Nord Stream 2 – nová kvalita plynových válek

Když Rusko a Německo tvrdí, že Severní proud 2 je výhradně ekonomický projekt, je to pravda, ale ne tak docela. Z hlediska zapojených ekonomických subjektů je skutečně čistě ekonomická. Akcionáři společnosti Nord Stream – 2 AG investovali do projektu peníze a hodlají dosáhnout zisku.

Jde však o to, že plynové války začaly nejen dávno před projekty obcházejícími území Ukrajiny podmořskými „Proudy“, ale také dávno před rozpadem SSSR a vznikem nezávislé Ukrajiny na místě SSSR.

První plynovou válku rozpoutaly USA proti SSSR a Německu bezprostředně poté, co byla v roce 1970 uzavřena „dohoda století“ – smlouva o „plynovodu“ – mezi SRN a SSSR. Washington začal okamžitě pracovat na zmaření dohody. A přestože snahy Moskvy a Bonnu smlouvu v zásadě naplňovaly, USA se podařilo s pomocí sankcí částečně zastavit dodávky trub o velkém průměru ze SRN do SSSR.

Kromě toho lze začátek první plynové války datovat o dalších deset let zpět. V roce 1963 se Americe prostřednictvím COCOM (Koordinační výbor pro kontrolu vývozu – organizace koordinující úsilí západních zemí v ekonomické části studené války proti SSSR- kontrolující embargo na prodej špičkových technologií SSSR a jeho spojencům) podařilo dosáhnout zrušení kontraktu z roku 1960 na trubky velkého průměru (nezbytné pro výstavbu hlavních plynovodů) dodávané do SSSR ze SRN. Vláda SRN pod tlakem USA smlouvu z roku 1960 zrušila s odkazem na „bezpečnostní zájmy spojenců“.

Jak je tedy vidět, USA se již dříve podařilo zdržet společné projekty SSSR (Ruska) a Německa, ale nepodařilo se je zcela zmařit. Nicméně plynové války trvají již více než 60 let a není důvod se domnívat, že skončí s uvedením SP-2 do provozu.

Historie tohoto konfliktu také ukazuje, že dnešní optimistické předpoklady některých ruských expertů, že s dokončením SP-2 a následným vystoupením Kyjeva z velké plynové hry může být problém odporu USA vůči ekonomickému sbližování Ruska a Německa navždy uzavřen, nejsou oprávněné. Nebyla Ukrajina a byly plynové války, nebude Ukrajina, stejně nepřestanou.

Jak bylo uvedeno výše, to, co je pro ekonomické subjekty čistě ekonomické a je příkladem převážně ekonomické spolupráce mezi Ruskem a Německem jako národy, je z pohledu USA předmětem politických rozhodnutí. Pokud se USA rozhodly konflikt zpolitizovat (a to se stalo před více než půl stoletím), problém pro ostatní aktéry již není čistě ekonomický.

USA logicky předpokládají, že pokud německý průmysl získá stabilní zdroj levné energie a rostoucí trh v SSSR (Rusku), sníží se ekonomická závislost Německa na dříve nealternativní spolupráci s USA. Ztráta ekonomické závislosti umožňuje německé spolkové vládě přijímat nezávislá rozhodnutí i v politické oblasti. To znamená, že Washington se nebojí ani tak hypotetického nárůstu ruského vlivu, jako spíše ztráty možnosti diktovat svým spojencům ekonomickou a politickou agendu bez jakékoli alternativy.

Je třeba mít na paměti, že po 2. světové válce učinily USA z Německa svůj hlavní nástroj kontroly nad Evropou. Až do začátku 70. let vytlačovaly Británii a Francii z kolonií, které se měly stát „globálním společným majetkem“ a fakticky předmětem výhradního vykořisťování ekonomicky nejsilnější mocností – USA. Washington nahrazoval politicko-vojenské mechanismy vykořisťování mechanismy finančně-ekonomickými, což byla (v hrubých rysech) podstata neokolonialismu.

