání Vídně.

Ta se již držela z posledních sil, většina z původní posádky 15 tisíc můžu byl mrtvá, hradby na mnoha místech v troskách, jen o několik dní dříve se Turkům podařil velký průlom v hradbách, který se obráncům jen s vypětím všech sil podařilo odrazit. Vídeň se po dva měsíce bránila sice srdnatě, její brzký pád se ale zdál neodvratný. Obrana města nesla mimochodem také výraznou českou stopu, mezi hrdiny jeho dvouměsíční obrany patřil také český šlechtic, zástupce velitele města Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic (trochu paradoxně vnuk Kašpara Kaplíře ze Sulevic, popraveného 21. července 1621 na Staroměstském náměstí v Praze za účast na protihabsburském povstání), který později předsedal dvorské válečné radě Habsburků.

Hlavním hrdinou porážky Turků však byl polský král Jan III. Sobieski, který dodržel jen několik málo měsíců starou smlouvu o vzájemné pomoci s rakouským císařem Leopldem I. a včas vypravil na pomoc obležené Vídni vojsko o síle 24 tisíc mužů. Byl to právě 14 tisícový oddíl polské těžké jízdy, slavných okřídlených husarů, který ráno 12. září 1683 provedl společně s 4 tisíci říšských jezdců z vrchu Kahlenberg jeden z největších jízdních útoků v dějinách válek, prolomil turecké linie, pronikl až do tureckého tábora a obrátil Turky na útěk.

Bitva definitivně zastavila turecké pronikání do střední Evropy a zahájila mocenský i teritoriální vzestup Habsburské monarchie. Polský král Jan III. Sobieski si od Turků vysloužil jméno Lev z Lechistanu, na počest jeho vítězství u Vídně bylo v roce 1684 dokonce pojmenováno souhvězdí Štít Sobieského (Scutum Sobiescianum). Název souhvězdí byl později sice zkrácen na Štít (Scutum), přesto se polský král takto stal jedinou osobností moderních dějin, jíž je některé ze souhvězdí věnováno.

Kara Mustafa byl naopak označen za hlavního viníka turecké porážky, zbaven všech funkcí a hodností a na příkaz sultána popraven. Vítězové získali obrovskou kořist, podle jedné legendy po sobě osmanští vojáci v táboře zanechali také několik pytlů pražených kávových zrn a bitva tak mimo jiné stojí na počátku tradice vídeňské kávy. Podle další legendy stojí druhé obležení Vídně také za počátkem výroby rohlíků, neboť jeden vídeňský pekař měl právě na potupu poražených Turků začít vyrábět z těsta půlměsíce a slavil s nimi velký úspěch.

Aby nebylo smůly pro Turky málo, své první válečné zkušenosti u Vídně načerpal jako dobrovolník také devatenáctiletý princ Evžen Savojský (1663–1736), později jeden z nejvýznamnějších vojevůdců moderní evropské historie, jenž v roce 1697 stvrdil vítězství od Vídně neméně drtivým vítězstvím nad osmanskou armádou v bitvě u Zenty.