Putin zavedl pořádek. Za Jelcina nebylo na jídlo, zločinci zaplavili ulice

Zdroj: Parlamentní listy

Kandidát SPD na poslance za Pardubický kraj Jaroslav Bašta je expertem hnutí na zahraniční politiku. Kromě zkušenosti ministra ve vládě Miloše Zemana má též bohaté zkušenosti z diplomacie, na které vzpomíná právě v tomto rozhovoru. Velvyslancem v Moskvě byl v klíčových měsících odchodu Borise Jelcina a nástupu Vladimira Putina, takže vzpomíná například na vlnu zločinnosti po propuštění vězňů. Drsné zážitky má i z velvyslanectví na Ukrajině.

Působil jste v minulosti jako velvyslanec v Rusku a na Ukrajině, což jsou dvě země, na které má mainstream zcela odlišný pohled. V čem se nejvíce lišila a v čem naopak podobala diplomatická služba v Moskvě a Kyjevě?

Vzpomínám-li na tyto své mise zpětně, asi největší (a téměř symbolický) kontrast byl v podobě našich zastupitelských úřadů. Ten moskevský je dodnes největším a nejhonosnějším velvyslanectvím České republiky vůbec. Postavili ho ve stylu socialistického baroka v padesátých letech, reprezentační prostory připomínají zámek, dokonce je vyzdobili vázami a obrazy ze zámků tenkrát přivezenými. Při dělení federace nám v Moskvě připadlo velvyslanectví, Slovensku budovy obchodního zastoupení.

V Kyjevě mělo Československo generální konzulát, jehož rozdělení dopadlo tak, že Slovenské republice připadla hlavní budova, České republice dvorek a technické zázemí. Kancelář velvyslance byla v původním dětském pokoji hospodáře konzulátu. Ukrajinský přístup k našim snahám o přestěhování do důstojnějších prostor byl a je natolik specifický, že se to za 28 let nepodařilo. A to celou dobu ukrajinská vláda považovala Českou republiku za přátelskou zemi.

Ukrajinská byrokracie v běžných provozních záležitostech překonávala i ruskou, situaci komplikovaly i poměry na kyjevské radnici, což naštěstí vyřešily volby. Při diplomatických jednáních o přípravách návštěvy premiéra Topolánka jsem záhy přišel na to, že musím napřed jednat s jednotlivými oligarchy, teprve potom s úřady. Při řešení plynové krize v roce 2009 (což je příběh téměř na román) jsem zjistil, že v tamních poměrech může náměstek ministra řídit místopředsedu vlády. Tak se projevuje oligarchizace politiky v praxi.

Také na Ukrajině jsem se věnoval ekonomické diplomacii, snažil jsem se pomáhat našim firmám zejména při jednáních v regionech. Většina českých investic a podepsaných kontraktů se však soustředila na průmyslová odvětví, takže jsem nejvíce jezdil na východ či jih, tedy do Doněcka či Oděsy. Tato jednání byla stejně přátelská jako v Ruské federaci. Na západě Ukrajiny zůstávaly vzpomínky na meziválečné Československo stále živé. Významnou aktivitou velvyslanectví a obou generálních konzulátů byla podpora českých krajanů, kteří ještě na Ukrajině žijí.

V Rusku jste působil v prvních letech prezidenta Putina, nastupoval jste v roce 2000 krátce po jeho zvolení. Jak jste vnímal proměnu země po odchodu Borise Jelcina a nástupu Vladimira Putina?

V době, kdy jsem přijel do Moskvy, v září roku 2000, vrcholila ekonomická krize vyvolaná vládnutím Borise Jelcina. Mělo to až bizarní důsledky – vězeňská správa například zjistila, že pro poslední čtvrtletí už nemá peníze ani na stravu pro vězně. Vyřešila to tím, že jich asi 700 000 pustila na svobodu. Mnoho z nich se na zimu stahovalo do hlavního města. Výsledek překonal i to, co jsem si pamatoval z roku 1990 po Havlově amnestii. Musel jsem řešit i vloupání do našich diplomatických objektů. Za nejotřesnější charakteristiku oné doby považuji, že průměrný starobní důchod pokrýval pouze 60 % nákladů na potraviny. Situaci zhoršovalo, že ani tyto částky nebyly vypláceny. Platby zadržovali úředníci či gubernátoři a peníze používali na platby na různé privatizační projekty či na spekulace.

Vladimiru Putinovi se velmi rychle podařilo v těchto otázkách zavést elementární pořádek. Protože od roku 2001 se začaly zvedat ceny ropy a ruský rozpočet se dostal do přebytku, postupně narostly platy i penze. Tuším, že asi na sedminásobek. Proto je u starší generace tak populární dodnes.

V Rusku se o minulém víkendu uskutečnily volby, které jednoznačně vyhrála strana Jednotné Rusko. Vnímají Rusové jako důležitější volby do parlamentu, nebo volby prezidenta?

V pořadí důležitosti jsou volby do Státní dumy až na třetím, možná čtvrtém místě. Za nejdůležitější považují ruští voliči ty prezidentské, následují přímé volby gubernátorů a starostů, po nich parlamentní a na chvostu zájmu jsou regionální parlamenty.

Co vůbec pro ruskou společnost znamenají volby? Liší se jejich pohled od pohledu, jaký máme my u nás ve střední Evropě, tedy na volby jako základ demokracie?

Jak jsem již uvedl v předchozí odpovědi, Rusové upřednostňují přímou volbu – prezidenta, gubernátorů a starostů. Ty považují za opravdu důležité. Na parlamentní volby, ať již do Dumy nebo regionálních zákonodárných shromáždění jako na základ demokracie nepohlížejí.

