Kam kráčíš Unie?

Po řadě tragických selhání EU, jejích zahraničně politických lapsusů a stále rostoucího astronomického zadlužování je zřejmé, že stávající forma Unie není schopna zabezpečit svým členským státům ani prosperitu ani základní bezpečnost.

Podívejme se konkrétně, kde selhala v poslední době, jen nejkřiklavější případy:

Po vypuknutí pandemie Covid 19 celé tři měsíce mlčela a nereagovala, zatímco se členské státy rvaly o nedostatkové ochranné pomůcky.

Podporou „umírněných islamistů“ (to je něco jako částečné těhotenství) vyzbrojila teroristy Středního východu.

Naprosto pomatenou, ale o to intenzivnější podporu nelegální migrace z kulturně nekompatibilních zemí výrazně a dlouhodobě ohrozila vnitřní bezpečnost států západní Evropy, pokud již v některých oblastech není totálně rozvrácená (no-go zony).

Pod záminkou Nové migrační politiky chystá další vlnu „legalizované“ migrace, kde migranty chce „přesídlovat zejména do států, které dosud nejsou zasaženy migrační krizí“. Konkrétně je tam zmínka o střední Evropě.

Pod záminkou „dekarbonizace“ v rámci Zeleného údělu plánuje zničení evropského průmyslu, energetiky a dopravy.

Odmítá respektovat práva členských států, řídit si svoje věci na svém území svými orgány a podle svých zákonů (Polsko, Maďarsko a ČR).

Vnucuje členským státům homosexualizaci a LGBT++ ideologii do škol.

Je zřejmé, že Zpráva o právním státě, kterou přivezla místopředsedkyně evropské komise Jourová, je jasným důkazem, jak se prohlubuje rozdíl mezi liberální LGBT lobby ovlivňovanou západní Evropou, ovládanou Evropskou unií a konzervativními, křesťansko- demokratickými státy střední, východní a jižní Evropy, které se pomalu začínají spojovat proti společnému nepříteli (nazývejme je pracovně konfederací nebo rebely). Už nyní je totiž jasné, že tyto dva směry spolu nemohou koexistovat.

Konzervativní státy totiž mají úplně jiné cíle, než ty liberální (či spíše progresivisticko-revoluční).  K těm hlavním patří ochrana a obrana vlastních občanů a vlastní státní suverenity, dodržování a primát vlastních zákonů, podpora budování průmyslového, zemědělského a energetického potenciálu vlastní země, bez direktiv EU.

Tento vývoj nápadně napodobuje vývoj v USA na začátku 60. let 19. století, kdy jižní státy, podle ústavy a zákonů, usilovaly o vlastní emancipaci a následně o odtržení od zbytku Unie. Jak to dopadlo, víme. Unie, přestože na její straně nebylo právo ani pravda,   poslala na Konfederaci, která naopak právo striktně hájila a řidila se jím, vojsko. Na rozdíl od tehdejších USA máme výhodu v tom, že “eurounie” nemá armádu, aby ji poslala na vzbouřence (po pravdě řečeno, díky EUnohsledům my také ne, aby nás bránila).

Současná Unie může namísto přímého vojenského útoku zadržet dotace, anebo uplatnit splatnost stávajících dluhů, do kterých je před tím uvrtala a tím vzpurné státy držet za krk.

A pak, že se historie neopakuje. Opět zde stojí vrchnostenská a elitářská Unie, která se dovolává svých samozvaných „práv“ a privilegií, proti Konfederaci rebelů, která se marně odvolává na platnost svých zákonů. Opět vidíme, jak je nezákonně řešen pokus o demokratizace a větší samostatnost „rebelských států“.

Státy střední, východní a jižní Evropy přitom spojuje více faktorů, než by se zdálo na první pohled.

Je to zejména vlastenectví a patriotismus s hlubokými historickými
a křesťanskými kořeny, úcta k dílu a odkazu předků a ochota je hájit.

Ochota bránit a chránit vlastní kulturní a civilizační dědictví.

Dále je zde společná tradice boje proti velmocem resp. uchvatitelům – ze Západu i z Východu – i společná tradice rezistence proti ideologické indoktrinaci a snaze o vymývání mozků.

Úcta k tradiční rodině, kterou tvoří rodiče, muž a žena, a děti, jakožto k základní stavební jednotce společnosti, nezbytné k zachování a pokračování rodu.

Úcta k práci, která je jediným legitimním zdrojem obživy.

Cit pro právo a spravedlnost.

Evropská unie tyto hodnoty popírá, vystupuje ostře proti nim a jejich respektování státy Konfederace čím dál přísněji sankcionuje.

Pobuřujícím příkladem byla třeba ostrakizace Maďarska za to, že zcela v souladu s platným právem chránilo své (a evropské) hranice před nelegální masovou muslimskou migrací. Zatímco orgány Unie v této věci své vlastní zákony arogantně porušovaly.

Unie svůj tlak na státy Konfederace stupňuje. Přibývá sankčních řízení, přibývá peněžitých trestů, ve vzduchu visí hrozba úplného zastavení financování těchto zemí z fondů, do kterých jejich vlastní občané nedobrovolně přispívají ze svých daní. Unie vyhrožuje dokonce už i odebráním hlasovacích práv v jejích orgánech  těmto „rebelům“.

Přičemž současně tlačí na přechod k většinovému hlasování ve všech podstatných politických agendách, což by znamenalo totální potlačení všech legitimních zájmů Konfederace ve prospěch západní Unie.

Napětí houstne.

Kdo vystřelí na evropský Fort Sunter jako první?

Autor kandiduje v říjnových volbách v kraji Praha na 4. Místě za SPD