Jeden rok… Navalny Poison Pulp Fiction – překvapivě – přináší skutečný závěr

Zdroj: SCF

Charakteristickým znakem nekvalitního příběhu z beletrie je, že rychle zmizí z paměti. Je to trochu jako spousta dalších zážitků vyrobených pro rychlou spotřebu: rychlé občerstvení, špinavé zprávy, infotainment, drogy nebo dokonce propagandistické kousky. Prodává se drze s křiklavým obalem, ale zamýšlená látka chybí. Proto v krátkém období zkušenosti a paměť zmizí a zanechá neuspokojivou prázdnotu.

Údajná otrava ruského bloggera a politického gadfly Alexeje Navalného je toho příkladem. Bylo to před rokem, kdy dramaticky onemocněl při letu ze Sibiře. Byl převezen do nemocnice, kde ruští lékaři stabilizovali jeho stav. Lékaři nenašli v jeho tělních tekutinách nic cizího a navrhli, že trpí lékařskou reakcí. O dva dny později bylo Navalnému povoleno ruskou vládou letět soukromým letadlem k ošetření v Německu. Během několika dní berlínské úřady tvrdily, že byl otráven nervovým agentem sovětské éry, novičokem. (Poté, co byly vzorky těla analyzovány ve vojenské laboratoři Bundeswehru!)

Jednalo se o stejný nervový jed, který údajně použili kremelští zabijáci proti ruskému zrádci-špiónovi Sergeji Skripalovi a jeho dceři v Anglii v březnu 2018. Pamatujete si západní šílenství médií nad tím dramatem, diplomatickým vyhošťováním a sankcemi? Kam zmizely všechny ty výrazy znepokojení nad tím nejasným incidentem? Skutečně, kde jsou teď Skripalové? Britské úřady jako zaklínač odmítají zveřejnit místo zmizení. Ticho je bizarní.

Stejně jako v případě Skripala následoval příval obvinění západních vlád a médií, která tvrdila, že Navalnyj se rovněž stal obětí atentátu na Kreml. Moskva měla vážné požadavky na provedení trestního vyšetřování údajné Navalného otravy.

Západní vlády a média po roce přestaly hrát galerii s nepodloženými tvrzeními o Navalném. Přestal o tom mluvit i samotný blogger, který si nyní odpykává tři roky v ruské věznici za finanční korupci. V loňském roce Navalnyj údajně během pěti měsíců rekonvalescence v Německu porušoval podmínky jeho probace za dřívější podmínečné odsouzení ruským soudem, ale senzačně tvrdil, že jeho zavraždění osobně nařídil prezident Vladimir Putin. Západní média pomluvy dopřávaly a umocňovaly. Poté se v lednu vrátil do Ruska, načež ho ruské vězeňské úřady zadržely a jeho podmíněný trest převedly do vězení. Také správně.

Se smíchem měl vězeň svobodu poskytovat rozhovory prominentním západním médiím. Tolik k jeho „pronásledování v trestanecké kolonii“!

Minulý týden napsal názor pro britský Guardian a tento týden poskytl rozhovor New York Times. Kupodivu však sotva zmiňuje údajné vražedné spiknutí, které si údajně objednal Putin. To mimoděk ukazuje, že ani Navalnyj není přesvědčen, že by mohl prodávat tak absurdní příběh.

Rozpor a absurdity v Navalného ságě, stejně jako u Skripalova „prequelu“, jsou legie. Podrobný popis oficiální komunikace ruského ministerstva zahraničí ukazuje, jak německé úřady odmítly dodržovat základní standardy informační výměny s Moskvou o původu tvrzení Navalného, ​​která byla posílena Berlínem a dalšími západními vládami. Toto odmítnutí, stejně jako britské kvůli aféře Skripalových, je šokujícím opuštěním diplomatických standardů a řádného procesu.

Stejně jako u mnoha jiných protiruských tropů-od vměšování do voleb až po kybernetické útoky-existuje naprostý nedostatek důkazů, které by podporovaly obvinění. Obvinění se bezohledně opakují znovu a znovu, a tím nabývají zdání ustálených faktů (technika velké lži Josefa Goebbelse). Ve skutečnosti jsou tvrzení vždy fikcí.

Navalnyj je pateticky klamaný člověk. Není pochyb o tom, že je přínosem pro západní zpravodajské služby, jejichž úkolem je rozvrátit Rusko zevnitř jeho skriptovaným mediálním dováděním. Mezi ruskou populací má minimální sledovanost a je známější mimo zemi než uvnitř jednoduše proto, že jeho protikorupční bajky a vykořisťování jsou lionizovány a promítány západními médii, která jsou sama řízena zpravodajskými službami.

Jeho bludy jsou tak nekontrolovatelné, že on a jeho západní stoupenci ani nevidí hloupé rozpory v jejich vyprávění. Ve svém rozhovoru pro New York Times tento týden „optimistický“ Navalnyj popisuje podmínky ve vězení v Rusku jako „psychologické násilí“. Na jedné straně říká, že zde není žádná těžká práce jako v sovětských gulazích, poté svou situaci přirovnává k „čínskému pracovnímu táboru“. Říká, že „čtení a psaní je zakázáno“ a vězni jsou nuceni sledovat hodiny a hodiny státní televize každý den, například reprízy starých válečných filmů (Ach, jak mučivé!). Jak si tedy v takovém případě náš ubohý „mučený disident“ najde čas „číst vzpomínky světových lídrů“, udržet si své příspěvky na sociálních sítích a poskytovat dlouhé komentáře a rozhovory západním médiím?

Jak upozorňuje informovaný komentátor John Helmer, existují nesporné důkazy o tom, že Navalného nevyrovnané psychologické chování a jeho dramatická hospitalizace v loňském roce nebyly způsobeny vojenským nervovým agentem, ale jeho vlastní závislostí na antidepresivech. Jeho zneužívání látek měnících náladu by odpovídalo jeho náročné funkci západní loutky propagandy, která musí neustále vyrábět divadelní představení a kousky pro své psovody.

Rok po směšné psychologické operaci prováděné na mezinárodní veřejnosti západními vládami, zpravodajskými službami, médii a jejich ruským majetkem si jen málokdo pamatuje příběh nebo detaily zápletky. To proto, že to byla vždy zapomenutelná fikce.

Je však ironií, že existuje cenný závěr, i když neúmyslný. Je důležité si uvědomit a zapamatovat si, jak se západní vlády provinily tím, že prodávaly protiruskou propagandu oblečené jako „fakta“ a „zprávy“. Zejména západní veřejnost to musí pochopit, protože „autoři“ se snaží zničit mezinárodní vztahy až do podněcování vojenského konfliktu s Ruskem. A to je skutečný příběh jejich fikce o vyhozené dužině, o které se v západních korporátních médiích nikdy nedočtete.