Byl jste také velvyslancem na Ukrajině. Ta je dnes v médiích vyobrazována jako nejvýchodnější bašta Západu, někteří by ji nejraději viděli v NATO a v Evropské unii. Skutečně v této zemi na rozhraní civilizací převládá tato „prozápadní“ orientace?

Domnívám se, že v tomto ohledu jde o hluboký omyl. Ukrajina je oligarchický stát se všemi jeho atributy včetně soukromých armád. Stačí si přečíst nový ukrajinský zákon zaměřený na omezení vlivu oligarchů – nový právní předpis vymezuje pojem „oligarcha“ jako osobu s významnou ekonomickou a politickou váhou ve veřejném životě, s jejímž nadměrným vlivem je spojeno ohrožení národní bezpečnosti. Takto označeným lidem bude zakázáno financovat politické strany nebo se podílet na privatizaci majetku.

Za oligarchu bude považována fyzická osoba, která odpovídá minimálně třem ze čtyř zákonem stanovených kritérií: účastní se politického života, může ovlivňovat média, vlastní významný podíl v monopolní společnosti, její majetek přesahuje miliontý násobek životního minima stanoveného pro daný rok. Podle ukrajinských médií by se podle těchto kritérií mohlo na seznam dostat deset nebo více nejbohatších Ukrajinců. Důsledkem vlivu a vzájemného soupeření oligarchů má ukrajinská demokracie spíše podobu anarchie. Anarchie, jak známo, patří k velmi nepříjemným formám diktatury.

Nový zákon může vyvolat další Majdan, tentokrát proti prezidentu Zelenskému.

Ukrajina a Bělorusko. Sousedé, bývalé svazové republiky a vlastně i v dalších věcech docela podobné země, které ale měly v postsovětské éře zcela jiný osud. Jak se to stalo?

Běloruský prezident Aleksandr Lukašenko zastavil, ba přímo zardousil oligarchizaci Běloruska již v roce 1996, čímž zabránil trendu, který probíhal v Ruské federaci až do nástupu Vladimira Putina v roce 2000 a na Ukrajině vládne dodnes. Místo toho zažívají Bělorusové již 25 let autoritářskou vládu duševně poněkud nevyrovnaného prezidenta.

V posledních letech můžeme slyšet z některých kruhů příběh o Putinových agentech, hybridní válce a snaze Kremlu rozbít naši příslušnost k Západu a pak nás ovládnout. Tento příběh o hybridní válce je uplatňován i v oblastech, které zdánlivě s politikou vůbec nesouvisejí. Kde se tento příběh vzal a k čemu slouží?

Jde o prastarý příběh s pevnou základní osnovou o zlém vnějším nepříteli a jeho domácích pomocnících ohrožujících náš klidný život. Jediné, co se na něm v čase mění, je osoba nepřítele. Někdy v 16. a 17. století to byl ďábel a čarodějnice, které pronásledovali, upalovali, a tak zajistili klid a mír pro celou společnost. Nacistická propaganda místo Belzebuba měla plutokraty a židobolševiky a jejich agenty. Po roce 1948 nás ohrožovali agenti západního imperialismu a sionismu, za normalizace ideodiverzní centrály a jejich agenti zvaní ztroskotanci a samozvanci z Charty 77. Dnešní verze o hybridní válce a Putinových agentech na to plynule navazuje, jenom se vyměnila znaménka. Považuji to za starou totalitní propagandu, jenom už není „lidovědemokratická“, ale liberálnědemokratická.

Předseda ODS Petr Fiala ve svém projevu k zahájení kampaně varoval před populisty, kteří za pomoci „ruských webů“ lijí do společnosti jed. Kdo tu „lije jed“ podle vás? A je tu vůbec někdo takový, kdo záměrně rozbíjí společenský konsenzus?

Společenský konsenzus rozbíjejí lidé, kteří nás záměrně z ideologických důvodů zatahují do utopických projektů bezuhlíkové Evropské unie. Jejich počínání má velmi neblahé dopady na náš život. Kvůli nesmyslným emisním povolenkám a prosazování obnovitelných (tedy občasných) energetických zdrojů se již v příštím roce dostane v České republice přes tři miliony lidí do problémů s platbami za elektřinu, tedy do energetické chudoby. Zelený úděl, který obě koalice SPOLU a PirSTAN vehementně prosazují, zlikviduje český průmysl, automobilovým počínaje. To je skutečný jed ohrožující naši budoucnost. Neteče z Moskvy či Pekingu, ale z Bruselu.

Když Petr Fiala takto hovořil, nejčastěji mluvil o nebezpečí z východu, z Ruska a Číny, a za sebou měl přitom vyvěšené vlajky EU a NATO. Není tato snaha co nejvehementněji demonstrovat příslušnost k Západu spíše kontraproduktivní, že lidi spíše otráví?

Jako historik si při podobných výrocích musím vzpomenout na slova o nebezpečí z východu, která pronášel protektorátní ministr propagandy Emanuel Moravec. Také to zásadně činil před cizí vlajkou…

Zaznamenal jsem i názor, že toto strašení mordorem z východu je důsledkem naprosté názorové vyprázdněnosti, kdy už tito lidé nemají voličům co jiného nabídnout. Souhlasil byste s tím?

Souhlasím s touto stručnou a jasnou analýzou předvolební kampaně koalice SPOLU. Jenom nechápu, proč se tak pojmenovali. Jediné české přísloví, v němž se ten výraz vyskytuje, zní: „Spolu chyceni, spolu pověšeni.“ Asociace mohou být záludné aneb Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.