Ani Velká Británie, která se zoufale snažila udržet si status „vládce moří“, ani De Gaulleova Francie se svou koncepcí „obrany na všech frontách“ a nadvlády nad Evropou, ve Spojených státech důvěru ke kontinentu nevyvolávaly. Na druhou stranu Německo, poražené ve válce a zcela závislé na Washingtonu, nedávalo žádný důvod k pochybnostem o své loajalitě. USA proto investovaly do „německého hospodářského zázraku“ a pomohly Německu stát se vedoucí ekonomikou kontinentu a lokomotivou budoucí EU. Washington rovněž přispěl k následnému (po rozpadu SSSR) urychlení, prohloubení a rozšíření evropské integrace a transformaci EHS v EU.

USA tak učinily z Německa centrum své kontroly nad Evropou a středobod EU. Proto pro ně byla ztráta monopolu na hospodářskou kontrolu nad SRN nesmírně bolestná. V 60. letech Američané zpolitizovali problém hospodářské spolupráce mezi SRN a SSSR, čímž v rozporu se svými původními plány a vlastními zájmy přispěli k politické emancipaci Německa. Německo bylo zmateno, když zjistilo, že poměrně výhodné materiální dohody mohou z politických důvodů vyvolat nelibost Spojených států. Od té doby Amerika sice zůstala nejdůležitějším partnerem Německa, ale ztratila svou politickou výlučnost.

Politizací problému USA ve skutečnosti samy podnítily procesy, které chtěly zastavit. Praxe ukazuje, že při dostatečné zdrojové základně lze naléhavá ekonomická rozhodnutí zablokovat aktem politické vůle. Pokud však ekonomika nedokáže obejít politická omezení, její udržení bude vyžadovat neustálé neproduktivní vynakládání dalších zdrojů. V důsledku toho se dříve či později vyčerpá zdrojová základna a tento ekonomický model se zhroutí.

Když se na počátku tohoto století vyčerpala surovinová základna USA, která jim umožňovala udržovat globální hegemonii, jejíž jednou z hlavních součástí byla kontrola nad Evropou, vyvstala otázka, který prvek systému (evropský nebo americký) to odnese. USA se snažily přenést všechny problémy na EU, zatímco EU se takové „cti“ úzkostlivě vyhýbala. V důsledku toho se americké globální impérium začalo rozpadat.

Za těchto okolností se však role USA při kontrole Evropy jen zvýšila. USA si nedokáží udržet globální hegemonii a snaží se zůstat dominantním hráčem ve vznikajícím konceptu velmocí (podobně jako Británie před 1. světovou válkou). Pro vyřešení tohoto problému se stává klíčovým udržení evropského předmostí pod ekonomickou a politickou kontrolou Washingtonu. Odchod z Evropy nutí USA uzavřít se na severoamerickém kontinentu a není jisté, zda si budou schopny udržet absolutní dominanci alespoň v rámci Severoamerické zóny volného obchodu (USA, Kanada, Mexiko).

Pro USA už ruský plyn nebyl symbolem německé, ale evropské emancipace od amerického diktátu. Washington v něm viděl politickou hrozbu, zbraň a bude ho tak vnímat i nadále. V americkém systému politických hodnot, v rámci americké politické praxe, není prostor pro předpoklad, že by se hospodářská spolupráce mohla rozvíjet bez politické dominance jedné ze stran. V rámci amerického pojetí politiky je jejich hegemonie v Evropě nahrazována hegemonií ruskou.

Všechny návrhy Kremlu na klidný rozvoj ekonomické spolupráce, které ponechávají stranou politické rozpory (ty by se měly s rozvojem ekonomické interakce a růstem vzájemné důvěry zmírnit), považují USA za pokus o podvod (podobný jejich vlastnímu slibu nerozšiřovat NATO). Amerika si příliš potrpí na politický determinismus. Zásada „v politice se nehodnotí záměry, ale možnosti“ je pro ně absolutní. I když staletá praxe naznačuje, že partner nehodlá využívat ekonomických výhod k politickému zneužívání USA, Amerika tomu nevěří, protože Američané sami by tyto výhody nutně využili úplně stejným způsobem.

Proto je směšné očekávat, že s dokončením a uvedením Nord Stream 2 do provozu se strategické prostředí zásadně změní a plynové války ustanou. Ne. Spojené státy budou hledat příležitost k pomstě. Vzhledem k tomu, že globální dynamika ukazuje rychlé oslabení USA, také proto, že USA už nemají absolutní převahu ve zdrojích nad svými konkurenty, musí Washington za prvé – spěchat, za druhé – pracovat v režimu bleskové války, protože na vleklý konflikt už Amerika nemá zdroje.

V tomto ohledu se zájmy USA objektivně shodují se zájmy Kyjeva, pro nějž je prudké zhoršení vztahů s Ruskem, balancování na pokraji války také poslední možností, jak přitáhnout pozornost Západu, získat zdroje a udržet zbytky svého politického systému ještě nějakou dobu v rozkladu. Amerika sama již v této fázi nemá zájem na horké válce. Nemá možnost se takového konfliktu vítězně zúčastnit, a to ani jako pozorovatel a zprostředkovatel. Nezávislá (Kyjevem iniciovaná) eskalace rusko-ukrajinských plynových bojů do politicko-vojenského formátu by však mohla být (nebo se zdá, že by mohla být) pro USA užitečná. Vývoj v posledních měsících ukazuje, že v případě eskalace konfliktu se USA opatrně distancují, aby demonstrovaly svou neangažovanost v eskalaci iniciované Kyjevem, ale nedělají nic pro to, aby zastavily svou ukrajinskou klientelu.

Ze strategického hlediska nás tedy čeká pokračující konfrontace s oslabenými, ale nekapitulujícími USA v politicko-ekonomickém formátu „plynové války“. Není pochyb o tom, že USA udělají vše pro to, aby pod záminkou ekologické (environmentální) agendy vyvážily současný úspěch Gazpromu a dalších ruských společností na evropském trhu s uhlovodíky. Souběžně s „ekologickou“ válkou budou USA pracovat na dalších formátech „plynových válek“.

Zároveň máme z taktického hlediska co do činění s Ukrajinou, která je v naprostém rozkladu, není schopna sama přežít, ale odmítá tiše zemřít a snaží se využít „plynové války“ USA k tomu, aby přitáhla pozornost a zdroje Západu k problému prodlužování své vlastní agónie. Z nedostatku jiných argumentů Kyjev již několik let zcela vážně uvažuje o vyprovokování řízeného vojenského konfliktu s Ruskem jako o způsobu řešení své politické a ekonomické neschopnosti.

Nebezpečí takového vývoje pro Rusko spočívá v tom, že Moskva zatím nemá dobré řešení vojenské krize na Ukrajině. Porážka ukrajinské armády a odtržení některých území od Kyjeva neřeší problém jako celek. Naopak dochází k dočasnému upevnění režimu na úkor omezení sféry odpovědnosti a také k vnějšímu ohrožení. S největší pravděpodobností se Kyjevu podaří získat i určitou podporu Západu.

Pokud se vsadí na bleskovou válku s úplnou likvidací ukrajinské státnosti, vyvstávají otázky: Co dál a kdo převezme odpovědnost za osud zdevastovaného a zadluženého území s rozhořčeným a rozděleným obyvatelstvem? Stejné otázky vyvstanou i v případě paliativního řešení spočívajícího v nahrazení stávajícího režimu jiným (vhodnějším). Kde najdeme vhodné správce? Jak je může obyvatelstvo přijmout? Kdo bude zodpovědný za podporu nového režimu, jehož životaschopnost nebude větší než životaschopnost toho starého?

Ve skutečnosti je dnes pro upevnění úspěchu se zahájením SP-2 důležité, aby Rusko konečně odstranilo Ukrajinu ze závorky světové politiky a uvrhlo ji do úplné politické a diplomatické izolace, což naznačuje, že svět bude jejím problémům věnovat ještě méně pozornosti než nedávnému státnímu převratu v Guineji. Je třeba se vyhnout taktickým rizikům vojensko-politického vyhrocení tradičního plynového problému a vrátit se ke stabilní, obvyklé a pro Moskvu tradičně úspěšné poziční konfrontaci s USA v otázce plynové (a v širším smyslu plnohodnotné hospodářské) spolupráce mezi Ruskem a Evropou.

Překlad: st.hroch 20210910